kap66 přečtené 2753

Přiznat vinu 2019, Martin Goffa

Táhne mě na vařený nudli, ten Martin Goffa. Čtu ho ostošest, téměř hned, jak nová knížka vyjde – a to "téměř" jen proto, že si ho šetřím. Mika Syrového obzvlášť, protože mám raději napětí propojené s trochou vtipnosti, je-li to trochu možné. Tahle knížka je tíživější, podobně jako Vánoční zpověď či osobnější, tragičtější Mikovy příběhy, především Štvanice. Ale mně tak vyhovuje způsobem psaní, že - viz první a druhá věta. S tím dalším, co napíšu, už jsem otravná, ale: další česká e-kniha, poctivě koupená, další odbytost. Vynechaná písmena udělala mj. z konvice konce – a co myslíte, že zbylo po vypadnutí jednoho písmena ze spojení "špička ledovce"? No fakt, přesně. Asi vydavatelství přišlo, že je potřeba chybějící humor dodat takhle. Ne, teď vážně. Martin Goffa je jednička.... celý text

Černý úsvit 2015, Rolf Börjlind

Na fanatickú notečku – a nejen rasistickou. Vraždy odporné, aby nás zasáhly na citlivém místě, a zdánlivě jasná linie vyšetřování, jež se ale proplete s osobními vztahy v minulosti. Napínavé to bylo, to nemohu popřít, ale znáte to – kdyby zainteresovaní nemlčeli tak dlouho (až neuvěřitelně dlouho) o zjevných souvislostech, nebylo by o čem psát detektivku. Tom není oproti prvnímu dílu (četla jsem jen ten) už pravý houmlesácký bezdomovec a ve vyšetřování zaujímá zvláštní pozici, ne zcela věrohodnou, Olivia by zase měla absolvovat kurs empatie a jednání s lidmi. Nejlepšími postavami na té správné straně jsou Mette a její muž, kteří dodali příběhu i humor a půlhvězdičku do mého hodnocení.... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Patřím do generace, která četla ve velkém science fiction, nikoliv fantasy (bodejť, co nabízela 70. léta?), takže mi v Naslouchači vyhovuje propojení obou žánrů, naprosto věrohodně a logicky. Oslovily mě i další složky románu. Sice malinko rozumím výtkám od zkušených a sečtělých milovníků fantasy, ale co; já jsem se nechala vést a unést, zajímalo mě to a bavilo, oblíbila jsem si hlavní hrdinku a prožívala její osud. A chápu masové okouzlení (příběhem i stylem). A jen doufám, že má autorka promyšlené, kam chce příběh dovést, protože bych ráda šla tu cestu s ní. Tahle knížka nikomu vkus nezkazí.... celý text

Obětina 2014, Sharon J. Bolton

Moje letně naladěná hlava (s otupenou kritičností) si našla v Obětině to, co hledala. Pokud žádáte příběh, ve kterém jsou síly dobra a zla jasně rozděleny podle pohlaví (s nějakým překvapením), je to tu. S vypravěčkou i s oběma policistkami lehce najdete společnou řeč (i díky celkem dobrým a občas vtipným dialogům) a budete jim držet palce při rozlouskávání tvrdých oříšků, z nichž vykoukne dokonce nadpřirozeno. Napínavé je to také, takže se snad ubráníte touze v ději škrtat a opravit nelogické skoky, jen někdy zakroutíte hlavou nad přehnanou konspirací. A opravdu nečekejte příběh ze života. Z hlavy mi Obětina možná brzy vyšumí, ale čtení to nebylo tak špatné.... celý text

Tančím tak rychle, jak dokážu 1993, Barbara Gordon

"Freud: Zdraví je schopnost milovat a pracovat." Psychothriller a psychostudie vlastní duševní choroby zároveň. Zneklidňující podstatou (je to skutečné, může se to tedy týkat i mě? jak tenká je hranice?) a nejednoznačností ve vztahu k pravdě (pohled jediného člověka, navíc se zakaleným vnímáním). Je to napínavé, zajímavé, poučné, a nakonec i povzbudivé. A taky hrůzné v tom, jak vás duševní choroba ocejchuje a vy se stanete bezmocnými v rukou psychiatrů – a já jen doufám, že konec 70. let v USA se liší od současnosti (?). Překlad pochází z první poloviny 80. let a já se několikrát zarazila nad zvláštními slovy či podivnými tvary (kašulírovat, lesbičanka, zapjatý, účinlivý, zešokovalo mě to, mřela jsem,…). Také mi dnes už přijde úsměvné, že vydavatel musel zmínit „nemilosrdné a odcizené poměry komerční Ameriky“, které přispěly k autorčině stavu. Jojo, to byly časy, kdy u nás duševní choroby neexistovaly… :-)... celý text

