kap66 přečtené 2753

Co to žere a kde to spí 2019, Petr Heteša

Česká trojkombinace sci-fi/detektivka/humor? Neměla chybu. Oslazená byla navíc výběrem "Starejch fláků pro noční ptáky", které autor jako by vytahal z mých vinylů. Četla jsem napnutá a pobavená zároveň a díky ZÁŽITKU si ji řadím spolu se Štěpánem Kopřivou (Rychlopalba a Křížová palba) do přihrádky "všechno dobře". Četla jsem nedávno pár po sobě jdoucích knih hrajících si na "tady a teď a skoropravda" a nic z toho neplatilo. Petr Heteša si nehraje na nic z toho, nehraje to ani na nás, prostě si jen hraje - ale s invencí a originalitou. Výborné! Jen drobnost: doteď jsem měla slovo "cácorka" v hlavě zapsané jako něžné označení milé malé holčičky, takže mi "cácorka zasraná" z úst drsňáka zněla trochu zvláštně; ale pobavila mě taky.... celý text

Aspoň jsem to zkusil 2019, Michael Třeštík

Chachacha. Fikaně to se mnou autor skoulel, byť jsem se na tom výběrem sama podílela. Seznámil mě se sebou nejvtipnější knížkou mých několika čtenářských let, u druhé ve mně zamyšleními vloženými do statusů vzbudil pocit občasné lítosti a touhle třetí mě dodělal. Pravda je, že si to u mě mohl dovolit. Mám ho ráda díky jeho názorům a zajímá mě, jak uvažuje o sobě, své práci a zájmech (toho si tu užijete dost). No jo, stárne a chce se z toho tak trochu vypsat. Pokud by na mě tím přenesl malinkatý kousínek svých bolístek fyzických i duševních a pokud by mu to pomohlo, beru to naprosto a stálo to za to. Pořád ho mám ráda.... celý text

Dokonalý manžel 2005, Lisa Gardner

"Zmocnil se jejích úst. Vrazil mezi ty růžové okvětní plátky svůj jazyk a slyšel ji zalapat po dechu a pak slastně zasténat. … Jestli tě šoustám jen ze vzteku, co tě vlastně vhání do mé náruče? Chtíč, nic jiného než čistý chtíč." (Herdek, co to čtu?) "Pohlédl jí do očí a pátral po tom, co se neodvažoval odět do slov.… Předloktí Marion se honosilo provazci svalů.…Už tak na mě s Rogerem zuří, že jsme jej nezaopatřili vnoučetem." (Tak teď je to fakt už podezřelé. Znovu kontroluji autora, název, rok vydání a překladu. Čtu dál a zapisuji si, především z dialogů.) "Je vážně zraněn?" (ptá se postava těsně po odvrácení smrtelně nebezpečného útoku). Další příklady: "přioděl se", "netknul se alkoholu", "bylo možno", "jako stvořeno"; "jej" (nikdy ho), "toto" (nikdy tohle), "či" (nebo),… Postavy si na střídačku vykají a tykají. Snažím se oprostit od knižní, někdy až obrozenecké češtiny a vnímat děj a postavy, ale přichází hrozné poznání: neživý překlad zřejmě pasuje k originálu – s neživými, podivnými postavami, kterým kraluje Jim, nazývaný střídavě sériový vrah, masový vrah, psychopat a navrch sadomasochistický vrah (masochistický?), nerespektující fyzické ani fyzikální limity, natož ty psychické. Popisy milostných chvil (viz výše) mě vyděsily. Krkolomnosti v ději jen naznačím – pokud se přes tu "češtinu" dostanete ke konci, oceníte je sami (písmena, sousedka s vidinami,...). (S tím obrozeneckým jazykem jsem to přehnala: když rychle jedoucí auto "letělo tři sekundy povětřím", vzpomněla jsem Jungmanna blahé paměti, který zavedl do češtiny slovo vzduch; překlad odpovídá době PŘEDobrozenecké :-).) Liso, Liso, já měla tvé knížky ráda. Tohle bylo sadomasochistické čtení podle tvých představ: z tvé strany sadismus, z mé jen utrpení.... celý text

A Seina teče 2008, Fred Vargas (p)

Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z dějin národního úpění 2002, Zdeněk Šmíd

