kap66 přečtené 2753

Pustá duše 2019, Dan Simmons

Po všech thrillerech a detektivkách, které si (beznadějně) hrály na pravdu, jsem pociťovala čirou radost z Pusté duše. Ta si hraje také, ale jak důvtipně: s žánry (sci-fi? horor? psychologický román? či postmoderní?) a hlavním hrdinou (vědec? bezdomovec a alkoholik? akční hrdina?), který má osobní život a kariéru pevně v rukou, načež přijde o vše naprosto bezezbytku - a jeho situace se ještě několikrát změní, aniž bych já sebeméně tušila, kam se zvrtne. Ó, to mě bavilo, to hraní si se mnou, ta nejistota… Jako by byla v souladu s teorií chaosu, z níž vychází vědecká část knihy (kterou jsem se zájmem četla, aniž bych porozuměla tak 90% :-)). Hlavní hrdina své odpovědi týkající se fungování lidského mozku (a nakonec i světa a vesmíru) našel. Ve mně probudil touhu je hledat, protože mi v hlavě zůstaly spíše obrazy než fakta; tak to má ale po četbě beletrie být, říkám si. Zamýšlím se ke knížce vrátit – a to jsem zatím o mnoha neřekla.... celý text

Silueta 2015, Justin Richards

Silueta je stručná, svižná a nejlepší ze samostatných dílů Doctora Who, které jsem četla. Ohromně jsem se bavila u dialogů Doctora a Clary, tedy kontrastu Doctorovy dojemné sebestřednosti a Clařiny laskavé kritičnosti: "Jen jsem chtěl být taktní, ale o sobě jsem ani tak nemluvil." "Tak to je asi poprvé," zabrblala Clara. Do doby konce 19. století, do londýnských uliček a především do prostředí karnevalu kuriozit lehce zapadl i nepozemsky vyhlížející, militaristicky naladěný mimozemšťan Strax, jehož dialogy s pacifistickým Doctorem byly dalším zdrojem humoru. Miluji podstatu postavy Doctora Who a vše kolem něho, není pro mě úniku; taky od něho utíkat nechci…... celý text

Muž bez minulosti 2019, Tim Weaver

Už mám za sebou období zamilovanosti do odložených případů a bojím se, že i období okouzlení Davidem Rakerem, přestože Tima Weavera uznávám stále jako stylisticky zručného autora. Jenom se mi už hůř přistupuje na to, že případ je založen na neschopné policii, která zanedbala vyšetřování, zatímco soukromý detektiv odhalí sám souvislosti, dost velkou náhodou kápne na některé důkazy a ve svědcích vzbudí okamžitě takovou důvěru, že se mu svěří s něčím, co celou dobu tajili. Tentokrát mi přišly legrační i Davidovy odhady původu některých postav podle přízvuku: u jedné (anglicky mluvící) pozná "středoevropský přízvuk" (opravdu?) a vyvodí, že se jedná o Rakušana nebo Čecha - hm. Pokaždé jsem u předchozích dílů ocenila, že není odbyté vysvětlení pozadí zločinu; to ani tady ne, ale přehnanost v tom, co na něj navazovalo, překročila pro mě hranici přijatelného. Na Weavera jsem ale nezanevřela a jsem zvědavá na další díl; z nostalgie přidávám "půlhvězdičku".... celý text

Zjizvená tvář 2012, Stuart MacBride

Taky si kladete po desítkách až stovkách přečtených detektivek otázku, co zrovna tahle přináší navíc, že vám připadá víc než dobrá? Tajemství je skryto především v humoru založeném na postavách a jejich komunikaci. Hlavnímu hrdinovi Loganovi McRae nestačí, že si z něho zase udělali tenisák jeho nadřízení - milovník bonbonů a amatérského divadla Insch (tentokrát i zarputilý vyšetřovatel) a milovnice žen a nikotinu Steelová (která už dosahuje i pracovních úspěchů, především díky Loganovi). On kvůli své přeslušnělosti a nerozhodnosti hraje roli tenisáku i v osobním životě. Jeho tvrdé nárazy o zem naštěstí vyvažují odrazy (dobré nápady) vedoucí nakonec ke zdárnému ukončení vyšetřování, i když slepé uličky by se opět našly – a je to další zdroj vtipnosti, sice ne pro Logana, ale pro mě zaručeně. Další věc, kterou oceňuji, je popis případů: jsou svou podstatou drsné, ale zobrazené spíše s nadsázkou, než že by působily zvráceně. Propojenost případů působí přirozeně, nikoliv uměle a vykalkulovaně, další klad. Těším se na Krvavou lázeň.... celý text

