kap66 přečtené 2753

Neznámý v pozadí 2006, Mary Higgins Clark

Knížka ze 70. let, nebudu jí tedy vyčítat téměř nic z děje a postav – necítím se nijak pevná v kramflecích ohledně toho, kolik detektivek a thrillerů podobného ražení (sériový vrah a únosce, vhledy do jeho narušené mysli, napětí posílené bojem o záchranu života ve dvou liniích) do té doby vzniklo. Jen jednu výčitku: únosce, kterému díky jeho skvěle připravenému plánu přisoudíte na začátku nadprůměrný IQ, poztrácí ke konci nepochopitelně pár desítek bodů. Málem jsem je ale poztrácela i já. Autorka si totiž oblíbila popisy, nejvíce u postav. Kdykoliv se někdo objevil, hned jsem se dozvěděla, jak se mu klene obočí, že má chrpově modré oči, býčí šíji, pihovatou tvář, kudrnaté vlasy lemující obličej. Přídavná jména si autorka zamilovala. Užijte si se mnou: když domov, tak útulný, poklidný a příjemný, když slzy, tak velké dětské, když hlas, tak hluboký a chraplavý, když úsměv, tak ponurý a neveselý, když spánek, tak lehký a neklidný, když úsilí, tak železné, když zoufalství, tak černé, když řetězy, tak řinčící! Jedné postavě se narodil malý Jim (které chuděře se narodí velký?). Když si vzal únosce "odřenou a otřepanou červenou sportovní bundu a kostkované kalhoty", naivně jsem si říkala, že tam musí takové oblečení hrát roli; ale kdež. A po větě "Zkaleným zrakem pohlédla do jeho očí, viděla tam muka." jsem si uvědomila, co mě štve: napsala to žena, přeložila to žena, je to zřejmě určeno pro ženy a já jsem bezpochyby žena. Po takto těžkopádně napsaných knížkách mám chuť tento klub opustit.... celý text

Svět podle Prota / Na světelném paprsku 2008, Gene Brewer

Geniální nápad: zvolit jako hlavní postavu duševně nemocného člověka a jeho dvě podoby natáhnout, kam až to jde, do nejzazších podob. Mozek nemocného a vedle něho prot: geniální, laskavý, ale především mimozemšťan se vším všudy – se znalostmi, fyzickými projevy i nadpřirozenými schopnostmi. Jeho dialogy se skeptickým psychiatrem, vypravěčem příběhu, vyvolávají úsměv a soucit, ale v každém případě jsou důvodem, proč je tato knížka tak čtivá a milá. A brát tento příběh příliš konkrétně a realisticky, vnímat doktora jako natvrdlého či dumat vážně nad tím, jestli ten prot opravdu existoval, vám ten požitek umenší. Ano, všechno je to pravda! Ale hlavní pravdou je, že tato knížka má v sobě obrovské kouzlo.... celý text

Oceán na konci uličky 2013, Neil Gaiman

Tak uvěřitelné a zároveň kouzelné. Na farmě s třemi obyčejnými venkovankami, babičkou, matkou a dívkou, zažil vypravěč ve svých sedmi letech věci tak prosté a hmatatelné (požitek z poctivého jídla) či zdánlivě samozřejmé (pocit bezpečí, o který doma přišel), že stejně pravdivá se mu musela zdát kouzla oněch tří dobrých a mocných bytostí zachraňujících svět (a potenciálně hodného budoucího dospělého) i činy bytostí opačných, které jako zlo původně ani nevypadaly. Právě to, jak se prolíná realita s fantazií či snem či kouzly a obojí přijímáme na stejné úrovni, jsou stejně přijatelné a pochopitelné, je výrazem autorova umění. Proto mám jeho knížky ráda.... celý text

