kap66 přečtené 2753

Zlodějka 2008, Sarah Waters

Moji oblíbení čtou Sarah Waters, musím taky. Nebudu se ale opičit úplně, řekla jsem si, začnu Zlodějkou a ne Malým vetřelcem. Těšila jsem se na prověření své čtenářské trpělivosti: na autorčin sklon zaměřit se na detaily a dlouze popisovat jsem se cítila být připravena, dočkala jsem se a bavilo mě to. Ocenila jsem i dickensovskou inspiraci (několikrát autorkou přiznanou) v sociálním pohledu na londýnskou spodinu, i to, jak dobře je zachycená např. potíž hlavní hrdinky s potlačením zlodějských instinktů. Výborný je také pohled na dekadentní způsob života vyšší vrstvy a na léčbu údajných či pravých duševně nemocných. Autorčin styl – volba slov, stavba vět, to vše je promyšlené a vybroušené. Můj jediný problém vychází čistě ze mě a já si za něj strhávám jednu hvězdičku: já totiž nejsem čtenářka historických románů a nemám příliš ráda milostné zápletky a intriky. Možná si říkáte, proč to ta nána teda čte, když tohle je tam to hlavní? No, právě že to není jenom o tom (viz vše, co jsem ocenila) – a navíc, co vy víte (nevím to ani já), třeba na svá ještě starší kolena, než mám teď, ty historické romány začnu číst i kvůli jejich hlavnímu účelu.... celý text

Naprosto pozoruhodná věc 2019, Hank Green

Koukám, ocitla jsem se úplně mimo - generačně. Nikoliv ale žánrově! Naopak, tahle knížka je pro mě science fiction ve dvojnásobné podobě. Mně totiž výrazy subreddit, cosplay, virál, freelancer, merch a postnout znějí přibližně stejně jako gravimetrické pole, teleportace, deflektor, tachyonový pulz a kvantová singularita. Ti mladí (podle komentářů pode mnou) museli být otráveni četbou o své všední realitě :-); já plesala. Hlavně mě ale bavila vypravěčka s pěkným dvouměsíčním jménem April May (ještě k tomu s přítelkyní Mayou) a její sympatický, vtipný pohled na svět i sebe samu. Záhada a její luštění mělo spád a švih, následky toho všeho byly neúprosné – a naprosto logické. Dokud autor nechal vyplouvat na povrch její myšlenky, popř. její komunikaci na síti, bylo to trefné, pokud nechal April pronášet pravdy pro lidstvo, bylo to přesně takové, jaké to od Američanů čekáte: trochu velkohubé a frázovité. Ale to, že jsem se jenom několikrát v těch chvilkách ošila, vyvážila moje pobavenost a ocenění dobrého nápadu – a mně to momentálně úplně stačilo. (Zajímavé je, že já bisexualitu hlavní postavy vůbec nevnímala, protože tam téměř nehraje roli - ve smyslu, není to podstata zápletky; z 21 komentářů pod mým se v třetině objevují výhrady. I tohle je možná dané tím, že žiju mimo sociální sítě, takže nemám pocit, že se na mě valí ze všech stran boj za práva těch a oněch… Ale rozumím tomu: média nám dnes masírují hlavy ve velkém a někomu už to leze na nervy.)... celý text

Syn celerového krále 2004, Ota Pavel

Syn celerového krále vyhovuje mému vztahu ke sportu ještě víc než např. Plná bedna šampaňského. Jak říká autor v mé nejoblíbenější, cyklistické povídce: „Sport: překonávat něco, a ne vždy někoho.“ Ota Pavel psal vždycky s porozuměním k lidské (sportovní) dřině, ale tady, po vlastním prožitém utrpení, píše tím svým zdánlivě jednoduchým způsobem o prohrách, smutku, bolesti – a já je cítím a prožívám. Prohrou v pravém smyslu ale žádná z povídek nekončí (ani smutkem, a to ani po smrti člověka - nádherná povídka Služebník náš Hubert). Boj se sebou samým, naplnění, to je to pravé vyznění. Otu Pavla čtu desítky let, ale stále u něho nacházím přesně to, co v literatuře hledám.... celý text