Pí a jeho život 2004, Yann Martel

Mám čtenářské déjà vu: stejně jako u nedávno čteného Světa podle Prota jsem znala díky filmu děj i pointu (dá-li se to tak nazvat), a to mi umožnilo UŽÍT SI četbu v pravém slova smyslu. V tomto případě tedy neřešit, co je pravda a co ne, i přes ponětí o konci se nechat strhnout příběhem, poddat se autorově fantazii a jeho krásným a drsným popisům přírody, prožívat strach i naději v boji o život, ocenit humor, zdánlivě nepatřičný, protože se týká víry a církví. A říci si (opět, stejně jako u zmiňovaného Prota): ano, VŠECHNO je to pravda! Protože i samotnému vypravěči, který původně celou pravdu znal, se mění fakta v nespolehlivé vzpomínky, které si vědomě i nevědomě upravuje. Pro mě má v tomto smyslu fantastický příběh stejnou hodnotu jako realita, vlastně i vyšší, pokud funguje – což tady pro mě naprosto ano. Ještě poznámku k tomu, že díky tomuto příběhu uvěříte v Boha. Myslím, že je to řečeno s nadsázkou. Bezvěrec ve mně spíše říká, že takové příběhy ve mně posilují víru v člověka, v jeho schopnost vypořádat se se vším – v životě i ve své hlavě.... celý text

Vážka 2014, Michel Bussi

Svatý sire Arthure nebo svatý Raymonde nebo svatá Agatho nebo svatý Stiegu, prostě ty, kdož bdíš nad detektivkami a jejich čtenáři. Považovala jsem to za pouhou smůlu, že už potřetí za měsíc jsem četla něco takového. Teď vím, že jsem si to zavinila asi sama. Přišlo ti, že slovo "dokonalé" bylo pro Kopřivovu Rychlopalbu málo? Nebo jsem byla nepokorná a brala dobré detektivky jako samozřejmost? Pokud je to tak, kaji se a polepším se. Jen mě už prosím tak přísně netrestej. Bude to delší, ale autor slovy také nešetřil. Děj a kompozice: dvě hlavní časové linie mají odlišné vypravěče: současnost (1998) je v rukou vševědoucího vypravěče, který vypráví podrobně příběh týkající se hlavně Marca a Lylie, popisuje jednání postav, uvádí jejich rozhovory i myšlenky. V tzv. DENÍKU soukromého detektiva, který nesplňuje jediný znak deníku, vypráví detektiv zpětně, co se dělo předchozích 18 let, včetně rozhovorů, u kterých nebyl, i myšlenek jiných postav (?). Obě části jsou stylisticky naprosto totožné, včetně např. zápisu odstavců: pod krátkými odstavci je jeden jednořádkový, který obsahuje shrnutí typu: "Divná věc, tyhle city." nebo "Naprosto šílená hypotéza." Některé nesmyslné dějové momenty mě pobavily i naštvaly zároveň, protože v ději měly být důležité. Např. detektiv na hoře najde něco, co vypadá jako hrob s kameny, ale je tma, padá déšť se sněhem, takže to jen povrchně prohlédne a pak: "Poslepu jsem vrátil kameny na místo." Vrátí se za rok - a co nevidí: "Někdo je přemístil." Pokud se čtenář zarazí, dostane se mu vysvětlení: "Nechci se chlubit, ale mám téměř dokonalou vizuální paměť." Na té samé hoře (v pohoří Jura) vyhrabe jedna postava ke konci prosince pod sněhem holýma rukama díru do země. Jedna věc mě, mámu, vyděsila: nezanedbatelnou roli hraje zlatý náramek z oček (!), který má na ruce malé mimino. (Mámy, vážně: která z vás by dopustila něco tak nebezpečného?) Postavy: ploché, charakterizované stále stejně. Za všechny např. Malvina: ta šílená mrcha, ta bláznivá káča, ta bláznivá ženská, potvora, která běhá po světě s Mauserem L110 – dozvíte na střídačku pokaždé, když se objeví. Vedlejší postavy slouží jedinému účelu, autorově záměru něco jejich prostřednictvím naznačit. Mohla mě varovat postava servírky hned na začátku: pozorovala chlapce a dívku, kteří seděli u stolečku, "hleděli si do modrých očí a drželi se za ruce." Když došlo i k objetí kolem ramen, měla servírka jasno: je to bratr se sestrou! (To mi připomíná: musím zavolat bráchovi a vyčíst mu, že jsme svůj sourozenecký vztah nenaplnili zcela.) Jazyk a styl: uvedu tři příklady nacházející se téměř za sebou: "Dopustil se dvou chyb. Dvou velkých chyb." "Viděl jsem, jak se propadá do šílenství, zuřivého šílenství." "Nejhorší je, že to nebylo k ničemu, vůbec k ničemu." Jakmile jsem tohle zaregistrovala, už jsem viděla opakovaná slova všude. Prostě všude. Řečnická otázka má probudit čtenářovu pozornost, ale nesmí být na každé stránce několikrát: "Kolikrát už svůj tanec předváděl? Kolik dívek skončilo v jeho spárech? Všechny?" Stejně tak zvolací věty, oblíbený prostředek bulváru; vykřičníky tečkám na konci vět v počtu směle konkurují. "Batoh byl prázdný!" "Pitomec!" "Hergot! Snad mi nechcete kázat nějaké...hlouposti!" A když už zmiňuji bulvár (tady se účastnila i překladatelka): "odhalené vnady" a "bujné poprsí", opravdu? Výběr slov a jejich použití ve větách mi zarazily hřeby do mozku: "Ňadra mi ochable visela." "Malvinina hadí ruka vší silou prudce sevřela Marcovy pohlavní orgány." A o tom, že si detektiv chtěl "vpálit kulku do hlavy", mluví on i ostatní postavy jedině těmito slovy, a to několikrát. To byl pouhý výběr toho, proč považuji tuto knížku za nejhorší detektivku mých posledních několika čtenářských let. Já jsem přitom dost laskavá čtenářka...... celý text

