kap66 přečtené 2753

Výtah do pekla 2013, Jiří Pavlovský

Potrhaná křídla 2014, Ruta Sepetys

Mnoho komentářů je výstižných, ale ze srdce mi mluví ludek.n; nádherný a přesný komentář. A už jak píšu „ze srdce“, cítím, že mě to svádí psát pateticky. Ne že by mě Ruta Sepetys tentokrát citově nezasáhla, přesně naopak, ale obyčejněji, civilněji než dřív. Josie je bezvadná, inteligentní, kurážná a vtipná, miluje své přátele, v nichž vidí hlavně to dobré. Ona je zelený stromek v pustině, obklopený pokřivenějšími a staršími stromy, které mu poskytují stín, zadržují pro něj vláhu a chrání ho. Zase si na mě brousí drápy patos, proto raději úryvek. První kapitola je jedna z nejlepších prvních kapitol, které jsem kdy četla. Josiino představení je dokonalé. V sedmi letech ji matka vzala na důležitou návštěvě k Willie, majitelce bordelu, jež sehraje v jejím životě zásadní úlohu: „Ona je hodná holka, Willie, a děsně chytrá. Sama se naučila číst.“ „Já nemám děti ráda,“ odsekla a provrtávala mě očima. Pokrčila jsem rameny. „Já je taky dvakrát nemusím.“ Matka mě pořádně štípla do ruky. Cítila jsem, jak kůže lupla. Kousla jsem se do rtu a snažila sebou necuknout. Matku rozčilovalo, když jsem naříkala. „Vážně?“ Willie na mě hleděla dál. „Tak co děláš…když nemáš ráda děti?“ „No, chodím do školy. Čtu si. Vařím, uklízím a dělám mámě martini.“ Uznejte, že patos je úplně mimo. Protože tohle je psané svěže a s nadhledem. Mně se to ohromně líbilo.... celý text

Gabra a Málinka se učí latinsky 1946, Amálie Kutinová

První díl = láska k rodině a domovu, druhý ke škole, třetí k vlasti. U všech tří dílů: nejen tohle, a hlavně ne pitomě prvoplánově. Polopatě ano, ale s humorem. O ten se stará hlavně Gabra, která tentokrát přitvrdila tak, že musí volit mezi dvojkou z mravů a trojkou z češtiny. Její reakce na to je také ukázkou vlastenectví, no ne? „Paní profesorko. pro Boha vás prosím. Nemohla by sa ta špatná známka obrátit na iný předmět? Třebas na němčinu. Řekněte to panu profesorovi Zajícovi! Z téj mně móže dat třebas šestku, ani neceknu! Enom ne z češtiny! To by byla hrozná haňba. A já mám česku řeč tak ráda!“ Mám česku řeč taky ráda. Jazyk, humor a náhled na život v knížkách Amálie Kutinové působí bez ohledu na věk.... celý text

Pampeliškové víno 1995, Ray Bradbury (p)

„Půvabná, třebaže poněkud nostalgická knížka o dětství a o světě, který je nenávratně ztracený.“ Tak praví anotace. „Půvabná, protože nostalgická knížka o dětství a o světě, který nikdy ztracený nebude,“ pravím já a zřejmě naprostá většina těch, kteří tuhle křehkou a barevnou krásu četli a našli v ní obraz sebe samých. Mimořádně žádný rozbor, to kouzelné chmýří by se mohlo rozletět do všech stran - a já ho chci mít dlouho v duši. Zatím nejkrásnější knížka letošního roku.... celý text

Muž z chatrče 2020, Martin Goffa

To je ale filuta! Nová série, vida vida, tentokrát s vyšetřujícím novinářem. Co se osvědčilo Connellymu, může vyjít i Goffovi. Stejné prostředí a doba jako u Mika Syrového, ale nový hrdina. Vůbec není těžké si na něho zvyknout; Miko a Marek jsou totiž stejné krve, stejné jsou jejich představy o spravedlnosti, podobný je i způsob života. První Markův případ byl tíživější, druhý je více svázán s polistopadovou érou, sametovou jak pro koho. Stále platí, že Goffu baví psát a mě to baví číst.... celý text