88%? Chápu to, bavila jsem se taky skvěle. Oceňuji poctivě získané informace (soupis pramenů), není to jen legrácka bez základů. Jen mě napadla hříšná myšlenka – neoceníme to nejvíc my, kteří jsme si museli rvát do hlavy dějepis jako "telefonní seznam" jmen a dat? Soudružku učitelku na prvním stupni jsem měla moc ráda, ale teď vidím, jaká to byla podučitelka. Vůbec nám tehdy totiž neřekla: "Děti, Žižka byl ve skutečnosti loupežník, vrahoun a ničitel národního bohatství. Komouši, co z něho dělají svého duchovního bratra a lípli ho na dvacetikorunu, jsou volové, protože on ve skutečnosti vůbec pro "všechno všem" nebyl!" Nějaké výchovně vzdělávací cíle jí byly přednější; nebo že by se v 70. letech někdo bál takhle učit? Samí podučitelé… Dělám si legraci a myslím, že učitel Zdeněk Šmíd termín "podučitel" nemyslel tak doslovně a že dobře věděl, že konkrétní doba a jeden určitý výklad dějin patří k sobě. Nejen za totality (ale fuj, to už zlobím moc).... celý text

Byl jsem při tom 1995, Jerzy Kosiński

Přistoupila jsem na pojetí hlavní postavy a přijala autorovu hru na to, že prázdný mozek se nevepíše do obličeje a že je někdo s takovou hlavou schopen díky sledování televize projevu, který se (i při prezentaci pouhého jednoho tématu) může jevit jako kultivovaný :-). Potom už jsem se jenom bavila. Satirickým vyzněním také, ale ťafky do vyšších sfér společnosti mě tolik nevzrušují jako to, co se může dotýkat bezprostředně mě. To, že si o člověku vytvořím představu podle svých dosavadních zkušeností a náhledů a poté ho do té představy, formy namačkám; všechno, co na něm vidím, od něho slyším (včetně mlčení) si vyložím tak, aby mi tam pěkně pasoval. Děsivější než nadsázka, že se do vysoké politiky dostane člověk mající v lebce mozek brontosaura, je pro mě realita, že hodnotím lidi kolem sebe úplně zcestně. Na tak kratičkou knížku je toho na zamyšlení celkem dost.... celý text

Dítě Bridget Jonesové 2016, Helen Fielding

Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, zrádcem Bridget nebudu. Nezradím tu, která mě pobaví, až se směju nahlas, taková potvora záludná nejsem. Já mám totiž tenhle řízný, někdy lehce přisprostlý humor ráda. A taky sebeironii, které není nikdy dost. A ještě třeba i lehké narážky na evropská korektní schémata a na další pitomosti, kterých se dopouštíme. A taky je to britské, a to je samo o sobě další plus. "Budu rozvážná, klidná a zachovám důstojnost. V jakémkoli ošemetném okamžiku se sama sebe zeptám: Co by udělal dalajláma? A udělám to." "Bridget, řekla Shazzer. Tohle jsou eko kondomy přátelský k delfínům a jsou dva roky prošlý."... celý text

Temné mraky 2010, Susan Hill

Susan Hill zřejmě přestala psát DETEKTIVKY, které se točí kolem VYŠETŘOVÁNÍ jednoho PŘÍPADU. Připravte se tedy na to, že budete číst o událostech souvisejících s rodinou Serraillerových a že to bude ještě o něco víc než druhý díl připomínat ŽIVOT, se záhadami, tragédiemi, smrtí, radostmi, vyšetřováním. Jenže - jako v životě - se o něčem dozvíte kdo a proč, ale nikdo nebude vědět co, jindy budete vědět kdo, ale méně proč. Opravdu to není detektivka v pravém slova smyslu. A já, přísná po mnoha přečtených „pravých“ detektivkách, jsem spokojená s tímhle originálním pojetím, protože je to něco jiného, a navíc poutavě napsaného.... celý text

S nejčistšími úmysly 2009, Susan Hill

Susan Hill je nemilosrdná, to už víte z prvního dílu. Také se nebojí porušit detektivkářská pravidla (mějte blízko po ruce třetí díl, dopadnete jako já, okamžitě budete pokračovat). Obě tyto charakteristiky neberu jako její podraz na čtenáře, popř. hru s jeho city, ale jako pokus o JINOU detektivku. Je to spíše psychologická sonda do životů těch, které případ tragicky zasáhl. Veškerý děj souvisí také těsně s vyšetřovatelem Simonem a lékařkou Cat, jeho sestrou. Ne že by to bylo pro mě hlavní kritérium, ale tahle knížka byla pro mě snad nejuvěřitelnější detektivkou, jakou jsem četla. Proč přesně, rozepíšu v komentáři ke třetímu dílu, neboť ten to dotahuje k dokonalosti.... celý text