Hodinář z uličky Zvěrokruhu 1992, Viktor Fischl

Šest přečtených knížek a můj oblíbený autor. Důvodů je víc: přitažlivý styl, poetický a zároveň civilní, nepatetický. Současný a bohatý jazyk. Postavy, kterým věřím, někdy jakoby pouze načrtnuté, ale přesto dostatečně uchopitelné a pochopitelné. Poselství, které vyplyne samo a přirozeně. Opravdu moc mě zajímal hodinář s autobiografickými rysy. Brzy mi ale došlo, že právě ponor do vlastního zmučeného nitra a potřeba se z toho vypsat zvyšuje míru patosu a snižuje onu civilnost a přirozenost. Se zájmem jsem knížku přečetla, Victoru Blumovi rozumím a soucítím s ním, ale zásah mého srdce a mozku byl jiný. Abych byla taky trochu poetická: u předchozích autorových knížek na mě pršelo, déšť mě zmáčel, někdy až nepříjemně, ale pak jsem pomalu osychala a zůstal ve mně spíš pocit příjemný a svěží - ten přetrvává. V případě Hodináře padaly kroupy. Natvrdo - obsahem i stylem.... celý text

Střípky ticha 2016, Linda Castillo

Nějak se mi poslední dobou potvrzuje pravidlo, že to, co pochválím, se pokazí. Sakryš. Byla jsem nadšená z Kate, obyčejné mladé ženy, které jsem její myšlenky a pracovní postupy věřila – tady jí autorka vkládá do ruky lahev a do mozku víc temna, takže se Kate začíná podobat dalším vyšetřovatelkám, které jsem zdrbla nedávno (Erika Fosterová, Malin Forsová, Charlie Lagerová,…). Psala jsem o milé milostné lince – tady je trochu otravná. Chválila jsem dialogy s minimem uvozovacích vět – tady mi "přikývne", "ptá se" a "poznamená" málem vypálilo sítnici. Oceňovala jsem lehkou vtipnost – tady místo ní nastoupilo pitvání se v sobě. Naopak jsem vyčetla menší nelogičnosti v ději – tady mě položila na lopatky jedna obří: nic neprozradím, když položím otázku (nejradši autorce): balón? Zůstává ale prostředí amišů - pro mě originální – takže nebudu tak zlá. A doufám v lepší zítřky s Kate, protože mám stále v hlavě ten první, neodbytý díl.... celý text

