kap66 přečtené 2752

1Q84: Kniha 3 2013, Haruki Murakami

Třetí díl jsem četla těsně po prvních dvou, kterým jsem vyčetla sterilnost a chlad v pojetí postav i v jejich jednání. Hlavním zklamáním ale byla pro mě absence magična, které se udusilo v obrovské záplavě slov (magična, které jsem ocenila v jiných M. dílech, díky kterým jsem si autora oblíbila). Obojí, ale především chybějící kouzlo a přemíru slov vyčítám i tomuto dílu. Tři hvězdičky (a ta třetí je tak trochu upletená ze vzduchu :-) ) opakovaně dávám za samotný nápad a jeho rozvinutí. Konec si vykládám jako cíl, kvůli kterému se celý děj odehrával, takže nevysvětlení mnoha linií přijímám, budiž. Zpětně si uvědomuji a oceňuji důležité motivy, se kterými si autor pohrál – např. věk 10 let, několikrát se opakující v různých souvislostech. Znovu, i v tomto dílu, jsem ale zahlcena zbytečným opakováním samotných slov (např. znovu „starší“ přítelkyně), přehnaně podrobnými popisy běžného jednání postav (čištění zubů, močení) a připomínáním toho, co jsem četla nedávno (např. celé Ušikawovo pátrání, při kterém autor uvádí znovu okolnosti mně známé). Tento způsob psaní, využívaný záměrně např. v absurdním dramatu, byl pro mě tady obrovskou přítěží. Kvůli němu si už nemyslím, že když uznávaný autor napíše knihu, která má přes 1200 stran, automaticky se musí jednat o vrchol díla, s mnohem hlubším poselstvím než doposud. Přála bych si, aby dal autor všechny tři díly Tengovi a požádal ho: "Nech tam začátek a konec a zbytek proškrtej, klidně na polovinu." Najednou by začalo vyplouvat kouzlo i moudro... Protože mně je opravdu trochu líto, že jsem je tady nenašla.... celý text

Noční směna 2019, Michael Connelly

Přijde mi, že Michaelu Connellymu by se muselo stát něco moc ošklivého s hlavou, aby napsal slabou knížku. A to, že zvolil do hlavní vyšetřovatelské role ženu, jsem možná podvědomě očekávala; ženy kolem Bosche měly vždycky nezanedbatelnou úlohu a celkově vyznívaly dobře. Pro mě je vztah autora-muže k jeho hlavní ženské postavě důležitý. Connelly se (na rozdíl od mnoha jiných) s Renée nepere, nedělá z ní sekernici ani sexsymbol, prostě ji má rád – a já tím pádem taky. (Zato čestného, poctivého muže abys tady pohledal…) Způsob budování zápletky je zajímavý v tom, že noční směna má limitované možnosti vyšetřování: to, co vypadá ze začátku málo důležité či naopak tak závažné, že to připadne jinému týmu, Renée postupně odhaluje a propojuje – v rámci svých kompetencí i mimo ně – a děj, zpočátku pomalejší, graduje a přitahuje. Čtyři hvězdičky kvůli mé ženské touze číst o mužích, které bych obdivovala, a kvůli tomu, abych mohla u dalších dílů přidávat.... celý text