Umrlčí cesta 2016, Peter May

Po trilogii z ostrova Lewis (a Skále obzvlášť) asi Mayovi trochu nadržuji – ale nemůžu si pomoct. BAVÍ MĚ ČÍST. Umí psát přitažlivě a napínavě, umí zachytit atmosféru; skvěle se doplňují temné a chladné, popř. bouřlivé ostrovní počasí a tytéž stránky případu. Mám ráda způsob, jakým popisuje duševní svět postav. Jsem si vědoma toho, že kvůli tomu mu odpouštím nějakou kostrbatost v zápletce, ale opakující se momenty (stejné prostředí, ztrátu paměti, provázanost s minulostí) naopak vítám. Ne, nebudu ubírat ani ťuk, zase to byl zážitek z výborně vyprávěného příběhu.... celý text

Setkání v Praze, s vraždou 2004, Josef Škvorecký

Skoro až do konce jsem si říkala: to je jasných pět hvězd, nejlepší ze všech dílů! Staré známé postavy (a žádná z nich otravná), každá mluví specificky (ale tentokrát uměřeně), vtipnost vyplývající z kontrastu porevoluční Prahy a kanadských členek Saxbandu (které se naládovaly častokrát do pražských hospod), mladičký vyšetřovatel (kterému to pálí a je navíc citlivý), kořeny případu prorostlé až do války,... Prostě všechno dobře. Jen ten konec se nějak jakoby rozpil; rozumím proč, ale toho pitvání, dokonce i po půl roce v Kanadě (Anna s Haroldem!) bylo příliš. Co si neodpustím: 5 dílů jsem si koupila jako e-knihy a ráda jsem ty peníze dala. Už v prvním mě zarazily pravopisné hrubky. V tomto dílu si ale někdo v redakci ušetřil práci ve velkém. Co mě drásalo celou četbu: Rus, Švéd, ale čech. Dále naprosto všude vypadlo písmeno ť - prostě je tam mezera: Ba a, ta ka, a (= ať), chu . A nakonec, ale to je fakt divné: u jedné postavy se mění příjmení, dokonce několikrát - tam je to v pořádku, je to i důležitý dějový prvek. Jenže pak tam jsou dvě další postavy, právník dr. Hálek a pan Málek mající syna v Austrálii - jenže ten se proměnil najednou v pana Mlejnka a zrodil se zase právník dr. Málek. No doprčic, říkala jsem si, jestli to uteklo autorům-starouškům, tak to ale nemělo utéct redakci, no ne? Nebo je na vině taky převod do elektronické podoby? V každém případě bych to u renomovaných autorů hlídala - teda u všech, ale tady to bolelo. Nenechám si to ale pokazit: všechna Setkání jsou dobrá četba.... celý text

Spouštěč 2015, Wulf Dorn

Já mám přehnanost někdy i ráda a občas ji toleruji třeba v mluveném projevu, takové to přibarvování doprovázené gestikulací a větami jako "bylo to děsně napínavý" a "pak to zas bylo strašně dojemný" a "v životě jsem to nezažila"... Rozumím autorovu záměru čtenáře napínat, ale prostředky, které zvolil, na papíře bijí do očí. Postavy tu neustále a opakovaně rudnou, vzlykají, tuhne jim krev v žilách, nezamhouří oko. Když komentují události, používají slova šílené, neuvěřitelné, neskutečné, nepravděpodobné. Jedna postava popisuje příhodu, o které nemůže skoro nic vědět, protože se účastnila jen jejího začátku, ale zná ji do detailů, včetně myšlenek postavy jiné, která to objektivně už sdělit nikomu nemohla. Pokud má autor pocit, že se čtenář přece jen nebojí dost, připomíná scény z filmových hororů. Když jsem dočetla, očesala jsem z příběhu všechno to, o čem píšu, a řekla si, že pochválím nápad; ale i tady se zdráhám uvěřit, že by v dnešním Německu s jeho rodinnou a zdravotní politikou... Ale zkuste si ji přečíst, jsem přece jen v menšině.... celý text

