kap66 přečtené 2753

Postmortem 2017, Patricia Cornwell

1990? Těžko vyčítat neoriginalitu v podobě sériového vraha žen. A dřevní doba počítačů a forenzních metod můj zájem spíš zvýšila. Dvě hvězdy strhávám za to, že budoucí "celosvětová bestselleristka" nebyla zřejmě ještě dost vypsaná. Projevilo se to méně na příběhu (po dobrém začátku hlušší část, napravil to akční konec), více na postavách. Kay Scarpettová prochází vyšetřováním jako člověk vážný, stále zamyšlený, mrzutý, unavený a naprosto bez smyslu pro humor. Vyšetřovatel Marino má být zřejmě doktorčin protipól; autorka nás utvrzuje o počátečních vzájemných antipatiích mnohokrát, hlavně pomocí příslovcí směřovaných od Kay k Marinovi (tupě, poťouchle, hrubě, halasně se rozžvanil, znechuceně,…). Přišlo mi to příliš návodné a trochu laciné. Už tím začínám být sama sobě protivná, ale zase: překlad dialogů. Marino má mluvit nespisovně a je to tak v pořádku. Tak proč by dával těsně vedle sebe tvary spisovné a nespisovné? (okno bylo zajištěný, ale o kousínek dál - bylo zajištěné; medicínské informace, ale choulostivý informace; oběti uvedený v seznamu, ale vhodné povolání). Je to zkrátka odbytá překladatelská práce, jiný důvod nevidím. Kromě toho: když pominu vážně míněnou větu mladé novinářky (Prohlásil by mě za běhnu!), zůstává Černý Petr za nejděsivější věty hlavní hrdince a jejím milostným postřehům. (Byla v tom mladistvá vášeň, smyslná touha nás spalovala. Vystřeloval z něho chtíč, dobýval mě bez něhy.) No, vášeň ve mně tahle série nezažehla, chtíč ze mě taky nevystřeluje, ale mírný zájem o další díl pociťuji.... celý text

Temná zahrada 2019, Tana French

Už vidím protažené obličeje nejen milovníků detektivek obecně, ale i detektivek Tany French (a mužský rod jsem u milovníků neužila náhodou): vždyť vyšetřování ani pořádně neprobíhá, vlastně se dozvídáme jen jeho výsledky, navíc je to samá psychologie… A budou mít recht. Autorka k tomu tíhla vždycky - Dublinské oddělení vražd je série detektivek silně psychologicky propracovaných. Temná zahrada je spíš psychologický román s vyšetřovací linkou, založený na proměnách. Proměně zdravého krasavce v muže fyzicky silně poznamenaného a jakžtakž se uzdravujícího, hlavně ale na velmi bolestné proměně miláčka všech (?) v člověka s tak narušeným vnímáním sebe sama i svého nejbližšího okolí, že sledování toho úplně zastíní vyšetřování obou zločinů. Tana French zariskovala, ale u mě jí to vyšlo. Promyšlené psaní, uvěřitelné postavy, hluboký ponor do jejich hlav a jemný humor. Mě má zatím jistou.... celý text

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 2003, Arnošt Lustig

Tentokrát se naprosto výjimečně odpíchnu od komentářů maturantů: nebuďte naštvaní na učitelku, která vám "vykecala konec". Nečtete detektivku. Děj je opravdu velmi jednoduchý a není to nejdůležitější složka knihy. Konec je předvídatelný, přece už o holokaustu něco víte. Tahle vaše znalost vás aspoň přiblíží spíše ke Kateřině, která dost brzy rozpozná v Brenskeho jednání "kejklířství", než k americkým židům, kteří si mohli dovolit naději, protože, zvyklí na život v USA, ztratili obranyschopnost proti takovému bezpráví, nevěděli nic o plynových komorách a spalování mrtvých těl (ten kouř je z cihelny? koželužny?) a věřili v moc peněz. Když tohle víte, oceníte to důležitější. To, jak Brenske zpočátku vzbudí v zajatcích pocit, že jsou bráni jako úctyhodní LIDÉ, a postupně jim ubírá prostor a důstojnost, aniž by se jeho chování vnějškově změnilo. Jeho dvojsmyslné promluvy k nim – právě s vaší znalostí toho, jak to dopadne! – vás zasáhnou: "Vy tam u vás víte, k čemu je dobrý hmyz, my zase známe, co je to plyn, kterým lze hmyz vyhubit." "Jsem si jist, že nakonec nebudete mít námitek." (a ke Kateřině) "Vás mám při tomto konečném zúčtování už na starosti já sám. Vaše rodina bude zařazena k výměně duší nezávisle." Je to obrovsky (hrůzně) působivé, ale musíte vědět, do čeho jdete.... celý text