Tlustá tak akorát 2019, Michala Jendruchová

Já vím. Nemám to číst, když nepatřím do cílové skupiny, tedy ke čtenářkám časopisů pro ženy. Sama před sebou se omlouvám tím, že jsem po knížce sáhla z jiných než literárních důvodů (řekněme vzdáleně osobních). Protože literatura to není. Rozumím ale tomu, proč lze tuto knížku přijmout. Opravdu jsem přesvědčená, že autorka upřímně předkládá svou představu světa, ve kterém DOBŘÍ lidé nakonec dosáhnou osudu, který si zaslouží; stačí jen malé popostrčení od jiných DOBRÝCH lidí – a DOBRO se šíří jako lavina. Tady se to týká dvou žen: jedné "Mám smůlu na chlapy, je to asi kvůli mé boubelatosti" a druhé "Svému muži jsem obětovala vše a on mě odkopl" (no dobře, někdy jsem do těch časopisů nakoukla :-)). Na začátku je jedna smutná a osamělá, druhá nešťastná a odkopnutá (takže skoro totéž), ale jakmile se setkají, už se DOBRO nezadržitelně rozjíždí a strhává s sebou všechny, kteří se připletou. A ti špatní? Těm není pomoci. Já jsem mívala takové příběhy taky ráda: nešťastné ženy, zklamané muži, najdou svůj nový život, a ti podrazáci se nakonec chytnou za nos a pozdě honí bycha, chacha. Jestlipak se autorka inspirovala filmy jako Pomsta ženy středního věku, Klub odložených žen nebo Pod toskánským sluncem, ale nakonec třeba i Medvídek, jak mě párkrát napadlo… Styl odpovídá obsahu, nutno ocenit :-). Každá zkušenost je dobrá.... celý text

Rychlopalba 2015, Štěpán Kopřiva

Štěpán Kopřiva se v mé hlavě postavil těsně za Jaroslava Velinského a Martina Goffu. Za ně jen proto, že jinou detektivku nenapsal – zatím? Kéž by. Rychlopalbu řadím na vrchol své letošní detektivkové pagody a bojím se, že tam setrvá i další roky. Jak já si to užila… Stupňující se napětí, i díky skvěle promyšlené kompozici, uvěřitelné domácí prostředí (pro mě i s milou odbočkou do rodného Českého ráje) a hlavní hrdina a jeho případ, rovnocenní soupeři, kteří se do sebe zakousnou navzájem. Tato postava, na první pohled trochu pohodlný hláškař, na pohled druhý (a další) především dobrý člověk, postavený před mnoho zásadních (nejen nemorálních, ale i protizákonných) rozhodnutí, se stal mým novým idolem. Díky němu se navíc do mě doslova vpíjely dialogy: tak vtipný, jiskřivý jazyk by pohledal. Prostě to přiznám. Bylo to dokonalé čtení.... celý text