Modlitba za mlčení 2015, Linda Castillo

Není to úplně perfektní, ale je to velmi dobré (a vyhovovala mi víc i jiná překladatelka). Autorka si mě získala hlavně pojetím hlavní postavy a dalších vyšetřovatelů, baví mě sledovat jejich práci. Oceňuji dialogy, které pomáhají rychlosti děje. Líbí se mi přechody mezi 21. stoletím a "19." - rozumějte tedy mezi rozdílnými způsoby života, aniž by se jednomu z nich stranilo (přestože jsou ony rozdíly zrovna tady důležité). Mám ráda lehkou, řekla bych "ženskou" vtipnost. A milostná linka je - prostě milá. Takže jenom vychytat i tady pár drobností, hlavně nelogičností v jednání Kate, která by se jich jako výborná vyšetřovatelka neměla dopustit, ale autorka ji je nechá udělat jen proto, aby mohla děj trochu ještě zašmodrchat. Celkově vzato mi už druhá knížka s Kate připadala napínavá a zajímavá.... celý text

Prázdniny 1998, Jan Balabán

Spíše než povídky je to kratičká próza s kapitolami. Jejich propojenost je dána nejen postavami, ale především jejich pocitem osamění, smutku a prázdného života. V autorově díle postupuji od novějších próz k starším. V této necítím ještě takovou tragičnost a beznaděj, ale je jasné, že vidění světa jako místa, na kterém se mnoho světlých momentů nezažije a ve kterém se lidé míjejí, k Balabánovi patřilo. Na druhou stranu mi připadá, že pro něho to byl prostě fakt, který přijal a se kterým nebojoval, vyrovnával se s ním snad pomocí víry, snad i tvorby. Vracím se k němu, přestože jeho pohled ve většině svých dnů nesdílím, ale zajímá mě právě proto – je to jako vlézt do hlavy jiné bytosti. Druhá věc, proč ho čtu, je jazyk a styl jeho knížek; vybírám odstavec (zrovna jeden z optimističtějších): "Za zády jim bzučela mouchami veliká hromada hnoje a před nimi v hloubce stínu byly krávy. Nad tmavými hřbety se míhaly vlaštovky a ve hnízdech, přilípnutých pod klenbou stáje, hladově štěbetaly malé vlaštovičky. Občas se ozvalo smutné zabučení. A to je všechno. Ivan Satinský najednou cítil, že něco nezadržitelně chápe. Klenutí dává bezpečí hnízdům, z boků krav stoupá teplo, jejich mrva láká mouchy, nikdo nás tu neloví, a proto sem létáme až z Afriky. A to je všechno."... celý text

Prázdné ulice 2004, Michal Ajvaz

I mně připomněl zpočátku Ajvaz Arbesova romaneta, především vědeckým vysvětlením záhady (svítící okno na obraze), úlohou vypravěče (tedy i ich-formou) a velkou popisností. Já u Ajvaze ale nacházím důležitou věc, která mě při čtení přitahuje a uchvacuje: "...třeba se objeví něco jiného než logika - nějaká jejich melodie, rytmus nebo harmonie..." Nikoliv oddělené segmenty - např. právě záhada vypadající jako nadpřirozená a poté její logické vysvětlení - ale neustálé propojování a přetékání všech složek příběhu do sebe: náznaků a tajemství, hudby, chemie, obrazů, zvláštních postav, fantazie, historie,... Zároveň to nepůsobí přeplněně, protože motiv prázdnoty (ticha, ničeho) zmíněný už v názvu je sjednocujícím prvkem - a vůbec nepůsobí bezvýchodně, spíše naopak, je to východisko všeho. Nenechte se nalákat jenom tou zmíněnou detektivní linií, ta je pouze nitkou, která vás provede autorovým fantastickým, poetickým viděním světa. Na takový pohled se nalákat nechte. Neaspiruji na vykladače smyslu této knížky, to výše uvedené byly spíše mé pocity než názory - a o tom, řekla bych, celá knížka je. Prostě se nechte jenom unášet.... celý text

