kap66
přečtené 2753
U útulku 5
2003,
Edgar Dutka
Skvělá, jedinečná knížka a audioverze, která ji obalila hřejivou dekou dětské bezprostřednosti. A jako polštářek komentář od milary. Zachumlala jsem se do toho všeho a jenom si překvapeně říkala, jak přesně a uvěřitelně dokázal autor podat zásadní dva roky v životě mrňavého kluka, aniž by jedinkrát odbočil na dospělou, poučenou (nedejbože poučovatelskou) cestu. Stesk po mamince a přiznané slzy, ale zároveň schopnost na to zapomenout, když se vydaří dobrodružství s kamarády. Návštěva maminky ve vězení, kterou musí popsat jako cizí příběh, aby to vůbec dokázal. Čekání na vyprávění kamarádovy maminky o válce. A všechna nedůvěřivost a otřískanost životem, získané během těch dvou let, na povrch vyplouvající na návštěvě u tety a strýce; když vypráví o gumě v trenýrkách, hladí jablko na stromě a bojí se ho utrhnout a k jídlu si přeje chleba s maggi … Směju se a trne ve mně, tady nejvíc, ale spíš celou dobu. Tedy, co se čtenářského zážitku týká, začala jsem tenhle rok vážně dobře.... celý text
Zuby nehty
2001,
Ian Rankin
Občas jsem zahlédla něco z televizního seriálu, kde jméno Rebus vyslovovali /ríbas/. Mně zní lépe Rébus - inspektor řešící případy jako logické hádanky, to mi sedí. Oba předchozí díly nebyly špatné a trochu mému pojetí odpovídaly, v hlavě mi ale příliš neutkvěly. Stáří jim spíš ubližuje a nejvíc mi to potvrdil tento díl. Nevkusně oblečený podivín se zanedbaným chrupem, bez rodiny, zato pěkně protivný? Navíc Skot? Jo, toho beru, až na ty zuby. Když si ho vyžádal Londýn jako odborníka na „masové“ vrahy (taky ještě pamatuji časy, kdy se sérioví vrazi označovali stejně jako Hitler & spol.), jízlivě pozoroval Londýňany a komentoval jejich sebestřednost a sklon jíst odporná jídla. Až sem bylo všechno dobré. Horší to bylo s jeho nedetektivními, nelogickými vývody, ale budiž. Jenže závěrečná honička v autech a přiznávající se (proč?) a zlověstně se pochechtávající (!) zloduch - ojoj. Nechám to chvíli uležet, ale zatím nevidím moc důvodů, proč v mase – pardon, sérii – pokračovat.... celý text
Slavnosti sněženek
1978,
Bohumil Hrabal
Pořád si nejsem stoprocentně jistá, jestli rozmotávání Hrabalova klubka - vtipnosti, krutosti, něhy, krásy, tragiky, řezničiny a poetiky – mám ráda, nebo se ho děsím. Asi obojí. Spíš mám ráda. A někdy mě to hodně děsí. Občas je toho na mě moc, a jindy se nemůžu nabažit. Právě v té provázanosti spočívá ale Hrabalova originalita a genialita, ne? A já, která vykřikuju, že realismus není pro mě to pravé, musím přece Hrabalovo pábení milovat; a taky že miluju. Naprostou většinou. Moje dcera, citlivá duše, vzdálená od základní školy víc než desetiletí, má dodnes trauma z jedné hodiny literatury (moc nepřeháním): v jejich čítance někde na 2. stupni ZŠ byla povídka Maminčiny oči. Autoři čítanek, mějte slitování!... celý text
Pište správně česky – poradna šílených korektorů
2012,
Dalibor Behún
