kap66 přečtené 2753

U dveří zazněl zvonek 1969, Rex Stout

Dobrá detektivka. Stout přiškrtil počet postav a případ tím zpřehlednil. Na stranu zločinu poslal na chvíli FBI a tím k Wolfovi na stranu dobra :-) postavil inspektora Cramera. Možná můj smích nebyl tentokrát tak hlasitý, ale vyvážily to závěrečné scény, ve kterých hrají G-men roli, s jakou by slavili úspěch v silvestrovském pořadu. Nějak se mi líbil pocit, že to někdo dobrý nandal někomu, kdo si to, aspoň pro tu chvíli, zasloužil.... celý text

Žena mého života 2019, Tim Weaver

Budu na svého druhdy oblíbeného spisovatele trochu zlá. Moc jsem CHTĚLA, aby se mi další díl líbil jako většina předcházejících, ale… Timu Weaverovi přišlo jako dobrý nápad zahrát si na Velikonoce s Rakerovou mrtvou manželkou a pak teprve domýšlel, jak by to šlo udělat, aby se na to hned nepřišlo. Ono to totiž udělat nejde, ne v civilizované zemi se zavedenou zdravotní péčí (lékařské záznamy, konstatování smrti lékařem) a vším, co je na několikaměsíční umírání navázáno (např. návštěvy přátel, jejich účast na pohřbu). Toho, aby se z toho stal případ na 512 stran, šlo docílit jedině souhrou Davidova hrozného vyšetřování plného kopanců a jeho pochybností o vlastním zdravém rozumu a práce-nepráce policie, která jen prudila Davida mj. kvůli úmrtnímu listu, místo aby sama dělala, co má. Jako případ se to tedy nedalo brát vážně, takže mi zbývalo jen užít si čtení; ale ani tohle nebylo úplně ono, i to mi přišlo odbytější. Asi už jsem byla načatá těmi uvedenými nelogičnostmi, takže mě pak popíchly i drobnosti, třeba meteorologický nesmysl (a ještě s chybou v překladu): "Mrzlo až praštilo a drobně mrholilo." Ale jsou ty štědré Vánoce, tak jednu hvězdičku navrch, protože mi to bylo trochu líto.... celý text

Samožerbuch - Autofestšrift 1991, Josef Škvorecký

Test pro případné čtenáře: Kdo má opravdu rád Dannyho Smiřického a Honzlovou v literární podobě? Kdo má stejně tak rád Dannyho Smiřického a Honzlovou v reálné podobě? Kdo si myslí, že Škvorecký se vždycky uměl ve svých knížkách trochu vytahovat? Komu to zase tolik nevadilo, protože si to JŠ mohl se svou inteligencí, talentem a smyslem pro humor dovolit? Koho zajímá, jak se dá na koleně vyrobit nakladatelství? Kdo si myslí, že v tomto směru by se Škvorecký i Salivarová mohli právem vytahovat mnohem víc, protože každý aspoň trochu uznalý člověk musí před nimi smeknout? Kdo ocení zajímavosti kolem vzniku některých knih obou autorů? Kdo je schopen nahlédnout do lidské malosti a vydrží číst i názory, se kterými nesouhlasí, nad kterými skřípe zuby, u kterých si ťuká na čelo? Pokud se přiblížíte mým odpovědím (já, já, já, mně, mě, já, já, já), pusťte se do Samožerbuchu. Není to příběh, ale zároveň je, stejný, jaký najdete u obou autorů: plný zvratů, citlivý, hluboký, vtipný.... celý text

