kap66
přečtené 2753
Smrtící bílá
2019,
Robert Galbraith (p)
"Z důvodů, které tak úplně nesouvisejí se složitostí zápletky, je Smrtící bílá jednou z nejnáročnějších knih, jakou jsem kdy napsala,…" "…proč jsem se rozhodla psát rozsáhlý, složitý román,…" (z autorčina poděkování) Nemusela jsem se propracovat až na stranu 1249 (ve čtečce), aby mi tohle docvaklo. Zrovna Ibsen a jeho nikoliv notoricky známá hra Rosmersholm (nebudu si hrát na sečtělou, musela jsem si vzdělání doplnit), z něhož autorka vzala motiv (a využila ho v názvu) a výňatky uvozující každou kapitolu. Taky zabijácký počet stran. Na jednu stranu si říkám, že by bylo lepší jít do složitého rozsáhlého románu jinudy než přes čtvrté pokračování detektivní série, protože si po desítkách přečtených knížek, které spadají do tohoto žánru, myslím, že stručnost a napětí jdou ruku v ruce. Tady to obnáší spoustu do detailu rozpracovaných odboček, které s hlavním vyšetřováním souvisí jen okrajově; někdy vůbec, někdy kvůli jediné replice vedlejší postavy naznačující budoucí vývoj. Obnáší to i dlouhé popisy míst: na 1 m² toho místa připadne tak 20 slov :-). A nakonec i "ohledy na čtenářovu paměť", do které je potřeba znovu vložit fakta, protože – asi protože těch stránek je fakt hodně. Na druhou stranu: bavilo mě to číst a na rozdíl od četby předchozích dílů jsem tady nikdy neztratila pozornost. Autorka udržela na uzdě počet postav, děj důkladně promyslela a vystavěla. Dvě zápletky se propojily nenásilně. Zajímaly mě i vnitřní souvislosti oněch Ibsenových vět a kapitol. A vlastně mě i typicky žensky zajímalo, jak se bude vyvíjet vztah Robin (ve věci manželství tentokrát víc natvrdlé, než bych věřila) a Cormorana, což jsou postavy, které si díky autorce jde lehce zamilovat. Ve výsledku jsem tedy celkem spokojená.... celý text
Poslední autobus do Woodstocku
2006,
Colin Dexter
Tak mě zase trudoš odhalil. Přesně u takových jako já má autor vyhráno. Někdy sice oceňuji logičnost vyšetřování, jindy (jako tady) si ale oblíbím hlavní postavu a tak trochu kašlu na to, jak vyšetřování vede, protože mě baví dialogy a styl psaní. Musela jsem přehodit v hlavě výhybku z mladého a milého Morse (s několika sériemi Endeavoura jsem strávila v létě hodně příjemných hodin) na toho starého (tedy spíš středněvěkého), už trochu otráveného a nedůtklivého; Lewis je mu dobrým protipólem i zrcadlem. Půlhvězdičku bych ubrala za milostnou linku, já se vždycky u vyznání lásky velkými slovy ošívám, ale půlhvězdičku zase vracím za příslib dobré četby, majíc před sebou všech dalších 13 dílů. Paráda.... celý text
Mluviti pravdu
2008,
Josef Formánek
Netradičně začnu úryvkem; popisuje smrt jedné maďarské krásky za války a charakterizuje pojetí celé knihy: "…byla tak krásná, nebýt těch bobtnajících kalhotek pár vteřin po její smrti. Tohle bude mít pořád v hlavě. Jako by z ní vylézal nějaký odporný had neštěstí a zkázy. K čemu je krása, co je to krása, když z ní vyjde taková hromada sraček? Zíral do jejích nehybných rozevřených očí a plakal. Viděl plné rty, co se před chvílí smály. Samé sračky. Všichni jednou zmizíme. Proč tady jsme?" Autor se na více než 400 stranách pokouší udělat pořádek ve svém mozku, k prasknutí nacpaném existenciálními otázkami. Slouží mu k tomu části vyprávěné jím samým, ale bohužel i jedinečný Bernardův příběh. Obě jsou propojením vulgarity a hledáním smyslu života pomocí otázek a především hotových ODPOVĚDÍ. Ty dvě hromady (jedna - řečeno autorovými slovy - sraček s mrdáním, šukáním a prdelemi, druhá narvaná moudry a poučeními), které se do sebe stékaly, mě na střídačku znechucovaly a ubíjely. S autorovým pojetím jsem se minula – mám ráda, když čtu příběh a sama si díky němu kladu otázky a hledám odpovědi. A asi poprvé se naprosto míjím s výborně hodnocenou knihou od českého autora své generace i pocitově a citově.... celý text
Přijde kůň do baru
2018,
David Grossman
Řadím ji do kategorie "knížka, která se mi NELÍBILA". V pravém smyslu tohoto slova opravdu ne. Bolela mě, dvojnásob - kvůli bolesti sdílené i jitření mých vlastních ran. Odpuzovala mě - sarkasmem na začátku, tedy něčím, čemu se ve své slušnosti nedokážu bránit (proto jsem ji na rozdíl od ostatních také nemohla číst na jeden zátah, byla toho velká dávka). Pokud budete číst citově jako já (jde to vůbec jinak?), bude to pro vás stejně těžké. Jenže ona je formálně pojatá tak dokonale, že mě zároveň maximálně přitahovala a uspokojovala - a nakonec i snad očistila. Řadím ji do kategorie "knížka, která se mi nelíbila, ale o to víc mi DALA". A za to všechno dohromady, za vysokou originalitu a přesný zásah – nejvyšší hodnocení.... celý text
Sucho
2017,
Jane Harper
Už od první, velmi působivé scény jsem Sucho nebrala jako standardní detektivku. Je to taková nerudovská "Povídka maloaustralská" s nadstandardně vystiženou ATMOSFÉROU "tý prdele uprostřed suchýho roští", kde žijí lidé dobří a spravedliví, ale – jak to bývá v každém menším městě – spíše nedůvěřiví, omezení, pomlouvační, závistiví, netolerantní. A všudypřítomné sucho a žár vysuší ve většině obyvatel zbytky toho dobrého a zesílí to horší, takže jsou "natlakovaný až k prasknutí, stačí jim troška a bouchnou jako papiňák", což může být naprosto věrohodným motivem k činu, který je předmětem vyšetřování, i k událostem následujícím. Soulad práce obou vyšetřovatelů, jež je dovedená k závěru, ve kterém všechno do sebe zapadne přesně tak, jak má, mi potvrdil verdikt: bez pochybností - pět hvězd.... celý text
Žena v modrém plášti
2019,
Deon Meyer
Knížka napsaná zcela jistě jenom na ukrácení mého čekání na da(de)lšího Bennyho Griessela a na připomenutí toho, jak Meyerovy knížky z poněkud vzdálené země jsou blízké mému vnímání výborných detektivek: jak jsou čtivé a svěží díky dialogům, jak jsou případy a jejich vyšetřování logické, jak reálně působí prostředí, jak pochopitelné jsou mi postavy, jak přirozeně plyne děj. Jednu hvězdičku dolů – přece jen, 152 stran! I když jsem si četbu šetřila, byl to jen takový kratičký polibek. A já se těším na celé dny a noci trávené s Deonem Meyerem a jeho hrdiny, kterým ostatní, dnes preferovaní, vidí pouze vzdalující se záda…... celý text
Probudím se na Šibuji
2018,
Anna Cima
Moje obavy: budu se cítit jako herec Bob Harris (Bill Murray) ve filmu Ztraceno v překladu, tedy ztracená v odlišné kultuře, osamělá v davu, nerozumějící řeči ani mentalitě; v případě této knihy jsem se navíc bála, že Anna Cima, Japonsko milující, mně bude chtít předat přemíru faktů i citů a bude se chtít uvést jako autorka intelektuální prózy. Moje překvapení: je to chytrá knížka, poutavě vyprávěná, založená na nápadu, který hodnotím jako originální, kompozičně zajímavě řešená, s vyváženou mírou všeho, čtivá, vtipná. Prvotina? Tím spíš se přikláním k nejvyššímu hodnocení, protože si autorka zadělala jako každý debutující autor na problém: zřejmě psala o svém životním tématu a navíc ho pojala zřejmě částečně autobiograficky; bude se jí nesnadno navazovat… Poznámka k anotaci uvedené v knize i zde: "hovorový jazyk" je odborný název označující mluvenou SPISOVNOU češtinu, knížka je ale psaná češtinou nespisovnou, a to obecnou. Tahle záměna mi vadí vždycky, ale tady o to víc – vždyť je to knížka mj. o literatuře, jazyce, slovech.... celý text
Vlčí něha
2008,
Stef Penney
Z mých oblíbených pouze magnolia tuto knížku četla, ale zato tu má ze 14 komentářů dva: nechala jsem se díky ní svést – a zůstala lapená a spoutaná, krutostí a něžností zároveň (nádherný výstižný název). Hlavní hrdinka se mi stala blízkou a já ji obdivovala pro její inteligentní postřehy, morální postoje, pro projevy lásky k blízkým a opatrné důvěry k nově poznaným, pro sílu a statečnost na cestě, jež nejen poodhalí podstatu zločinu, ale i několika lidských duší. Napsala jsem to poněkud poeticky, ale taková Vlčí něha je: trochu drsná a velmi jemná. Souhlasím s magnolií. Vlčí něha je prostě krásná.... celý text
3x Nero Wolfe
1973,
Rex Stout
Oblíbená edice 3x – ale v tomto případě se mi jevila jako "příliš mnoho". Měla jsem si je nasekat na tři kusy hned, ze tří důvodů. Za prvé jsem byla zahlcena příliš mnoha kuchaři a příliš mnoha vyděšenými (dokonce i autor? překladatel? jednou zaměnil paní Burtonovou s paní Bowenovou, co potom já), pouze třetí je zaplněná tak akorát. Za druhé – v Stoutových detektivkách si cením nejvíc slovního ping-pongu mezi Archiem a Wolfem; humoru není nikdy dost, ale je nezbytné ládovat si ho po menších dávkách, jinak vyčichne. Za třetí jsem, zřejmě z čirého masochismu nebo ze snahy udělat si z detektivky navíc rébus, zůstala celé dva příběhy u elektronické verze, která trefovala slova pouze přibližně, podle tvarové podobnosti, takže se např. z „daně“ lehce stal „olam“ nebo něco ještě ulítlejšího, a diakritiku sázela jako brambory, takže doktor Burton sice doktorem zůstal, ale občas se jménem Buřtoň :-). Hvězdičky: ***, **, ****, celkově tedy tři. U prvního jsem ocenila prostředí a Wolfa "v pohybu", u druhého souvislost zločinů s literaturou a u třetího zápletku a akčního Archieho.... celý text
Ledové povídky Eskymo Welzla
1967,
Edvard Valenta
Začínám si víc a víc užívat FORMU děl - až někdy dokonce upozaďuji obsah. Veškeré skutečnosti – prostředí, postavy a příhody kolem Eskyma Welzla jsou přitom nadmíru zajímavé (třeba i tím, jak ošidné je aplikovat naše morální normy na extrémní podmínky). Ale ten JAZYK, to je prostě Něco; jak já si to užívala... Autoři se snažili Welzlovo vyprávění co nejvíce zachovat i v psané podobě: směs nářečních slov a zkomolenin je kombinována s opakováním slov, občas jejich fonetickým přepisem, chybným umisťováním mezer, divokými