Žulové město 2009, Stuart MacBride

Shrnu to: ty nejodpornější zločiny, které se mohou dít. Hlavní hrdina Logan je trošičku mamlas, zvlášť vůči podřízené, která se mu líbí, a zaboha si nemůže vzpomenout, jestli se s ní vyspal nebo ne. Vůči nadřízenému Inschovi zase zastává cimrmanovské „můžeš i podlézt, ale potom se zase narovnej“. Inschovi jsem chvíli přála, aby se tím sladkým zadusil, ale pak jsem ho chtěla málem pohladit, zvlášť když prozradil, jaké si chce dát do počítače pozadí. Další policajtka, Steelová, je ta nejodpudivější příšera, ale jakmile se objeví a něco utrousí, je vám smutno, že za chvíli odejde. Výskyt úchylů na km² je na pováženou, stejně jako hmotnost hnijících zvířecích těl (nic podobného jako popisování jejich odklízení a kontrolování jsem v životě nečetla). Všichni, kdo se na vyšetřování podílejí, mají někdy trochu delší vedení nebo něco nedomyslí, takže vyšetřování nejde až tak hladce. A do toho novinář, v jehož případě se mé sympatie a antipatie střídaly s ohromující rychlostí. A dohromady to FUNGUJE. Jak uzavření případu, tak čtenářský efekt - napětí a pobavení zároveň. Protože ještě malinko nechápu, proč tomu tak je, přistupuji k autorovi s opatrným nadšením (a další díl mám v pohotovostní poloze).... celý text

1Q84: Kniha 1 a 2 2012, Haruki Murakami

Mám ráda, když mě knížka vcucne do sebe a já v ní - vedle hlavních postav - také účinkuji. Tak jsem se třeba toulala s Kafkou (na pobřeží) či bloudila knihovnou (podivnou), vnímala touhu, strach, vůni,... Tady jsem ale šla po průzračném ledě, všechno a všechny jsem pod ním viděla, ale nikdy se neocitla uvnitř; snad jen při příchodu Fukaeri (a vůbec u nápadu s kuklami ze vzduchu a všeho z pokřivené reality) byl led trochu slabší - a já se už už chtěla prodrat k nim. Ale ne, nešlo to. Proč? Slova slova slova opakovaná slova opakovaná slova opakované informace opakované informace. Např. Tengo má starší přítelkyni, žádnou jinou nemá, přesto stále čtu: Tengo mluví se svou starší přítelkyní, starší přítelkyně mu volá, se starší přítelkyní má sex. Z dějin Předvoje můžu z fleku složit zkoušky. A už nikdy, ale opravdu nikdy nikdy nikdy nechci číst nic o Tengově šourku a o bradavce jeho matky "v ústech muže, který nebyl jeho otcem". Autor také nenechává příliš prostoru čtenáři, aby si domýšlel něco sám, shrnuje a vysvětluje, znovu opakuje; další slova slova slova. Sex: celkem důležitá součást románu. Nepamatuji, jestli jsem vůbec někdy četla texty o sexu tak neeroticky působící, tak chladné a bez citu; stejný chlad se rozprostírá především kolem Aomame (dost tomu napomáhá i autorovo uvádění značek jejích bot a oblečení) - vypulírovanost a sterilnost, čistota bez vůně a chuti. A to je právě to: nechybí tu nadpřirozeno, zajímavá byla souvislost s 1984 (odkazů na evropské umění je tu opravdu mnoho), líbil se mi celý nápad s 1Q84 a přibližování se dvou realit k sobě. Ale chybělo mi tu magično, kouzlo, vše působilo jen na rozum; ten chlad ve všem mě až paralyzoval. Jediná věc mě v kritičnosti drží trochu zpátky: mohl by to být záměr, třeba právě tak měla působit pokřivená realita roku 1Q84 (úplně se mi to ale nezdá, protože takové životy měly obě postavy už předtím). Musím se přesvědčit - přečtu si i třetí díl a možná se autorovi v duchu omluvím. Pokud to ale na omluvu nebude, bude to znamenat, že knížka, kterou jsem před četbou považovala za vrchol Murakamiho tvorby (a těšila se na ni), mě bohužel zklamala.... celý text