„Nejlepším návodem proto je číst, číst a zase číst (nejlépe něco, co nám úplně nezkazí jazykocit).“ Vystihli to bezvadně, ti bratři Behúnovi, líp než Lenin; číst, číst a číst mělo pro mě do určitého věku význam mnohem větší než učit se, učit se, učit se, pak to bylo chvíli opačně, ale teď už dlouho platí zas to behúnovské. Díky tomu mám k češtině láskyplný a obdivný vztah. Baví mě tak moc, že jsem tuhle knížku četla jako beletrii, pěkně v kuse, protože: - je velmi svižně a vtipně napsaná - líbilo se mi kývat hlavou: jo, tohle vím, jasně! - připomněly se mi některé krkolomnosti z dětství, které naštěstí ustoupily ("byl tam tisíc pět set jeden divák") - vyjela jsem ze zajeté, ale chybné koleje („scénárista“ je fakt špatně!) - potvrdilo se mi, že některé běžně užívané obraty jsou bláboly (vždycky mi vadil „šampon pro hebké vlasy“ ve smyslu „abyste měli hebké vlasy“, protože mně to zní jako „šampon určený pro majitele hebkých vlasů“) - některé chyby lidsky chápu, i když mě štvou („ty zrádče!“ má zkrátka větší grády než správné „ty zrádce!“) - vůbec ne zlomyslně (opravdu!), ale spíš knihou inspirovaná jsem hledala případnou chybu i tady; téměř jsem neuspěla, hurá. Tedy vůbec ne v stránce praktické, lehounce ano v teorii („kde“ je sice zájmenné příslovce, ale přece jen příslovce, proto by bylo výstižnější jako příklad zájmena vztažného uvést místo věty „Řekni mi, kde mě vyzvedneš.“ - „Řekni mi, kdo mě vyzvedne.“ A v kapitole o znaménkách je jeden příklad označený jako vsuvka ve skutečnosti přístavek. Ani jedno ale není pro správný zápis důležité, ten je správně.) Poslední bod mi odpusťte a nechte se na knížku nalákat. Je výborná!... celý text
Policie pomo pije
2007,
Per Wahlöö
Chce se mi napsat „čím dál lepší“, ale od čtvrtého dílu si to myslím pokaždé, takže lépe: už mě skoro začíná nudit, jak je to pokaždé perfektní! :-). V tomto dílu vidím (bráno z těch dosavadních šesti) dvě nej: - sociálně kritický tón, který je v určité míře přítomný všude, je tu zatím asi nejsilnější; možná i to bylo důvodem, proč tahle série vyšla v pohodě před rokem ´89, některé díly i víckrát - nejvtipnější osvětlení názvu, jaké jsem u detektivky četla; a dál ve své koleji, pro mě velmi humorné, jede i protiva Larsson. Malý spoiler, jen takhle na okraj: blahopřání Martinu Beckovi. Policie sexem žije!... celý text
Kufr plnej drog a prachů
2001,
George P. Pelecanos
Nějak jsem vytušila, že papír a tužka budou k věci: jména postav a jejich charakteristika (Bobby Roy Clagget, ošklivec a debil), jejich zaměstnání (dealer, feťák, zloděj, vrah), vztah (tihle kupujou trávu od těchhle a tihle hrajou basket s těmihle) a - zcela proti duchu doby - i rasa; dost mi pomohly, abych se rozjela a ke konci frčela sjetá, za doprovodu filmu King Suckerman („Ten o tom pasákovi?“), ohlušená hudbou a střelbou. Ty bláho, to byl mazec. V tomhle ryze chlapském světě bylo ženských přibližně stejně tolik jako jakžtakž kladných mužských postav (1), zato ale tahle zfetovaná blbka krasavice (jak jinak, chlapi?!) - ne, víc neprozradím, přestože byste si i se znalostí děje (ona ta anotace je ukecaná dost) užili tu atmosféru. Pravděpodobně nejvíc vy, kteří máte normální zaměstnání i rodinu, nekradete, nefetujete, nestřílíte lidi a možná ani „kurevsky nemilujete D.C.“... celý text
Knihomol
1957,
Stefan Zweig