Efektivně mrtvá žena 2004, Václav Erben

"Napětí, které prožíval, bylo tak silné, že se před ním začal kolébat svět. Nemohl ani vstát a projít se. Vzbudil by ty dvě dole. Nemohl chodit sem a tam, mluvit si pro sebe, dupat, kouřit a ťukat prsty do stěn a věcí. Zůstalo mu jen sedět, nebo spát. Tiše sedět, nebo tiše spát. Tiše kouřit a hledět do tmy. A poslouchat žvanění žab.“ To se mi to ale dobře čte, říkala jsem si celou dobu. Jméno Exner jsem znala jen z filmových zpracování a tam mě tenhle gentleman západnějšího střihu tolik za srdce nebral. Tady ano. Nejen za srdce. Klid, nadhled a jemný humor? Výborné. Případ zajímavý; až jeho pozadí mě v závěru hodilo do mého socdětství, ale těžko to Erbenovi zazlívat příliš. Tedy téměř všechno bylo dobře. (Myslíte, že volba příjmení vyšetřovatelů má nějaký hlubší význam? Cizojazyčné, zvučné jméno nesoucí autoritu - "Exner" - a proti tomu dvojice "Vlček a Beránek".)... celý text

Nejkrutější měsíc 2015, Louise Penny

Blaze 2008, Richard Bachman (p)

Prožil jsem zvláštní století 2007, Jiří Vanýsek

Vzpomínky člověka, který byl inteligentní, vzdělaný a ve svém oboru tvůrčí a pracovitý. Nic nového. Žil svůj osobní život a chtěl pracovat, což se mu - vzhledem k událostem – celkem dařilo, často za cenu kompromisů. Opět nic nového. A asi není neobvyklé ani to, jak, kdy a proč se režim definitivně zbavil takového talentu, který dosáhl uznání i v zahraničí. Za hrozné považuji, že takových příběhů známe tucty a bereme je jako nezbytnou součást toho „zvláštního století“. Možná bychom tohle dělat neměli. Čas od času je dobré si pomocí vzpomínek pamětníků připomenout, že normální by byl pravý opak. Doktor Vanýsek byl po své sedmdesátce sice schopen nadhledu i vtipu, ale ve vzpomínkách na konec kariéry se přece jen neubránil hořkosti, zvlášť při zmínce o roli některých svých kolegů, dřívějších žáků. V profesní rovině je konkrétní, v osobní laskavý. Je to velmi zajímavé a poutavé čtení.... celý text

Beton, kosti a sny 2009, Pavel Renčín

Málokdy dávám povídkové sbírce plný počet hvězd, ale tady se mi i ty relativně slabší zdály nadprůměrné. V modrých číslech jsou úvodní, „Jen tančí, nemluví, nespí“ a „Loutkové divadlo“, u kterých jsem zatoužila po pokračování v románové podobě, byly perfektní. Povídky „Na křídlech zlatých draků“ si cením - kromě nápadu, ale to u všech – pro její citlivé vyznění. U Skokanů jsem byla malinko zklamaná očekávatelným závěrem, ale pro celou sbírku (kromě Stvořitele, který mi nesedl) platí: je to výborné čtení, poutavé, nápadité, napínavé. Nalákalo mě na Renčínovu románovou tvorbu.... celý text

Malý muž a velká žena aneb Vlak dětství a naděje 2004, Věra Sládková

Seriál byl pro mě zjevením (přece jen – polovina 80. let!) a já ho považuji dodnes za jedno z nejlepších českých filmových děl; Karel Kachyňa byl jedinečný a skvělý, herecké obsazení dokonalé. Komentáře Rade a Chytuš jsou mému pohledu na knížku a seriál nejbližší. Seriál dokázal zachytit předlohu věrně v určité útržkovitosti a snovém vidění, dodržel pojetí postav a jejich jazyk, ale navíc působil poeticky. To jsem v knížce postrádala. Vyznívá tragičtěji a groteskněji, zasadila do mě víc tíhy. Na druhou stranu, má to své opodstatnění (vzhledem k době děje) a já se nemohu ubránit obdivu nad originalitou pohledu na tuto část našich dějin.... celý text

