kap66 přečtené 2753

Dech smrti 2004, Arnaldur Indriðason

Sever, nebo jih? Kdybych si měla vybrat, kam svým temperamentem i vzhledem patřím víc a kam mě táhnou srdce i sympatie, vyhrál by jednoznačně sever. Už podruhé jsem tedy zkusila islandskou detektivku a těšila se, že moje nátura s ní souzní. Přitahovala mě neuspěchanost, neagresivnost, zamrzlá zpomalenost. „Pozor na splněná přání!“ říkávala mi moudrá kolegyně. Všechno se mi tu splnilo. Celkem brzy bylo vysloveno heslo „Trpělivost je ctnost“ a od toho se děj neodchýlil ani na okamžik. Přes dva měsíce vyhrabávali archeologové (se svolením policistů) kostru zavražděného? muže? ženy? Policisté zatím vyšetřovali, jestli před několika desítkami let nezmizel v okolí muž? žena? I když to asi vyznívá ironicky, mě opravdu zajímalo, jak to dopadne. Navíc mě vždycky přitahovala exotická jména – vychutnejte si třeba ta ženská: Halldóra, Bergpóra, Elínborg, Harpa. Vůbec mi neskřípala :-). Jedna věc ale ano: dialogy. Jsou založené na nepochopení, nedorozumění, dovysvětlování: Jak to myslíš? Tenkrát se říkalo, že ho tak změnil zármutek. Zármutek? Ano. Jaký …? Alespoň já si to myslím. Jaký zármutek? To už byla zpomalenost taková, že dvě hvězdičky ty zbylé tři nedohnaly a nechaly je v Reykjavíku na holičkách.... celý text

Láska je kytarové sólo 1989, Jaromír Pelc

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Poctivý přístup k materiálu, jeho poctivé uchopení, poctivý výsledek. „Barbora (nese) na ramenou tíhu celého svého života, který bůhvíproč neumí plynout rovně, ale pořád se jaksi podivně kroutí.“ Zákruty slezské historie, ve kterých se orientuji velmi povrchně, byly velmi přitažlivě přiblíženy na „podivně kroucených životech“ obyčejných lidí. Sociální vyznění je zasahující a tíživé. Co se týká formy, bylo by ode mě licoměrné volat po nějakém velkém novátorství, když jsem vyčítala jiným současným českým autorkám např. nepřirozené a kostrbaté experimenty s jazykem. Karin Lednická dosáhla souladu formy s obsahem a to mi naprosto vyhovovalo. Mým mozkem i srdcem bráno: přínosná a silná knížka.... celý text

Cesta do Jaroslavi 1978, Rolf Schneider

Páté srdce 2016, Dan Simmons

K Simmonsovi jsem vstoupila zadními vrátky, která mi otevřel Joe Kurtz. Od něho k Pátému srdci, to bylo jako přesednout z raketoplánu do kočáru. A i když vidím podle komentářů, že některým připadal zapřažený kůň utahaný a kulhavý, já si brzy udělala pohodlí a sledovala z oken kočáru Simmonsův konec 19. století s potěšením. Skvělý odpich: skutečný, umělecky vyprázdněný žijící spisovatel, toužící po nežití, se setkává se skutečnou literární postavou, která se obává, že je - literární postava. 19. století vyžaduje i svůj styl, řekla bych neuspěchanost, takže mě tady opravdu nenudilo nic: konverzace a hostiny ve vyšší společnosti, zbraně a drogy, američtí prezidenti včetně jednoho budoucího, anarchisti, atentátníci, Holmesovo vyšetřování, literatura a další umění, záměrná dějová klišé (záchrana „spadlá z nebe“), láska. Všechno dokonale propojené. A vysvětlení „skutečnosti“ fiktivních postav je jedna z nejhezčích poct beletrii a jejím hrdinům, jakou jsem četla.... celý text

Lars láme kosti 2019, Daniel Gris

Lars (Gris) asi trochu vypekl ty, kteří čekali díky názvu a oficiální anotaci „lámání kostí, nejpodivnější zakázku, nebezpečného protivníka, z vysokých kruhů, vyhrožování, ženské zbraně,…“, protože vše dostali ve zjemnělé, ještě humornější podobě, snad i (neurazte se!) s malinečko vyměklým Larsem, tak nějak citlivějším a míň chlapáckým – a já se smála, Larse milovala, bavila se, naprosto nic mi nechybělo (fakt ne, ani napětí) a o pěti hvězdách tentokrát nepochybovala ani v nejmenším.... celý text