Dáma se zeleným slonem 2001, Jaroslav Velinský

Díky svým oblíbeným čtu téměř souběžně Chandlera a Velinského a podobnost je zcela jistě nesporná. Ale zatímco tak trochu cynickému a sarkastickému Philovi bych se snažila spíš nedostat do spárů, Otu bych se naopak snažila dostat do spárů já :-); jeho česká laskavost a občas i malinké mamlasovství je pro mě přitažlivé stejně jako autorův způsob vyprávění. Velinský používá obecnou češtinu, tu opovrhovanější vrstvu jazyka, ale povyšuje ji živostí a svým specifickým poetickým uchopením na umělecký prostředek. Ne že by byl první, kdo ji takto využívá, ale já díky ní právě jeho knížky čtu jako sváteční – rozumějte vzácnou – literaturu. O příběhu samotném – viz výstižní trudoš a marlowe; souhlasím naprosto, oni mají Otu Finka asi stejně rádi jako já.... celý text

Rakvičky 2018, Irena Dousková

„Všechno je na ní poznat. Možná i pocity, kterejm sama nerozumí. Zdálo se jí, že nerozumí prakticky ničemu. Jediný, co věděla určitě, bylo, že by i pár desítek příštích let z fleku vyměnila za smysl, kterej by tomu kratšímu životu výměnou za ty roky mohla dát.“ Dvacetiletá dívka hledá v polovině 80. let svou pravou podstatu a nemá se čeho chytit. Režim se pořád ještě tváří, že tu bude navěky, stejně jako její závislost na vlastní mámě a nevlastním otci. Alespoň malou míru svobody může uplatnit snad jen v nakládání s vlastním tělem a s city, na což jde podle mě dost svérázně a morálně pochybeně – nu což, i v tom se teprve hledá. Já bych samozřejmě z výšin svého stáří a svých zkušeností poradila, kde jsou pro ni ty pravé hodnoty, ale tenkrát a přesně v tom věku jsem byla taky tele, takže její cestě rozumím, i když se s jejími řešeními neztotožňuji. Ale i ona snad – je to opravdu naznačeno, nebo to tam chci vidět já? – na konci té krkolomné (a ve vztahu k nevlastní sestře silně bezohledné) cesty něco a někoho pochopí. Vysloveně pocitová knížka, která není pro toho, koho nezasáhlo zmíněné dějinné období ve zmíněném věku, či toho, kdo se nechce naladit na myšlenkové pochody tápající čerstvě dospělé holky. (Ještě poznámka pro ty, kteří berou ČV 2019 poctivě: děj Rakviček se fakt vůbec v Ostravě neodehrává.)... celý text

Roj hrůzy 2016, Mike Tucker

Nebudu nic předstírat: chybí mi Doctor se zamračenou a zároveň laskavou tváří Petera Capaldiho, chybí mi zvuk Tardis - a vůbec všechno se seriálovým Doctorem Who (ve všech podobách) spojené. Jen proto jsem četla Roj hrůzy a jen proto mu přiděluji vyšší hodnocení. Literárně není knížka vůbec špatná, příběh je ale tak trochu popisný a obyčejný (to se zlepší s 2. světovou válkou vtaženou do děje), styl je spíše jednodušší. Účel to u mě splnilo: připomněla jsem si to, co mám ráda, a mně to naprosto stačí.... celý text

Sbohem buď, lásko má 2005, Raymond Chandler

Knížky s Philem Marlowem by měly patřit do edice "Čtení pro radost". Už Hluboký spánek tam řadím, ale tahle knížka je radost krystalicky čistá: neškrtla bych tu ani jednu scénu, ani jednu postavu, ani jednu větu, ani jedno slovo. Všechno je tu uměřené - budu tedy i já: jazykově lahodné, celkově skvělé.... celý text

