kap66 přečtené 2752

Ďábelské hry 2016, Angela Marsons

Oceňuji nápad postavit proti sobě sociopatku a sociálně narušenou vyšetřovatelku; vzhledem k existenci dalších dílů je vítěz jasný, ale zajímalo mě, kam až jejich hra-souboj dojde. Linie týkající se zneužívání dětí mě zajímala také, možná i víc. Několik kapitol po sobě je nazvaných "kapoitola"; jako by to nadbytečné písmeno přesně charakterizovalo, co mi vadilo. Něčeho je tam až moc: - vět, které vyjadřují vztah sociopatky k lidem: její myšlenky plné pohrdání a averze čteme stále a stále (mám radši, když si z náznaků mohu vyvozovat sama) - neuvěřitelných řečí či činů, neodpovídajících inteligenci postavy: sociopatka vyhodnotí vyšetřovatelku jako mimořádně inteligentní, předloží jí ale lživý fakt lehce vyvratitelný; i Kim dělá kopance, ačkoliv dobře ví, s kým se utkává (ale o čem by pak byla knížka, že) - vodítek od autorky, aby nám nic, ale opravdu nic neuteklo; opakování je matka moudrosti? - houby, tady spíš otravnosti - slova, které nikdo neříká, ale v překladech angloamerických detektivek se vytrvale objevuje. Zatraceně, kdy už to "zatracený" přestanou překladatelé používat? Např.: hledá se malé dítě: "Jaké zatracené dítě?" Nebo se mluví o psychiatrovi pro psy (hm...): "Zatracený psí cvokař." Tato poslední poznámka je nedůležitá, ostatní zmíněné věci mně ale vadily; po přečtení jejích dvou knih Angelu Marsons mezi své favoritky nezařadím.... celý text

Do tmy 2015, Anna Bolavá (p)

"Je to (tu) krásné a příšerné zároveň," říká Anna o močálu, kterým se brodí za dalším naplněním své vášně. Vystihuje to můj dojem z této knížky a pět hvězdiček dávám za dokonalé propojení obou přívlastků. S Annou v mnoha ohledech souzním; i já cítím často potřebu utéci od lidí do přírody, umanutě naplňuji svá schémata s pocitem, že dodávají mému životu řád, a představa, že "musím mezi lidi, na světlo, městem a přes půl republiky" mě děsí a já toužím po svém bezpečí ve tmě a o samotě. U mě občasné chvilky. U Anny obsese a fobie, dovedené do obludného extrému, podpořené její fyzickou nemocí, která možná spustila i tu duševní, jejímž důsledkem jsou např. halucinace a amnézie. A pro mě je příšerné a krásné zároveň dívat se na svět jejíma očima a vnímat ho jejím chorým mozkem, toužím jí pomoci, ačkoliv by mě odmítla, což vím a respektuji, takže se s ní jen nořím někdy do vody, někdy do trávy a bylinek, do tmy, kde nám je dobře, i do té tmy konečné, ze které se vynořuji hned po dočtení, a říkám si: vida, vida, Anna Bolavá, málem o generaci mladší než já, a TOHLE a TAKHLE dokáže napsat...... celý text

Smrt v zádech 2017, Harlan Coben

Coben psát opravdu umí, tvrdím na základě 11 přečtených knih. Hlavní hrdince Maye přisoudil úlohu dvojnásobné pozůstalé, matky malé dívenky, člena zazobané rodiny stíhané tragédiemi, vyšetřovatelky z vlastní iniciativy, přítelkyně, bývalé pilotky - a několika dalších, ale především nespolehlivé vypravěčky, což ve spojení se mnou jako lehce natvrdlou čtenářkou, která se nechá vést a záměrně příliš nespekuluje nad možným vyřešením (tuto roli mám ráda) znamenalo výborné počtení, napínavé a překvapující. Tato knížka je trochu jiná než předchozí (právě kvůli osobě vypravěče), ale snad i proto ji oceňuji vysoko.... celý text