Čím se liší tato noc 2004, Irena Dousková

Z vážnější autorčiny tvorby - soubor několika povídek, z nichž nejvíc jsem ocenila ty s židovskými motivy a z nich nejvíc ty, ve kterých vystupovaly děti (Evangelista, Kapustňák a Chuligán). Zvlášť první z nich, jejíž závěr dal název celé sbírce, mi přišla zajímavá několikerým způsobem – pohráváním si s definicí umění (tedy jeho vztahu ke skutečnosti) a s vlastním životem každého příběhu, který se ocitne už mimo autorovu moc. V některých povídkách mě příliš zasáhla ubitá lidskost a přízemní malost způsobená strachem a bezmocí kvůli "velkým dějinám". Mám raději díla humorněji laděná, ale působivé to bylo, to nemohu popřít. Ale! Už zase musím zmínit odbytou práci na e-knize (opět poctivě koupené): chybějící interpunkce je rušivá, zvlášť v takovém počtu jako tady. Ještě jsem se ale nesetkala s tím, že – zřejmě při použití automatické opravy, jinak si to nedovedu vysvětlit – by byla na několika místech chyba ve jménu autorky(!): Irena Dousková je přejmenována na Irenu Douškovou. Možná se nad tím ona šama s nadhledem šobě vlaštním ušmívá, ale já moč ne.... celý text

Neobyčejný kluk 2018, Raquel J. Palacio (p)

Velmi citlivé, ale ani trochu kýčovité, především díky pojetí hlavní postavy. (Ne)obyčejný kluk by se mohl stát prototypem člověka ukazujícího nám VŠEM, jak životem procházet, aniž bychom se utopili v sebelítosti nad nějakou svou divností (kterou máme dozajista všichni, byť se s Augustovou většinou nedá srovnávat): získat nad ní nadhled a schopnost dělat si sám ze sebe trochu legraci. Pak možná i "napravíme" ty, kteří leckdy jenom nevědí, jak se zachovat. (A to, že někteří jsou nenapravitelní, patří také k důležitým životním zjištěním.) Jenom si od přečtení kladu otázku: obstála bych jako dítě při setkání s Auggiem? V mém dětství byla "nenormálnost" schovávaná; díkybohu za to, že "normálnost" je dnes už pojímaná mnohem bohatěji. Tato knížka je jedna z těch, které k tomu přispívají.... celý text

Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět 2019, Jonas Jonasson

Nechci být zařazena do škatulky uražených a dotčených Jonassonovými názory na světovou politiku. Mé lehké zklamání vychází naprosto jednoduše z toho, že zatímco první díl mě rozesmával a hlavní postavu jsem si oblíbila (a vycítila jsem i nadstavbu příběhu - světové dějiny viděné jedincem se selským rozumem), tento díl mě téměř nepobavil, stařík mě štval a trefování se do Trumpa, Kima a Putina bylo očekávatelné – málokdo by toho nevyužil. Nic mě nepřekvapilo, humor mi nepřišel příliš chytrý - a především mi humor nepřišel příliš humorný :-), což je u humoristického románu na pováženou.... celý text

Kruté mrazy 2009, Dan Simmons

Nádech – a bum bum, rovnou do hlavy. Naznačení budoucí akce – a hned bum, žádné prodlevy a natahování. Konec – a výdech. Žádné hluché místo: rychlost, napětí, vtipnost, charaktery, vítěz. Ohromně mi mezi táhlé příběhy tyto Simmonsovy "Krutosti" zapadají a mou touhu po stručnosti a přesnosti splňují momentálně nejlépe.... celý text

