kap66
přečtené 2753
Druhý život pana Roose
2020,
Håkan Nesser
Opravdu jsem si oblíbila Nesserovy postavy starších mužů, samotářů a trochu mrzoutů, nezapadajících zcela do konvenčních schémat. Tady mi přál a přihrál dokonce dva, vedle mého milovaného Gunnara ještě pana Roose. Do jedné třetiny to vypadalo na psychologický román o krizi muže hledajícího na stará kolena něco prchavého z dětství – a vypadalo to, že mu osud přeje a on poprvé v životě nebude muset přistupovat na to, co se má. S jeho postavou není spojeno mnoho promluv, ale pokud se nějaké objevily, stály za to. A když tam nastoupili i Barbarotti s kolegyní Evou a začali glosovat vyšetřování a život vůbec, byla má čtenářská spokojenost úplná. Van Veeteren mi chybí, ale Gunnar Barbarotti je jeho dobrá náhrada.... celý text
Lodní lístek
2009,
Lenka Reinerová
Lence Reinerové v životě nikdo nic nedal zadarmo. Její autobiografické prózy mě znovu a znovu fascinují tím, co všechno se dá za jeden život stihnout (aniž by to sama tak chtěla), ale hlavně tím, jak se ke svým přinejmenším těžkým a často tragickým zážitkům staví a jak je zpodobňuje ve svých knížkách: s nadhledem, moudrostí a bez hořkosti. Druhé přistání v Mexiku bude zajímavější pro ty, kteří četli autorčiny Všechny barvy slunce a noci a Bez adresy. Cesta do Mexika uskutečněná po mnoha letech v ní vyvolala vzpomínky na zemi, která jí za války zachránila život; v obavách z případného zklamání z nové podoby Mexika se brání často opakovaným „Všechno je jinak“, což naštěstí neplatí vždy. Lodní lístek určitě obsahuje autobiografické prvky, ale je vyprávěn er-formou. Jeho vyznění – nalezení smyslu života v práci pro druhé – na mě působilo „velkoslovněji“ než předchozí vzpomínky. Pro mě žádné zklamání, jen další dílek obrazu s názvem „Život Lenky Reinerové“, kterou mám hodně ráda.... celý text
Vůně ďábla
2019,
Mons Kallentoft
Nezvyklé slovní obraty a obrazná pojmenování, úsečné věty, vnitřní monology – Kallentoftův styl psaní zůstává. Měla jsem ho v detektivkách kdysi za originální, ale trochu se mi zajedl, lépe řečeno (v duchu hlavní postavy) zapil. Je ale možné, že mi hlavně začala vadit Malin. Její mozek je na jedné straně jako řešeto - opilecká okna, neschopnost racionálně vyhodnotit citové vztahy (k gigolovi a k dceři), hygienické prohřešky, na druhé straně stačí na úspěšné vyšetřování vražd v cizí zemi s odlišnou kulturou. Nejspíš se třemi hvězdičkami s autorem rozloučím a nechám si v hlavě vzpomínky na to, že jeho knížky byly jiné a že mě svého času bavily.... celý text
Anna In v hrobech světa
2008,
Olga Tokarczuk
Zariskovala jsem a sáhla po knížce v době odříznutí od internetu, jen kvůli Olze Tokarczuk. Trochu jsem čtenářsky zpokorněla, protože autorka mi oproti „… přes kosti mrtvých“ nepomáhala zdaleka tak jasně. Také jsem se v starověké mezopotámské literatuře zasekla u Gilgameše, takže zdroj inspirace jsem odhalila až díky doslovu. Do té doby jsem si psala poznámky typu: o smyslu světa? o podstatě jeho fungování? o dvou stranách světa, životě a smrti? o nedokonalosti lidských bytostí? kritika bezúčelnosti lidského chování? zmrtvýchvstání? že by tedy mýtus, ale s autorčinými originálními prvky? Až tak úplně mimo jsem nebyla, ale zřejmě se k Anně In Inanně ještě vrátím poučená. Byla to zajímavá zkušenost.... celý text
