kap66
přečtené 2779
Případy z praxe
1987,
Anton Pavlovič Čechov
Jsem já to ale podivná čtenářka. Realismus není pro mě nijak zvlášť přitažlivý, ale uznávám ho jako základ, který by nikdo neměl minout zcela. Čas od času se tedy pochlapím. Čechov není špatná volba; není širokorozchodný a má smysl pro humor, i když hořký. V tomto výboru dávám jednoznačně přednost povídkám, ve kterých jsou postavy nějak mozkově hnuté, podle lékařských kritérií či pouhým míněním okolí. Ať tak nebo tak, dopadnou stejně, ale vy se nemůžete zbavit pocitu, že právě oni jsou ti normální. Ve společnosti, jež je postavená na přetvářce, penězích a povrchnosti a naopak postrádá soucit a jiné LIDSKÉ hodnoty, jsou ti blázni čisté a často šťastné bytosti. Nejvíc mě zaujaly povídky Pavilón č. 6, Černý mnich, Záchvat, Vražda a Případ z praxe. (Jakpak to asi měl Čechov s ženami? Z povídek Neklidná duše, Anna na krku a Ariadna nevycházíme zrovna jako morální intelektuálky …)... celý text
Vězněná
2015,
Pavel Renčín
Hned po autorových povídkách jsem zatoužila po nějakém jeho románu. Jestlipak i ve větším formátu vytvoří tu barevnou či dusivou atmosféru, udrží napětí a čtivost, jestlipak mu budu věřit postavy i příběh? Stalo se. Navíc tu měl větší prostor k tomu, aby si pohrál s kompozicí. Učitelova linie je velmi zneklidňující a občas i vtipná, šumavská je zpočátku strašidelná, později děsivá a brutální, ale lehoulince prosvětlená dívčinou silou a nadějí. A mně přišly vyvážené i realistická a fantastická složka; dokonce si říkám, že skutečné případy nelidskosti (i hrdinství) překračujících normu se celkem přirozeně tím smyšleným obalí – když i v životě, proč ne v beletrii. Pavel Renčín se mi vážně líbí.... celý text
Totožnost je príma kšeft
2001,
Thomas Perry
Čtvrtý indiánskodetektivní příběh: stejné napětí, stejná Jane s instinkty a fintami k záchraně hledaných, výborný začátek jako vždy a konec odpovídající názvu edice. (A stejná překladatelka, které občas ujede pravopis či vypadnou písmena i v příjmení hlavní postavy, a stejně odfláknuté korektury – tím si ale radost kazit nenechám.) Opět mě to bavilo – a jiný účel to nemá. To, jak vážený lékař, nyní zločinec na útěku, lpí na falešném obrazu své situace a Jane je nucena mu iluze rozbít, jak se životní jistoty vyjádřené slovy „mám tam své přátele“ a „jsem lékař“ mohou stát nicotnými a dokonce život ohrožujícími, vyvolává až úzkost – a je to ta nejlepší část. „Nemůžete utéci od ošklivé minulosti a ponechat si zbytek – úctu a vděčnost, které jste si vysloužil, přátele a rodinu, kterou milujete, postavení, jemuž jste se těšil.“ Ráda mám i to, jak rovnocenné soupeře autor pro Jane vybírá, nejen ze strany zloduchů, ale tentokrát i dobroduchů :-). Jen mi prozraďte: koho napadlo nazvat tento díl tak lacině a přiblble? Jestli tenhle trend (bohužel už běžný u filmů) došplhá i k vyšší literatuře a třeba román „Na západní frontě klid“ bude vydán pod názvem „Koho picne frantík?“, picněte i mě.... celý text
Cikcak
1973,
Paul Andreota