Autobus sebevrahů 2006, Arto Paasilinna

Už jsem byla Starou dámou připravena na autorův styl, ale přece jen, mám zkrátka dialogy ráda a chyběly mi. Na druhou stranu mi myšlenka sdružení sebevrahů přijde bezvadná a autor ji mnohokrát výborně využil. Kontrast účelu sdružení a jejich reálné smysluplné činnosti mě bavil téměř celou četbu. "Po dobu plukovníkovy nepřítomnosti se sebevrahům vedlo znamenitě. Tábor před chatou byl dobudován a hned vedle vyrostl útulný altán. Od farmáře v sousedství koupili poraženého býčka a před chatou ho ugrilovali. … O zábavu bylo postaráno i jinak. Večer se sesedli k telefonu a obvolávali sebevražedné kolegy z celé země." "Dopravce Korpela se velmi zaradoval, když uslyšel, co sebevražedný oddíl shání. Řekl, že v poslední době stál před dvěma možnostmi, buď se zabije, nebo začne řídit nový autobus. Telefonát od stoupenců sebevražedných idejí mu tedy přišel náramně vhod." I z anotace je jasné, že autor uzavírá děj v duchu humorného vyznění. Ne že bych si přála, aby to dopadlo úplně jinak, ale právě ke konci ztrácí příběh šťávu. Celkově jsem se ale bavila stejně jako u Staré dámy.... celý text

Muž naruby 2006, Fred Vargas (p)

Budu polemizovat s názorem, který vyslovil níže MarianP: v záplavě severských detektivek plných napětí, mrazu a deprese – a já přidávám: plných schémat, jako by opisovali jeden od druhého – stejní vyšetřovatelé se svými hroznými traumaty, stejní vrazi s IQ nad 160 a čím dál odpornější provedení zločinu – prý Muž naruby zapadne. Pro mě byla tato knížka osvěžením, jaké jsem při četbě detektivek potřebovala už pár měsíců. Ne že by místní vrah nebyl vysoce inteligentní a vraždy odporné, ale ti tři mušketýři (a později čtyři, jak jinak), kteří se ho snaží najít na své "roud můví", jsou naprosto kouzelní, každý jiný, svými odlišnostmi zábavní a jako tým i neuvěřitelně sehraní. Prvek nadpřirozena vyplynul z jejich života a prostředí úplně přirozeně a logicky, nerušil mě ani za mák. Bylo to JINÉ a hodně dobré. Možná "jenom" správné načasování; raději se přesvědčím u dalších dílů.... celý text

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

Jsem ráda, že autorka pojala Tiché roky vypravěčsky jinak než Hotýlek: nezahltila ho přemírou postav, příběh je celistvější. Napomáhá tomu i kompozice – ve svých rukou ponechala dějiny české společnosti v průběhu desetiletí, jejichž události určily život Bohdanina otce a jeho rodiny, "malé dějiny" jsou v rukou Bohdany, a to doslova, protože ta je podává písemnou formou (to mi vyhovovalo, právě ona dodává celému příběhu cit). Obě linie se spolu sejdou ve chvíli důležité pro všechny, kteří se jí dožili. Autorka umí také pracovat s mateřským jazykem, líbí se mi, jak ho používá; do názvu skryla nejen dva, ale několik významů spojení "tiché roky". Všechno je tam tedy, jak má být. Jediné mé "ale" je v tom, že po mně příběh stékal jako voda, bylo to příjemné, jenže já po pár dnech začínám zapomínat, proč tomu tak bylo.... celý text

Zelená míle 2008, Stephen King

Zelená míle je skvělá z mnoha důvodů, z nichž nejzásadnější je ten, který platí pro většinu autorovy tvorby: King v sobě kombinuje jedinečnou fantazii, nepopíratelný talent a znalost spisovatelského řemesla. Z mnoha kladů vybírám to, co jsem si uvědomila nejvíc. Věřím jeho vypravěčům. Dolores Claiborneovou, Gordieho z Těla, Reda z Shawshanku a zde Paula Edgecombea jsem okamžitě přijala za své a nechala se jimi s pocitem jistoty vést. Prožitek, který sdílím s mnoha z vás, je právě tím umocněn. Nedá mi to a musím tohle napsat: když někde piju špatně načepované, neživé pivo, pokaždé si říkám, jestli by si pivovar neměl s pomocí kontrolorů hlídat, zda jeho značku v nějaké hospodě neprasí. Odbytost překladu Miloše Chlouby a následně zřejmě zanedbané korektury dostaly tuto verzi na úroveň zvětralého a trochu kyselého piva a autor by asi dost prskal - kdyby to věděl. Škoda, že jak pivovary, tak spisovatelé tuhle možnost nemají... Chyby nejen v interpunkci (těch je požehnaně), ale i v předponách s/z (např. "zbohem"), i/y – např. v názvu "Církev Chvály Ježíšovy" to vyznívá, že Ježíš někoho chválí; zřejmě by to mělo být "Církev Chvály Ježíšovi" (či "Chvalme Ježíše", jak to sám překladatel ke konci změnil). (Nedávno mě podobně zaskočil i překlad Kingova Outsidera. Doprčic, to se přece nemá stávat, nikde, natož u renomovaných autorů.)... celý text