Kratičká próza, do které se hodně vešlo. Čtenářsky vycepovaná povídkami, které jen nakoukly někomu do života a hned přistiženě ucukly, hlavně aby neprozradily, jak to dopadlo, jsem s úžasem přečetla tuto krutomilou drobnost. Příběh o naplněném životě, který probíhal „dokonale uzavřený v duchu“, uvnitř hlavy, jemuž dal vypravěč jednu z nejlaskavějších konečných teček, jakou jsem četla, byl navíc velice čtivý a mě uchvátil vším: postavami, dějem, stylem i vyzněním.... celý text
Nejlepší pro všechny
2017,
Petra Soukupová
Po mém nadšení („Zmizet“) a zklamání („K moři“) jsem svůj vztah k Petře Soukupové tak nějak vybalancovala. Její schopnost vyhmátnout to nejotravnější z lidských charakterů, hrotit to a vršit, to oceňuji, ale číst to v tahu mě prudí. Ženám v jejím podání jsem schopná uvěřit: každá je silná něčím jiným – zkušeností, či krásou a sebevědomím - , ale zároveň tím samým oslabená, zvlášť ve vzájemném vztahu; číst o nich v kuse je ale náročné. Muži jsou problém, těm autorka moc šancí nedává; snad ještě tak těm nedospělým, ale i u nich (u něho) jsem si musela čtení dávkovat (byť mu dala nakonec šanci). Rozumím tak jak pěti-, tak dvouhvězdičkovým hodnocením. Asi k žádné jiné současné české autorce nemám podobný ambivalentní vztah; tentokrát se mi podařilo naladit se lépe než minule, byť to stálo určité úsilí.... celý text
Osamělí
2020,
Håkan Nesser
Je něco s touhle dobou, se mnou, nebo s Nesserem? Tahle knížka (četla jsem všechny) je jeho nejposmutnělejší. Ona vlastně celá série s Gunnarem B. odpovídá přesně tomu, po čem se v poslední době pídím. Je to detektivka originálně pojatá, méně detektivková a více filozofická. Má složitější kompozici, zachycuje roky 1958, 1969 až 1975 a 2010; střídá se er-forma a deníkové záznamy jedné z postav. Jenom – já měla tak ráda Barbarottiho smlouvání s Bohem… Bůh je v tomto dílu zmiňován často, ale v podobě naprosto vážné, jako téma hovorů a úvah postavy duchovního. Ale je to pořád můj milovaný Nesser, byť ne tak vtipný jako jindy. A stále je to pro mě to nejlepší z tzv. severské detektivky. Jsem vděčná, že si české vydání pospíšilo, ale je to za cenu odbytého překladu. Vynechaná písmena i slova, nebo naopak nadbytečná, chybně vytvořená slova (pokdy místo pokud), faktické chyby (z autobusu se na chvíli stalo auto). Jen doufám, že to vzniklo jenom převodem do elektronické podoby a na papíře je to v pořádku.... celý text
Toulky s Charleym
1965,
John Steinbeck
Cestopis, který řadím vedle Čapkových (napsal ho výborný spisovatel) a Svobodových (jedná se o osobní, pocitový, nikoliv faktografický záznam). Nemá to vybroušený styl Plechárny a Pláně Tortilla, ale to není účelem. Naopak, Toulkám sluší uměřené vyjadřování, proložené poetickými pasážemi týkajícími se krajiny, vtipnými promluvami s lidmi v náhodných setkáních a soužitím se spolucestujícím Charleyem. Co mě pobavilo nebo zaujalo nejvíc: jak si autor střílí z Američanů, jak navštívil své rodné město, jak dumal, jestli má nebo nemá zastřelit kojota: „ Myslím, že na dobrého občana jsem příliš starý a příliš líný.“ (Nezastřelil ho.) Co mě pobavilo, aniž by to zřejmě autor zamýšlel: jak se kriticky pozastavil nad skládkami kovového odpadu a o tři stránky dál se přiznal k vlastnictví jednorázových hliníkových pánví, kterých se po jednom použití zbavil hozením do vody či jinam. Inu, ekologické povědomí v 60. letech... Steinbeck je výborný; po jeho kratších prózách zamýšlím přečíst od něho všechno.... celý text