Co láká poškoláka 1991, Rudolf Křesťan

První polovina 80. let: středoškolačka kap66 četla Mladý svět od začátku do konce (a Rudolfa Křesťana měla ve svém žebříčku obliby hóódně vysoko) a na Myš v 11. patře si počkala v knihovně pár měsíců. A pak si ji vzala s sebou na brigádu - a nechala si ji ukrást ve vlaku. Dodnes si říkám: který ze spolužáků byl sice s morálkou na štíru, ale měl tak dobrý vkus a cit pro jazykový humor? A jestlipak si taky dodnes, možná i poctivě (jako já), pořizuje další autorovy fejetony, protože kromě jazykových hříček má rád laskavost v pohledu na lidi, lehkou sebeironii, schopnost dívat se na otravnosti života z jiného úhlu a najít před i po (myslím rok ´89) spoustu věcí, kterým se dá smát? Fejetony jako útvar ctím a obdivuji jejich autory pro schopnost vyjádřit se stručně a vtipně, respektuji všechny jeho klasiky. Rudolf Křesťan je mi ale jediný opravdu MILÝ.... celý text

Tragédie o třech jednáních 2014, Agatha Christie

Noční klub. Díl druhý 2003, Jiří Kulhánek

Útěk před realitou a čirá zábava. Nehodnotím po dílech, ale jako celek: - motivací k četbě bylo to, že z mých spřízněných čtenářů oba díly četlo 19 (!) a nikdo nešel pod 4 hvězdy (díky za konkrétní doporučení, nefernefer) - motivací pro pokračování v četbě bylo to, že můj mozek během čtení neregistroval nic jiného, tak dobře je to napsané - jak blahodárné, dnes obzvlášť - motivací podpůrnou byla nejen stránka obsahová, ale i formální, což zdaleka není samozřejmé Tak jsem vám úplně motivovaná :-) k dalším knížkám Jiřího Kulhánka.... celý text

Noční klub. Díl první 2002, Jiří Kulhánek

Městopis 2000, * antologie

Nemám ráda tvorbu literatury na způsob „Doprčic, rok 2000! Musíme vymyslet něco zvláštního!“ Jenže jsem nakonec ocenila, že na jednotný koncept přistoupilo 50 autorů, z velké části renomovaných či alespoň známých. Jak uvádí anotace, každý měl napsat jednu povídku z jednoho českého města roku 2000. Přistoupili k tomu asi jako žáci ve škole: někteří splnili zadání stoprocentně, dodrželi rok i místo, někteří splnili jen jednu část, u některých zůstalo místo jen v hlavě (a kdyby každá povídka nebyla uvozena i jménem města, mohla by se odehrávat naprosto kdekoliv), někteří to pojali jako vzpomínky (vynořující se v hlavě zřejmě právě v roce 2000). Mě nalákala jména oblíbených autorů (Škvorecký, Velinský, Fischl, Veis,…), od nichž jsem čekala vtip a dobrý nápad, což mi splnili. Ostatní jsem se zájmem přečetla, většinu ocenila, pouze ojediněle jsem byla otrávená či vyloženě znechucená. Hvězdičkuji tedy spíše kvalitu práce nakladatelství než samotných autorů. Hned u první povídky mě zabolela děsivá chyba – Škvorecký, Danny Smiřický a Kostelec, ale jako místo děje je uvedena Jihlava, nikoliv Náchod. U některých povídek utekly také chyby věcné (31. září? - sci-fi to nebylo) a pravopisné (nejčastěji skloňování zájmen: ji x jí). Čtyřmi hvězdičkami dostávám tuhle knížku z černých čísel, protože tam podle mě nepatří; třeba jen kvůli připomenutí tvorby těch, kteří už k magickému roku 2020 přispět nemohou.... celý text

Dvojice 1979, John Lange (p)

Ještě že to nakladatelství Naše vojsko zřejmě pochopilo jako ukázku toho, jak jsou ty neustále zbrojící USA nebezpečné i samy sobě a jak lehce se tam dá dostat k zbraním hromadného ničení; díky tomu mohla u nás vyjít Dvojice už v roce 1979. Přitom z ní naštěstí žádná kritičnost k americké politice násilně nečouhá. Je to příběh založený na troše psychologie (souboji dvou mozků), troše branné výchovy (básničku „Sarin, soman, tabun a látky VX“ mi z hlavy už nikdo nedostane :-) ) a akci, při které jde o minuty a milion životů. Přečtené rychle a s uspokojivým pocitem.... celý text