Strašidlo minulosti 2007, Jaroslav Velinský

Jako vždy si říkám: tahle byla skvělá, ne-li nejlepší. A jestli ne, tak určitě nejvtipnější. Mám sklon Velinskému cimrmanovsky "počítat pomaleji", ale on to nepotřebuje. Jeho knížky jsou pro mě oázou plnou slovního vtipu, a pokud je ještě doplněn zajímavou zápletkou, jsem maximálně spokojena. Svým typicky ženským čtením - ať mi ženy odpustí – se nechám nést a neřeším, pokud něco zaskřípe v logice, protože způsob psaní mi vše vynahradí. V tomto dílu se mými favority stali holka House a její bratr Bimbo; kdo by řekl, že jeho role bude tak důležitá? "Měls bejt u jeho svědecký výpovědi: Spartak. Modrej, ne? Vidím. Kamarád, průser, jedu. Tam chlap, revolver. Seberu, jo? A tak pořád. Starej povídal, abych to radši zkusil s jeho motorkou." Po každém přečteném dílu Oty Finka jsem trochu smutná, že mi další ubyl. Musím s nimi začít šetřit. Nemám nikoho jiného, kdo by mě spisovatelsky zaručeně pokaždé potěšil.... celý text

Kaštánek 2019, Søren Sveistrup

Jak ovlivnitelné může být hodnocení! Pořídila jsem si knížku od scénáristy seriálu, který byl pro mě zjevením. Na Zločinu jsem milovala všechno: zápletku a napětí, postavy a jejich herecké pojetí, obrazové ztvárnění, hudbu… Potom jsem, odříznutá od civilizace, pozapomněla jméno Sveistrup, a tedy důvod, proč jsem si Kaštánka pořídila, a pustila se do čtení. Není to špatné, říkala jsem si, ale zase ta schémata, obsahová i formální, zase a zase. Až když jsem si osvěžila, kdo je autor, chtěla jsem nad pocitem, že jsem posté četla podobnou knížku, přimhouřit oči. Ale budu zásadová (a k tomu přispělo i to, že jediné mé výtky ke Zločinu se týkaly právě scénáře, zvlášť v druhé sérii). Kaštánek se dobře čte, ale je to variace na vše, co znáte z jiných thrillerů. Pokud s nimi začínáte, oceníte ho víc.... celý text

Dědictví Kláry Foxové 2008, Rex Stout

Jak se tak dívám na hodnocení dalších Stoutových detektivek, měla jsem šťastnou ruku ve volbě své první. K pěti hvězdičkám ale přispívá i to, že začínám v detektivkách preferovat humor více než napětí. Trochu si vyčítám, že v četbě takových knížek postupuji proti času a k Stoutovi (a Chandlerovi) jsem se dostala až např. po Škvoreckém a Velinském, ale co; vidím, že u Dědictví Kláry Foxové nezůstane, protože spolupráce a dialogy geniálního jezevce Nera a vtipného a důvtipného, jen o pár fousů méně geniálního (jak by jinak fungovalo vyšetřování, že) Archieho jsem si zamilovala na první dobrou. Pobavená a spokojená odkládám knížku a těším se na další.... celý text