Má nejmilejší kniha 2009, Markéta Pilátová

Markéta Pilátová nežije všedně a ani děj a postavy její knížky takové nejsou. Příběh je odpudivě přitažlivý, a pokud si ho v hlavě promítám, neupírám mu originalitu. Než jsem ho ale dočetla, stálo mě to úsilí srovnatelné s nedávným bojem s žaludeční virózou. Důležitou roli tady ve všem hraje hadí jazyk, v obou svých významech. Kéž by autorka zůstala u něho. Její nakládání s jazykem českým mně tak strašlivě vadilo, až jsem cítila fyzickou nevolnost. Týká se to především dialogů. V nich se jazyk může stát dobrým charakterizačním prvkem, volba slov a zacházení s nimi může postavy od sebe odlišit, vtisknout jim specifičnost. S tím ale autorka nepracuje téměř vůbec. Většina postav mluví úplně stejně: směsicí spisovné a nespisovné češtiny prošpikovanou vulgarismy. (Nemějte mě, milovnici Švejka a Tankového praporu, za prudérní; sprostá slova funkčně použitá uznávám a ctím.) Postavy tady ale používají v té samé promluvě spisovné tvary a hned nato nespisovné, aniž by se změnila situace, adresát či nálada, prostě cokoliv. Nepřirozeně vyznívá i kombinace vulgárních výrazů se spisovným jazykem, podivné jsou některé promluvy vzhledem k situaci: Aha, takže měl zakázku na nějaký hlubinný canc, no kdo by to byl řek, že. Měla jsem chuť být šik, ohromit toho nafoukaného vědátora. Ále, ohromenej asi moc nebyl… Ale platit nějakého přiblblého psychouše budu já! Hnusnej život, a navíc si ho vybrala! Chtěla být policajtka, a tak je. Kurva. Ten chlap si leje do piva sirup a ještě ke všemu je to básník. To by se jeden posral. (říkal si muž, který se právě cítil být úplně ochromen fakty o vyvraždění své rodiny) Před necelými dvěma měsící jsem četla Kratochvilovu Femme fatale a zařadila si ji do kategorie buranský magický realismus, právě kvůli dialogům, které těmto jakoby z oka vypadly. Autorka píše stylisticky nečistě a pro mě je to nepřekonatelná překážka.... celý text

Do posledního dechu 2018, Linda Castillo

Lindo Castillo, moje oblíbená spisovatelko, tentokrát jsi to trochu přepískla, na všechny strany. Napsala jsi to zase čtivě, to ty umíš, ale: Katino oznámení tak hrozné tragédie nejlepší kamarádce, to jsi ze mě ždímala city přes míru, nožem jsi v ráně točila víckrát, než bylo potřeba. Dobře, odůvodnila jsem si to tím, že jsi chtěla dát do protikladu smíření amišů se vším, co na ně Bůh sešle, s Katinou potřebou nic neodpustit a vyřešit to. Kate, Tomasetti a jejich natahovaný trampolínový vztah – miluju ho, pryč od něho, ale přece jen, nikoho jsem tak nemilovala, co když mě ale bude chtít, radši uteču… Sem a tam, sem a tam. (Teď trochu mimo: vážně je v jiných zemích běžné mluvit o svém příteli s použitím jeho příjmení? nebo ho dokonce tak oslovovat? – já si tam vždycky představuji příjmení Pokorný: Pokorný, jsi doma? Celý den jsem myslela na Pokorného. Pokorný mě políbil, až se mi podlomila kolena. :-)) Z konce nechci a nesmím nic prozradit, ale ne nadarmo jsou všichni paf z vyřešení. Toho se dá docílit jedině přehnanou, pro mě nikoliv uvěřitelnou konstrukcí. A Katin fyzický výkon? Tady sis, Lindo, zapřeháněla až hanba. Mám sklon občas přivírat oči u autorů, jejichž knížky čtu ráda, někdy mě naopak zamrzí, že u nich něco bilo do očí přespříliš. Tentokrát nastala varianta B. Ale možná Mrtví promlouvají přesvědčivěji.... celý text