Legenda o jazyku 2018, Pavol Rankov

Domov 2013, Toni Morrison

Musela jsem tu kratičkou prózu nechat v hlavě trochu uležet a znovu ji prolistovat, aby mi došly některé spojitosti a symboly. Pozor, zmiňuji něco víc, než je v anotaci. Rámcem příběhu je dvojí pohřeb jednoho těla. První pohřbívání (a naše povědomí o 50. letech v USA) naznačuje, že svědky - malou černošskou sourozeneckou dvojici - čeká pořádně tvrdá realita; ta je ztělesněná paradoxně nejprve jejich babičkou. Po letech je Frank psychicky vyřízený veterán z Koreje, ve které viděl (a nejen "viděl") strašné věci, o kterých vypráví autorce. Není schopen zakotvit "doma", cítí se být pronásledován těmi, kteří ho měli ocenit, pomoci mu a léčit ho. Jeho sestra Cee si také projde martyriem, ale na konci to vypadá nadějně: vracejí se domů, k dobrým a moudrým lidem (pro mě nejlepší část knížky). Druhý pohřeb není strašlivý ani přespříliš smutný a něco napravuje. A také naznačuje, že oba (snad opravdu oba) životem poranění sourozenci nalézají konečně ten pravý DOMOV. Jazykově krásná knížka, stylisticky nesnadná, kompozičně zajímavá.... celý text

Konec léta 2018, Anders de la Motte

Mořský detektiv 2017, Mark Douglas-Home

Málem jsem se nechala odradit poněkud dětinským názvem, ale mám teď slabost pro Skotsko díky dvěma detektivkářům. MacBrideův Aberdeen se tu i mihl, ale Peterem Mayem se autor inspiroval doslova – v prostředí a v propojení historické tragické linky (týkající se hlavního hrdiny) s vyšetřováním v současnosti. Anotace zdůrazňuje "vášně, intriky a napětí" a z Cala dělá drsňáka, ale mně přišly knížka i hlavní postava především milé a docela zábavné (čemuž dávám před vášněmi a intrikami jednoznačně přednost). Dialogy policistky Helen Jamiesonové s jejím nadřízeným včetně jejích nevyslovených poznámek jsou úsměvné a já doufám, že kromě s Calem se setkám později i s ní; na další díl se chystám.... celý text

Dědina 2018, Petra Dvořáková

"Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná." ??? Ta moje dědina z dětství leží sice v jiném kraji a holedbá se, že (před 700 lety) byla dokonce městem, a taky měla druhý stupeň ZDŠ. Desítky let jsem pryč. Už prvními stránkami mě do ní autorka hodila tak prudce, že jsem musela lapat po dechu. Ježkovy voči, vždyť Maruna je – dokonce taky Maruna, jen se jí říkalo Máňa. Její muž, v mé dědině Fanda, ten se odstěhoval za svými vrácenými poli a nakonec se tam udřel, jejich děti o grunt nestály. A Heluna, to je … Dostalo mě to. Ne pro ty vnější podobnosti, ty jsou i úsměvné, ale pro přesné náhledy do hlav lidí různého věku, pro ta SCHÉMATA po generace předávaná - zprvu odmítaná, ale podvědomě pevně ukotvená, pro zobrazení lidí, z nichž nikdo není dobrý ani zlý, ale všichni jsou nějak ušpinění a mozky mají zaplevelené, pro silný závěr. Ještě k jazyku: skvělý!... celý text