Jak voní tymián
1975,
Marcel Pagnol
Skutečně laskavé zobrazení rodiny, ve které OBA rodiče podělují děti svou láskou a mají se rádi i navzájem (což je v románech spíše výjimečné, přijde mi). Mnoho příhod je milých, hladivých, optimistických i vtipných, všechny ale souvisejí pouze s děním uprostřed rodiny či ve škole. Bohužel vše, co se odehrává v přírodě, je tak kruté, že i já, nepovažující se za člověka s „nemístným citlivůvkářstvím“ (jak vypravěčova slova podala překladatelka), trpěla. Lov za účelem obživy beru. Mučení zvířat či jejich bezúčelné a drsné zabíjení ve velkém (hmyzu, ptáků, unikátního hada) bylo zobrazeno bez zpětné lítosti, která je při vzpomínkách na dětské kruťárny lidem vlastní - nebo ne? Nejhorší byla příhoda s bílým sýčkem a jeho násilnou smrtí; a snad ještě horší byl způsob podání – necitlivý, a hlavně výsměšný. Vše ostatní, o čem jsem psala na začátku (láska a přátelství) to trochu vyvažuje, proto dávám nakonec čtyři hvězdy. Vy, kteří ale máte rádi přírodu se vším ŽIVÝM, nečekejte líčení jejích krás s obdivem a respektem, jak jsem to původně čekala já, nebo dopadnete stejně.... celý text
Prokletý ostrov
2009,
Dennis Lehane
Díkybohu za anotaci, která mi umožnila užít si stoprocentně to, jak si se mnou autor dělal, co chtěl. (Komentáře ale radím nečíst.) Je těžké napsat cokoliv, abych neprozradila podstatu. Snad tedy jen tohle: to, že něco vypadá nelogicky, může mít svůj naprosto logický důvod. Autorovy nápovědy jsou tak přesné, jak mají být, tedy poněkud zamlžené. A to, že to někomu připadá náročnější na pozornou četbu, mi přijde jako jeden z hlavních kladů. Je to brilantní hra se čtenářem, výborné čtení.... celý text
Tigrid, poprvé
2013,
Pavel Kosatík
Chtěla jsem dát do kontrastu nálepky „válečný štváč“, „nepřítel lidu“ , „kariérista“, „zrádce národa“,… s pohledem, který předkládá Pavel Kosatík, ale nakonec se přikloním opět ke svému stylu – psát v komentáři nikoliv o knížce, ale hlavně o sobě :-). Ne že by s tím ty nálepky nesouvisely, vždyť mě ještě ve školce přeučili na oslovení „soudružko učitelko“, pak jsem absolvovala triádu jiskra – pionýrka – svazačka (dál už ne) a patřila do posledního ročníku, který stihl státnici z marxismu-leninismu. V době, kdy můj mozek nasával informace v maximálním množství, jsem „díky“ součinnosti médií a výuky (a rodičů, kteří mi neprozrazováním svých vzpomínek chtěli ulehčit život), nasála představu o Pavlu Tigridovi přesně takovouhle. Naštěstí jsem už po listopadu mohla „nasávat“ dál a nově - a snad i ledaco pochopila. A konečně ke knížce: Pavel Kosatík píše čtivě, s jasnými sympatiemi, ale bez ovací. Vzbudil ve mně chuť se ještě chvíli Pavlem Tigridem zabývat (skvělý je rozhovor s Helenou Třeštíkovou) a dojem, že Tigrid nepostavil svůj život a práci na kontrastech a konfliktech, ale na odvaze hledat spojnice, společný zájem. A že jeho energie, pozitivní pohled a osobnostní celistvost byly obdivuhodné. Cítím respekt a vděk. (Maličkost: hodně jmen nutí dohledávat mimo a zvlášť u shodných příjmení by nebyly špatné odkazy či rejstřík. Jiří Lederer, Aleš Lederer, Josef Lederer – tam zaváhal i autor a překřtil ho několikrát na Zdeňka.)... celý text
