kap66 přečtené 2752

Detektivní hry 2 (Černá káva, A pak už tam nezbyl ani jeden, Poslední víkend) 2018, Agatha Christie

První Detektivní hry jsem si koupila kvůli Pasti na myši - výborné; zbylé dvě mě ale zaujaly také. Těmto třem dalším naprosto vévodí "A pak už tam nezbyl ani jeden" (Deset malých černoušků). To je natolik výborný nápad, tak skvěle zpracovaný už v prozaické podobě, že jeho dramatická podoba nemohla dopadnout špatně; přišel mi snad ještě svižnější a vlastně i vtipnější. Ve zbylých dvou (trošku slabší Černé kávě a dobrém Poslednímu víkendu) jsem si uvědomila překvapivou, ale logickou věc: A. Ch. uznávám téměř bez výhrad. To "téměř" se vztahuje k milostným linkám, které mi ve srovnání s detektivními přišly vždycky příliš dramatické a patetické... Čili - přesně to do divadelních her pasuje. Já mám zkrátka Agathu Christie ráda.... celý text

Mravenci 2005, Bernard Werber

Přiznávám, knížku podobnou této jsem ještě nikdy nečetla a těžko bych se k ní někdy dostala, nebýt komentářů vás, jejichž názoru si vážím. Zřejmě to byl autorův záměr, pojmout "člověčí" část tak trochu dětsky - napínavě a dobrodružně, snad i trochu jednoduše. Ta "mravenčí" pak vedle ní ční jako to, co má mnohem hlubší význam, a úryvky z "Encyklopedie" to dotvářejí v celek, který jsem si opravdu vychutnávala. Ta knížka nese až filozofické poselství - mravenci ze všeho vycházejí jako vyspělejší, vyšší bytosti než lidé - a pozor na ně, oni nás nepotřebují (a pravděpodobně i přežijí). Kromě toho je to ale čtivé a zábavné. Jsem ráda, že jsem se nechala zlákat. (A ať to trochu shodím - až je uvidím zase pochodovat bytem v paneláku, pocítím navíc i respekt.)... celý text

Na střeše je Mendelssohn 1960, Jiří Weil

Pod vlivem Života s hvězdou jsem přečetla i "Mendelssohna", zapůsobil na mě ale méně. Důvodem je především schematičnost postav, zvlášť německých. Přesto mi něčím přišel román zajímavý: Kompozicí - kapitoly jsou provázané jako vlákna pavučiny, postavy se svými osudy se protínají, ale zdaleka ne všechny se všemi. Motivem sochy, který zde hraje zásadní roli: na zmatky kolem stržení sochy Mendelssohna-Bartholdyho (jediná vtipná část románu) navazují další příběhy, o poznání tragičtější, obludnější. Tragická je nevyléčitelná choroba židovského strýce dvou malých děvčátek, kterému postupně "kamení" tělo jako soše; osudy těch opuštěných dívek a rodiny, která je skrývala, jsou jako tragické domino dovedeny dál. Tragická je i výroba sochy-šibenice v Terezíně (kterou musel navrhnout žid), aby na ní popravili židy. Obludné je např. Heydrichovo přirovnání sebe sama k soše - zná konečné řešení židovské otázky, což mu umožňuje "stát vysoko nad všemi lidmi, shlížet na ně s opovržením jako socha". Obludné je i rozebírání si zabraných židovských věcí, zvláště uměleckých děl (např. sochy se symbolickým názvem Spravedlnost), kterého se aktivně účastní i český šmelinář... Je to promyšleně napsaný román, ale mezi své nejoblíbenější ho nezařazuji.... celý text

Dům na samotě 2011, Michaela Klevisová

Ajajaj, tady se tedy zásadně rozcházím s většinou.... Co se dá dělat, říznu do toho. Autorka je vševědoucí vypravěč, ve 3. osobě popisuje ale i myšlenky postav. Navíc do nich vkládá často otázky; otázky jsou v textu dobrá věc, mám chuť hledat na ně odpovědi. Ale nemělo by jich být tolik, protože to naopak ubíjí. Troufám si tvrdit, že v této knížce je nejvyšší výskyt otázek na dm²: "Nela potěžkávala mobil v dlani. Dostal se Martin do problémů kvůli tomu, co zapříčinilo jejich rozchod? Jak daleko v tom vůbec zašel? Jak daleko ještě v budoucnu zajde, když se teď nemá kvůli komu přetvařovat, když ho nikdo neusměrňuje? Vlastně je nemocný, napadlo ji. Neměla se mu spíš snažit pomoct, než ho od sebe odehnat? Není nakonec ona ta špatná?" Občas jsem postřehla nelogičnost: "... někdo, kdo se chtěl projít po lese, ale po několika krocích objevil tělo, a místo aby nález ohlásil, v hrůze ujel. Právě on mohl zavražděné sebrat z kabelky doklady a cennosti." (Buď v hrůze ujedu, nebo bez hrůzy mrtvolu okradu.) Autorka si přeje, abych i já, čtenářka, s ní držela krok, občas mi tedy něco zopakuje. O několik řádků dál - pro jistotu: "To spíš mrtvolu v lese ještě před paní J. objevil někdo, kdo hrůzný nález neohlásil a místo toho se na úkor zavražděné obohatil." Nemohla jsem si oblíbit žádnou z postav - jejich myšlenky kvůli použité 3. osobě jako by nebyly jejich, ale patřily autorce. