kap66 přečtené 2752

Darda 2011, Irena Dousková

Z hvězdiček vzniklo tady vpravo na stránce takové autíčko bez kol postavené na čumák; hodnocení od jedné do pěti jsem asi u jiné knížky, kterou četlo několik mých oblíbených (tedy podobně naladěných čtenářů) asi neviděla. Důvod, proč já jsem se svými pěti hvězdičkami na "zadním nárazníku" onoho autíčka, je SOUZNĚNÍ. S Irenou Douskovou mě nespojuje podobný rodinný původ či osud, ale to, že její pohledy na svět velmi často sdílím (snad i proto, že jsme téměř stejně staré). Humor v této knížce už není tak explicitně vyjádřen jako v předchozích dílech, ale já ho nacházela téměř všude – např. v Helenčině zvýšené citlivosti na povrchnost, na sebereklamu, na klišé – hlavně ta společenská - a v její schopnosti vyjádřit se k nim zpříma. A to, že nebyla schopná mít okamžitě nadhled nad manželovou zradou a svou nemocí, mé souznění jen prohloubilo – protože je to pro mě i uvěřitelné. Irenu Douskovou mám zatím zařazenou ve škatulce "autoři knih vyhovující mně obsahem i formou".... celý text

Smrtící záře 2013, Stuart MacBride

Stuart MacBride perfektně propojuje několik aspektů: nadsázku (v četnosti a krutosti provedení zločinů – teda aspoň doufám, že je to nadsázka!), reálnost problémů velkého města, uvěřitelnou lidskost vyšetřovatelů, humor a Steelovou. Ta totiž tvoří dost podstatnou součást a zaslouží rozebrat sama o sobě: splňuje snad všechny předpojatosti, které mohou mít někteří primitivové o typu mužatky, jako je ona: opačná orientace, vyjadřování tak vulgární, že by dělalo čest i leckteré hlavě státu, hlasitost slovních i mimoslovních projevů, kvůli kterým máte chuť jí dát ránu (nebo darovat espumisan). Až se divím, že se dotčené ženy už nešikují a nedemonstrují proti tak schematickému obrazu ženy v uniformě. Já se v každém případě i díky ní skvěle bavila a přidávám se na opačnou stranu – do jejího fanklubu. A tímto druhým dílem už i definitivně do fanklubu Stuarta MacBridea.... celý text

Nový tajný deník Hendrika Groena, 85 let 2018, Hendrik Groen

Není trochu sebestředné citovat samu sebe? Snad mi to odpustíte; já jsem první díl ocenila a s láskou se do domova důchodců ihned vrátila, protože: "Tato knížka se trefila do mé životní filozofie: pokud nechci umřít mladá, musím zestárnout. Takže když se mi to splní, nebudu si stěžovat a budu se snažit žít a PROŽÍT to, co ještě půjde." Pokud se autor do postavy pětaosmdesátníka stylizuje, jde mu to vážně dobře, včetně detailů: trochu jakoby zapomíná, že už něco zmiňoval, trochu sešel fyzicky, trochu přišel i o optimismus (a dobrou náladu si musí vyrobit i chemicky). Nic z toho dobrého neztratil ale úplně, zvlášť ne smysl pro humor a nadhled, kterými mi učaroval minule: "Na ulici jsem viděl velký plakát s nápisem STARÝ JE LAHODNÝ, ale vyšlo najevo, že se to týkalo sýru." Schopnost vtipně glosovat hlouposti, zlovolnosti či naopak milé situace a schopnost radovat se i z maličkostí je neustále propojována se ztrátami a s vyrovnáváním se se smutkem. Pro mě je to život sám. Nedám na Hendrika Groena dopustit.... celý text

Štvanec 2018, Michael Robotham

Říkám si: nic nového, tohle jsem už četla tam, tohle zas jinde... ALE: Michael Robotham vzal ty různé střípky a - čtenáři, div se - sestavil z nich barevný džbán, který nejenže vypadá dobře, ale hlavně nepropustí ani kapku toho chutného a hutného (a s příchodem Desiree i vtipného – já mám fakt ráda sebeironické ženy!) příběhu. A já byla s každým lokem víc a víc okouzlena nejen jím, ale především Audiem, hrdinou, po jakých mé srdce touží, obyčejným slušným člověkem, kterému jeho mocní nepřátelé složí největší poklonu udiveným povzdechem: "Jedinej chlap. Jedinej osamělej posranej chlap..."... celý text

Všechny barvy slunce a noci 2002, Lenka Reinerová

Chci se vyjádřit se k autorčině útlé (a vyzněním tak silné!) autobiografické próze nepateticky, ale aby se dalo poznat, jako moc mě její osud a jeho literární pojetí zasáhly. Patos (a pocity hořkosti) by byly u Lenky Reinerové totiž pochopitelné, ale jejímu dílu jsou naprosto cizí. Autorka židovského původu, jejíž rodina byla nacisty vyvražděna, žije několik let po válce s mužem a malou dcerou ve státě, který slibuje konečně spravedlivý řád, vyhovující jejímu levicovému smýšlení. Je zatčena a 15 měsíců podrobována výslechům, ve kterých se má přiznat ke zločinům, které jí ale kafkovsky nikdo nesdělil; podezření jsou založena na tom, že je - kvůli svému původu - sionistka, že se stýkala s "příliš mnoha lidmi" (např. když organizovala humanitární pomoc za španělské občanské války), že pobývala na Západě (a díky tomu jediná z rodiny přežila válku),… Výslechy vedené předpojatými a omezenými vykonavateli "spravedlnosti", při kterých jsou její jistoty a víra v socialismus těžce podrývány, jsou jednou z "barev noci", zatímco např. vzpomínky na dobu 30. let, kdy bylo dobro a zlo jasně odlišeno, jsou jedněmi z "barev slunce". V úvodu autorka reflektuje svůj život: "Chtěla jsem hlavně svým pronásledovatelům, ale i sobě dokázat, že jsem byla naprosto „nevinná“. Jenže, bylo tomu skutečně tak? Nepodílela jsem se, byť jen nepatrným zlomkem, na tomto neodpustitelném dění i já?... Já sama jsem byla dlouho, příliš dlouho zajatcem víry, že navzdory odsouzeníhodným výstřelkům sloužím dobré věci, která měla dosud utiskovaným lidem zajistit spravedlivé místo na slunci." Smekám pomyslný klobouk před Člověkem, kterým byla Lenka Reinerová (a ona by mi tento patos, kterému jsem se chtěla vyhnout, ve své ušlechtilosti snad odpustila).... celý text

Vůně mandlí 2007, Lenka Reinerová

"Tedy já byl naštěstí u SS, pravil vesele, zdvihl paži a poklepal si rukou lehce do podpaží, kde měli borci z SS, jak známo, vytetovanou krevní skupinu." To slovo "naštěstí" zasáhlo nejen vypravěčku, která seděla (mnoho let po válce) ve vlaku Curych - Vídeň v jednom kupé s esesákem popisujícím konec války ze svého pohledu, tak extrémně odlišného od pohledu jejího - ženy židovského původu, která ztratila v koncentráku všechny své blízké. Zasáhlo i mě, stejně jako celá tato první povídka i celý soubor. O pár týdnů později, když jsem dočetla autobiografické "Všechny barvy slunce a noci", byl zásah ještě hlubší - uvědomila jsem si, které povídky a v čem jsou jasně inspirované autorčiným životem či které alespoň obsahují autobiografické momenty. Všechny povídky jsou čtivé, ty epické více, díky dialogům i výrazným pointám. Dvě jsou lyričtější, zvlášť Šedé vlče je hůř uchopitelné, ale do celku zapadají. Život Lenky Reinerové byl naplněn krutými ztrátami - přišla o rodinu, několikrát o domov, o ideály. Měla by právo psát zahořkle a ublíženě. Vůně mandlí je osobní, působivá, nadějeplná a vůbec ne hořká.... celý text

Kdo byl kdo II. díl 1981, Ludvík Souček

Kdo byl kdo 1980, Ludvík Souček

Cela číslo 17 2007, Dominik Dán

Dánovi jsem ve čtyřech dílech vyčetla přepálené chlapáctví. Ani ne tak v drsném popisu samotných případů, to beru, spíše ve shazování toho tragického, co s vraždami souvisí, v cynickém vtipkování na úkor mrtvých či případem zasažených. Vadil mi i jeho "machopohled" na ženy. A teď mi řekněte: zvykla jsem si, nebo to v tomto dílu autor omezil či vyvážil, takže všechno do sebe zapadalo, jak mělo? Myslím si, že platí druhá možnost. Výborná knížka: s promyšlenou kompozicí, s lidskými vyšetřovateli a lidským vězněm, s děsivou a uvěřitelnou atmosférou vězení, se strhujícím případem, zpočátku jednoduchým, ale nakonec rozvětveným do hrůzných souvislostí. Podle většiny z vás asi není Dánovi co odpouštět, ale já to ve své hlavě za ty předchozí díly přesto udělám. Cela číslo 17 za to stojí.... celý text

Clona 2019, Samuel Bjørk (p)

Hvězdičky za to, jak si píše Samuel Bjork pro sebe: dokáže vtáhnout do děje, vystavět zápletku, postavy vyšetřovatelů jsou něčím výjimečné a zapamatovatelné, dialogy svižné. Hvězdičky dolů za to, jak na svou dovednost hřeší ve vztahu ke čtenáři. Říkám si, jestli je to záměr (přeje si své čtenáře pozorné a samostatné – až tak, že si něco musí domyslet sami), nebo na čtenáře tak trochu kašle. Začíná to drobností, volbou jmen postav. Jeho obliba počátečního M ve jménech Munchovy rodiny je trochu bláznivá (Marianne, Miriam, Marion), ale čert to vem; když Munchovi skočí do náruče jedna z těch od M, nedá tolik práce vyloučit exmanželku – a už jste na dobré cestě k vnučce. Já bych ale nevolila, v detektivce obzvlášť, podobná jména postav v případu: Luna, Lundová, Lindová? Moje větší výčitka ale směřuje k tomu, jak si najednou autor uvědomil, že dostane zaplaceno jen za 368 stran; sakra, musím něco zkrátit – co třeba tu linii s Currym… Proto krátím tentokrát i hvězdičky.... celý text

Ostrý řez 2018, Jeffery Deaver

"Absurdní, jistě. Plán se mohl kdykoliv sesypat jako domeček z karet. Ale existovala jistá pravděpodobnost, že by mohl vyjít." Úvahy jednoho ze záporáků jsou totožné s mým pocitem z Deaverových knížek. Pokud přistoupíte na menší pravděpodobnost až nepravděpodobnost téměř všech důležitých složek příběhu (geniální mozky na obou stranách spravedlnosti, bezchybná profesionalita, všemocnost vědy, morálka či amorálnost a úchylnost v čisté podobě, zápletka několikanásobně zapletená), vyjde to: zaujme vás a bude vás bavit. Navíc jsou Amélie a Lincoln dvojice, kterou jde lehce si zamilovat. Já jsem zrovna ten případ, který na to přistoupil, i když v posledních dvou dílech pro mě toto schéma začíná být slabinou. Deaver navíc - zřejmě záměrně – ostře řízl do jednoho schématu, které mě naopak bavilo velice: skládání střípků a jejich propojování (jsem asi jediná, které tu chyběla tabule!). Napětí zase občas umenšil tím, že něco vysvětlil sám a předběhl vyšetřovatele. Pro toto všechno má moje čtvrtá hvězdička růžky také ostře seříznuté :-).... celý text

Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou 2017, Elena Ferrante

Opravdu musím ocenit, jak mě autorka zkouší, jak si se mnou hraje, jak mě odrazuje (v tomto dílu nejvíc), ale nakonec přitahuje zpět. Lilu, "sílu, která vábila a znepokojovala zároveň, sílu sirény", jsem nikdy nemilovala, ale respektovala; kdykoliv se objevila na scéně tady, vždycky si to pokazila. S Elenou jsem se v předchozích dílech často i dokázala ztotožnit, měla jsem ji i ráda, přála jí najít samu sebe a nežít podle neustálé touhy vyhovět okolí; do chvíle, kdy začala chodit i s malinkými dcerami na demonstrace a bez hysterických gest se ani nevyjádřila. Nejen hlavní postavy, ale všechny používají - a hodně nahlas! - velká slova, poddávají se obrovským vášním, nenávisti až za hrob, zanícení pro věc až k vraždě. Ukřičené rodinné a vůbec mezilidské vztahy jsou doplněny ukřičeností a rozvášněností politickou - a když zazněla věta: "Soudružko, bez nás nejsi vůbec nic, takže tady zůstaneš, dokud my budeme chtít, a odejdeš, teprve až my ti řekneme!" - až jsem se vzpomínkou oklepala. A toto všechno probíhá zcela a naprosto a jedině VÁŽNĚ, bez špetky nadhledu a jiskřičky humoru. A také bez obyčejné lásky a vztahů, ve kterých se žije klidně a normálně. Na chvíli si já, chladnější Středoevropanka, musím od těch nezodpovědných horkých italských hlav a těl odpočinout. Pak se ale se zvědavostí vrátím, ještě jednou.... celý text

Růže smrti 2010, Arnaldur Indriðason

Z Itálie plné vášní (E. Ferrante, Neapolská sága) jsem utekla záměrně na Island, abych se zpomalila a zchladila, což mi Arnaldur Indridason splnil. Atmosférou, popisem vztahů a tvrzením, že "škála vrahů na Islandu je poměrně úzká" - i když to se vlastně nepotvrdilo, což byla ta zajímavá část. Až přespříliš zchlazená se mi ale jevila práce vyšetřovatelů; zjištění důležitého telefonního hovoru se zdrželo, vyšetřovatelé si občas nesdělili informace, na policejní stanici mohl bez všimnutí přijít kdokoliv a vlézt tam kamkoliv,... Autor nechává policisty dlouho tápat, ale čtenáři dává náskok, což týmu na bystrosti také nepřidává. Překlad zase příliš nepomohl věrohodnosti dialogů - občas je tu chybný slovosled či nepřirozená vyjádření (Erlendur, otec narkomanky, se o závislých vyjádří slovy: "Je nepochopitelné, že ti lidé nedokáží prozřít."). Třeba se tady autor ještě nerozepsal a bude lépe. Island neodepisuji a ještě ho zkusím.... celý text

Tajný deník Hendrika Groena, 83 1/4 roku 2017, Hendrik Groen

Možná to je i mou nedávnou oslavou. Přišli i dva bývalí kolegové, ještě před pár lety lidé s přehledem a nadhledem, nyní důchodci. Těšila jsem se na jejich bystré pohledy na - jak jsem byla zvyklá - literaturu, filmy, hudbu, rodinný život, nakonec třeba i politiku. Dostalo se mi sáhodlouhých rozborů jejich zdravotního stavu. Možná to je i tím, že další mí známí-důchodci si naplňují teprve nyní pořádně své koníčky - a vypadají spokojeně, víc než dřív. Možná je to i tím, že v mých představách je autor této knížky člověk mladší, popisující svou touhu po takto stráveném pokročilém stáří. Možná to je i humorem; ne až tak tím Evertovým, kterému "nic dětského není cizí", i když je jasné, že je to vzpoura proti byrokratickému systému domova. Spíše těmi Hendrikovými glosami, které vystihuje jedna z jeho vět: "Omlouvám se, že jsem v této věci tak surový, ale nemohu realitu udělat hezčí, než sama je: smutná, tvrdá a komická zároveň." Možná je moje pětihvězdičkové hodnocení dáno i dalšími věcmi. Především ale tím, že se tato knížka trefila do mé životní filozofie: pokud nechci umřít mladá, musím zestárnout. Takže když se mi to splní, nebudu si stěžovat a budu se snažit žít a PROŽÍT to, co ještě půjde.... celý text

Zmizení princezny 1999, Jaroslav Velinský

Tři dívky jsou důležitou součástí děje. Každá je jiná, ale všechny Otu chtějí - a není divu. Opět je milý a především "ženyhrdinnězachraňující", což není u všech pouze součást případu. Růženu už snad ani zachraňovat nelze; jednak ho vypekla, jednak je tu spíše pro obveselení nás, starších čtenářů, protože kolem ní se vždy nashromáždí vtipné ťafky do jejího soudružského vidění světa ("Růžena tancuje ráda, že prej to je jeden ze společenskejch projevů socialistickýho člověka, což je podle mě blbost, ale hádat se o tom zrovna s Růženou je stejný jako klábosit s papežem o pravý úchylce ve VKS(b)."). Princezna je tak trochu éterická bytost, která záchranu přímo i nepřímo vyžaduje. Tou třetí je Marie z pasťáku: na začátku pěkná fuchtle, ale Ota v ní to zlaté jádro přece jen objeví - no jo, to je celý on. A mě pořád, i po šestém dílu, baví, napíná i rozesmává.... celý text

Co se ztratilo 2008, Catherine O’Flynn

Začala jsem číst Kalleho Blomkvista (vystupujícího zde pod jménem Kate) a ohromně se bavila, skončila jsem s vypálenou dírou v duši, držíc v ruce existenciální román. Tyto dva extrémy drží pohromadě zcela nenásilně a přirozeně, díky hlavní postavě - obchodnímu domu, který má přesně tak velkou moc, jakou mu my sami dáváme. Ta moc je obrovská: časožravá, dušežravá, životažravá. Jedna z nejoriginálněji pojatých knih, které jsem v životě četla.... celý text

Tlouštíci hoří rychleji & další fatální moudra z krematoria 2017, Caitlin Doughty