Gabra a Málinka ve městě 1946, Amálie Kutinová

Jedno naše ošklivé rodinné tajemství je tímto odhaleno. Gabra a Málinka byly oblíbenou dětskou četbou mého muže, jeho sestry i matky. A čím myslíte, že se, pod vlivem četby druhého dílu, stali? Učiteli. Fakt. Všichni tři, bez výjimky. Gabra a Málinka ve městě, to je totiž óda na učitele a žačky, jako je Málinka, pro niž je nejkrásnějším sněním vzpomínka na školní výlet, holčičky, které své učitelce říkají Zlatovláska a učí se kvůli ní, aby ji nezklamaly, ale taky proto, že je zajímá všechno, co se ve škole dozvědí, a se zatajeným dechem poslouchají o broucích i Kosmově kronice… Jojo. Takže: nedávejte to číst svému dítěti, pokud z něho chcete mít lempla bez ideálů.... celý text

Dávný čas 2017, Trevor Baxendale

Vidím, že jsem to vychytala, když jsem sáhla namátkou rovnou po třetím dílu. Byl zábavný i napínavý a já víc od Doctora Who nečekám. Navíc Clara a dvanáctý Doctor jsou moji oblíbení, oba dobří a lidští (jak jen to u Doctora jde). Jejich špičkování, popř. vzájemná hodnocení ve mně často vzbudí pousmání. "Profesorka Ventová je poněkud přímé povahy," poznamenal Balfour. "Je naprostou špičkou ve svém oboru, ale občas jí schází obyčejná lidská vřelost." "Jo, tomu já rozumím," prohodila Clara. "Věřte mi." Navíc mám ráda Doctorovu lehkou povýšenost, jejíž projevy musí Clara často u ostatních žehlit, ale – ha, kromě zábavy a napětí je tu i poučení!, i když jsem si ho tam možná propašovala sama – má pravdu, protože lidská zvídavost je úctyhodná, ale měla by být spojená s trochou pokory a s obyčejným pudem sebezáchovy. Z šesti mých přečtených Doctorů jeden ze dvou nejlepších.... celý text

Vysoké okno 2004, Raymond Chandler

Možná začínám být po třetím Marlowovi nekritická, ale mně přišel nejlepší. Jak příběh, tak Marlowe sám. Hláškuje, ale nějak noblesněji a méně jízlivě, snad i se sebeironií. Jenže opět - možná jsem vůči němu už ztratila veškerou obranyschopnost a podléhám jeho kouzlu, vždyť: "Jste bezcitný krobián," řekla. "Máte krev studenou jako ryba. Nemám vás ráda. Nesmírně lituju, že jsem vás poznala." Teda pardon, to jsem sáhla vedle. Tohle stejně říká jedna z nejodpornějších postav, já patřím do té druhé party :-): "Chtěl jsem vykoumat, jestli jste dost mazaný, aby stálo za to s vámi pohořit." "Jsem mazaný až hrůza," řekl jsem. "Byl by vyložený hřích si se mnou nepobesedovat." A taky: "Odcházím tak, jak odcházím vždycky," řekl jsem. "Se svižnou úklonou a lehkým úsměvem na rtech." S lehkým úsměvem na rtech se těším na další díl.... celý text

Noční autobus 1974, Per Wahlöö

Noční autobus jsem četla v dětství tak útlém, že by rozhovor o něm proběhl asi tak: "Jak se ti knížka líbila?" "Dobře." :-) Stejně jsem trochu zaskočená (mile) a musím po 45 letech a novém čtení napsat: případ mě vcucnul jedna dvě a bavil mě (nejen svou originalitou) celou dobu, charaktery byly nezaměnitelné, uvěřitelné a zamilováníhodné, dialogy, to byla skladba hraná na naladěných nástrojích, lahodily mému mozku i bránici – a já mám vtipnost moc ráda! (vychutnejte si mj. rozhovor vyšetřovatelů s vrahem). Takže: "Jak se ti knížka líbila dnes?" "Nejvíc dobře!"... celý text