Dlouhý pochod 2012, Stephen King

Na to vem jed 2006, Ann Granger

Starosvětská, klasická, poklidná? Souhlasím. Hlavní problém cítím ale v tom, jak je toho dosaženo. Kdybyste si mysleli, že se děj odehrává těsně po válce (v úvahu by přicházela i 1. světová), našli byste jen pár argumentů proti. Nejen nemoderním prostředím, to by tak nevadilo, ale především vztahy mezi lidmi a jejich způsobem uvažování i vyjadřování (tady tomu zřejmě „pomohl“ i překlad). Vadil mi slovník i to, jak mě autorka předpřipravovala na nadcházející události. Např. tři různé postavy se na několika málo stranách vyjádřují o mladé Sáře, které se zatím nic neděje: „ta ubohá dívka“ (její matka), znovu „ta ubohá dívka“ (Meredith) a „ubohé dítě“ (paní Lockeová). O jednom muži, o němž zatím nevíte nic jiného, než že kouřil trávu a kupoval si pornočasopisy (považte!), dostanete raději hned informaci: „V podstatě to byl všivák“ (později bídák a hejsek). Sama Meredith (jež nese z poloviny tuto sérii na svých bedrech, jak vidím) je zásadní přítěží nejen případu, ale i zmiňované poklidné atmosféry. Její promluvy bývají uvozeny takto: vybuchla, vybuchla naštvaně, vypěnila, odsekla podrážděně, přerušila ho ostře, kypěla vzteky. (Některé z jejích „výbuchů“ byly úsměvné: „Usilovně na tom složitém a nechutném případu pracuje,“ vybuchla Meredith.) Je mi líto, ale nebylo to ani příjemné ani milé čtení - a bohužel to nebyla ani dobrá detektivka.... celý text

Tolik štěstí najednou 1999, Carl Hiaasen

Při želvičkáři Sinclairovi, stigmatech Dominicka Amadora a madoniných voňavých slzách, nečtěte tu anotaci! Bez nadsázky, prozradí vám děj přesně do strany 390, což je při 392 stranách celkem dost. A nebo víte co? Klidně si ji přečtěte. Pokud Hiaasena už znáte, víte, do čeho jdete a jak to dopadne. Prostě se jen těšíte, jací noví záporáci to budou tentokrát a jestli jim bůh humoru Carl nadělí aspoň špetku IQ, kdo budou ti kladní, krásní a po zásluze odměnění, kdo bude ten napravený a do čeho si autor satiricky píchne tentokrát kromě tradičních bohatých tunelářů a jiné morální spodiny (odpověď viz můj první řádek). Post Hiaasen omne animal triste. Protože BĚHEM toho aktu - nádhera.... celý text

Poslední vdova 2019, Karin Slaughter

Rouška: šicí stroj zlobil a já musela vzít do ruky jehlu s nití a připomenout si stehy: bodnete, ale pak se vrátíte kousek zpátky, a pak znovu dopředu, zase zpátky, dopředu… Přibývají dost pomalu. Kapitoly Poslední vdovy jsou postavené na stejném principu, ale pomalost se knížce vyčíst opravdu nedá. Je to akční thriller s důrazem na „akční“. Kromě jednoho návratu v čase téměř na začátku, kdy stejnou situaci prožívají Will a Sára (kteří mají být a jsou naladěni na stejnou strunu) jsou další „zadní stehy“ funkční a odpichu a gradaci děje neškodí. Naopak; letí to tak rychle, až jsem si říkala, že ten úprk musí skončit přehnaně – a to víte, že jo. Informace o teroristech jsou z vyšších míst pouštěny uvážlivě, takže celou akci nesou na hřbetě tři postavy. Ale já si celkem ráda připomněla inteligenci a něhu ztělesněnou Sárou (i když při tom líbání nemocných dětí dalo to druhé prvnímu dost na frak), oddanost a odhodlání s tváří Willa a vtipnost s přizpůsobivostí jménem Faith. Nejen s ní je spojen humor, Willův handicap je někdy taky úsměvný: Do kalendáře si dělal hvězdičky k datům, kdy Sára chodila ke kadeřníkovi, aby jí nezapomněl pochválit účes. Čtyři hvězdy lepím téhle sérii nejčastěji, což není tak špatné.... celý text