Začátek pěkně haraší, knížka je totiž postarší. Líčení na zvláštní detektivky mě dohnalo až k veršování! Do pasti se mi ale chytila ta správná. Lehce spoilerový název naznačuje, že vyšetřování nejde přímou cestou; taky aby ano, když cikcak lítají i obvinění z vraždy. V druhé části (vyprávěné obhájcem a přítelem vypravěče z části první) jsem si užila soudní síně až hanba, ale – přestože to není to, u čeho bych řičela blahem - překvapivě mě to bavilo, nejvíc díky postavě impozantního obřího hlavního obhájce Cazarèse. A tak nakonec to zaječí kličkování skončí rovným během, při němž je všechno jasně vysvětleno, a Gulliver Cazarès se přizná k „básnění“ (takže s tím veršováním nejsem úplně mimo). Dvě malé výtky směřují k hlavní postavě (o níž je řeč v mé první větě), které se dá všechno, co prožila, docela přát, a ke stejnému stylu obou částí, i když jsou vyprávěny jinými postavami. Celkově jsem ale s další nedetektivkovou detektivkou spokojená.... celý text
Byly jsme tam taky
2007,
Dagmar Šimková
„Stojím v davu lidí, z nichž někteří vraždili a loupili, jiní jen pozdvihli hlas a řekli něco tak nemoderně, jak se to říkalo za špatných časů, jiní zatoužili odejít z radostné doby a vzkvétající země někam do zemí nepřátelského tábora, jak se dnes označují všechny končiny na západ od našich hranic. Učitel a lupič, básník a podvodnice, studentík a venkovská babička, kdekdo zde stojí, protože na každého se může dostat v té době plné organizovaného jásotu.“ Mám sklon někdy odpouštět krkolomnou stylistiku, pokud mě knížka osloví závažným, osobním příběhem. Tady jsem ale nemusela. Perfektní jazyk. Ne ve smyslu dokonalý, ale působivý, přesný, ve své strohosti citově zasahující. „Sluneční paprsek přejel po tváři báťušky Stalina v zaprášeném rámě. Zastavil se na jeho věčném, poťouchlém úsměvu. Zlověstná Mona Lisa našeho věku.“ Nejkrásnější pasáže jsou ty, v nichž se vězeňkyně snaží čelit hrozným dvouciferným číslům označujícím roky odnětí svobody. Dopřávají si drobné radosti v podobě hledání kapek humoru, vzájemného vzdělávání, nevzdávají se své důstojnosti a morálky. Přitom byly těmi nejhoršími; vždyť tamhleta vražedkyně zabila jenom tři lidi, ale ony chtěly vyvraždit celý národ…... celý text
Mrtví neznají klid
2012,
kolektiv autorů
Tento způsob tvorby zdá se mi poněkud riskantní. Dokážu si ho lehce představit třeba u patchworku, ale u slovesného umění, kde se má dojít k určitému konci, jenž má notabene logicky vyplynout, je to téměř hazard. Takže oceňuji odvahu i to, že se ten literární patchwork po prvním použití nepáře. Moc by mě ale zajímalo, jaké zadání jednotliví autoři dostali. Řekli např. J. A. Janceové: u tebe se nesmí stát fakt nic, ani ťuk, a poraď si s tím, jinak tě vyhodíme? Nebo J. Deaverovi: už by se mělo něco dít, koukej to rozjet? Bylo přitažlivé sledovat tohle střídání tempa (čert ví, nakolik to bylo záměrné) a nakonec i samotný případ mě celkem zaujal. A spadl mi hřebínek coby "znalkyni" detektivek :-), protože naprostou většinu jmen jsem slyšela poprvé v životě. Ale zatímco u povídkových antologií se mi už stalo, že jsem si některého z autorů vyhledala a přečetla si od něj něco dalšího, tady ne. I tak, úplně špatné to nebylo.... celý text
Osvobozené kino Mír
2002,
Ladislav Pecháček
Ty škatulky… Ale už jsem Ladislava Pecháčka (s tichou omluvou jemu a poděkováním milary) přendala z té s názvem „Nostalgický, trochu spotřební humor“ do jiné: „Chytrohumorné smutnění“. Je to další skvělý kus z „tatínkovských“ próz, kam řadím třeba vzpomínkové knížky Oty Pavla či Haklovo O rodičích a dětech. Seznámení s „místním“ tatínkem začíná v době, kdy deptá své okolí, zvlášť pečujícího syna, na sto způsobů. Protože to je u starého člověka (kterému odchází tělo i mozek) přirozenost. Přichází retrospektiva. Tatínek prožívá svůj život v 50.–80. letech a je státem deptán na tisíc způsobů. Protože to je u komunistického režimu (u něhož nejen o mozek, ale hlavně o člověka nikdy moc nešlo) přirozenost. A my starší (viz věkový průměr komentujících) se u toho smějeme a zároveň cítíme tíhu. Tak tak. Výborné.... celý text