Úzkosti a jejich lidé 2020, Fredrik Backman

Příště už mě nedostane! Budu přísnější. V komentáři odhalím, jak to dělá, protože je to jasné. Třeba tady shromáždil na jedno místo všechny sourozence Oveho a Britt-Marie, a abychom věděli hned, na čem jsme, nazval je otevřeně blbci. Použil něco ze sociální psychologie, tentokrát omyly při vnímání neznámých lidí (pamatujete z občanky na střední škole? – haló efekt, projekce, soukromá teorie osobnosti,…). Pak začal zpochybňovat, postavy stavěl do situací, ve kterých byly nuceny projevit svá skrytá já – a tak dále, jako vždy, takže na konci? Všechno je jinak. To víte, že mě zase dostal. Kdybych křičela „lacinka a hraní na city“ poté, co jsem knížku přečetla se zájmem, pobavením i trochou dojetí, byla bych lacinka sama.... celý text

Večerní host 1999, Rex Stout

Všechny komentáře pod mým jsou od mých oblíbených, ale – nesouhlasím! Nikoliv s hodnocením, jednoznačně přiděluji pět hvězd za přijatelný počet postav, nezvyklou výměnu rolí, vtipnost a logické vyřešení. A to je právě to: přestože se Nero Wolfe zdá být z případu odsunut, je to nakonec on, pivař (!), kdo případ rozsekne. Takže já zůstanu věrná jemu i svému oblíbenému pití (a jen doufám, že nedosáhnu i Wolfova objemu :-) ). Ne, vážně: souhlasím se všemi komentáři. Tenhle tandem Nero/Archie mě hodně bavil.... celý text

Povídky z jedné kapsy 2007, Karel Čapek

Tuhle jsem si připomněla Čapkovy povídky (abych to upřesnila: připomněla = otevřela knížku, začetla se - asi podvacáté - a neodtrhla se. Zase.) Musím to napsat, nedá se nic dělat: KAREL ČAPEK JE NEJLEPŠÍ. Zápletky? Zločiny a záhady - oblíbené zřejmě už tehdy, určitě dnes. Povídky jsou staré 90 let, ale jazyk je - opět současný (!): zdánlivě jednoduchý, poznatelný, přirozeně plynoucí. Dialogy jsou živé a nic v nich neskřípe. Proto čtete a cítíte se dobře, klidně a spokojeně - a možná si říkáte, že je to taková lehká četba, nic závažného. Jenže Čapek, génius, do vás pomocí této lehkosti vloží otázky, které až tak lehké nejsou. Zůstanou vám v hlavě a možná hned, možná až za čas se vynoří a chtějí po vás odpověď: Mám právo vzít spravedlnost do svých rukou, napravit něco, když na to zákony nestačí? (Zločin na poště - můj nejmilovanější, nebo i Zmizení herce Bendy a Zločin v chalupě). Jakou sílu má svědomí? (Vražedný útok, Muž, který se nelíbil). Opravdu existuje Něco - sedmý smysl, nadpřirozená schopnost - a máme v to věřit? Čapek se na to dívá spíše s nadhledem, někdy třeba s vtipností přitaká, popř. si rýpne do lidské hlouposti či egoismu (skvělý Jasnovidec, Věštkyně, Případy pana Janíka). S povídkou Poslední soud se peru ve své hlavě (v dobrém slova smyslu) dodnes. Já vím, že jiní Čapkovi současníci by se dali označit jako "větší umělci" - díky novátorské formě či psychologické prokreslenosti postav atd. Ale pro mě osobně je největší umělec Čapek: právě proto, že dokázal sdělit vše, i vážné věci, svou specifickou, přitažlivou a čtivou formou. K němu se ze všech meziválečných autorů vracím nejraději.... celý text

Hora mezi námi 2017, Charles Martin

Robinzonáda (to je moje!) cílená na ty, kteří mají rádi milostné motivy (tak to je horší…). Je pojatá jako takové pěkné čtení: dialogy nedrhnou, promluvy krásně navazují, postavy mluví hodně a často o lásce a citech vůbec. Vše do sebe krásně zapadá a čte se to jedna radost. Ta cílenost byla pro mě ale příliš okatá. Starý pilot, sympaťák každým coulem, pronáší nádherné pravdy o lásce. Ben, vychovaný chladným a přísným otcem, považující se za člověka neschopného emoce pojmenovat, o nich mluví do diktafonu stále. Ashley, těžce zraněná a trpící bolestí, se pídí po tom, jak Ben prožíval manželství. Všechen boj o záchranu života, nápady, jak přežít, jsem sledovala s obrovským zájmem (jen bych chtěla znát lékařský názor). Milostné pitvy jsem četla též, ale se zájmem podstatně menším. Chtěla jsem se ještě rozepsat o momentech, nad kterými jsem se pozastavila, ale ony prostě zapadají do oné cílenosti, tedy určitého kalkulu se čtenářem – a tam vždycky záleží na tom, jestli na to přistoupíte. V případě této knížky se mi to - s výhradami - povedlo.... celý text