Gentleman v Moskvě 2018, Amor Towles

Ta naše potřeba zařadit všechno do škatulky… Je pochopitelná, ale nutí nás ořezávat, zaoblovat, uplácávat, aby se nám to tam pěkně napasovalo. Letmý pohled do komentářů mě před tím varoval a já si řekla, že dám přednost zážitku před logikou. Protože ZÁŽITEK je to jednoznačně. Kouzlo knížky je dané noblesou, inteligencí, tolerantností, laskavostí a adaptabilností hraběte zobrazenými pomocí obrazů, letmých doteků s lidmi, hrou s detaily. Postavy jsou spoluhráči (mezi nimiž vynikají obě dívenky), popř. nahrávači. Svět kolem jsou kulisy, z nichž ční hotel Metropol, nade všemi a nade vším ční ale on, gentleman hrabě Rostov; berte nebo nechte být. Pokud na to přistoupíte, je to - zážitek.... celý text

Praha noir: čtrnáct povídek předních českých spisovatelů 2016, * antologie

Musela jsem si chvíli zvykat na rozvolněné použití pojmu noir (asi jako dramatem taky často nemyslíme divadelní hru). Jsou to tedy povídky černé, temné, napínavé, někdy přesně žánru noir odpovídající, někdy ne. Zase jsem si uvědomila kouzlo ich-formy – schválně, jestli to tam uvidíte taky. Rozdělení do čtyř částí napovídá téma. V „Ostrých hoších“ je nejlepší Procházkova Mrtvá holka z čerťáku, výborní jsou Kopřiva i Goffa. Moje současná žijící nedotknutelná detektivkářská trojice spojená schopností psát svižně a vtipně, mistři dialogů. V „Praze magické“ obstál u mě snad jen Neff, ale jako celek - nejslabší část. U „Stínů minulosti“ jsem přestala vidět Pilátovou jako pro mě stylisticky nepřijatelnou autorku, její povídka byla dobrá. Sýkora mě hudební detektivkou vlastně dost navnadil. „V ohrožení“ nesplňuje zcela rčení o tom nejlepším na konec. Klevisová mi potvrdila, že není a nebude mou favoritkou, obsahově i formálně. Hejdová mě pobavila a Soukupová mi vyvolala vzpomínku na svoje Zmizet, které mám ráda. Mezi zbylými pěti jsou i moji oblíbení, kteří mě tentokrát nezaujali (Šabach, Tučková), ten, ke kterému jsem nezaujala zatím jednoznačný postoj a nic na tom nezměnil (Urban), a ti, jejichž knížky zatím neznám, ale možná si přečtu (Stančík), nebo spíš ne (Cigan-Sidon). Praha noir je velmi dobrá sbírka s několika výbornými povídkami.... celý text

Vesmírná loď Titanic 2000, Douglas Adams

Já to čula hned v lednu: bude to podivnej rok. Jen z něho uběhly tři týdny a – achjo. Terry Jones. Jak si nevybavit při čtení Vesmírné lodi Titanic „Spam, spam, spam, spam, spam, spam,…“, jak nevzpomínat s obdivem na to mužné pozadí na klavírní stoličce, jak nemyslet na jeho obří animovanou nohu, která došlápla s tím krásným pfrrr (i když k té noze se Terry nechtěl znát, ale my víme svoje). K Titanicu: ono je to těžké. Vypustíte do života bláznivé postavy, máte s nimi spoustu úmyslů, máte hodně dobrých nápadů – ale ony si začnou žít vlastním životem a na vás tak trochu kašlou. Sem tam je ještě ukočírujete, ale už ochutnaly svobodu, nedá se svítit. Ne že by se to Douglasu Adamsovi taky nestalo, přišlo mi; v Převážně neškodné jsem se cítila podobně. Ale – přece jen: je to Terry Jones! Berte to spíš jako skeče a budete se bavit. A občas ho tam ucítíte, jako já.... celý text

Tanec za mrtvé 2009, Thomas Perry

Otázka: stává se snad ze mě na stará kolena milovnice klišé? Ochotně znovu přijímám bělošskou představu, že indiáni berou úctu ke starším jako samozřejmost, že ti staří jsou moudří bez výjimek, že ani v civilizaci neztratili instinkty, že naprosto samozřejmě pomáhají svým lidem, aniž by je znali. Že zlo nakonec prohraje a dobro zvítězí, i když za cenu ztrát. A že jedna dívka, která v sobě schraňuje a vybrušuje to nejlepší z obou ras, dokáže to odporné zlo porazit a to méně odporné napravit. Odpověď: ano, ale jsou klišé, která mi dělají dobře a nikomu kromě mě nemůžou uškodit. Ta si budu hýčkat dál. Mimo to: i kdybych v téhle sérii nenacházela nějaký přesah, ona se opravdu dobře čte.... celý text