Slib mlčení 2014, Linda Castillo

Pro mě zatím neznámá spisovatelka, která použila tradiční atributy současných thrillerů - sériový vrah a mladé ženské oběti, mučené a brutálně zavražděné. Přesto mě zaujala, dokonce více vydařenými prvky. Po začátku, taktéž obvyklém (drsné zacházení s jednou obětí) se rozjelo vyšetřování přiblížené velmi svižnými dialogy (konečně si někdo uvědomil, že uvozovací věty jsou prvek zdržující a mnohdy otravný), až jsem si říkala - konečně! Žádné sondy do narušené vrahovy mysli (až na jednu výjimku), prostě "jenom" práce kriminalistů. Druhý klad ztělesnila hlavní postava, bývalá amiška Kate, nyní vyšetřovatelka, žádný babochlap ani něžná květinka, ale obyčejná žena v tom nejlepším slova smyslu. Třetím kladem je neobvyklé prostředí, ve kterém vyšetřování probíhá, a vztah Kate ke své amišské minulosti. (Pár výhrad k překladu: "zeptám se na pár otázek" není česky: buď se zeptám na něco, nějakou věc, nebo položím otázku; "začnou se vám stranit" - buď straním někomu, nebo se straním něčeho; slovo "biohazard" použité v české větě působí podivně, zavedený je termín "biologické riziko".) Uznávám, pár mušek jsem našla i v ději samotném, ale klady převážily - pro mě to byla osvěžující četba.... celý text

Ledaže se spletu 2018, Michael Třeštík

Díky "Jen aby, řekla moje žena", kterou považuji za nejvtipnější knížku celého svého dospělého čtenářského života, vím, že poslední dvě až tři desetiletí žití jdou brát s moudrostí, nadhledem, sebeironií a smyslem pro humor a ve všem se dá najít něco vtipného. Díky "Ledaže se spletu" vím, že tohle všechno platí a že se to vůbec netluče s tím, že občas člověk zesmutní, zvážní, dojme se, a dokonce si i posteskne. Tak to mi spad kámen ze srdce. Krása.... celý text

Slepý vrah 2001, Margaret Atwood

Kniha kompozičně a jazykově bohatá, kniha vyvolávající otázky týkající se pravých hodnot, kniha o životě. Vypravěčka Iris je stará žena, které odchází tělo rychleji než mysl; to a pocit dlužného vysvětlení jedné podstatné informace z minulosti ji nutí vyvolávat v paměti (a zapisovat) události z mládí, plné barev, chutí a vůní. Součástí této vzpomínkové části jsou milostný příběh skrývající se dvojice (nevěřte anotaci něco o sexuální otevřenosti), zprávy z tisku (především o úmrtích členů rodiny) a fantastický příběh Slepý vrah, vyprávěný na pokračování mužem důležitým pro ni i její sestru Lauru. Iris zaznamenává i své současné dny – s nadhledem a sebeironií komentuje své stárnutí a osamělost: „Pořád si připadám víc a víc jako dopis – někam posílaný, někde vyzdvihnutý. Ale dopis bez adresy.“ „Slepý vrah“, onen původní, vymýšlený mužem pro milenku, je krutý, plný utrpení a smrti. Když ale dočtete pravdivý Irisin příběh, zasáhne vás mnohem intenzivněji (stejně jako mě) krutost slepého vraha (nebo slepého boha či slepé spravedlnosti, jak nad tím uvažuje Iris), který určil její skutečný život. Je to působivé – a hodně dobré.... celý text

Doctor Who: 11 doktorů, 11 příběhů 2015, * antologie

Od někoho s mou profilovou "fotkou" asi nejde čekat sžíravá kritika; na druhou stranu, kdyby autoři touto antologií mému hrdinovi (a to doslova HRDINOVI!) ublížili, byla by ze mě saň. To se ale nestalo a já ocenila to, že povídky odpovídají seriálu v pojetí hlavní postavy, která je při své různorodosti charakterově stabilní a čitelná (o to víc si toho vážím, protože co Doctor, to jiný autor). Některé povídky jsou pojaty naivněji, dětštěji, ale není to na škodu, dokonce to souzní s mým pohledem na nejstarší Doctorovy podoby (ale tady se pohybuji na méně známé půdě). Pár maličkostí, které se v seriálu logicky vyskytnout nemohly, mi dokonce udělaly radost, např. zmínka o jedné budoucí (nám už známé) podobě Doctora. Milovníci seriálu si antologii vychutnají. Takže, věrna své podobě, volám allons-y! - do dalších knížek (a já taky do série s Doctorkou, z čehož mám malinko vítr).... celý text