Na okraji 2018, Lina Bengtsdotter

Začínající autorka. Jaká svoboda ve volbě hlavní hrdinky! Charlie Lagerová ale jako by z oka vypadla svým starším sestrám, hlavně Bryndzově Erice Fosterové a Kallentoftově Malin Forsové - a to oběma trochu křivdím. Nese si duševní zátěž velkou jako kráva, chová se jako kráva a prochlastává se vyšetřováním. Právě na vyšetřování není děj ani příliš založený, spíš na odhalování souvislostí z minulosti, které se Charlie těsně dotýkají. Tohle mě vlastně většinou zajímalo, přestože se dalo leccos uhádnout. Nejhorší byly části, v nichž Charlie vedla dialogy se svým kolegou. Dialogy mohou být to nejlepší, v nich se tříbí pohledy, spolupracovníci si navzájem nahrávají, mohou díky tomu na něco přijít, děj se posouvá dopředu… Těžko, když probíhají takto, jako naprostá většina rozhovorů mezi vyšetřovatelem Andersem a Charlie: "Nevím, jestli je dobrý nápad, víš, nechat tě tady, uprostřed ničeho, když jsi…" "Je mi jedno, co si myslíš." Nebo: "To je dobře," pravil Anders. "Potřebuješ to." "To je super, jak všichni očividně ví, co potřebuju," poznamenala Charlie. "Možná proto, že se zdá, že ty sama to nevíš." "Říkám," pronesla Charlie, aniž zvedla pohled od novin, "že chci, abys mě nechal na pokoji." Postavit knížku na hlavní postavě vyšetřovatelky jako postavy nespolupracující, nesympatické, beroucí sama sebe příliš vážně a neustále se v sobě pitvající, bez špetky humoru, je slepá ulička. (Jedna věta mě pobavila, ale nebyla to zásluha Charlie. Když se ptala na jména kamarádčiných pětiletých divokých dvojčat, zněla odpověď: AD a HD. Za to jednu hvězdičku nahoru.)... celý text

Dívka, která si říkala Tuesday 2016, Stephen Williams

Tuhle mě chytla kritická nálada a plivala jsem jedovaté sliny na thrillery se sériovými vrahy, jejichž inteligence dosahuje rychlosti TGV a počet zavražděných obětí nemůže dohnat počet kusů jejich těl posílaných jako dárky vyšetřovateli, který s sebou vláčí metrákové závaží nazvané osobní tragédie. Tak proč jsem téměř úplně ztratila přísnost tady, když tato knížka splňuje většinu těchto parametrů? Protože Tuesday se svým svérázným pojetím spravedlnosti stojí na straně těch ubohých a zastává se nás, slušných, morálních, konvenčně a korektně uvažujících lidí, kteří by její cestu nikdy nezvolili, ale možná o ní někdy sní. Vyhovoval mi způsob vyprávění, hlavně jejích částí v ich-formě; obracela se ke mně, zatahovala mě do svých úvah, působila důvěrně, trefně vše komentovala. Prostředí podzemí, ve kterém se tak bravurně pohybovala, ve mně vyvolalo pocit, že je tento svět normálnější než ten nahoře a obývá ho člověk, se kterým se můžu ztotožnit – opět víc než s těmi nahoře. "Kdo by neotevřel bednu s lebkou a zkříženými hnáty." Já ne, ona ano. Já jsem žena z reality, ona neohrožená a neporazitelná, téměř komiksová hrdinka, která vede svůj boj se zlem promyšleně a s nadhledem. Jako takovou jsem ji brala a bavilo mě o ní číst.... celý text

Pušky Avalonu 2006, Roger Zelazny

Opět oceňuji myšlenku: zaujal mě celý tento fantastický svět, ve kterém vyvolení mohou cestovat skrz prostor i čas, ve kterém existuje jen jeden pravý svět a ostatní jsou jeho stínové podoby a realita je relativní pojem. Jednu výčitku jsem zmínila už v komentáři k prvnímu dílu: ospravedlnění jakéhokoliv boje je pro mě čím dál těžší a já žádám ušlechtilý cíl. Tady se ho ale opět nedočkám, jde pouze o mocenský boj. Navíc Corwina jsem v prvním dílu (i díky jeho uvěznění) chápala, v tomto jsem v jeho vlastní charakteristice „jsem snůška dobroty, cti a milosrdenství“ cítila víc sebeironie, než by se mi u hlavního HRDINY líbilo. V dětství, kdy jsem byla zamilovaná do každého ušlechtilouna ušlechtilého typu Old Shatterhand, bych se zmateně ptala: kdo je dobrý a kdo je zlý? (jak jsem se ptala rodičů u válečných filmů). Protože jsem odpověď nenašla, ubírám oproti prvnímu dílu ještě jednu hvězdičku.... celý text