Mrtvá šelma 2015, Jiří W. Procházka

Rovnou to říkám: Mrtvá šelma mi vyhovovala vším. Jedinou maličkost proti zmíním hned - ale za to ona nemůže: ošívám se u spojení zločin + záhada sahající do hluboké historie + spiklenci. Jenže i tenhle, jinde a jindy pro mě otravný motiv, je tady pojat tak vtipně a s nadhledem, že jsem se maximálně bavila. Jednoznačné klady: Kompozice a postavy: kapitoly uvozené citátem – a dumejte si o souvislosti, dynamika vztahu obou hlavních postav, jejich traumata, budiž, ale hlavně inteligence, přehled (kulturní jako zdroj zábavy, historický jako zdroj poučení) a smysl pro humor, ironie a sebeironie. Kapitoly vyprávěné oběma; hned (nejpozději tak do třetí věty) je patrné, kdo mluví (tvar příčestí minulého, zmínění příjmení toho druhého). Prostředí: pro mě skoro neznámé, přesto (i proto) zajímavé; věřím, že pro Táborské to musí být bonus navíc. Muzeum a práce v něm mě zajímaly vždycky. Co pro mě při čtení hrálo roli vedlejší: Překvapivě vyšetřování: velký prostor daný Štolbovi a Weissové na úkor prostoru pro policii, i když příchod Standy Černého, zrcadlového Štolbova obrazu, přinesl napětí i jiné než to, které u detektivky čekáte. Ale napínavé to celkově bylo, o tom žádná. A co ta Kutná Hora, ptám se? Už jste překonali i Rychlopalbu!... celý text

Volání odnikud 2003, Jaroslav Velinský

Co očekávám a dostávám: skvělý, vtipný jazyk, hlavně v dialozích, postavy lehce rozeznatelné i díky vyjadřování, nezvykle nastavenou zápletku, napínavé vyšetřování, dobré zakončení. Co jsem obdržela tentokrát navíc: umístění příběhu do přírody, trampskou část lehce dobrodružnou, výbušnou kombinaci trampíci + vojáci, Hlomozu a jeho česko-slovenskou slovní vzájemnost. Co mi vadí: vydržela jsem zatím nejdéle – 4 měsíce – po Otovi Finkovi nesáhnout, přesto už mám za sebou 10 dílů. Dávám si socialistický závazek: zatnu zuby, zmobilizuji vůli a tento rekord překročím minimálně o 20%! (To jsem teda na sebe zvědavá…)... celý text

Muž, který se vypařil 2007, Per Wahlöö

Knížka stará přesně jako já, ale, to víte, dobré knížky dech neztratí. Ačkoliv zrovna tahle trochu zpomalená a dýchavičná je, hlavně kvůli kombinaci dvou věcí. Martin Beck je v Maďarsku sám a inkognito, takže odpadly dialogy mezi ním a kolegy (které mě v Nočním autobuse tak bavily). Socialistická Budapešť je zpodobněna jako město, kde se všichni tváří „smrtelně vážně“ (několikrát zmíněno) a chovají se podivně, včetně policie. Zvláštní, matoucí pocit ve mně byl přiživen i volbou jmen a já pořád dumám, jestli to byl záměr: Martin se napil piva značky Radeberger a zanedlouho tu vystupuje Tetz Radeberger (s pivovarem nic společného nemá). Hledaná postava nese jméno Alf Matsson a Martin si náhodně a nikoliv v souvislosti s ním vybaví jméno švédského režiséra Arne Mattssona. Možná to byla zkouška čtenářovy pozornosti a já obstála, tak hurá :-). Poté, co se policie probrala a nečekaně bystře zasáhla, zbystřila jsem i já a začala se víc bavit. Nakonec se tedy přikláním ke čtyřem hvězdám a příště si vyberu první případ. Je ještě o rok starší, ale možná svěžejší.... celý text