Démon alkohol 2002, Jack London

Vlastní bilance života alkoholika, kterému alkohol vůbec nechutnal (dokud neochutnal koktejly), pil pouze "z donucení" a pod vlivem okolností, alkoholika, jenž pravou opilost spojenou s motáním, špatnou artikulací a kocovinou téměř nezažíval, ale stejně se zřejmě propil k předčasné smrti (i když na to se názory rozcházejí). V bodech uvádím to, co mi přišlo zajímavé či podivné: - způsobem, jak o "démonu alkoholu" píše, se v mých očích trochu zbavuje své vlastní odpovědnosti a dělá ze sebe loutku v rukou jiných - to, co ho ničilo, byla "spolupráce" dvou démonů, z nichž ten hlavní se nacházel v jeho hlavě; dnes je asi povědomí o zničující kombinaci deprese a alkoholu lepší - jeho časté úvahy o sebevraždě (já se ještě učila, že zemřel vlastní rukou) jsou zvráceně přitažlivé, protože taková pro něho možnost sebevraždy byla - zmiňuje, že ho před ní jednou zachránila myšlenka, že chce pomoci "lidu"; zdá se mi, že socialistické smýšlení stálo u něho výš než vazba na ženu a děti - propastný rozdíl v jeho pohledu na "lid" a "lidi" je pro mě téměř nepřijatelný - až úsměvné je jeho vysvětlení toho, proč souhlasí s volebním právem žen: ženy zachrání svět právě tím, že se postarají o likvidaci alkoholu – absolutní, neboť to je jediná cesta; 20. století bude od alkoholu osvobozeno – Ženy všech zemí, spojte se! :-) Je to můj oblíbený autor, ale s jeho osobním pohledem na život se nemohu ztotožnit.... celý text

Matka noc 2008, Kurt Vonnegut Jr.

Je to opět groteskní, absurdní, černohumorné - a navíc zřejmě nejulítlejší z Vonnegutových knížek, které jsem četla. V centru dění stojí přízračný spolek postav, který naplňuje charakteristiku: "Všichni lidi jsou šílení. Udělají kdykoli cokoli a bůh pomáhej tomu, kdo pro to hledá důvody." Vypravěč, který svou kariéru založil na šíření nenávistných blábolů, tak přehnaných, že jim nikdo přece nemůže věřit (řeknete si), získá za války obrovskou popularitu a stane se guruem pro magory, v jejichž čele stojí dentista Jones ("...zuby Židů a černochů dokazují mimo pochybnost, že jsou obě skupiny degenerované. - Když začal nacházet důkazy degenerace v zubech katolíků a unitářů a když u něj našli pod matrací pět nabitých pistolí a bajonet, konečně Jonese vykopli.") Zároveň se ale hlavní "hrdina" stal svou popularitou zajímavým pro Američany - a jeden špion na scéně je málo... Je to dobré, a přestože mám raději Vonnegutovy jiné knížky, byla tato právě tou zmíněnou ulítlostí dost působivá.... celý text

L. A. Přísně tajné 2002, James Ellroy

Jak je možné, že TAKOVOU knihu tady hodnotí tak málo lidí? Knížku, ve které VŠECHNY složky fungují a společně vás ženou ke konci tak rychle, že byste rádi tu dobu prodloužili – ale nemůžete si pomoct. No dobře, uznávám, že zpočátku stojí orientace ve jménech postav určitou námahu, ale pokud si tu práci dáte a uložíte si napevno do hlavy jména postav i jejich přezdívky, budete odměněni příběhem, který je logický (jak uspokojující!), uvěřitelný (jaká slast!) a přes veškerou drsnost lidský. Taková knížka v sobě ale skrývá nebezpečí, které naznačuje trudoš: nasadí vám vysokou laťku v hodnocení ostatních a odhalí jejich prázdnotu a autorskou neobratnost. Laťka nastavená L. A. Přísně tajné je v mé hlavě momentálně tak vysoko, že tam vidím jedině Larssonovo Milénium.... celý text

Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů 1985, Miroslav Skála

Zábavné a milé čtení, které mi působilo dobrou náladu. Vypravěč je učitel češtiny, dobrák a bambula, deptaný hlavně dvěma ženami, ředitelkou školy a přítelkyní, oběma tlačený do situací, ve kterých si neví rady, zároveň ale člověk s nadhledem a smyslem pro humor. Říkám si: co někdo takový dělá v léčebně, vždyť tohle zažívá každý a on je navíc vybaven obranným mechanismem v podobě schopnosti podívat se na problémy s humorem… A poté oceňuji, jak mě téměř nenápadně přesvědčí o rozdílu mezi tzv. zdravým člověkem a neurastenikem a jak – opět nenápadně – „podlehne“ zdánlivě nesmyslným metodám léčení, které zpočátku vidí kriticky a výsměšně. Vše je propojeno vtipnými příhodami, zažívanými i vyprávěnými, a trefnými charakteristikami postav – inu, jak to češtinář umí. (Tady si neodpustím drobnost: češtinář by nikdy nežongloval s termíny přípona a koncovka – občas to trefí, občas ne; ale čert to vem, knížku mi to nepokazilo.)... celý text