Tunel do nebes 1996, Robert A. Heinlein

Většinu děje tvoří hledání možnosti přežití v neznámých podmínkách, které prožíváte zpočátku pouze s jedinou postavou, chlapcem Rodem. Když se k němu postupně přidávají další mladí lidé, přestanete vnímat, že jsou to účastníci testu, nacházející se momentálně na jiné planetě, a že čtete sci-fi, a přeladíte se na skvělou robinzonádu (které jsem já milovala už od školních časů - hlavně díky Františku Běhounkovi). Napětí se skrývá jednak v tom, jak ti mladí využijí své vědomosti, aby si našli a upravili obydlí, vodu a jídlo a aby se ubránili predátorům, jednak v tom, jak dokáží dodržovat pravidla, která si stanovili – zkrátka opravdu klasická robinzonáda. To, jestli se jim otevře brána domů, nechci prozrazovat. Snad jen to, že oni na to přestali čekat; ne proto, že ztratili naději, ale proto, že v tomto způsobu života našli více smyslu než ve svém životě původním. A já jim úplně rozuměla.... celý text

Čtvrtá opice 2018, Jonathan Dylan Barker

Předesílám, že jsem hyperkritická v případě thrillerů se sériovými vrahy, protože jich je víc než klíšťat. Čekám tedy, že každý další se přisaje nějak sofistikovaněji, že mě v něčem překvapí - což se tady nestalo. Navíc musím v tomto komentáři ukázat i pevný charakter, protože jdu úplně poprvé proti samým opačným hodnocením mých oblíbených. To mě mrzí – jenže nemohu jinak. Lehké spoilery. Co je stejné jako jinde: vysoce inteligentní psychopat, do jehož mysli nahlížíme, zde pomocí deníku (který ale formálně ani pravým deníkem není), úchyl, který brutálně mučí a vraždí mladé ženy, dále vyšetřovací tým vedený sympaťákem s osobním traumatem, který se snaží zachránit poslední žijící oběť,... a ještě další věci, které nechci prozrazovat. Co je originální: já nic nenašla. Co je dobré: začátek, který mě nalákal. Ty dvě hvězdičky dávám především za části, ve kterých vystupuje tým vyšetřovatelů; ne že by jejich práce vedla nějak rychle k zdárnému konci, naopak, nechali se vodit za nos v dost zásadních věcech, ale jejich rozhovory byly vtipné a svižné. Co je hrozné: několik nelogických momentů v ději, ale hlavně to, co myslí autor v poděkování asi lehce s nadsázkou: přiznává, že "v hodinách angličtiny nedával pozor". Ani ta, které děkoval, nepomohla vychytat jednu z nejotravnějších chyb, opakování slov a slovních spojení. Bohužel bídu lexikální stránky ještě dokonal překladatel. Všechny postavy bez výjimky neustále "obracejí oči v sloup", sobě či někomu jinému "prohrábnou vlasy" (nebo je alespoň "rozcuchají") a taky celkem často "vytřeští oči". Možná to mohl nalezením synonym napravit překladatel, ale on sám měl s volbou slov problém. Např. jedna z postav si velice zakládá na slušném (v češtině tedy spisovném) vyjadřování a nutí to dodržovat i syna; do jejich úst tedy naprosto nepatří nářeční "zavazet" a obecné "vyšpekulovat" (které se překladateli zalíbilo tak, že ho vložil do úst i jiným, opět několikrát). Vadilo mi i to, že v jedné větě míchá spisovný a nespisovný jazyk, působí to pak nepřirozeně. Jak je možné, že mi tak vadila knížka, která má zatím 90%? Dám si od sériových vrahů pauzu, třeba to pomůže.... celý text

Primární důvěra - úhel pohledu 2019, Martin Goffa

Vždyť je to tak OBYČEJNĚ psané, no ne? Proč mě to teda tak baví číst - už podesáté se tomu snažím přijít na kloub. Samozřejmě díky případům, napínavým čím dál víc. Pak taky díky pohledům na osobní Mikův život, který býval s případy dost svázán. I díky popisům práce vyšetřovatelů, velice uvěřitelným. Díky dialogům, které mě baví maximálně. A nakonec, i když pro mě spíš na začátek, díky jazyku, živému, čistému, přirozenému. Tohle všechno je ta obyčejnost, samozřejmost, takhle by to mělo být. Dobře ale víte, že není. Martin Goffa to umí a je jeden z mála.... celý text