slovními spojeními a slovy významově nesprávně užívanými (např. – a to je kouzelné – Welzl zapomněl slova "příhoda", "zážitek", "příběh" a všemu svému vyprávění říkal "pohádka"). Kompozičně je knížka vyřešena také zajímavě: Eskymovy pohádky :-) jsou uvozeny krátkým, většinou vtipným doprovodným textem, který zasvětí čtenáře do situací, jež potom dostane naservírované od Eskyma v oné svérázné podobě. Ty lidi, kery tam zvostali a jim tam domov hledali, to nebévali žadny nejaky obzláště pořádny lidi. Nepovdám, že voni se tam na ty naše vostrovy, kde já sem taky potem muj domov našel, nějak hnali alebo že tam ze špekulace nejaky přišli. To byli névic veliky chudáky, kery kaptáni velrybářskéch parniku ven vysadili na led, dyž voni se protivá nim postavili a rebeliju udělali hotovou pro špatny potravini, kery jim kaptán k jidlu dával. To se vi, že takovy lidi se proměnili v dravce a nédivočéši zvěř, aby jim v drapách něco k jidlu zvostalo, že nic se nešanovali, ani s nikym voni smilováni neměli. Bavilo mě to maximálně.... celý text
Okolo nás
1927,
Karel Poláček
To je ale podivná anotace (k papírové verzi); ta k e-knize je naopak stručná, jednoduchá a naprosto výstižná. Jedná se o sloupky a fejetony, tedy vypointované krátké texty. Že je Poláček mistr slova, vím už od dětství (jazyk Bylo nás pět je mně lahodný dodnes). V Okolo nás prokazuje své mistrovství v práci s knižní češtinou – a to opravdu složitější, plnou přechodníků, využívající i málo známá cizí slova (díky za fungující hypertextové odkazy). Humorného účinku dosahuje kontrastem obyčejného tématu, často "oděvního" (deštník, krinolína, vesta,..) a neobyčejného pohledu na jejich "roli" ve společnosti, obzvlášť v politice, navíc prezentovaného oním složitějším jazykem; např. takto: Není tudíž divu, že s těmito názory jest deštníku umírati v osamocení. A nezabrání jeho úplné zkáze ani pokus organizovati se ve straně domácích pánů. Ani sympatie národního hnutí nezabrání jeho zkáze. Zemře deštník po životě plném hodností, ale zemře zapomenut. Zplesniví v koutku šatníku co potrava molům. Nemůže žíti, neboť jeho dráty chrastí konzervatismem a jeho charakter jest intrazigentní ke všemu novému. Je to vtipné, ale nikoliv prvoplánově. Vyžaduje to také určité soustředění a je lepší si to dávkovat. Za nejvtipnější považuji fejeton o opileckém romantismu, trefný a přesný. A protože si uvědomuji, že jsem jednu hvězdičku ubrala - trochu dotčeně - za tvrzení, že ženy neumějí přechodníky (já teda jo!), zase ji přidávám, a tím se hodnocení knížky vyhouplo z 60 na 80 %!... celý text
Klub nenapravitelných optimistů
2012,
Jean-Michel Guenassia
Igor, důležitá postava románu, vysvětluje zákaz vzpomínek pronášených nahlas, ze kterého se stala zásada Klubu nenapravitelných optimistů: "Mluvit o minulosti člověka rozesmutní." Proto jsem přistoupila na autorovu hru s pojetím hlavní postavy a vypravěče Michela. On má výsadní postavení, je vyvolený být jediným příjemcem zvláštních a tragických příběhů členů klubu, které nám tlumočí. Je to zároveň malé sobecké dítě, rytíř ve vztahu k dívce, neuvěřitelně sečtělý intelektuál, schopný hlubokých debat o knihách, rovnocenný partner svých dospělých přátel v klubu,… Občas