Město mrtvých 2012, Jiří Pavlovský

Jasno lepo podstín zhyna 2016, Sara Baume

Souvislý pás barevně bohatých obrazů, které vypravěč podává svému jedinému příteli v nejdůležitějším roce jejich života. Muž, přirozeně inteligentní, nikoliv postižený, ale spíše zasažený neláskou těch, kteří mu city odpírali nebo je dát nemohli, maluje nejen výstižné obrazy přírody a svého duševna, které zná důvěrně, ale vyslovuje i naprosto přesné postřehy o lidech, z jejichž společenství byl a je vyloučen. Jediná bytost, která zřejmě prošla podobnými útrapami, ale v psí podobě, vyloučená stejně jako on, s ním prožívá všechna čtyři roční období, ve kterých se atmosféra postupně zatemňuje - až do zhyny… Říkám si, jak je dobře, že jsem si tuhle knížku přečetla ve věku, kdy si sice někdy vychutnávám akci, ale častěji obrazy, občas vyhledávám adrenalin, ale více dojmy. A kdy své já nacházím běžně v takzvaně normálních postavách, přesto ty zvláštní chápu, mám je ráda a sdílím s nimi v mnohém pohled na svět. A vida, po Anně Bolavé mi takový zážitek poskytla další spisovatelka o generaci mladší.... celý text

Uteč rychle a vrať se pozdě 2003, Fred Vargas (p)

Fred Vargas je skvělá. Má jedinečnou schopnost využít detaily a nejvíc to umí s těmi zvláštními až podivnými. Každá postava je tak specifická, že snad k sobě nemůže najít spoluhráče. Autorka je dá dohromady - a jim to překvapivě funguje! Sice nezvykle, ale perfektně – a úsměvně (pro pozorovatele). Stejně tak je vystavěn případ: začne detaily, opět zvláštními, po nějaký čas pouze nevinnými; autorka na ně nechá zaměřit pozornost jedné postavy - a stanou se zlověstnými. S příchodem Adamsberga se detaily stanou jasnými ukazateli ke zločinu. Don Quijote Adamsberg, intuitivní snílek a trochu iracionálně naladěný vyšetřovatel, má Sancha Panzu v Danglardovi, realistovi a vyšetřovateli zaměřeném na poctivou kriminalistickou práci. A výsledkem spojení tohohle všeho je nejen – přes všechno výše řečené - logicky uzavřený případ, ale hlavně četba, při níž se usmívám a kroutím hlavou. Nad originalitou, která mi dělá moc dobře.... celý text

Magie pro každého 2012, Jiří Pavlovský

Dva aspekty, které mě vrhly do party Felixe a jeho magorů: Jiří Pavlovský je spojen nejen generačně se Štěpánem Kopřivou (po Rychlopalbě mým favoritem) a všichni mí spříznění čtenáři hodnotí knížku jako nadprůměrnou. Shodou okolností jsem se ale ke Kladivu dostala otevřením posledního dílu. Přečetla jsem si pár stránek – a odhodila ho jako uštknutá. Do žil se mi okamžitě vlil jed pobavení a hlasitého smíchu, jed okouzlení Prahou současnosti v poněkud jiné podobě, jed sympatií k postavám, jed vtipnosti… Takže poctivě od prvního dílu! - zavelela jsem sama sobě a hodně ráda splnila rozkaz, dokonce rovnou na 200% (hned i druhý díl). Se stoupajícím věkem svět kolem mě vážní. Začínám být dost průhledná se svou přímou úměrností: pobavils mě? – mám tě ráda. Pobavils mě hodně? – mám tě ráda hodně. Jiří Pavlovský mě pobavil hodně.... celý text

Velice dlouhé schody 2009, Jaroslav Velinský

V minulých komentářích jsem si tak trochu hrála na puberťačku zamilovanou do Oty Finka – a zapřeháněla si jen malounko (dívám se, jak dlouho jsem zatím bez něho vydržela: maximálně tři měsíce, a to se silou vůle držím, aby mi vydržel co nejdéle). Pravda je ale taková: Velinského umění vtáhnout mě do svého světa, prožívat napětí, smutek i radost, zachytit věrohodně dobu jen lehce předcházející té, kterou si pamatuji, a to vše s postavou, která je schopná nadhledu, vtipu i sebeshození, je pro mě opravdu UMĚNÍ. Pro jeho schopnost používat češtinu tak, že díky ní mám chvíli v ústech chuť zralých jahod s mlékem a v mozku pocit něčeho stejně sladkého z dětství, ho miluji, naprosto zralou čtenářskou láskou. U Velice dlouhých schodů, které řadím zatím na první místo z devíti, jsem si to naplno uvědomila.... celý text