Noční oheň
2020,
Michael Connelly
Malá noční a ohňová :-) modlitbička: ať nám prosím ještě chvíli Harry Bosch vydrží. Ne že by to Renée neutáhla sama, ale jejich spolupráce je tak klapající, v rytmu logiky i mého srdce, že mi jednou bude hodně chybět… Opět poctivé, provázané, napínavé, ve všech ohledech uspokojující. (Jsem ulítlá na jména postav. Taky vás na začátku pobavil policista Stan Dvorek, zabývající se vyšetřováním mrtvého ve stanu na dvorku? No, trošičku si dělám legraci; ve stanu ano, ale u hřiště. Škoda. Ale i tak je to úsměvné).... celý text
Vražedné léto
1984,
Sébastien Japrisot (p)
Procházím obdobím čtenářského vzdoru: já chci detektivku, ale ať to není detektivka! A vida, tahle francouzská chytrá horákyně jménem Japrisot mi to promptně splnil(a), stačilo to párkrát zmínit v komentářích :-). Čtenáři detektivek, vy, kterým kručí v břiše (v hlavě) hladem po něčem jiném, zkuste tuhle starší antidetektivku; byť francouzská, je trochu říznutá i taliánsky, a zamotá vám hlavu. Tím, v co vyústí, ale hlavně pohledem do mozku té, která vražedné léto připravuje. No, aspoň vím, kudy se mé hledání zvláštních detektivek může ubírat.... celý text
Ještě je můžeme vidět
1998,
Douglas Adams
Není to tak, že znuděná bohatá celebrita vyrazila za dobrodružstvím a pak o tom sázela bonmoty. Douglas Adams uskutečnil to, o co se zajímal už dlouho, měl o tom základní znalosti, respektoval pravidlo „neuškodit“ a v důsledku i pomohl. Tomuhle chci věřit. Pokud si vážíte přírody a máte rádi autorův humor, stejnou měrou budete pobavení a ubití. Pobavení se dostaví díky ohromně vtipným postřehům o africké a asijské byrokracii (ubije vás to, pokud vás čeká cesta do země s odlišnou kulturou, ale to není asi na pořadu dne, ubije vás i autorův optimismus při odjezdu z Číny). Pobaví vás, jak autor satiricky šije i do tupých a arogantních Evropanů a sebeironicky do sebe. Rozesmutní vás sama podstata knížky a celého problému. Je to jakoby pokračování pořadu z mého dětství „Přežijí rok 2000?“ A já doteď trochu smutním i nad tím, že rok 2000 překročil sám autor jen o kousínek. Na druhou stranu - zdaleka nejen v mé hlavě po něm zůstala stopa a zdaleka nejen díky skvělému humoru (ten tady ale fakt oceníte).... celý text
No a já
2011,
Delphine de Vigan
Lou to pálí a Lou nezapomíná. Je mimo. A tak by asi mimo měla zůstat, říkáte si, a respektovat pravidlo „jsou věci, které se nemíchají“. Stačilo by nám možná usmívat se nad jejími neotřelými postřehy a kochat se cestami uvažování, které by nás nenapadly – IQ 160, kdo z nás ho má? Ale ona ty věci, které se nemíchají, zamíchá. Kéž by. Kéž by všechno v životě dopadlo tak, že dobrota jednoho člověka změní něco k lepšímu. Co na tom, že to dobro uhnulo trochu jinam, ale svou cestu si našlo a cíl zasáhlo. Třeba to tak bývá. Jen nám to možná dochází až po čase. Moc milé a působivé čtení s hrdinkou, která si mě okamžitě získala.... celý text
Syndrom E
2016,
Franck Thilliez