Outsider 2019, Stephen King

Poslechněte radu 2mig1: nečtěte komentáře (ani anotaci, dodávám já), pokud si chcete počíst! Nečtěte prostě nic jiného než knížku samotnou, pokud vás baví dumat nad otázkou: bude to "obyčejné" vyšetřování vraždy (jako v prvních dvou dílech Billa Hodgese, které mě ke Kingovi přivedly, abych ho už neopustila), nebo to zase hodí do nadpřirozena, jak to udělal v dílu třetím? Zpočátku se vše zdá tak reálné; pohledy vyšetřovatele a obviněného jsou stejně pravděpodobné - a já uhranutě čtu a čtu, protože je to zase tak skvěle napsané – ty zvraty, ty charaktery, ty dialogy,… Pak mě King už podruhé chytne za ruku a převádí mě přes čáru oddělující čisté čtenáře detektivek a "ty druhé". Sice to nebyl nijak násilný přechod, ale ta má uhranutost byla trochu umenšena – právě o tu jednu hvězdičku. Ještě k tomu jen malinkatou, díky mé oblíbenkyni Holly, která mi onen předěl pomohla zvládnout. Suma sumárum, hodně dobré čtení.... celý text

Hod mrtvou labutí 2018, Ondřej Hübl

"Autor lehce kriticky nahlíží na současného Čecha a s laskavým humorem sleduje jeho hledání aktuálního vztahu k lidem a světu - jeho závislost na moci a sociálních sítích, povrchnost ve vztahu k ekologii, ..." Tak na to zapomeňte! Humor tam nechte, ale doplňte si k němu místo těch blábolů přívlastky sarkastický, černý a cynický, k závislosti přívlastek přehnaná (nebo není?), ke kritičnosti tvrdá - a přesná, trefná, k povrchnosti - zobrazená s nadsázkou (opět - nebo ne až tak nadsazená?). Pokud vám tento pohled pasuje do vašeho aktuálního pohledu na současné Česko (popř. Evropu), možná se budete usmívat s poněkud ubíjejícím pocitem, jak se to stalo mně. Ondřej Hübl je kromě smyslu pro humor a absurditu navíc dobře vybaven jazykově a stylisticky. Pobavil mě téměř stoprocentně.... celý text

Rohy 2010, Joe Hill (p)

Se Stephenem Kingem se už setkávám pravidelně a ráda. Jestli mě bude i Joe Hill zasahovat další tvorbou stejně silně jako v případě Rohů, bude Kingova rodina součástí té mé ještě častěji. Horory a thrillery mám pořád v hlavě zapsané jako přehnané až přepálené, neuvěřitelné a psané často na efekt. Jak "málo" tady stačilo, aby mi to autor vyvrátil: vzít ale jenom to "málo" a odolat přehánění, to je umění. Ve mně - v křesťanství běžně vzdělané, ale citově jím pouze lehce zasažené čtenářce - našel motiv rohů vděčného příjemce. Nechala jsem se zatáhnout do hry na to, kdo přesně je a kde přesně se nachází ďábel v našem životě, jaké myšlenky nosíme v sobě a jak tenká je hranice mezi nevinou a vinou, dobrem a zlem. Víc nežádám: skvělý čtivý příběh s vyzněním, které ho přesahuje a díky kterému mi v hlavě (a srdci) zůstane déle.... celý text

Kočka, která hrála Brahmse 2004, Lilian Jackson Braun

Pátá detektivka z mé oblíbené důchodcovské řady; tímto označením myslím poklidně tekoucí, nepřekombinovaná a milá. Tahle ale drží pohromadě trochu hůř než všechny předchozí, postavy jsou bizarnější a jejich motivace je poněkud bláznivější než jindy (a než jsem ochotná přijmout). Obzvlášť existence Qwillovy tzv. tety a veškeré dění kolem ní byly myslím založené na tom, že autorka chtěla změnit podmínky Qwillova života – a trochu to z toho čouhá. Na druhou stranu jsem se párkrát zasmála, např. hned na začátku, a to se počítá. Celkově tedy ne výborné jako minule, ale dobré.... celý text