Ostrov Entry 2015, Peter May

Byť jinam, hupsla jsem jako domů: skvěle vykreslené nevlídné ostrovní klima, traumatizovaný vyšetřovatel, prolínání minulosti a přítomnosti (odlišené i formou vyprávění) - a vražda, vzhledem k velikosti ostrova a jeho přístupnosti málem záhada zamčeného pokoje. Všechno dobře. Ale: hlubší ponor do psychologie postav, tedy něco, co mě tak v trilogii zajímalo, byl nahrazen něčím, nad čím jsem se tady párkrát ošila, tedy tajemstvími příliš iracionálně podloženými: Simovy živé sny, stejná jména, prsten,... K tomu se přidružilo odbyté vyšetřování vraždy a propojování minulosti a přítomnosti až příliš návodné. Mám Petera Maye ráda, a i proto - dvě hvězdičky házím z útesu do moře! Se svým potápěčským umem (pardon, vypravěčským) je určitě příště zase dostane zpátky.... celý text

Píseň o lítosti 1992, Viktor Fischl

Píseň o lítosti jsem četla a vnímala opravdu s lítostí. S lítostí nad ztracenými životy postav, které jsem si zamilovala. Jediný, kdo přežil holokaust, Daniel, přijíždí do rodného městečka a vzpomíná na dětství spojené s obyčejným životem podle židovských tradic, kdy hledal odpovědi na otázky týkající se boží spravedlnosti i samotné existence Boha. Odpovědi dostával nejen díky způsobu života věřících (velmi zajímavé), ale především díky moudrému náhledu dědečka Filipa. Právě on mi potvrdil to, o čem jsem celý život přesvědčená (a o čem jsem čas od času musela přesvědčovat někoho ve svém okolí). Lítost je cit veskrze kladný. Zabraňuje mi činit zlo jiným, pomáhá mi domýšlet, komu a jak můj budoucí čin může ublížit. Mám Viktora Fischla ráda. Jeho knížky mě oslovují především díky jasně formulovanému morálnímu aspektu.... celý text

Černobílý svět 2011, Kathryn Stockett

Především (ode mě nic nového vzhledem ke stovkám komentářů): obsahově důležité, velmi čtivé, kompozičně přitažlivé i díky různému vyjadřování tří vypravěček, zaplněné postavami vzbuzujícími výrazné sympatie i výrazné antipatie, neobvyklá zápletka, výborné dialogy, žádný patos. V mých letošních – jedna ze tří nejlepších. Kontrast černé a bílé tu funguje nejen ve smyslu rasovém, i když ten je tu hlavní a samozřejmě mě zasáhl plnou silou. Na něj jsem byla trochu připravená, i když zcela to snad ani nejde. Co mě ale zajímalo sledovat nejvíc: překonávání schémat v hlavě, zvláště těch, která přebíráme od rodičů - lidí, jichž si vážíme a jež milujeme. Skeeter je výborná postava, nejen kvůli odhodlání psát onu osudnou knihu. Její vývoj a boj se schématem daným tlakem společnosti, která bílým ženám z lepších rodin přikazovala jasnou linii – manželství, víru, kariéru či alespoň účast na společenském životě a charitě i jasně daný vztah k nižší rase – jsem sledovala s hořkým úsměvem. Obzvlášť promluvy její matky mě naplněním schématu pobavily ("Neber jméno boží nadarmo, Eugenie Phelanová. A teď použij rtěnku.") či ve mně vzbudily odpor (vysvětlení události v rodině, o které původně lhala). Díky Černobílému světu nyní přemýšlím, jaké schéma mám v hlavě tady a teď.... celý text