Případy z praxe
1987,
Anton Pavlovič Čechov
Jsem já to ale podivná čtenářka. Realismus není pro mě nijak zvlášť přitažlivý, ale uznávám ho jako základ, který by nikdo neměl minout zcela. Čas od času se tedy pochlapím. Čechov není špatná volba; není širokorozchodný a má smysl pro humor, i když hořký. V tomto výboru dávám jednoznačně přednost povídkám, ve kterých jsou postavy nějak mozkově hnuté, podle lékařských kritérií či pouhým míněním okolí. Ať tak nebo tak, dopadnou stejně, ale vy se nemůžete zbavit pocitu, že právě oni jsou ti normální. Ve společnosti, jež je postavená na přetvářce, penězích a povrchnosti a naopak postrádá soucit a jiné LIDSKÉ hodnoty, jsou ti blázni čisté a často šťastné bytosti. Nejvíc mě zaujaly povídky Pavilón č. 6, Černý mnich, Záchvat, Vražda a Případ z praxe. (Jakpak to asi měl Čechov s ženami? Z povídek Neklidná duše, Anna na krku a Ariadna nevycházíme zrovna jako morální intelektuálky …)... celý text
Vězněná
2015,
Pavel Renčín
Hned po autorových povídkách jsem zatoužila po nějakém jeho románu. Jestlipak i ve větším formátu vytvoří tu barevnou či dusivou atmosféru, udrží napětí a čtivost, jestlipak mu budu věřit postavy i příběh? Stalo se. Navíc tu měl větší prostor k tomu, aby si pohrál s kompozicí. Učitelova linie je velmi zneklidňující a občas i vtipná, šumavská je zpočátku strašidelná, později děsivá a brutální, ale lehoulince prosvětlená dívčinou silou a nadějí. A mně přišly vyvážené i realistická a fantastická složka; dokonce si říkám, že skutečné případy nelidskosti (i hrdinství) překračujících normu se celkem přirozeně tím smyšleným obalí – když i v životě, proč ne v beletrii. Pavel Renčín se mi vážně líbí.... celý text
Totožnost je príma kšeft
2001,
Thomas Perry
Čtvrtý indiánskodetektivní příběh: stejné napětí, stejná Jane s instinkty a fintami k záchraně hledaných, výborný začátek jako vždy a konec odpovídající názvu edice. (A stejná překladatelka, které občas ujede pravopis či vypadnou písmena i v příjmení hlavní postavy, a stejně odfláknuté korektury – tím si ale radost kazit nenechám.) Opět mě to bavilo – a jiný účel to nemá. To, jak vážený lékař, nyní zločinec na útěku, lpí na falešném obrazu své situace a Jane je nucena mu iluze rozbít, jak se životní jistoty vyjádřené slovy „mám tam své přátele“ a „jsem lékař“ mohou stát nicotnými a dokonce život ohrožujícími, vyvolává až úzkost – a je to ta nejlepší část. „Nemůžete utéci od ošklivé minulosti a ponechat si zbytek – úctu a vděčnost, které jste si vysloužil, přátele a rodinu, kterou milujete, postavení, jemuž jste se těšil.“ Ráda mám i to, jak rovnocenné soupeře autor pro Jane vybírá, nejen ze strany zloduchů, ale tentokrát i dobroduchů :-). Jen mi prozraďte: koho napadlo nazvat tento díl tak lacině a přiblble? Jestli tenhle trend (bohužel už běžný u filmů) došplhá i k vyšší literatuře a třeba román „Na západní frontě klid“ bude vydán pod názvem „Koho picne frantík?“, picněte i mě.... celý text