Smutek poručíka Borůvky 1966, Josef Škvorecký

Poručík Borůvka je originální právě ve svém smutku, který přichází ve chvíli, kdy jiní vyšetřovatelé mají pocit zadostiučinění a uspokojení – a je to logické a velice lidské. Že bych ho ale ve všech ohledech přijala, to tvrdit nemůžu, ale takové autorovy postavy jsou, přijde mi: až tak lidské, že jim často rozumím a stejně často mě štvou. A tak to má být. Případy mě zajímaly a bavily, nejvíc ty, k nimž je dobré mít aspoň základní speciální znalosti, např. horolezecké, jazzové, fyzikální,… - jež mám velmi omezené, takže pak k umu vyšetřovatele vzhlížím s obdivem :-). A tak to má taky být. Z detektivek Škvoreckého mě Smutek poručíka Borůvky z uvedených důvodů zaujal nejvíc. Skvěle napsané dialogy u něho beru už jako samozřejmost.... celý text

Léto bude ve čtvrtek (Deník mého horšího já) 1995, Jan Schmid

Malý balíček pocitů, postřehů a úvah. Zajímat bude hlavně ty, kteří Jana Schmida znají, byť třeba jen díky Ypsilonce. Připadá mi jako nearogantní, slušný člověk s širokým kulturním záběrem, citlivým pohledem na lidské vztahy, přírodu i celý svět a píše svěží češtinou, takže mě to zajímalo a bavilo zároveň. Pojato je to jako takové pásmo v próze, navazující asociace, jejichž souvislost jsem většinou pobrala (ale někdy jim rozumí asi jen autor sám). Témata jsou především osobní a lehce, lehoulince ekologická či politická – přece jen, rok vydání 1985 je znát; i mně přišlo, že v závěru jsou autorovy úvahy malinko posmutnělé, což přičítám v jeho případě spíš atmosféře 1. poloviny 80. let připomínající to šedé léto plné deště (viz název), než osobnímu životu, který vychází z této knížky jako šťastný a naplněný. "Maliny taky ještě jsou. Jakub říká, že jsou veliké jako telata. Koukáš jak tele na nový vrata, říkával mi můj tatínek. A to mi zůstalo. Život je velký divadlo a pan redaktor by si přál, abych psal o tom, že život je velký divadlo, ale já mám zatím jen oči navrch hlavy a koukám jako tele na nový vrata, a tak vidím i soudruha redaktora Pavlíka. Život je sice velkolepé divadlo, ale jeho zákonitosti jsou v maličkostech. Tak koukám, jak píšu, jestli to taky nedává nějakej řád a jestli to taky nejni i vo něčem jiným, a jestli v těch podrobnostech není takzvanej hlubší smysl. A je. Na to si vemte, pane redaktore, jed."... celý text

Temné říční proudy 2018, Sharon J. Bolton

Pozapomněla jsem, jak to bylo se vztahy v předchozích dílech, ale autorka mě celkem dobře navrátila do starých kolejí - a já si uvědomila, že: Lacey Flint je v každém dílu magnet na úchylné sériové vrahy, zase to bude osobní, zase tahle dlouhovlasá krasavice vydrží fyzickou i psychickou nálož jako vazba chlap, opět vraha těžko odhalím, protože - zkrátka protože tohle všechno nepřipomíná život ani v nejmenším. Na druhou stranu, jde jenom o to na to přistoupit, pokud chci. U téhle série mi nevadí to takhle vzít, zřejmě i pro tu uvěřitelnou temnou atmosféru kolem Temže a pro trošku humoru, který hodně věcí zachrání (nejen v detektivce). Říkám tedy ano; kdo jste si sérii oblíbili, potopte se směle do Temných říčních proudů.... celý text