Lidožrout 2004, Jaroslav Velinský

Po zamilovanosti do Oty Finka díky Čenži a Tmavé studnici jsem si zavěštila, že mezi mnou a Otou je zaděláno na vážnou známost. A je to tady! Jsem v tom až po uši. Není divu, mě dostali vždycky chlapi, kteří vládli spíš schopností formulovat než vypadat. Zkrátka, ráda jsem se nechávala ukecat; a v tom je Velinského alter ego Ota Fink nejlepší! V roli vypravěče je i tady jednička, jako vyšetřovatel tu střílí trochu šejdrem, ale zase to zvyšuje napětí, a to až do konce - který přijde vždycky dřív, než bych si přála. Ještě že těch dílů je celkem dost... (Jo, a nebojte, v tomhle případě nejsem žárlivá; pokud se zamilujete do Oty taky, podělíme se - a na každého se dostane.)... celý text

Spi sladce 2015, Rachel Abbott

Po Nezvěstné a Spi sladce mám jasno: zajímá mě, jak knížky Rachel Abbott dopadnou, čtu je napnutá. Smířím se s vrahem, jehož jednání je založeno na odchylce od normálu, to je častá (a logická) volba autorů detektivek. U této autorky mám ale problém především s ženskými postavami. Zvláštní jsou i vedlejší postavy: Tomova odtažitá a vždy "vystajlovaná" přítelkyně Leo mi lezla na nervy, divá Bára Sophie - železná žena, jednáním spíš chlap, Oliviin anděl strážný, mi byla sympatická, ale někdo takový těžko existuje. Největší problém byla pro mě ale hlavní postava, na jejímž nepochopitelném jednání a nekonzistentním charakteru a schopnostech je zápletka vystavěna. Olivia, v období studia krásná divoška, všemi obdivovaná, ve své hlouposti prostě NEVIDÍ to, co není možné přehlédnout, varování své nejlepší kamarádky Sophie ignoruje, později jí např. nepoloží otázku kvůli tomu, co ji trápí (dopisy) a co vůbec charakteru Sophie neodpovídá,... - chová se jako blbka jen proto, aby se vyrobila zápletka. A co s tím dál? Lup! - přijde osvícení a geniální plán... Autorka psaní zvládá, proto škoda, že tato stránka tak drhne. Její dvě knížky mi asi stačily.... celý text

Devět princů Amberu 2006, Roger Zelazny

Být mi přesně o 40 let míň, jsem z Amberu totálně nadšená; byla bych jako ty bytosti, které za Corwina bojovaly - a on je přirovnával k dětem: "...snadno se nechaly zblbnout takovejma parchantama jako jsem já nebo můj bratr. Připadal jsem si jako jejich vyvolený diskžokej." Ve svém věku jsem se nechala oblbnout taky - fantastickou barevností Amberu, možnostmi pohybu mezi světy, hledáním ztracené paměti a pasážemi z vězení. Dobrodružná bojová část - boj o trůn - mě dnes ale už neoslovuje: "A k čemu to všechno vedlo? Ke trůnu na Amberu, samozřejmě. A to bylo dostatečné ospravedlnění pro cokoliv." Nyní už hledám (v knížkách i životě) jako důvod k boji - notabene s oběťmi - něco ušlechtilejšího než pouze touhu po moci. Třeba to najdu v dalších dílech - a už proto si je přečtu. A taky proto, že napsané je to dobře.... celý text

Tmavá studnice 1984, Jaroslav Velinský

Čenž, to byla láska na první pohled. Mé obavy, že mladší podoba Oty Finka mé romantické okouzlení zmírní, se nenaplnily - a já tuším, že to bude vážná známost. Černobílý svět 50. let v Čechách? Neřekla bych; Otovýma očima vidím barevnost, ke které přispívají např. i vtipné dialogy jeho kolegů (kteří jako by se tu stavili ze Skřivánků na niti) a zápletka naprosto NEbanální - vždyť udavačství za války bylo ještě bolavou a otevřenou ranou. A Ota, který toho v Tmavé Studnici řeší opravdu hodně, vidí tento svět ještě barevněji (a opět to vyjadřuje jazykem, který mě snad neomrzí, nespisovným a zároveň poetickým): "... tam, kde se ztrácej poslední zvuky země, plný sprostejch paniček a smutnejch oběšenců, bláznivejch puberťaček a oplzlejch fotografů v limuzínách." Zkrátka, je to výborné.... celý text