Elementární částice 2013, Michel Houellebecq

Dobrá tedy, přistupuji na to, že čtu podobenství o citově a mravně vyprázdněné civilizaci 20. a 21. století a mám si od postav a děje udržovat řekněme intelektuální odstup. Stejně mi ale zdola stoupají do úst žaludeční šťávy a tam leptají pomalu formulovanou odpověď na požadavek rozumu (který od téhle knížky svou dávku přece jen dostal). Tak řekni: co vlastně očekáváš od četby beletrie? Co jsem dostala tady: atak na rozum, dobře, atak na pohlavní orgány, budiž, ale v obou případech žádám menší míru. V prvním případě už jsem ale vychovaná postmoderním románem a vědecké pasáže si občas vychutnávám, v druhém případě mě neustále trčící Brunův penis a jeho následná masturbace kdekoliv a kdykoliv štvaly tak, že jsem se musela do další četby nutit. Mám ráda nadhled a vtip: někdy se podařilo právě Brunovi shodit nějakou snobárnu - jenže pak se zas pustil do masturbace... Taky v knížkách hledám v postavách sebe: ženy tu dopadají o něco lépe než muži, tedy morálně a citově, nikoliv naplněním života, s malou výjimkou. O mužích, robotovi a odporňákovi, psát ani nebudu. To hlavní, po čem já při četbě toužím, je KLADNÉ oslovení mých CITŮ. Já jsem ten typ člověka, kterého emotivně osloví vše dobré a krásné – a tomu se pak chci přibližovat. Tohle je knížka pro ty, kterým nevadí brát to i z druhé strany – "tohle je odporné a k blití, pozor na to". Nic proti nim, snad to i oceňuji, ale pro mě to není.... celý text

Hodiny z olova 2018, Radka Denemarková

Autorka si mě prověřila hned na začátku. Pár klád hozených pod nohy a její nepoložená otázka - vydržíš přesto číst dál? Jména měst: Město Peking, Město Curych, Město Praha. Zápis uvozovacích vět: "…" Řekl. Zápis vedlejších vět: … zmrzačený jazyk. Který kašle krev. Vlastní jména postav nahrazená příliš limitujícím označením: Mimoň, Programátor, Právník. Klády jsem tak či onak odklidila; na první si zvykla, druhé a třetí ignorovala a čtvrté pochopila. A četla jsem dál, nalákána autorčiným slibem: "Hrábne podběrákem do podvědomí té země. Hrábne tak podběrákem do podvědomí SVOJÍ země. Možná se ve všem mýlí. A to by byla ta nejlepší zpráva." Žádná dobrá zpráva se nekoná. Tahle knížka mě trávila olovem a já si ji musela dávkovat. Otrava, léčba, otrava, léčba. Jedinou dobrou zprávu mám pro sebe samu: olovem zasažená můžu být jen proto, že to se mnou snad není ještě tak zlé. Že nejsem lhostejná vůči násilí na těle i duši, utrpení, zlobě, malosti, ponižování a všemu, před čím bych se nejradši schovala. Radka Denemarková mi útěk nedovolila. Vážně jsem chtěla být kritická. Mě ta knížka štvala. Nelíbila se mi. Vadilo mi, jakým stylem je psaná, postrádala jsem souvislý příběh, provokovaly mě některé názory. Jenže mě zasáhla. Tak je to.... celý text

Mokrá ryba 2017, Volker Kutscher

Utajovaný projev 2011, Tom Rob Smith

Bylo by bláhové brát Smithovy knížky jako obraz reality v SSSR. V prvním dílu jsem se ale nechala pohltit dobře zachycenou zdrcující atmosférou přijetí každodenní absolutní nejistoty. Na autorovo vyprávění jsem, byť s výhradami, přistoupila a připnula mu na hruď čtyři pěticípé hvězdy. Utajovaný projev by se mohl odehrávat kdekoliv a kdykoliv, Sovětský svaz a Maďarsko 50. let s ním nemá moc společného, i když se to tak tváří. Je to příběh, ve kterém vystupují postavy schopné absolutní proměny, psychologicky podivně naprogramované a až nelidsky působící (Fraera), na druhou stranu postavy ukotvené v jedné jediné poloze, působící oproti prvnímu dílu ploše (Lev i Raisa) či postavy schopné vývoje, ale ne příliš uvěřitelného (Zoja a Malyš). Když mi došlo, co čtu, tedy fiktivní dobrodružný příběh, ocenila jsem konečně působivé akční aspekty, které se autorovi povedly (např. tank a Stalinova bronzová hlava). Jako ztrátu času to nevidím, ale s Agentem 6 si to ještě rozmyslím.... celý text