Neklid 2001, Jeffery Deaver

Tady se láme chleba. Deaver napsal buď divnou (můj názor), nebo geniální knížku, protože se mu povedlo dokonale propojit obsah a formu. Schizofrenik Michael Hrubek (jehož jméno budete číst pořád a pořád dokola) popisuje realitu pokřiveným pohledem nemocného mozku; zajímavé. Co je ale podivné: nesmyslné chování ostatních postav, bláznivé autorovy vývody, opakování informací a zvláštní časové údaje či výkony postav za hranicí možného. Zkrátka je tady schizofrenní VŠECHNO. Konkrétně: třetinu knížky jsem četla jako pod silnými sedativy; téměř nic se nedělo. Postavy: Lis, obávající se o život, vrší a vrší pytle s pískem a vede dialog se sestrou, místo aby vzala nohy na ramena. Nadlidské (i nadpsí) výkony při stopování – kam se hrabou Vinnetou a Šarik zkřížený s Rexem. Ulítlé autorovo přiblížení hlavní postavy: v několika odstavcích popíše, co všechno MH, "kterému bylo v té době kolem 25 let", dělal doma, a pak konstatuje: "Jednou v dubnu kolem 25. narozenin" (?) přestal komunikovat, o měsíc později chtěl zapálit dům - a dojde k tomu, že hned poté šel do nemocnice a domů se už nevrátil. Ale nejvíc utrpěla moje cyklistická duše (a mé cyklistické sebevědomí; nechci se chlubit, ale ročně najedu přes tři tisíce kilometrů): Hrubek vážil 150 kilo, sedl na kolo, na kterém neuměl jezdit - kličkoval (vyčteno ze stop), gumy se rozplácly (vyčteno ze stop), neuměl přehazovat, takže jel na lehký převod (!) za vlhké listopadové noci (!) – rychlostí 30 kilometrů za hodinu! Jdu trénovat. K Deaverovi se vrátím, až vyjde nový Rhyme.... celý text

Jen o rodinných záležitostech 1965, Jaromíra Kolárová

Malá rozsahem, hluboká výpovědí. Revoluce požírá své děti, tady spíše své zploditele, a to opravdu se vším všudy. Jaroslavovi dopřála autorka na začátku dvě dobré chvíle, s milenkou a poté s manželkou a dcerou. Pak ho zatčením posadila na skluzavku – a i vy, kteří o procesech v 50. letech něco víte, sledujete s otevřenými ústy jeho sjíždění, přinejmenším k létům vězení, jak tušíte. Každý výslech vedený omezenými "vyšetřovateli" jeho jízdu blížící se pádu zrychluje a on v závěru dožene i kamaráda Honzu, jehož životní příběh v tragičnosti, pocitu bezpráví a bezmoci Jaroslavův ještě předčí. A protože my, nyní už chytří a zkušení, "všechno víme" a nechápeme, jak může Jaroslav po měsících vězení uvažovat ve stranických kategoriích, souhlasíme s jeho ženou: "Ty jsi přece idiot, Slávino." Zároveň ale (díky retrospektivním pohledům) rozumíme těm, kteří onu lepší, spravedlivou společnost budovali od začátku s tím nejlepším úmyslem a nemohou tuhle víru – smysl života - lehce opustit. Kolárovou jsem v mládí znala z její "odlehčené tvorby". Tahle knížka mě praštila do hlavy.... celý text

Povznesení 2019, Stephen King

Bratři Ricové 1965, Georges Simenon

"Psát tě nenaučím, to se naučit nedá, ale můžu ti leccos poradit, co už vím z vlastní zkušenosti, a ušetřit ti hledání. … Praktická cvičení: Simenon. Byla jsem posedlá francouzštinou a Josef mi sehnal překlad románu Bratři Ricové. Na překladu se člověk naučí pilovat text." (Škvorecký a Salivarová: Samožerbuch) Tohle - a doporučení mého rádce :-) - mě přivedlo k mafiánskému tématu, které nevyhledávám příliš ráda; je mi cizí morálka a účel "organizace", stoprocentní dodržování subordinace, zkrátka všechno. Přesto jsem fascinovaně otáčela stránky a četla právě jen a jen o tomhle, protože přesně o to jde. Způsob, jakým to Simenon podává, vystihuje jedna věta téměř ze závěru, týkající se vraždy: "Podezíral Mika, že schválně všechno zařizuje v jeho přítomnosti, prostě a chladně, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě." Prostě a chladně, jako krátké řezy nožem, kladl autor stručné věty vedle sebe, až se jimi dořezal k závěru, a já ho akceptovala, protože neexistovala jiná možnost. Nic z toho jsem za své nepřijala, s nikým se neztotožnila, ale musela jsem ocenit, jak mě tím pro mě nepřijatelným světem, plným mně cizích a nepochopitelných lidí, autor provedl. (Překlad se Salivarové povedl.)... celý text