Dívka na klíček 2011, Paolo Bacigalupi

Tuhle knížku jsem si musela zasloužit, vynaložit určitou námahu. Ač jsem se cítila být díky nedávné četbě Čerpadla 6 poučená, s thajskou budoucností jsem zpočátku trochu bojovala: názvy firem připomínající newspeak, thajská slova, slangové výrazy nepřibližující pojmenované a – kvůli tomu se trochu červenám – asijská kultura mně méně pochopitelná. Navíc autor, zřejmě záměrně, nevysvětluje nic předčasně. Zkrátka: čtenáři, ukaž se, jestli jsi ten, o jakého stojím já. Čti pozorně, ukládej do paměti, všechno se vyjeví v pravý čas. A je to tak, postupně se skládal obraz společnosti, který mě oslovil, který mi byl pochopitelný a který mě svou možnou reálností děsí stále. Knížky, kterou si zasloužím, si vážím.... celý text

Dívka se sněhem ve vlasech 2014, Ninni Schulman

Víte, jak to chodí s kamarádkou. Má na vás vliv, ačkoliv se tomu někdy bráníte. Seznámíte se s člověkem, na první pohled dobře vypadajícím a originálním (a okolím i chváleným), chvíli jste z něho nadšení – a pak přijde ona, koukne kritickým okem a začne vás nahlodávat. A vy sami začnete vnímat, že ten váš objev není až tak zajímavý, natož originální, a když si po pár dnech pořádně nevybavíte, jak ten skvělý dotyčný vlastně vypadal a co tak zajímavého říkal, zase dáte kámošce za pravdu. Zvlášť když se ta kamarádka jmenuje Zkušenost Čtenářská (indiánským jménem Ta, která požírá zážitek z průměrných knížek) a váš krasavec Román Detektivní. Bez oné kamarádky by mi před lety vůbec nevadilo, že zápletka je založená na násilí páchaném na mladých ženách, přivítala bych, že se dozvím hodně o vztazích postav, a tolerovala bych to, že vyšetřování je tak nějak pasivní. Dnes jsem už díky ní kritičtější a slovo ZASE je potvora nenažraná, pro kterou jsou hvězdičky pochoutkou.... celý text

Sůl moře 2016, Ruta Sepetys

Autorka mě nedávno zasáhla silnými šedými (Lininými) tóny. Zásahy do srdce i mozku jsou její silnou stránkou, v mém případě zcela jistě. Všichni víme, do jaké tragédie vyústí Sůl moře, ale stejně ji čteme: pro její uvěřitelnost (danou autorčiným studiem materiálů) a pro její působivost (danou trpkými zkušenostmi autorčiny rodiny a samozřejmě i jejími spisovatelskými schopnostmi). Ruta Sepetys se v knížce V šedých tónech převtělila do jediné dívky, což byla šťastná volba; uvěřila jsem jí všechno. V Soli moře si to zkomplikovala: charaktery tří postav - Joany, Emilie i Floriana - jsou i na malé ploše postupně vykresleny a jsou pochopitelné a lidské. Autorka jim chtěla ještě poskytnout protipól; Alfred není ale ten, kterého by si tyto osobnosti (což všichni tři opravdu jsou) zasloužily – je to vysmívaný outsider, omezený obdivovatel Hitlera, žádná osobnost; iritoval mě po celou četbu. On ale jenom ubral jednu hvězdu, dobrý pocit z celé knížky ve mně zůstává.... celý text

Příběh ztracené holčičky 2018, Elena Ferrante

Chtěla jsem si tady zafilozofovat nad tím, kdo se vlastně ztratil, chtěla jsem mudrovat nad Eleninou panenkou, pokusit se vytáhnout na světlo skryté symboly… Jenže všechno tohle se zdá tak titěrné v té širokánské epické řece, která mě unášela několik měsíců. Způsob vyprávění byl jako život sám: v dětství a mládí jsou všechny drobnosti vnímané barevně, tok času je pomalý, ve stáří roky splývají a odplývají rychleji a rychleji. A v tomto toku jsou viditelné – ve čtvrtém dílu jednoznačně – pouze dva kameny: Lila - génius na pokraji duševní choroby, zneklidňující odkrytím svého roztřepení a úvahami o vymazání, a Elena - nadprůměrně inteligentní a motivovaná, ale neustále zmítaná pochybnostmi. Kdo jste vydrželi plavat v té řece až sem: máte také pocit, že vám naznačila nějaká budoucí tajemství, k nimž i vy sami doplujete? Jednoznačně hluboký zážitek.... celý text