Vražda jako společenská událost 2007, Dušan Taragel

Jak by se nemohla tahle knížka líbit mně, která miluje vraždy v literárním, filmovém i seriálovém provedení? Jak by se nemohla líbit mně, která opravdu nemiluje společenské události? Přesně ty, při kterých mám oblečení podle etikety, hlídám si mimiku, gesta i držení těla podle etikety, pečlivě volím slova podle etikety,... A jen si v duchu říkám s Járou Cimrmanem (já ale někdy i toužebně): co kdyby došlo k nějaké, alespoň menší vraždě... Část, která vzbudila má pousmání: příručka společenského chování pro vrahy. Autor povýšil vraždu z pouhého tématu na umělecký objekt a včlenil ji do pravidel etikety. Skvělé. Část, která vzbudila můj hlasitý smích: poznámkový aparát uvádějící příklady uměleckých, správně provedených vražd i těch odfláknutých, čili nespolečenských; pro ty, kdo by chtěli k tématu něco nastudovat, jsou uvedeny i citáty a bibliografické údaje dokumentů! Senzační. Zkrátka je to příručka, bez níž se žádný vyspělý společenský vrah neobejde. Až mě mí známí či kolegové donutí zase k účasti na nějaké společenské akci, nemusejí mít strach. Tedy až do konce večeře. Nebo až do projevu. Nebo do potlesku. Slibuji, že to bude efektivní a efektní zároveň. Přesně podle příručky.... celý text

La Loba 2016, Alan Russell

Trojkombinace thrilleru, detektivky a postapokalyptického příběhu; thriller (Ninino soužití s únoscem a její promýšlení útěku) jsem prožívala žensky a velice silně, detektivka (vyšetřování založené na spolupráci policisty a manžela první zmizelé ženy) mě napínala a zajímala, protože byla záměrně zpomalovaná, a třetí linie (mystifikovala jsem, není to postapo, ale jako by se stalo - kdyby svět kolem mezitím přestal existovat v původní podobě, způsob života únosce by se nemusel změnit, on byl připraven) považuji za zlatou část příběhu, a právě díky ní dávám maximální hodnocení. Mattvyed, záporák, jak si ho představuji, agresor a vrah, mě odpuzoval, ale zároveň vzbudil můj respekt - svými znovu probuzenými instinkty se naučil dokonale číst přírodu a dokonce i nuance ve změnách lidského chování. A to, že je možné se to naučit, když opravdu chcete (a musíte), jako vyznění příběhu beru. Celkově vzato, bylo to napínavé i poučné a já jsem spokojena.... celý text

Hluboký spánek 2007, Raymond Chandler

Když jsem se na stará kolena rozhodla objevit knihy Raymonda Chandlera, cítila jsem trému – přece jen, je to setkání s autoritou. Měla jsem několik motivací a jedna z nich se mi trochu potvrdila v místních komentářích: ženy ho prý asi nečtou příliš rády. A neotřelé :-) "neurazí ani nenadchne" mi přímo vložilo karty do ruky! Protože Hluboký spánek mě malinko urazil - a hodně nadchl. Dokonalá stylizace, která mě uspokojovala na každé stránce. Popisy prostředí útočící na více smyslů: "Na stěnách visely velké obrazy se zašlými olejovými barvami, byly tam fotely, knihy, bylo cítit kouř jemných doutníků, smíšený s tou vůní vlhké země a květin." Charakteristiky a popisy postav s nezbytnými přirovnáními: "…jiný muž, měl chladné oči a profil ostrý jako šavle, byl vyzáblý jako hrábě a nepřístupný jako majitel zastavárny." Charakteristika samotného Phila z úst jedné z žen – což on neodmítne (ženu však ano): "Jste jeden z těch nebezpečných snědých kliďasů, kteří nic necítí – jako řezník nad čerstvým masem na jatkách." Postava Phila Marlowa by vůbec zasloužila mnoho slov, ale i on se vyjadřuje stručně, takže jen - čestný hláškující krasavec, dávající najevo tak trochu nezájem – každá žena ho chce, včetně čtenářek! Proč nepíšu nic o tom, že je tu pár vražd, do kterých se Marlowe zapletl? Teď asi naštvu mužské Chandlerovy obdivovatele: protože samotné vyšetřování byl pro mě jen bonus, omlouvám se všem. A co mě tedy "malinko urazilo" (s nadsázkou řečeno)? Samozřejmě postavy žen. Ale – to je ta stylizace, přece. Kdo na ni přistoupí, se vším všudy, musí se zamilovat, není zbytí.... celý text