Vřesoviště 2012, Belinda Bauer

Opravdu nejde o klasickou detektivku, to uznávám, ale já nejsem detektivkový dogmatik. Byla jsem i tak napnutá jako … jako bych byla já ta ztělesněná dvanáctiletá nevinnost, důvěřivost a láska v blízké, kteří mě deptají a využívají, takže začnu věřit v to, že když vykopu na vřesovišti mrtvolu svého jedenáctiletého strejdy, třeba mě mamka někdy pohladí a obejme a babička se na mě usměje a další z náhradních tátů, zrovna ten nejlepší, zase neodejde. Stevenovo nahlížení na svět, naplněné vírou v dobro, bylo v tak ostrém kontrastu s myšlenkovými pochody pedofilního vraha, až se mi tajil dech. Odpornost vraha nespočívá v popisu činů, ty si spíš domýšlíme, ale v jeho způsobu uvažování a v tom, s čím jsem se asi ještě nesetkala – v pedofilním humoru. Fuj. Vřesoviště mi zabrnkalo na skryté vnitřní strunky a tak nějak zvláštně a celkem nečekaně mě oslovilo.... celý text

Nůž 2019, Jo Nesbø

Co jsem čekala, že od autora dostanu… Smrt další mé oblíbené postavy, ačkoliv jsem ho zapřísahala, ať tentokrát ne? Skvěle vybudovaný příběh, kterému dám při souběžném čtení více knih vždycky přednost, protože mi to nedá? Napětí ve všech momentech, i když vzhledem ke zbývajícímu počtu stránek je jasné, že jde většinou o slepé uličky? Logičnost? Přirozeně znějící dialogy? Nenásilnou vtipnost? Uzavření důležitých věcí a zároveň náznaky slibující pokračování? Není Jo jeden z nejlepších? Asi vážně Jo. Teda jo. Teda ano. Fakt.... celý text

Vyšší spravedlnost 2019, Hans Rosenfeldt (p)

Předchozím dílům jsem sypala před necelými třemi roky hvězdičky ostošest. Šestý díl není určitě horší (a tři hvězdičky dávám za počtení), něco se ale přihodilo v mé hlavě. Začala mi v ní blikat světýlka. Nejen tady, ale u všech detektivek, ve kterých autor dělá psí kusy, aby byl originální, a přestane řešit, jestli to ještě vypadá aspoň trochu věrohodně. V této knížce se to týká např. postav: jsou tak výrazně specifické, že z hlavy mi nevypadnou, to je fakt. Těžko ale takové potkáte reálně - a to nemluvím o pachatelích, ale o vyšetřovatelích. O Billym nechci nic prozrazovat (a nakonec přiznám, že mě jeho příběh zajímal víc než vyšetřování), inteligentní a nadaná Vanja se chová jako rozmazlený fracek, ale nejvíc se mi rozblikala žárovka u Sebastiana. Člověk naprosto neschopný empatie a soucitu, manipulátor, s osobnostní vadou - on je ale přece psycholog, tedy někdo, jehož práce je založena na pravém opaku (byť je zaměřen na profilování vrahů). No jo, jenže scény s ním jsou tím, co čtenáře přitahuje, co je jízlivě vtipné… Mně se na to přistupovalo už hůř. Tentokrát mě ještě k tomu dráždila manýra v psaní. Neustále se opakuje uzavírání odstavců několika krátkými, často neslovesnými větami: …bedlivě si všímala veškerého okolního provozu. A čas běžel. Den za dnem. Nebo spíš noc za nocí. nebo: A tak zůstával na svobodě. Bez Anny. Bez své dcery. Sám. A tak mi ta pitomá světýlka krátí požitek z četby detektivek.... celý text