Stín větru 2008, Carlos Ruiz Zafón

Křížová palba 2019, Štěpán Kopřiva

Určitě to znáte: těšíte se na knížku jako blázni – a konečně! Máte ji, ale ještě to oddalujete, ještě se chcete těšit, radši ji ani neotvíráte, aby vás nesvedla… Jednou, ve slabé chvíli, podlehnete vábení. A čtete. Pak se zarazíte nad nějakou nelogičností v ději, ale mávnete rukou. Potom vám zavržou dialogy, fuj. Taky to prostředí vám úplně nesedí. Možná se i nudíte, protože zápletka je slabší a nemá to spád. Těm vztahům moc nevěříte. Konec si autor vycucal z prstu… Jestli je jediné tvrzení z druhého odstavce pravda, ať mě odnese čert! V Křížové palbě je VŠECHNO DOBŘE. Procvičte si ale vůli; budete muset zmobilizovat veškeré síly, abyste čtení na chvíli přerušili. Bez přehánění: v životě jsem si žádnou knížku tak nešetřila a v životě mě to nestálo tolik úsilí, aby mi vydržela na několik dní.... celý text

Hráči na vinici Páně 1983, Peter Matthiessen

Do nového roku s naplněním rčení "cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly" a pořádným pocitem studu za bílou rasu kvůli jejímu naplňování onoho dobrého (?) úmyslu v podobě misií u indiánů. Mezi hráči na vinici Páně tak nastává vybíjená všech proti všem. Nejhůře se mi přistupovalo na jednání misionářů, zvlášť pro jejich neochvějné přesvědčení, že křesťanství je přesně to, co indiánům dosud chybělo (cituji jednoho z nich: "Lepší mrtví, než kdyby žili v hříchu!"), i pro nesmyslnou přetahovanou mezi katolíky a protestanty. Postava židovského Moonova kamaráda by mohla být i zábavná, nebýt jeho bombardovacího úkolu zadaného tím vůbec nejhorším člověkem, bohužel mocným. Bylo pro mě těžké přistoupit i na indiánský způsob uvažování, ale – byl to jejich život; větší paseku v hlavách i charakteru jim koneckonců nadělali právě bílí misionáři. A hlavní hrdina Moon, rozkročený původem i smýšlením mezi oběma rasami, nakonec zvolil - v dobrém úmyslu - to bližší, ale … Kniha, která mě obsahově ničila. Zůstal ve mně pocit, že být Bohem, semlela bych všechny "hráče na vinici" na hnojivo, a i tak by tu půdu spíš otrávili. Musela jsem ji číst po etapách – a dala mi zabrat, přiznávám. Zůstal mi pocit hořkosti a otázka PROČ.... celý text

Kvadratura pomsty 2002, Pieter Aspe (p)

Název naznačuje motiv, překvapivě ne vražedný – a víte, že to nebylo tak špatné? Byla jsem zvědavá, jak autor vystaví detektivku založenou nikoliv na krvavých jatkách, narušených zločincích či opíjejících se traumatizovaných vyšetřovatelích, ale na čistém vyšetřování. Postavil se k tomu čelem a předložil pomaleji se rozjíždějící příběh, s prostým, standardním, zpočátku nepříliš úspěšným vyšetřováním, který se čte celkem dobře díky nápadité zápletce a dialogům ústředního páru i ostatních vyšetřovatelů. Bylo to obyčejné v dobrém slova smyslu. Malá poznámka se týká příjmení postav. Užijte si se mnou: - první várka: Degroof, Delahaye, De Bock, De Kee, De Leeuw, Deleu, D´Hondt, Devos - druhá várka: Van In, Versavel, Van der Eyck, Verscheure, Verhaeghe, Verheye, Verriest Knížku doporučuji čtenářům, které chytne lenočtivá nálada, lehce švihnutá vlámskou antroponomastickou úchylkou.... celý text