Smrt komára 2006, Jaroslav Velinský

"Až mě vyrazej z fabriky, budu se živit veršema, to si pište. Udělal jsem čelem vzad a vyrazil na nádraží. V půli cesty jsem se ohlíd; zvonice kostela trčela do deště jak oslizlej koňskej hnát." Ne že by Ota Fink na poezii neměl, ale prosím, ať zůstane dál ve fabrice a jen tak mimochodem vyšetřuje. Zřejmě se jednou doberu k dílům, kde nebude Ota tak svěže vtipný, tak k zulíbání citlivý, kde mu to nebude tak pálit, kde... Ale zatím se tak nestalo. Smrt komára je dokonalá - stylem, zápletkou i jejím vyřešením. Nadstandardní knížky, nádhera.... celý text

K moři 2007, Petra Soukupová

Ach jo. Po Zmizet, jehož styl jsem si tak užila, jsem dostala do ruky (a mozku) tuto dávku deprese. Další česká autorka, která si vyzkoušela strohost jako hlavní prvek a příběh vyměnila za popis děje, bez citů. Věty jsou ohlodané na kost, někdy i bez sloves: "Jak si Jituška zlomila ruku Při vybíjené ve škole. Strašná bolest. Jíťa najednou zařvala tak jako nikdy a všichni spolužáci koukali, co to je za hroznej řev tý malinký a tichý osůbky. Chvilku ještě sténala, pak se bolest ustálila a tělocvikářka ji odvedla a zavolala sanitku. Teď, když už je Bára pryč a Jituška už velká, a vlastně taky pryč ve svým světě, Magda už půl roku s Bohoušem." Na 200 stranách je zachyceno tímto způsobem několik desetiletí. To málo, co bylo dobré, je odbyto v několika větách, co bylo hrozné (většina), tomu je věnován prostor mnohonásobně větší (především pobyt u moře). Postavy zažívají neustálé frustrace, které jsou přiblíženy zmíněným frustrujícím způsobem. Autorka nakonec zanechala i mě zcela frustrovanou. Proto přidávám jednu hvězdu - za naprostý soulad formy s obsahem (byť je to podle mě slepá ulice). Číst to už nikdy nebudu.... celý text

Drž se 2009, Harlan Coben

Coben píše své knížky způsobem, který se mu osvědčil: předestře několik linií, samostatných pramenů, které spolu zdánlivě nemají nic společného, a postupně je proplétá a splétá do copu; když ho na konci zaváže, vy si vydechnete a řeknete si: no teda, to mě vůbec nenapadlo, jak tohle bude všechno spolu souviset... Z 12 knížek, které jsem od něho přečetla, to použil ve většině - a funguje to, za jedné podmínky: musíte si dopřát mezi nimi dostatečný čas na pozapomenutí, protože každé, i sebevypracovanější schéma unaví. Když zůstanu u tohoto příběhu coby copu, není dokonale hladký, někde je spíš ledabyle vázaný, což je podle mě nejvíc způsobeno pramenem-linií vraha, jehož psychologický profil mi přijde příliš uzpůsobený ději - čili nepravděpodobný. Jenže až uplyne nějaký čas, zase si ráda dalšího Cobena přečtu, protože psát umí.... celý text