Kruté stroje 2013, Ondřej S. Nečas (p)

Dva dny s Jiřím Pavlovským, to byla pařba bez zastávky; narvaná hláškami, odpadla jsem po ní s rozbolavělými čelistními klouby i břišními svaly a pár dní se vzpamatovávala (vše psáno s povděkem!). Jeden den s Ondřejem S. Nečasem mě vrátil do normálního běhu věcí, do světa s obvyklou (a občas i zvýšenou) dávkou smíchu, napětí i logiky - a já to přivítala, bavila se, možná se i víc soustředila na příběh, tentokrát detektivkovější, čili jako pro mě dělaný. Bylo to bezvadné.... celý text

Zítra mě sejmou 1994, Richard S. Prather

Chvilku, chvilinečku mi to přišlo přehnané. Přistoupila jsem ale na tu nadsázku a začala se bavit. "…úplný hodokvas smyslného vlnění a záchvěvů a tetelení, ta rozhoupaná prsa a míhající se pas a vlnící se boky, takže vypadala, jako by byla stvořená z více než tří rozměrů, očividně až k prasknutí nacpaná všemi obvyklými ženskými hormony, a navíc afrodiziakálními šťávami dříve neznámými." Hodokvas požádá soukromého detektiva Shella Scotta, bělovlasého třicátníka, který svět glosuje ironicky a sebe směsí vytahování a sebeironie, o pomoc. A protože se ta čtyřrozměrná krasavice narvaná chemií jmenuje Lucrezia Brizante, ocitá se Shell v Sunrise Villas uprostřed italské mafie. Případ je to zapeklitý, se záměnami osob, několika mrtvými, kriminálníky vychytralými i těmi přiblblejšími (z nichž jeden snad skočil rovnýma nohama – až to budete číst, oceníte tuhle jemnůstku! – do románů Carla Hiaasena). Vtipné dialogy, dobré postavy, zajímavý případ. Tak mi vysvětlete: pouhé 2 díly série (ze 42) vydané u nás, a to už v 90. letech. Tady na DK jsem 11. čtenářka a mám první komentář.... celý text

Jak se co dělá 1938, Karel Čapek

Inteligence + vzdělání + znalost tématu + živý styl. Karel Čapek nemusí psát jen příběhy, abych se při četbě bavila, četla se zájmem a užívala si i jazykovou stránku (po které já pasu opravdu hodně!) – tady konkrétně slang spojený s novinami či divadlem a filmem. "Šplouchněte tam víc světla a lízněte pana Valnohu tím lilíkem! A vrazte tam švartnu, ať vám to nesvítí vedle! Tak co, dal jste tam toho négra? … Tak toho maule víc nakloňte. Tak pozor, teď abhérku." Taky si myslíte, že když někdo píše o něčem, co má rád, že je to na výsledku znát? Čapkovo laskavé zobrazení světa filmu a divadla souzní s mou láskou k nim; novinařinu v mých očích vylepšil. Tohle on svými knížkami uměl: dělal svět přijatelnějším a lepším.... celý text

Až nadejde čas 2007, Peter Høeg

Fyzikálně filozofický román, který se mi četl tak zvláštně, jako bych se dívala na hůl ponořenou do vody (což je taky z filozofie i fyziky, že). Vím, jak to ve skutečnosti je, není zlomená, jasně, ale na vlastní oči to vidím jinak, takže začínám váhat. Ohromně mě bavilo číst to a zkoušet porozumět těm dvěma podivným postavám, jejichž odhalování vyššího plánu je jedinou možností, jak přežít, a to doslova. Všechno to vypadá naprosto nesmyslně a naprosto logicky zároveň. Jako ta hůl. Zlomená byla ale především realita soukromého "vzdělávacího" ústavu, jehož absolventi ho měli opouštět odolní "díky" pevnému režimu, tělesným trestům, zákazu vzájemného styku,… Vycházeli ale více než nazí: "Oni byli chráněni. Zatímco my, my žádnou pokožku nemáme." Opravdu velice zajímavá knížka.... celý text