Mrtví promlouvají 2018, Linda Castillo

Autorka ubrala to, co mě hodně zajímalo, tedy náhled do amišského prostředí a smýšlení, zato přihodila další mrtvé děti (a ještě to posichrovala opětovným detailním probráním zavražděných holčiček Katina přítele). V ostatních aspektech se drží své linie: oddanost týmu náčelnici, ačkoliv ona se pouští do sólo akcí, Katin vztah s Tomasettim pink sem a pink tam, její výkony téměř za hranicí fyzických možností, narušený vrah, dobré dialogy. Už jsem bohužel trochu vystřízlivěla z počátečního nadšení Lindou Castillo, ale mám i další díly série a dočtu ji; jen si dám delší pauzu. Říkám si, že jí ubližuje právě to, co mě dřív bavilo nejvíc: umístění zločinu pouze do amišského prostředí, neměnného svou podstatou. To se pak snaží vyvážit přitvrzením v jiných oblastech, a to mi někdy přijde přes čáru. Pod tři hvězdičky jsem ale ještě nešla, takže - dobré.... celý text

Kdo schovaný není... 1997, Thomas Perry

Neumím si to vysvětlit jinak, než že si Thomas Perry zjistil něco o mém dětství a o tom, co jsem ráda četla tehdy a co čtu teď :-). Nakombinoval to a vytvořil hlavní hrdinku, poloviční indiánku, která v sobě skloubila instinkty po předcích s civilizačními návyky, empatii s logickým myšlením a morální cítění se specificky pojatým smyslem pro spravedlnost. Poslal ji na stranu dobra, do cesty jí postavil silné soupeře a nechal ji prodírat se městem i nádhernou průzračnou přírodou. Ona i ta zápletka byla průzračná – a nemyslím to vůbec špatně, do svižnosti a vyznění knížky se to hodilo. Moje indiánská duše toužící po spravedlnosti je uspokojena na pět hvězd.... celý text

Poslední tajemství Jana T. 2002, Jaroslav Velinský

Já miluji Velinského a on miloval Foglara. Nejen miloval, ctil ho a vážil si ho. Pozorně tedy zachoval všechno důležité: atmosféru prostředí i doby, charaktery postav, logické pokračování dějových linií (tomu vlastně i pomohl a vysvětlil některé menší nedomyšlenosti okolo hlavolamu), napětí, morální vyznění. Zachoval i styl, jen lehce snížil počet vykřičníků a pomlček (ku prospěchu věci). A aniž by to bylo nepřiměřené, využil Velinský to, čeho měl na rozdávání: smysl pro humor. Napětí a tajemství, parta kluků - a holek (kvituji s radostí) a vtipnost. Pět hvězd bez kompromisu.... celý text

Vražda v kostele 2001, Colin Dexter

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha 2005, Miguel de Cervantes y Saavedra

Tuhle jsem se zastyděla sama před sebou. Použila jsem v nějakém komentáři přirovnání k donu Quijotovi, aniž bych ho kdy pořádně přečetla. O co jsi lepší než novovští komentátoři - osočila jsem sebe samu - kteří neváhají označit výběr mezi seriálem na Nově a filmem na Nova Cinema za úplnou „Sophiinu volbu“? A tak mě pocit studu vehnal do tohoto románu, který každý zná a někdo ho opravdu i přečetl. Tentokrát do četby poctivé a úplné. Předesílám, že ke knihám prověřeným staletími přistupuji s pokorou a nečekám, že mě budou okamžitě a třeskutě bavit a že nebudu muset vynaložit i určitou námahu. Dopadlo to tak, že mě to naprostou většinou číst bavilo, opravdu. Kouzelné jsou obzvlášť dialogy dona Quijota a Sancha Panzy (a viděla jsem jasně Dickensovu přiznanou inspiraci v Kronice Pickwickova klubu). Propast mezi oběma, na začátku téměř bezedná, se postupně zasypává Quijotovým uznáváním Sanchova selského rozumu a jeho oddanosti a Sanchovým pochopením Quijotovy šlechetnosti a statečnosti. Quijotova logika blázna je pevná v kramflecích: „Jak je možno, žes za tu dobu, co chodíš se mnou, ještě nepoznal, že všechny příhody potulných rytířů zdají se domněnkami, hloupostmi a bláznovstvím a že všechno dopadne obráceně?“ Je to tak; to don Quijote je skutečný, jeho „tlučení hlavou musí býti opravdové, důkladné a statečné, bez vykrucování a bez přetvářky“, okolní svět si na život jen hraje. V druhém dílu dohání již vydaný (a čtenáři milovaný) první díl obě postavy na další výpravě, což je podstatou dalších dobrodružství - a pro mě i námětem k přemýšlení nad rolí beletrie v mém pojetí světa.... celý text