Čarodějův učeň 2003, Otfried Preussler

Nepamatuji si z dětství působivější, strašidelnější animovaný film. Ty čisté chlapecké tváře s velkýma očima a Mistrova nelidská, jakoby rozpolcená lebka s jedním zlým okem, Munzarův hladký a konejšivý hlas a Moučkův krákoravý… Dodnes si říkám - dokonalé. Přečíst si knížku 40 let poté je pokrm nejen citový, ale i rozumový; přesně to vystihli mj. broskev28 a triatlet: práce v mlýně, střídání ročních období, lidové tradice, volba slov odpovídající atmosféře doby, to vše dělá z této knížečky dílo pro všechny generace, raději ale kromě té nejmladší. Možná i kvůli myšlence, že nad zlem nezvítězí láska a přátelství tak nějak automaticky, ale musí na to jít připraveně a chytře.... celý text

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Markheim / Kumpáni 1958, Robert Louis Stevenson

(Komentář, místo aby se rozdvojil :-), zmizel úplně, proto ještě jednou:) Po Důmyslném rytíři donu Q. další klasika, kterou se kap66 někde v komentáři oháněla, protože „tu přece zná“, ale samozřejmě ji, podvodnice, nečetla. Kéž by byla každá náprava tak příjemná – a navrch s odměnou v podobě dalších dvou skvělých povídek. Všechny tři krátké prózy jsou spojené motivem zla a dobra (spojeného se svědomím) v člověku, ale každá je v něčem jiná. Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda v sobě nese nejlepší nápad a já jen lituji, že je ten příběh známý tak, že pointa nikoho nepřekvapí. Ale i tak, představa dvou bytostí zrozených z jedné mě zneklidňuje. Zajímavé mi přišlo, jakou fyzickou podobu spojil autor se zlem: malá postava a ošklivost. (Kolik vysokých krasavců s ušlechtilou vizáží mě už překvapilo svým odporným nitrem...) Markheim začíná jako detektivka; vrah po činu vede dialog se svědomím (či svým druhým já či ďáblem) a dobere se k logickému konci. Kumpáni mi připomněli Poeovy povídky. Izolované prostředí, tísnivá atmosféra, muž s vinou, která mu zatemní mozek. Je to strašidelné a temné, i když nechtěně úsměvné v jedné věci: ztělesněným svědomím je tu postava označovaná jako „černoch“. Snad nikoho nepohorším větou (byť vytrženou z kontextu), která mě pobavila: Viděl jsem, že je to člověk silné vůle a střízlivé a přísné povahy, …, a než jsme došli k domu na Arosu, zapomněl jsem už takřka, že je černé pleti, a úplně jsem mu to prominul. Tohle je zřejmě dáno rokem vzniku díla, stejně jako Marx v doslovu je dán českým vydáním v roce 1958. Velmi dobré čtení.... celý text

Strašák 2010, Michael Connelly

Plná bedna šampaňského 2004, Ota Pavel

Komentáře se tentokrát nerozcházejí a já jsem ráda. Nejsem žádný sportovec toužící po slávě ani sportovní sledovač. Tak proč čtu knížky o sportovcích od sportovního novináře? Protože mi vždycky přišlo, že Otu Pavla sice sport živil (a on si reportážní pohled zachoval i tady), ale když na váhy položil na jednu stranu výsledky a na druhou čest, dobrotu a vůli překonat sám sebe, musela být těžší ta druhá, jinak by ho sebelepší výkon nezajímal. Nepsal o sportovcích, ale o lidech, jejichž lidskost se projevila prostřednictvím sportu – a to je to, co mě oslovuje. Navíc je znát, že je uznával, měl je rád a těžce nesl nespravedlnost vůči nim (např. ze strany státu). A ještě jedno "navíc" – jeho jazyk, zdánlivě jednoduchý, přesto poetický, přirozeně vplouvá skrz oči do hlavy a srdce. Z povídky o Františku Klozovi: To byl celý on. Dovedl dávat, sám sebe, poháry, odznaky, svůj frak, zlaté manžetové knoflíčky od Jana Masaryka, svlékl i košili, když viděl, že druhý nemá. Mám Otu Pavla ráda už desítky let a má láska se prohlubuje.... celý text