Potopa 2018, Kristina Ohlsson

Celou sérii mám přečtenou. Opravdu nemůžu autorce upřít, že umí napínat, že vytvořila vyšetřovací dvojici, u které nebylo ani potřeba nějaké jiné jiskření než pracovní (i když náznaky se objevovaly) a že umí dobře splést několik provázků-případů do smyčky, ve které nakonec vrah uvízne. Bavilo mě to číst. Je mi ale jasné, že jsem jí díky těmto dovednostem trochu nadržovala a občas i přehlížela nedorazy, vesměs ale menší a nerušící. Stejně ale považuji celou tuto její sérii za jednu z nejlepších od švédských autorek a po zkušenosti s jejím Martinem Bennerem (o fous horším) a Hořícími stromy (ty snad napsala její malá neteř, jinak si to neumím vysvětlit) lituji, že s Alexem a Fredrikou skončila (?).... celý text

Nejhloupější anděl 2006, Christopher Moore

Jsem usedlá a rozumná žena středního věku vykonávající celkem respektované povolání, takže musím ke knížkám Christophera Moorea zaujmout jednoznačný nekompromisní postoj!!! Autor si - naprosto proti duchu dnešní doby - dělá legraci z lidí trpících duševní chorobou, starých lidí, lidí závislých na drogách, lidí mentálně handicapovaných i těch nadprůměrně inteligentních, dále z různých náboženství a svátků či postav s nimi spojených, z rozdílných sexuálních preferencí - zkrátka uráží všechno, co každý moderní člověk bere vážně, co uznává a toleruje. Proto prohlašuji a stojím si za tím: Nejhloupějšího anděla a oba díly Špinavé práce považuji za - nejvtipnější knížky, které jsem četla v letošním roce, ne-li za posledních pár let.... celý text

Geniální přítelkyně 2018, Elena Ferrante

Návrat ke kráse prostého vyprávění, ale nikoliv prostým jazykem; dramatičnost není umocněna dialogy, přesto je v něm skryto tolik konfliktů, vášní, tragédií... Se zájmem jsem četla vzpomínky starší vypravěčky na chudinské prostředí a pokřivené vztahy (a to i rodinné), ale především jsem se naprosto nechala očarovat tím, co je hlavní: vývojem vztahu mezi oběma dívkami. Nemohu říci, že bych si některou z nich zamilovala a ztotožnila se s ní; můj temperament a samozřejmě i odlišné podmínky v dětství ze mě vytvořily úplně odlišného člověka. Ale tak důležitou úlohu, jakou má Lila v Elenině životě, tu bych chtěla zastávat také: připravit kamarádku na tvrdý nespravedlivý život (panenka), naučit ji vidět svět barevněji, otevírat jí duševní obzory… I já se těším na další díly.... celý text

Vykoupení 2018, Martin Goffa

Mám přečtených devět Goffových knížek, pod čtyři hvězdičky jsem nikdy nešla, většinou jsem dala pět. Troufnu si tedy bez uzardění a přehánění znovu konstatovat, že Martin Goffa umí vybudovat velice dobrou zápletku, nebojí se i netradičního vyřešení, umí pracovat s dialogy a s humorem, a opět (což je pro mě důležité) - píše stylisticky velice čistě; je to radost číst! Tento díl řadím k nejlepším.... celý text

Američtí bohové 2001, Neil Gaiman

Málem jsem se nechala autorem nachytat: několik desítek stran plných faktů, které jsem nemohla propojit, a hlavní hrdina-nehrdina, pouhý pozorovatel. Vydržela jsem - a odměna byla nejen sladká, ale především mnohostranně obohacující. Vše se propojilo (no jistě, proto chaotický začátek, jak je možné, že mě to nenapadlo...), vysvětlilo (samozřejmě, ne nadarmo se jmenuje Stín - a přesně takový musí být, aby splnil svou misi...). Nic nebylo navíc, vše do sebe přesně zapadlo a já mám v hlavě ucelený barevný obraz plný světských a božských motivů, plný lásky a smrti - ne jako dvou oddělených stran, ale navzájem v sobě propletených. Je to odvážné, tak těsně propojit obsah a formu, a je skvělé, že tolik čtenářů umí ocenit i u řekněme zábavné literatury (nemyslím to špatně) něco, k čemu se musí dostat pracněji.... celý text