Špetka věčnosti 2007, Fred Vargas (p)

Fred Vargas píše způsobem, na který jsem při svých setkáních s knížkami, natož přímo s detektivkami, ještě nenarazila. Kdybych měla vybrat, co mám na románech této série nejradši, dopadlo by to asi tak: Adamsbergovo uvažování. Ne, lepší je všechno kolem Danglarda. Ne, ještě lepší je jejich způsob spolupráce. A možná ještě lepší je Retancourtová a její „transformace energie“. Ne, vlastně právě soužití a spolupráce všech dohromady, to je to, co tomu dává vyšší smysl. A co teprve skládání nesouvislých drobností v případ, jehož ucelenost mi nakonec vždycky vyrazí dech. Ne, humor! – to je to nejlepší. Originální způsoby jeho uchopení: koho by napadlo využít klasicistní tragédie? Teď si ale říkám: ještě radši než tohle všechno mám laskavost, jakou autorčiny knížky vyzařují. Její knížky mně v současné době maximálně vyhovují, a to NAPROSTO VŠÍM. Tak.... celý text

Dobrodružství v temných uličkách 1990, Jaroslav Foglar

Tak moc jsem po Rychlých šípech v 70. letech toužila, ale, u jóviše, nikdo je neměl! Jak já bych je tehdy ocenila. Parta kluků, dobrodružství, napětí, tajemství, neznala jsem lepší četbu. A teď bych sem bez rozmýšlení lupla pět hvězd, to je jasné. Dopadlo to tak, že ještě předtím, než mohl Foglar zase vycházet a být půjčován v knihovnách, jsem si vzala muže, který se cítí být morálně zformován právě četbou foglarovek (u mě se totéž povedlo mayovkám). A přečetla jsem ho až teď. Samozřejmě tady tedy vidím – stylistické nedorazy – – hlavně to ohromné množství vykřičníků! Jsou skoro – u každé věty! A taky – zvlášť ve třetím dílu – jsou skoro všude – pomlčky – – a dokonce dvojpomlčky – a někde – – – byla i trojpomlčka! Jenže, na tom vážně nesejde. Děti přijmou schémata, zjednodušený jazyk i patos, což moc dobře vím díky mayovkám, na které ať mi taky nikdo nesahá :-). A morální apel tu cítím i ve svém pokročilém věku. Funguje to. Shodou náhod jsem narazila v předposlední přečtené knížce na tato slova týkající se morálky a víry Čechů (autor je Benjamin Kuras): „Národ, který je požehnaný tím, že si od malička může hrát na Rychlé šípy, si možná opravdu nemusí ze své bezbožnosti dělat mindrák.“ Nejlepší závěr.... celý text

Jak přežít padouchy 2006, Benjamin Kuras

Nenechala jsem se odradit módním názvem připomínajícím návody na šťastný život ani nelibou obálkou (vydání z roku 2006). Jsem ráda. Ne že bych souhlasila naprosto se vším, ale musím uznat, že mě autor výběrem a interpretací faktů silně zaujal, někdy pobavil a často poučil. Spojil historii, sociologii, filozofii, psychologii, ekonomii, etiku, politologii,… Sice se občas po novinářsku dopouští zkratek, ale výsledek je působivý a zanechává ve mně chuť popřemýšlet. Jednak nad dvěma částmi, které mě zaujaly nejvíc (stručný a téměř světský výklad talmudu a teorie sobeckého genu), jednak nad sebou – nikoliv ve smyslu „jak já můžu přežít padouchy“, ale spíš „jak bojovat proti padoušství v sobě samé“. Je to hodně dobré.... celý text