Někdy prostě prší
2011,
Michel Faber
Přehršle nápadů, až si říkám – není škoda vyplýtvat je na krátké povídky? Ale ne: v této podobě jsou to drahokamínky (které mě snad připravují na nálož drahokamů zvících hlav skrývajících se pod něžným malinkatým názvem „Kvítek…“). Většinu komentářů pod tímto svým podepisuji, přesně vystihují rozmanitost povídek, tedy nemožnost shrnout je jedním stručným hodnocením. Já tu oceňuji kromě neotřelých nápadů schopnost načrtnout charaktery postav několika tahy, smysl pro humor i pro tragično, výborné dialogy, práci s detaily, určitou míru kritičnosti. Shoduji se s většinou na povídkách, které nás zasáhly (Někdy prostě prší, Ryby, Ovce, Tunel lásky a Skládání účtů - tady se mi dokonce vynořila vzpomínka na Čechovova Vaňku). Rozhodně si Fabera zapisuji do hlavy jako umělce v pravém slova smyslu, tedy spisovatele, který má talent a UMÍ svou práci.... celý text
Autobiografie jednoho lháře
1999,
Graham Chapman
„Graham Chapman byl cvok. Z této knihy to můžete poznat. Koneckonců na sepsání jeho autobiografie bylo potřeba čtyř lidí. Což je jedině poctivé, neboť bylo potřeba asi čtyř lidí, aby žili jeho život.“ Takhle krásně jsem to vymyslela hned po dočtení, ale pak jsem zjistila, že to Eric Idle napsal 30 let přede mnou (vem ho ďas). Asi je zbytečné psát, že tuhle „autobiografii“ by měli číst jen ti, kteří MILUJÍ skupinu Monty Python naprosto celým srdcem a jejího nejmužnějšího představitele bezvýhradně. Protože jinak vám přijde knížka totálně chaotická, trhlá, nechutná, nekorektní, teplá, bláznivá, nepochopitelná, děsná a úplně švihlá (platí vše, zaplaťpámbu). "Michael Palin a já jsme přišli na nápad, že vítězem hry by neměl být ten, kdo srazí nejvíce kuželek, ale ten, jehož pojetí vrhu koulí bude zvoleno za nejpošetilejší. Michael zvedl kouli, udělal pár piruet a vyřítil se z hotelu, třikrát ho oběhl, vešel do výčepu, vylil si na hlavu pintu piva a vrhnul kouli na výsledkovou tabuli. Bez dalšího zápolení byl prohlášen vítězem.“ Tak tohle byla ta úplně nejnormálnější pasáž z celé knihy. Ještě moje vlastní poznámka. V životě mě tak nebavilo číst poznámky pod čarou; většinou mě zmátly :-), někdy mi něco osvětlily, vždycky mě pobavily. Další poznámky označené římskými číslicemi pocházejí od překladatelky, budiž jí (nejen za to) dík. Výborný zdroj zábavy na druhou je jejich záměna, takový bonus pro Čechy. Připojuji se k Eorin: díky ti, Grahame. "Nikomu bych nedoporučoval lhát,… ¹⁾ _____________________ ¹⁾ To je moje výsadní právo, vy si napište svůj vlastní životopis."... celý text
Požehnáni ti, kdož žízní
2013,
Anne Holt
Někdy mě baví sáhnout po knížce, o níž záměrně vím jen to, že je to detektivka. Přečetla jsem tedy tuhle a pak teprve hledala vysvětlení toho, na čem stojí – a pic ho! Autorčina dvouměsíční kariéra na postu ministryně spravedlnosti a práce na policejním oddělení se jí zavrtaly do hlavy nekompromisním O VYŠETŘOVÁNÍ SE ZÁSADNĚ NEMLUVÍ! To kdybych věděla od začátku, nemusela jsem si nervózně okusovat nehty při pohledu na pádící data na začátku kapitol, abych se až ve dvou třetinách „děje“ dozvěděla, že vyšetřování zatím probíhalo v podobě technické (DNA, vlákna, vlasy,…) – a dál zas nic. Hanne je označena několikrát jako nejlepší vyšetřovatelka a je permanentně unavená PRACÍ, ale o té vůbec není řeč. „Seděla na lavičce a podivovala se nad životem.