Vražedný chlad 2014, Louise Penny

Že zrovna já, člověk nepříliš pospolitý, se nechávám pohltit tou domáckou láskyplnou atmosférou, provoněnou dobrůtkami, v případě tohoto dílu navíc vánoční, což už samo o sobě může znamenat kýčovitý průšvih! Ale opravdu ano, zatím to na mě funguje, asi především tím, JAK je to napsáno. Louise Penny má totiž smysl pro detail i pro humor – a to je pro mě záchrana před přílišným přemýšlením nad tím, nakolik jsou zápletka a charaktery postav ze života. Marlowe (o kousek níž) píše, že na pohádku je to příliš složité a na detektivku příliš nerealistické. Že mě to samotnou nenapadlo, vždyť je to přesné: „pohádková detektivka“. Jednou za čas si ji dopřeji - pro radost ze slov, pro iluzi, pro naději - a zase se z ní vrátím. Víc nečekám.... celý text

Déšť 2018, Sára Saudková

Řeknu vám, nebýt „prubovače“ českých detektivek marlowa, který přispěl dokonalým rozborem, a celkem laskavých pohledů od mých oblíbených-čtenářek, podlehla bych předsudku a po bulvárně provařeném jménu bych nesáhla. Trochu jsem se za to zastyděla, dokonce hned na začátku, protože do té postele jsem vklouzla naprosto přirozeně; a vzápětí se zastyděla i za to, ačkoliv charakterizovat hlavní postavu nejdříve pomocí jejího vztahu k sexu mi přijde originální. Knížka na Oldřišce stojí, takže jsem ji přijala, mimo jiné i proto, že mě štvou křehké něžné víly vyšetřující vraždy; jejímu odhodlání a zarputilosti rozumím. Je to sice druhý extrém, ale – pokud vezmu jen její slovník! – vyčítat vulgární výrazy jen proto, že vycházejí z úst ženy, ačkoliv u Dominika Dána je z úst vyšetřovatelů tolerujeme, by bylo licoměrné. A co se týká jazyka celé knížky, projevila autorka talent vyjadřovat se neotřele (viz marlowovy ochutnávky). Mé výtky k pojetí případu nejsou zásadní a znamenají ztrátu pouhé jedné hvězdičky. Musím to přiznat: ze současných českých detektivek napsaných ženami mě Déšť zaujal zatím nejvíc.... celý text

Abonent trati U 1968, Claude Aveline (p)

Paní Coletová, do jejíž bystrosti (a hezké tvářičky) se zakouká i hlavní vyšetřovatel, se vyjadřuje velmi případně o detektivkách: „Ale ono to tam vůbec není jako ve skutečnosti! Podezřelý je nevinný, nevinný je zločinec, inspektor je pitoma a amatér je génius.“ Případ je vyřešen během jednoho týdne (a vy se nebudete moci zbavit pocitu, že víceméně sám či paradoxně právě za přispění toho geniálního amatéra v podobě paní Coletové), ale je sám o sobě natolik originální a jeho pojetí jiné než cokoliv, co jsem četla v této kategorii během posledních pár let, že jsem dostala velkou chuť na nějaké podobné retro: nijak krvavé, zamotané, ale osvětlené tak, že to beru.... celý text