Český název ve mně vyvolává rozpolcenost. Vyčítám mu lacinost, s jakou čtenáře prvoplánově láká na vtipnost a černý humor. Na druhou stranu přitáhne i ty, kteří by možná nestáli o to, čím opravdu tato knížka je. Autorka má téma „dobré smrti“ jako téma životní. Je jím zaujata natolik, že strávila delší čas prací v krematoriu, přečetla spoustu odborné literatury a absolvovala studium pohřebnictví. Během těch let si sama přehodnocovala a upřesňovala pohled nejen na umírání, ale především na nakládání s tělem po smrti (např. uvádí argumenty, proč nebalzamovat). Humor tu není shazující a smrti se vysmívající, jak se toho často dopouštíme, abychom se smrti tolik nebáli; je tu, protože je to přirozená součást života a dá se najít všude. A také – žádné povolání nejde dobře vykonávat bez smyslu pro humor a bez nadhledu. Autorka není úchylná, když dává jednoznačně najevo, jak moc ji mrtvá těla zajímají. Úchylná je naše kultura, která z komerčních i jiných důvodů vyznává kult mladého a krásného těla až do smrti – a co hůř, i po smrti. V několika otázkách kolem smrti mi Caitlin Doughty pomohla jasněji zformulovat to, nad čím jsem sama už dlouho uvažovala. Je to knížka s velkým přesahem.... celý text

Manželovo tajemství 2014, Liane Moriarty

Po druhé knížce Liane Moriarty vím, že jednu věc umí skvěle - umožní čtenáři (ano, i jemu, nejen čtenářce!) nahlédnout do psychiky hlavních ženských postav tak věrohodně, že i on prožívá intenzivně jejich osudy; druhou věc umí dost dobře - rozehrát příběh (baví mě tři linie) a napnout; třetí věc umí dobře - udržet zajímavost až do konce (ačkoliv tady doporučuji příliš nepřemýšlet nad odhalením hlavní zápletky, protože vás to napadne, a trochu se ochudíte). Je to poutavý příběh, který umí zaujmout i vyvolat otázky (morální dilemata týkající se viny, svědomí a odpovědnosti) přesahující rámec zábavné literatury. Bavilo mě to.... celý text

Monoléčky muže s plnovousem 1961, Jiří Robert Pick

Kdybych nebyl J. R. Pickem, chtěl bych být ženou J. R. Picka. Už proto, že bych tak mohl se mnou neustále rozprávět. Je to totiž skutečným požitkem se mnou rozprávět. Ten ohňostroj nápadů. Ta větná skladba. Ten vtip. A dost možná, že bych se tím i vychloubal, že jsem ženou J. R. Picka. Říkal bych: Víte, je tak milý. A tak pozorný. Jemný. Má osobní kouzlo. A to bohatství myšlenek. A rozhodně, rozhodně bych se se mnou nerozešel, jako to udělala ona. No ne, řekla jsem si, když jsem vzala Monoléčky do ruky a tohle bylo první, co jsem přečetla. Chytily mě do svých tenat. Mému oku lahodily krásným grafickým zpracováním – co stránka, to originál. Můj mozek byl zase lapen nápady, hříčkami, sebeironií. Nejpůsobivější a nejúsměvnější jsou ty, ve kterých autor nahlíží sám na sebe, popř. vtipně komentuje vztahy v bezprostřední blízkosti. (Naopak trochu drhla jeho „pozitivní konstruktivní satira“.) A když už je tady ještě tolik prázdné plochy, tak z těch nejvtipnějších ještě jedna: Dneska je krásně, řekl. Ano, řekl jsem. Ale ono je opravdu krásně. Jistě, řekl jsem. Kdyby nebylo tak krásně, neříkal bych to. Já vám to věřím, řekl jsem. Mnozí ovšem nevěří, že je krásně. Jsou hloupí, řekl jsem. Viďte, řekl, že je krásně. Mlčel jsem. Vy tomu nevěříte? řekl. Mlčel jsem. No, když myslíte, řekl, ale já myslím, že je krásně. Mlčel jsem. Je krásně, řekl. Uškrtil jsem ho. Pak jsem se znovu natáhl na trávník – Byl opravdu krásný den.... celý text

Kniha hřbitova 2008, Neil Gaiman

Něžná knížečka, v níž nadpřirozeno není neuvěřitelné ani přehnané a dobrých bytostí je mnohem víc než zlých, takže se těm prvním podaří vychovat z malinkého, čistého batolete člověka spravedlivého, samostatného a milujícího. Občas musím dospělý život i dospělou četbu proložit pohádkovou laskavostí, které můžu i uvěřit, aspoň trochu a na chvíli. Tuto touhu mi Neil Gaiman splnil.... celý text