Kočka, která zhasínala světlo 2003, Lilian Jackson Braun

To, co bylo milé a vtipné v předchozích dílech, to zůstalo. Děj - především detektivní zápletka - je ale ještě propracovanější a Qwill se jako detektiv vypracovává. A pokud by se vám zdálo, že Koko tady nemá tolik prostoru, dočtěte a uvidíte; Koko není totiž pouze detektiv! Musím se přiznat, že siamské kočky jsem nikdy moc ráda neměla, zato detektivky jsem preferovala vždy. Pouze z toho důvodu (a díky doporučení jednoho velkého čtenáře detektivek) jsem knížky Lilian Jackson Braun začala číst - a co se stalo? Detektivky miluji stále - a siamské kočky mi přijdou čím dál zajímavější :-).... celý text

Stará dáma vaří jed 2005, Arto Paasilinna

Jsem milovnice dialogů; na jejich absenci (téměř stoprocentní) jsem si musela chvíli zvykat, stejně jako na autorův popisný styl, který bych nazvala "samozřejmý": se samozřejmostí, bez citového prožitku je popisováno stařenčino týrání, její přijetí tohoto stavu, následně její racionální přípravy na vraždy (a případnou sebevraždu),... A někde v polovině knížky byla ruka v rukávu, začal na mě vykukovat (v mých představách) i Aki Kaurismäki a s příchodem kapitána ruské minové lodi i "Svérázy" všech lovů a rybolovů... A epilog byl nejlepší částí knížky, hvězdičku jenom za něj! K této knížečce mě přivedlo autorovo letošní úmrtí. Jak přesné; pokud je tam, kde končí "všichni zemřelí příslušníci odpadlických a pohanských ugrofinských národů", ať je mu tam "mezi samými gentlemany" dobře.... celý text

Číslo do nebe 2000, Ivan Kraus

Ivan Kraus píše výborně - vtipně, svěže, dojímavě; to vím už z jeho předchozích knížek. Tuto řadím zatím nejvýš. Řazením povídek tvoří ucelenou vzpomínkovou prózu, díky které nahlédnete do rodiny židovskokatolickokomunisticko... (doplňte sami), abyste si na konci zase uvědomili, že láska bez nadhledu a smyslu pro humor možná funguje, ale mnohem hůř. A taky to, že čím horšími osudy rodina projde, tím je schopnost dívat se na svět optimisticky důležitější. Řadím do kategorie knížka-pohlazení.... celý text

Měsíc je drsná milenka 1994, Robert A. Heinlein

Protože mám Heinleina hodně ráda, shodím radši sebe. Při četbě science fiction jsem byla vždycky trochu prvoplánová; bavila mě nahozená morální dilemata související např. s cestováním v čase či s přijetím mimozemšťanů nebo s polidšťováním strojů. Moje zaujetí touto knížkou tedy vylétávalo jako raketa, kdykoliv se objevil Mycroft - Mike: počítač vymýšlející vtipy a toužící o nich diskutovat, mající rád své lidské přátele, trpící někdy zklamáním a mrzutostí, vychovávající svého syna - blba (u něho by mělo být vše v uvozovkách - s nadsázkou řečeno),... A moje pozornost padala střemhlav dolů, jakmile se řešila politika a její "pokračování jinými prostředky". Na druhou stranu musím uznat, že i tady autor projevil smysl pro humor (jak jsem u něho zvyklá); představa amerických rodin vyrážejících s piknikovými koši na plánované místo bombardování mě opravdu pobavila. Zbývá mi od něho ještě dost knížek, příště to trefím lépe.... celý text

Muž z ostrova Lewis 2014, Peter May

První a druhý díl proti sobě stavět nebudu, podobné schéma mi vyhovovalo, oba byly pro mě čtenářským zážitkem. Opět jsem si vychutnávala autorovo vypravěčské umění, střídání er-formy a ich-formy, vystižení chladné atmosféry ostrova a zachycení psychologie postav. Rozumím tomu, že někomu neseděl akční konec, ale na druhou stranu - vy, kdo jste nečetli první díl, nečtěte dál! - v obou dílech hraje zásadní roli ošidnost vzpomínek; a důvod oné ošidnosti byl pro mě v tomto dílu mnohem zajímavější a trochu věrohodnější. Takže pokud jsem v duchu uvažovala o ubrání hvězdičky kvůli konci, tak za pohledy do hlavy člověka, jemuž odchází mozek, a vedle toho pohledy "z jeho hlavy" na okolní svět - za to tu hvězdičku vracím. (Zajímavé je srovnání s laskavým Backmanem - A každé ráno je cesta...)... celý text