Jeden z nás 2020, Shari Lapena

Čekala jsem kanadské dvojče Liane Moriarty: sousedské soužití, pod jehož povrchem to bublá, až to vybublá do vraždy, vhledy do hlav postav, zkrátka napínavé psychologické čtení, které mě bude bavit. Ale ouha; i přes kladná hodnocení několika svých oblíbených vidím svou čtenářskou budoucnost bez této autorky. Hlavní důvod: styl. Krátké věty působí příliš jednoduše a přítomný čas je způsob, jak se nedozvědět o postavách nic jiného, než co momentálně dělají; žádná sebereflexe minulého konání, což je pro mě u vraždy typu „mrtvá je jedna z nás a udělal to jeden z nás“ nezbytné. Přítomný čas má navíc v češtině jedno úskalí, dokonavá slovesa – fuj, o prázdninách opáčko z mluvnice! Ta ho, jak víte, neumějí vyjádřit, čili věta „Sharpe za nimi zavře dveře a obrátí se k nim“ se odehrává vlastně v budoucnosti (zrovna tady by to šlo: „zavírá dveře a obrací se“). Pro mě vrcholně rušivé (ale možná je to moje úchylka). Další důvod: posuny v ději. Sousedky si sdělují informace v duchu „slib mi, že si to necháš pro sebe“, občas doplněné moudrem, např.: „Ale to je u dospívajících kluků normální, že se neshodnou s otci. Musí se odpoutat, postavit se na vlastní nohy.“ (a na taková vyjádření se zredukovala veškerá psychologie postav). Po několika dnech od přečtení nejsem schopna říct ani jeden postřeh o vyšetřovatelské dvojici, tak byla upozaděná. A hned navážu – charakteristika postav. Velmi jednoduchý styl dělá z žen slepice a z šestnáctiletých kluků mrňata (rodiče např. sdělují synovi: „To byli detektivové, kteří vyšetřují vraždu Amandy Piercové, té paní z naší ulice.“). Manželé jsou několikrát popisováni jako „pěkní“, „pohlední“ a „hezcí“, snad aby nám došlo, čím je způsobena vysoká míra promiskuity. Další "thriller pro ženy", který jsem nedocenila, takže si klidně můžete říct, že jsem zakuklený chlap. V této oblasti asi fakt ano - a nevadí mi to.... celý text

Devět povídek 2005, J. D. Salinger (p)

Jako když se díváte z okna vlaku a jste svědky jedné scény vytržené z kontextu - a téměř nikdy se nedozvíte, jak to dopadlo. Jako když slyšíte někoho telefonovat – něco pochopíte, byť si to vykládáte podle sebe, něco vůbec. Jako když sedíte v restauraci blízko stolku s dvěma neznámými ženami, zřejmě kamarádkami, které jen tak klábosí. Jako když si něco vysníte, čemu věříte, ale nemá to reálný základ ani vyústění. Nad něčím se pozastavíte, u něčeho se podivíte, něčemu se zasmějete, něco vás zneklidní. Ale rozhodně vás všechno osloví.... celý text

Myši Natálie Mooshabrové 2004, Ladislav Fuks

Fuks je autor, ke kterému jsem potřebovala nejen čtenářskou, ale hlavně životní zkušenost. To není fráze – v mládí jsem vnímala život konkrétněji, až během let zaznamenávám situace šokující, ulítlé, nereálné, temné, absurdní a snové, které mi život paradoxně vykládají pravdivěji než ty nejskutečnější a nejlogičtější. Jak já si to užila! Vždy jen jediné ukročení stranou, jen malý posun od důvěrně známých věcí, velice znejisťující výskytem v oné uvěřitelné většině. Ta neustálá opakování, která jsem nikdy nepřeskočila, znovu a znovu je s rozkoší četla. Zkomolená slova, opět jen o krůček (jedí líhně a haluhy, neplatí ali,…). „V životě se někdy přihodí věc, při níž člověk strne, a neví, jestli bdí či sní, jestli snad je ještě mezi lidmi anebo v nějakém neuvěřitelném astrálu…“ Fuks má schopnost nasát mě do své hlavy a já sleduji svět chvíli jeho očima. Hlavy jiných spisovatelů, kteří to také dokážou, zanedlouho vždycky opustím; u něho si tak úplně jistá nikdy nejsem.... celý text

Zdi tvé 2009, Michael Třeštík

Můj oblíbený autor, u kterého bohužel nejsem schopná uchopit a pochopit i dílo výtvarné (ani to nezkouším, protože jsem výtvarná omezenka). Tím spíš jsem ale ocenila - kromě společenských a vztahových „zdí“ a hledání cest, o kterých píše hezky a zaujatě haki34 – všechno kolem cesty umělecké a tvůrčí, po které jde hlavní hrdina (právě proto, že do toho moc nevidím). Co mě ale bavilo nejvíc, je autorova schopnost nahlížet na obyčejné věci i situace VÝTVARNĚ a slovně to vyjádřit. Příběh a postavy mě zajímaly tak nějak běžně, normálně (a tím to neshazuji), tohle byla nadhodnota. Moje pátá knížka od Michaela Třeštíka; všechny jsou pro mě nadprůměrné.... celý text