Případ G 2019, Håkan Nesser

Desátý Van Veeteren; jsem jeho nejhorlivější obdivovatelka! Naprostou většinou jsem dala nejvyšší počet hvězd. Méně citlivá anotace k tomuto dílu vám prozradí, jak se bude vyvíjet celá první polovina knihy, ale pokud čtete Nessera rádi nejen kvůli vyšetřování případu, ale i (možná i především) kvůli vtipným dialogům vyšetřovatelů a myšlenkovým pochodům Van Veeterena samotného, užijete si to i tak. A z tohoto případu vám tam zbude ještě hodně; dokonce vás autor naláká začátkem, který vaši mysl zaměstná nadlouho - o kom je proboha řeč a jak s případem souvisí? Než jsem se to dočetla, chvíli jsem zaváhala; nepoužil tady Nesser lacinou vějičku, jak to dělají jiní? Kdepak! Nesser je jen jeden a tohle nemá zapotřebí. Pro mě jednička mezi všemi současnými autory detektivek. Přitiskněte ret - tedy oči a mozek - a neodtrhnete více, protože je to inteligentní, vtipné a napínavé.... celý text

Čtyři roční doby 2003, Stephen King

Nebudu porovnávat novely mezi sebou, mrzelo by mě ubrat některé z nich jen proto, že jiná je na deset hvězd; celá kniha je dokonalým čtenářským požitkem. Ve všech autor dokázal opět to, co už znám - chytit mě ne od první stránky, ale už od prvních vět a předat mi - nenápadně a jen tak mimochodem - něco víc než zážitek z "pouhého" napětí (uvozovky proto, že tohle UMÍ skvěle, ale to se čeká, že). "Vykoupení" řadím nejen mezi nejlepší Kingova díla, ale mezi nejlepších deset, která jsem četla, celoživotně bráno; nalezení vnitřní síly v něčem tak bezvýchodném, to mi dodává naději. "Nadaný žák" mě zasáhl morálně; probuzení zla pouze dřímajícího bylo očekávatelné, zažehnutí zla, které se nedalo ani tušit, a jeho sílení - bylo fascinující. "Tělo" ve mně evokovalo mé "klukovské" dětství a připomnělo mi – ale tak věrně! – jeho odplouvání pod vlivem dospělého života; pro mě nejosobnější próza. "Dýchací metodu" oceňuji pro schopnost hlavní ženské postavy porvat se s malostí světa; bavilo mě ale i to nadpřirozeno kolem. Prostě řečeno, zase mě King drží o něco pevněji.... celý text

Y jako… Ypsilon 2018, Sue Grafton

Zvyk je železná košile. 25 dílů zvyk vytvoří, s tím nic nenadělám. Jsou to desítky hodin strávených s jednou ženou, o které tím pádem vím, co si balí do tašky, když někam jede, co si myslí o mužích, se kterými spala, co nosí na sobě, co jí chutná nejvíc, jaká má ráda zvířata, proč jí její téměř stoletý domácí připadá jako nejlepší chlap na světě,... Na všechny její případy si zdaleka nevzpomenu, některé byly výborné, některé slabší (pohybovala jsem se mezi 2 a 5 hvězdičkami), ale Kinsey Millhone se mi do paměti zapsala. Zvykla jsem si nejen na ni, ale i na autorčino pomalejší tempo a velkou popisnost - a vlastně si to oblíbila. Takže opravuji - v tomto případě je zvyk spíše košile flanelová, příjemná a hladící. Tento díl se nevymyká ničím, zápletkou patří k těm slabším, ale kdo jste četli celou sérii, odpustíte to a možná také přidáte jednu hvězdičku - pro Sue Grafton. A možná si taky budete představovat, že Kinsey, které je letos 69, žije dál u Henryho Pittse, kterému táhne na 128, a je jim dobře.... celý text