Čenž 2005, Jaroslav Velinský

To se mi fakt už dlouho nestalo. Ota Fink začal vyprávět - a já se zabouchla jako mladá holka: "Udělalo se mi smutno, tak jsem strčil favouše do kůlničky na dvorku a šel ke dráze; na mrňavejch zapomenutejch políčkách se zelenalo osení, přejel nákladní vlak a začpěl krásnou parní vůní, semafor zarámusil a ukázal přes koleje k háječku, z akátů vylezli kluk s holkou, drželi se za ruce, a já dal ucho na dehtově kořeněnej sloup, zavřel oči a poslouchal šumění moře, jenže pořád nikdo nevolal země, země, tak jsem se sebral a šel pryč. A ten pitomej háječek mi může bejt ukradenej i s osením a vlakama." Poetická, nádherně plynoucí nespisovná čeština, plná vtipu, nadhledu a sebeironie. A ty dialogy... Svižné, nenásilně humorné, lehce navazující: "To je pěkný jméno, Eliška." "Jo," ušklíbla se. "Holky mi říkaj Přemyslovna. Jako kdyby nestačil ten blbej nos a brejle." "No, já se jmenuju Otakar a ve škole mi říkali Fenykl," potěšil jsem ji a odstartoval. Ještě k tomu detektivní zápletka není vůbec špatná a Ota Fink je kluk, do kterého bych se zamlada určitě zabouchla doopravdy - citlivý kluk, kterému to pálí, no teda... Díky, Marlowe.... celý text

Dítě číslo 44 2009, Tom Rob Smith

Autor nastudoval literaturu týkající se 50. let v Sovětském svazu a seznámil se s případem vraha a kanibala Čikatila z pozdější doby. Díky tomu prvnímu zachytil atmosféru nedůvěry, podezírání, každodenní nejistoty a obav o život. Vyšetřování vražd dětí (inspirované tím druhým, tedy případem ze 70. - 90. let) zasadil do těchto kulis. Z komentářů cítím někdy zklamání - mnozí jste ke knize přistoupili jako k literatuře faktu a vyčítali jí nepřesnosti. Na druhou stranu - u mnohých z vás vzbudilo Dítě číslo 44 zájem o dějiny, o kterých třeba moc nevíte; velká autorova zásluha! Pro mě to byla knížka s dobře zachycenou atmosférou; vymyté mozky, absolutní přijetí nejistoty (dnes jsi to ty, zítra to mohu být já), lidský život bez ceny. Horor s reálným podkladem. Samotné vyšetřování jsem brala celkem s nadsázkou a nechala se napínat. A k té "literatuře faktu" - kdyby se autor držel skutečnosti až do konce, měli byste z toho depresi dodnes; takže konec mu nevyčítám, všichni si někdy přejeme mít pocit, že jsou lidé v jádru dobří a nakonec aspoň něco dobře dopadne... Mně to přišlo jako dobrý pokus o nevšední detektivku.... celý text

Zmizet 2009, Petra Soukupová

Zařazení této knížky do "vyšší literatury" (viz anotace)? Třikrát ano. I díky obsahu, samozřejmě. Otevře vám staré, jen pozapomenuté rány. Díky použitému jazyku! Připadá mi, že naučit se psát spisovně je lehčí než se naučit pracovat s obecnou češtinou. Autorka to dokázala; věty plynou samozřejmě, přirozeně, nikde neskřípou. Díky způsobu vyprávění!! Petra Soukupová bravurně používá dialogy, vnitřní monology, polopřímou řeč, přechází mezi nimi naprosto nenásilně a plynule. Není to jednoduché, a ona to zvládla. V poslední době jsem neměla při seznamování se současnými českými spisovatelkami příliš šťastnou ruku. Petra Soukupová to prolomila. "Zmizet" nenechám ze své hlavy zmizet.... celý text