Krvavá lázeň 2013, Stuart MacBride

Cos to za předvánoční čtení vybrala sobě?! – ptají se mě Petr Bezruč, Petr Beznoh a Petr Bezvnitřnostník. Copak o to, že je to zatím nejkrvavější MacBride, ale hlavně je nejtemnější a nejtragičtější. A zároveň stejně vtipný jako díly předchozí, díky Steelové a nově i detektivu konstáblovi Renniemu s jeho sexuálně dychtivou přítelkyní a chvíli i díky Inschovi. V jednom z předchozích svých komentářů jsem přirovnávala Logana k pingpongovému míčku, ale tentokrát jsem tím míčkem byla já: bum – a smích, bum – a úděs, bum – a řehot, bum – a skoro slzy. Působivé je to propletení humoru a tragičnosti, působivý je celý MacBride, zase mě dostal. Zbývá mi už jen jeden díl…... celý text

Jak nám zobák narost 1996, Carl Hiaasen

Číst Hiaasena (moje třetí knížka) je pro mě stolní hra. Autor rozloží herní plán a rozdá karty s postavami. Já chvilinku tápu, vstřebávám a učím se – a najednou cvak! Všechno do sebe zapadne. Každý další tah a obrat mi přinášejí radost a já se zubím jako blázen až do konce a snad ještě dál :-). Hiaasenova síla je v propojení reálného prostředí Floridy a originálních, svérázných postav na obou stranách spravedlnosti. Tady jsem se zamilovala do zločince Pedra Luze a jeho kousků s nitrožilní výživou a ekoložky Molly a jejích stoprocentně účinných výchovných metod. Samozřejmě taky do pantera a pornografické básnířky – a vůbec do všech, jako vždycky. Na spoustu knížek se hodí věta (řečená o atrakci Mokrý Willy): "Iluze kvality je cennější než kvalita sama." V případě knih Hiaasenových ale platí tohle: iluze jím vytvořená je sama kvalita nejcennější.... celý text

Dopisy z planety Země 1987, Mark Twain (p)

Ošemetná věc! Napsat, jak jsem se nahlas smála u sarkastických Satanových dopisů či se usmívala u velmi laskavého až něžného popisu soužití Adama a Evy, aniž bych se dotkla citů věřících? Jenže mě to opravdu zajímalo i bavilo, stejně jako mě bavil Monty Pythonův Život Briana a Lister-Cloister ("Hle, zavedu vás na Fušál…") v Červeném trpaslíkovi nebo mě zajímalo Poslední pokušení Krista. Už jsem dost stará na to, abych si mohla dovolit být nedůvěřivá vůči tabu v čemkoliv, takže i v uchopení bible, říkám si. Zkrátka: Twainova knížka je "proklatě lidsky" humorná (vypůjčila jsem si z doslovu), mile i ostře - obojí ve vztahu k výkladu bible i k člověku, což vlastně těsně souvisí. Myslím, že Stvořitel to unese :-).... celý text

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2010, Olga Tokarczuk

"Dlouho jsem nemohla pochopit, co vlastně vidím. Najednou zavládlo ticho a já se ocitla přímo v něm. Dívala jsem se. Mé tělo se napnulo, byla jsem připravena bojovat. Točila se mi hlava a v uších zlověstně hučelo, jako by se ke mně blížila obrovská armáda, hlasy, řinčení železa, skřípění kol, všechno bylo vzdálené. Hněv způsobuje, že je mysl jasnější a pronikavější. Člověk vidí víc než obvykle." Zdaleka ne ztotožnění se s vypravěčkou, spíš můj občasný souhlas, občasný nesouhlas až odpor, ale celkově? Pochopení - a ocenění, jak brilantně si autorka se mnou dokázala v tomhle směru pohrávat. Nejen za umění charakterizovat postavu tak, jak jsem se s tím asi nesetkala, dostává ode mě pět štědrovečerních hvězd, ale i za to, jak umí psát, jak mě od první stránky přitáhla a nepustila, jak přesvědčivě dokázala zachytit atmosféru místa, jak silně ve mně vyvolala pocit samoty – a jak tohle všechno uměla odlehčit humorem. Olga Tokarczuk se mi fakt líbí.... celý text