Příběh nového jména 2017, Elena Ferrante

Také se pokouším pojmenovat, proč tuto sérii čtu a chci číst dál. V tomto dílu to za mě naťukla sama vypravěčka, uvažující o Lile: "Bála jsem se, že se bude vyjadřovat v dialektu, že řekne něco obhroublého. Bála jsem se, že jakmile otevře pusu, všichni zůstanou uhranuti její inteligencí." Čtivost tohoto dílu je skryta v protikladech; ten mezi Elenou, taktní a upozaďující se, a Lilou, někdy povýšenou a manipulující, jsem nevnímala tak silně jako dvě extrémní stránky Liliny povahy. Je to inteligentní, předčasně dospělá žena (v 16 letech vstupující do manželství), nebo vyplašená hloupá holčička, která se rozhodla příliš rychle? Jsou její rozhodnutí citová a nepromyšlená, nebo jsou výsledkem její složité povahy? Není dokonce bipolární? A když jsem hned na začátku četla vyjádření o Lile z úst jejího muže ("Vadný věci se daj napravit."), věděla jsem, že další protiklady a z nich vyplývající konflikty mě pohltí. A stalo se.... celý text

Setkání v Bílé dámě, s vraždou 2003, Josef Škvorecký

Dostalo se mi toho samého jako v předchozích dílech, možná i v nejlepším provedení: Anna tentokrát nechává Harolda vyšetřovat, přestože nápady má, vrací se Saxband z předchozího dílu, a byť jsou z některých členek maminy, sluší a myslí jim to stále a neztrácejí smysl pro humor. Dění kolem vraždy mě zajímá jako vždy, ale mnohem víc mě baví svižné dialogy a narážky na klasiky detektivní literatury (až mě to na ně navnadilo, protože na rozdíl od autorů mám načtenou jen Christie a Doylea, ale nikoliv Stouta a Chandlera). Nejhlasitější zasmání ve mně pokaždé vzbudí srážka kanadské reality s českou (popř. angličtiny s češtinou), např. v Tonyho hodnocení porevoluční Prahy před členkami Saxbandu: "Sladká svoboda, žádný estébé. Nádherný divadla, nádherný koncerty, nádherně opravený domy a kompartaj já nic, já muzikant. Na co hrajou? zeptala se Pemeela.“ Všechna „Setkání“ hrajou na mou lásku k oběma autorům, podpořenou jejich schopností psát vtipně, výstižně, živým jazykem, napínavě. (Až mě malinko mrzí, že tato série nemá víc čtenářů; na druhou stranu, ti stávající ji hodnotí nadprůměrně. Jako já.)... celý text

Petrolejové lampy 2017, Jaroslav Havlíček

Stejnojmenný film (NA MOTIVY knihy, lépe řečeno na motivy ČÁSTI knihy) považuji za jeden z nejlepších českých filmů vůbec; s obdivuhodným hereckým i režisérským uchopením (pro mě Herzovo nejlepší dílo). Podobnost s knížkou vidím ale pouze částečnou, včetně pojetí hlavní hrdinky. Takže mi stačilo se začíst a žádné srovnávání nenastalo. Štěpku jsem si zamilovala okamžitě: její dobré srdce, soucitnost, herecký talent, kamarádské chování (i k hluchoněmému čeledínovi, všemi pohrdanému), pracovitost, ale především její schopnost oprostit se od povrchnosti malých lidí, kterým vadila její ošklivost, hlučnost a přímost v jednání. Těch lidí, kteří byli pohlceni pověrami, předsudky a závistí, kteří např. věřili, že herce ztrestá Bůh podle jejich role, že do škvorů jsou převtěleni popravení, že pokud někdo z lépe situované rodiny pracuje fyzicky, je to jenom z lakomství. Tuto stránku díla, skvělé zachycení nízkých povah lidí z malého města, považuji vedle sondy do psychiky hlavních postav za nejsilnější stránku románu. Jaké tragédie to způsobovalo - ani pravdu se člověk nedozvěděl od nejbližších, kteří by ji sdělili z lásky, ale od cizích, z jízlivosti. Čtenářský požitek.... celý text