proloží svůj proud vyprávění pohledem dospělého Michela, ve kterém naznačí, že pokud jsme na chvíli podlehli iluzi, že něco dobře dopadne, zřejmě se to zvrtne. A to je také to, co knížce vyčítám: nenašla jsem, možná záměrně (a paradoxně vzhledem k titulu) humor a nadhled. Dost také naznačuje pojetí optimismu, opět z Igorových úst: "Já jsem taky optimista. To nejhorší máme před sebou. Radujme se z toho, co máme teď." (Ještě jedna věc: asi jsem v hodnocení přísná, ale ženy v Michelově životě by z něho udělaly neurotika: despotická matka, náladová a nevyrovnaná Cecile a iracionální Camille. Mužské postavy jsem si oblíbila v naprosté většině, přes jejich morální poklesky, ženské – brr, ani jednu.) Jedna z knih tak dovedně napsaných, že jsem byla nadšená vyšším počtem stránek.... celý text
Ztracené děti
2017,
Linda Castillo
Po menším zklamání z minulého dílu se pokorně vracím k vyššímu hodnocení: je to logický, zajímavý příběh, odehrává se v prostředí, které mi stále voní originálně, mám ráda Kate a její uvažování a během čtení si uvědomuji, že mě to BAVÍ číst – v pravém slova smyslu. Nejradši sleduji podstatu zločinu založenou na střetu civilizace, jaká je asi pro většinu z nás jediným přijatelným způsobem bytí, a života podle Ordnungu, který odvážně povoluje „ochutnání“ civilizace během rumspringy, na čemž se také dají založit tyto kriminální případy. Katin původ (a její schopnost používat pensylvánskou němčinu – i to mě baví) dobře nahrává průběhu vyšetřování. Jsou to hodně dobré ženské detektivky - a to myslím jedině v dobrém.... celý text
Oběť bez tváře
2017,
Stefan Ahnhem
Tři hvězdičky za to, že je děj napínavý a drží kompozičně pohromadě, čte se to i přes vyšší počet stran dobře. Dvě dolů za má několikerá kroucení hlavou nad nepochopitelnými zádrhely, které zpomalují až znemožňují vyšetřování. Nechci prozradit víc, ale aspoň tři věci - nečtěte, pokud chcete být překvapeni. Jsem exot, když si i po 40 letech pamatuji ne 20, ale všech svých téměř 50 spolužáků (z obou paralelek)? Jak je možné, že nešlo jednoduše dohledat seznamy spolužáků - funguje archivace údajů ve Švédsku tak bídně, nebo to jen autor zkreslil, aby se mu to hodilo? A už jen jedním slovem: vězení? Nemůžu ale hlavně přijmout pojetí hlavní postavy. Fabian Risk je dalšími vyšetřovateli chválen, ale upřímně, nevím proč: s tím neustálým porušováním pravidel by nemohl obstát. Já čtu raději o SPOLUpracovnících v pravém slova smyslu, takovému vyšetřování věřím. Třeba se v Devátém hrobu Fabian polepší, nezavrhuji ho úplně.... celý text
Hvězdný prach
2007,
Neil Gaiman
Tohle mě trochu zamrzelo: moje pátá knížka od oblíbeného autora, zrovna ta, která je tak populární (asi i díky filmu), ale pro mě pouze dobré scény slepené halabala k sobě. Jako když si po zhlédnutí filmu v podobě tzv. režisérské verze řeknu: aha, tak tohle vystřihli, já si říkala, že tam ta další scéna nedává moc smysl… Byla jsem úplně zadýchaná, jak autor hnal děj, zvlášť ke konci, přeskakoval to, o čem by se mi líbilo číst, takže příběh ztratil provázanost a především poetiku, kterou mám na jeho knížkách tak ráda. Toužím přečíst si tu původní, „autorskou verzi“, delší, kouzelnou a ucelenou.... celý text