Lužinova obrana / Pozvání na popravu 1990, Vladimir Nabokov

Existenciální až běda, obě dvě prózy. Obě hlavní postavy mají ve svém osudu společnou důležitou okolnost: ocitly se v mezní životní situaci a je jim vnucován "život" z pohledu ostatních. Pro Lužina, dozrávajícího v temném a chladném prostředí, a to i rodinném, znamenají šachy smysl života, který ho ale vrhá do duševní choroby a jehož se musí vzdát. Jeho žena, dobrá a inteligentní bytost, se mu snaží vzniklé prázdno nahradit konvenčním životem, jenž je ale z Lužinova pohledu (a i z pohledu mého, to přiznávám) tak plytký (peníze, hosté, nákupy), že on v něm začíná hledat šachovou logiku; a konec je tím pádem logický – a jediný možný. Vše kolem Cincinnata je ještě více absurdní; manželka, nemanželské děti, matka – děsivé a groteskní. Prostředí vězení – hrozivé a groteskní. Zde není postava, která by stála na jeho straně (ačkoliv jsou některé tak prezentovány). Pro něho není úniku jiného než – opět logického. Tak vám nevím, která z nich mi víc zatemnila mozek. S odstupem několika dní nad nimi, už s jasnější hlavou, občas přemýšlím a hledám paralely se svým normálním (?) životem; tak to má asi s dobrou literaturou být.... celý text

Malý velký muž 1977, Thomas Berger

Když jsem se naučila číst, ležela jsem v mayovkách a chtěla se stát svým idolem - indiánem; rozumějte "vykonávat povolání indiána" :-). Po mnoha desetiletích jsem si přečetla Malého velkého muže – a oceňuji na něm mimo jiné to, jak poctivě poděluje obě strany. Jack Crabb může opravdu připomínat více literárních postav (mně zas třeba trochu vikinga Vika), ale je to originál: nespolehlivý vypravěč, trochu pábitel, morálně balancující těsně před hranicí (pro mě) přijatelného, používající vůči indiánům i bělochům směs pohrdání a zároveň úcty. Nejvíc mi ale vyhovuje v tom, jak svým vyprávěním boří tehdejší představy o legendách – hrdinech a relativizuje uznávané hodnoty. To mě na tom bavilo nejvíc a to chci umět neustále používat. (Takže např. až se bude v práci probírat nějaká "veledůležitá" pracovní událost, já, byť ne povoláním indián, si zachovám indiánský pohled na věc a řeknu si, co je nejdůležitější pro mě, tedy něco na způsob: "Můj hnědák předběh vraníka Proseklýho břicha.") Je to velmi dobré, zajímavé a vtipné čtení. Nebudu ale lhát: trošičku bych ho zkrátila, přestože na opakovaných Jackových výměnách stran je to založené; já se chvílemi přistihla, že jsem malinko ztratila pozornost (ale to je jediná výčitka - a možná spíš i mířící do vlastních řad).... celý text

Krutá hra 2009, Dan Simmons

Pořád to říkám: dobrý spisovatel umí psát i stručně. Po nekonečných hodinách strávených s japonskou modlou a jeho nejužvaněnější knihou na světě jsem si vybrala tu pravou protiváhu. Protože mi Metla, ta potvora jedna výstižná, vzala slovo, které mě po celou četbu napadalo - osvěžující - použiji ve stejném duchu: Jaká úleva! Jak úderné a vítaně nekomplikované! Už nástup hlavního hrdiny (nebo antihrdiny? - záleží na vás) mě chytil a další události kolem něj mě nenechaly vydechnout až do konce. Navíc je to i drsně vtipné, ne přehnaně, přesně to tam sedí. Nehledám mouchy, nic nevyčítám, užívala jsem si to od první do poslední stránky.... celý text