Tohle je právě ta knížka, po které jsem si řekla: a dost. Thrillerů, ze kterých mi bylo trochu šoufl, ale ocenila jsem u nich originální zápletku, sympatickou hlavní postavu či způsob vyšetřování, jsem přečetla desítky. Jednou ale muselo přijít to, že dobrý nápad (tady vše kolem starého filmu a odkrývání jeho tajemství) bude v mých očích přebit úchylností a hnusem (duševně nemocný a traumatizovaný vyšetřovatel překračující hranice zákona i morálky, brutální vraždy, někdy až panoptikální, takže v důsledku vedou k vypátrání vraha – proč by to dělal?, slovní pitvání toho všeho, vypjatost scén,… Všeho nadmíru). Smiřuji se s tím, že jsem se thrillerů přesytila. Moje chyba, že něco s nechutí čtu a pak o tom píšu negativně, přestože podle anotace dokážu odhadnout nebezpečí pro svůj žaludek. Možná ne navždy, ale na nějaký čas zkusím jít jinou detektivkovou cestou, méně osázenou kusy těla, prošlápnutou duševně normálními vyšetřovateli. Hvězdičku navíc Syndromu E za to, že mě nakopl k tomuto závazku.... celý text
Lars útočí
2020,
Daniel Gris
Když si oblíbím sérii: jdu si pěkně po cestě, žádný zádrhel, žádné kameny, žádná óbrpřekvápka (abych se moc nelekla), nic mě neruší, je mi pořád dobře, užívám si všechno, co vidím, dojdu do cíle a nejsem unavená, ale osvěžená – a těším se na další. Kdybych uměla líp řídit a měla ráda auta, napíšu to samé o jízdě za volantem, protože k téhle knížce by to pasovalo mnohem víc. Kromě aut tvrdá hudba i alkohol, bicí pro muziku i pro komunikaci, ženy (až na jednu) jako objekt. Nic, co bych já vyznávala, ale stejně (nebo právě proto?) mě to baví číst. A slovo „baví“ je tu zcela namístě.... celý text
Rabín v pátek zaspal
1969,
Harry Kemelman
Jistě, knížka se hodí do letošní čtenářské výzvy, já ji ale četla v rámci výzvy osobní, kterou jsem si vyhlásila pro zachování své duševní rovnováhy a klidného žaludku a nazvala ji „Kašlichvílinabrutálníthrillery“. (Onehdy jsem thrillerovou dietu porušila. Po dočtení jsem kromě rozbouřeného žaludku musela léčit i hlavu, kam mě bušila moje vlastní ruka, aby si to mozek konečně zapamatoval.) K Rabínovi: mou soukromou výzvu splnil výborně. Je to detektivka starého střihu, pomalá a poctivá. Četla jsem ji i s určitou úctou až ostychem, protože důležitější než zápletka kolem vraždy je tu nakukování do života židovské obce. Spíš než vyšetřování sledujete myšlenkové pochody a nápady rabína, který by mohl připomínat všechny laické vyšetřovatele různých profesí z jiných detektivek, kdyby u něho nebyla role soudce (proč tedy ne i vyšetřovatele) naprosto pochopitelná, vyplývající z židovské tradice. Jestli vás zaujme hned začátek, jeho rozhodování v kauze rozkmotřených přátel, bude vás bavit celá knížka.... celý text
Nevermore Baltimore
2010,
Petr Heteša
Obvykle si dělám při čtení poznámky. Tohle je jedna z knížek, kde jsem se někde na straně 180 lekla nepopsaného papíru. Důvody pro to bývají z větší části chvályhodné, jako tady: frčí to, dialogy jedou bez zádrhelů, zápletka mě zaujala okamžitě, hlavní postavu beru. Jeho profese mi připomněla zasloužilý antiučitelský vtip o tom, že kdo nic neumí, učí, a kdo neumí ani učit, učí tělocvik. Ono se to teda s jeho učitelováním vyvrbilo pak trochu jinak, tělocvik to taky byl ne zcela tradiční a vysvětlilo se tím i to, jaký ranař a zároveň kliďas to je. Důvod pro běloskvoucí papír by taky mohl být ten, že mě lautr nic nezaujalo, ale to tu neplatí; akční tělocvikářovy kousky mě bavily a vysvětlení toho všeho jsem přijala se zájmem. Jenom maličkost, která mě nijak zásadně nedráždila, ale nabrala mě na rohy víckrát: hlavní hrdina je Čech jak poleno – a ono houby: je to Francouz, navíc s anglickým jménem. (Otázka je, co si pod „Čechem jak poleno“ představuju – samozřejmě vlastenecky to nejlepší!) Heteša je dobrej. Po druhé knížce ho řadím do svých oblíbených.... celý text