“, to ji vystihuje; a taky přemítání nad tím, kdy se konečně odhodlá ke coming outu. Svědka předvolá ve chvíli, kdy ho náhodně potká, a o krůček vpřed se dostanou, když prokurátorovi vypadne ze spisu nějaký papír. Ptát se, proč vrah dělá přesně to, co dělá, je nesmysl. Ale na druhou stranu musím ocenit konec, jemuž se taky prokurátor směje na celé kolo – proboha, teď mi to došlo: Anne Holt nepsala detektivku, ona chtěla varovat před norským právním a vyšetřovacím systémem!... celý text
Zlověstné vlny
2018,
Mark Douglas-Home
Autor zachoval i ve třetím dílu prvotní klady série, ale nepřidal bohužel nic dalšího. Stále dobré bylo zobrazení přírodního prostředí ostrovů - jako tvora s náladami, z nichž ta špatná dokáže ničit. Sevřená komunita, již narušil „Wheeler dobyvatel“ koupí ostrova a po zmizení syna svým hrozným podezřením, byla vystižena věrohodně. Cal je stále originální postava - svou prací (škoda, že jí i praseti Millie nebyl dán větší prostor) i svou introverzí. Pookřála jsem, když se tu objevila policistka Helen z 1. dílu, ale ouha, autor jí přidal na IQ (173? no páni!), ale sebral jí veškerý smysl pro humor. Samotné vyšetřování probíhalo pokoutně a rozuzlení případu nebylo až tak jeho výsledkem. Kdyby se objevil ještě další díl, přečetla bych si ho, ale ve velký posun už nedoufám.... celý text
Žena stínů
2000,
Thomas Perry
Tahle série splňuje mou touhu po náhradě mayovek (já vím, že je nenahradí nic, jasně). Jane je postava, která v sobě spojuje indiánské instinkty s vysokým morálním cítěním a jednáním i fyzickou zdatnost s inteligencí. Je to jednoznačná klaďaska pomáhající slabším, která se v civilizovaném světě pohybuje stejně dobře jako v přírodě. Opět mě nejvíc bavil hon profesionálních vrahů na oběť, při němž Jane pronásledovanému pomáhá (pohyb v přírodě je nejzajímavější – inu, indiánka) nebo její rady, jak se stát ve městě neviditelným: „Když uvidíte požár nebo nehodu nebo politika, vydejte se na opačnou stranu. Mohl byste se dostat do hledáčku televizních kamer.“ Okolnosti jsou napínavé a někdy drastické, ale nevylučuje se to s vtipností; jak mohou vypadat nevinné věty z úst flirtující ženy v hlavě muže skrývajícího se pod jiným jménem? „Vy jste tu nový, že?“ „Já jsem David.“ – „Nevypadáte jako David.“ Kdyby ještě byly odstraněny divočiny v překladu (zamčel se v pokoji, záměny tipu a typu, pán a paní Michael Phelanovi), nevadilo by mi opět vůbec nic.... celý text
Tudy přijde něco zlého
2007,
Ray Bradbury (p)
Pampeliškovým vínem (zatím nejkrásnější knížka mého čtenářského roku) jsem se naladila na Bradburyho poetické vidění světa a vychutnávala si barevné obrazy dětství (a radostí a strachů, které k němu patří, v tomto pořadí) a stáří (a strachů a radostí, které k němu patří, v tomto pořadí) - a nakonec si z těch více rovin vybrala to druhé, protože jsem přesně ve věku Willova tatínka; jeho počátečním strachům a konečným radostem jsem rozuměla nejvíc a díky němu si i potvrdila svůj pohled na relativnost stáří. Pokud ale spíš stojíte o přiblížení knížky než mých pocitů, několik komentářů pod tímto je naprosto výstižných.... celý text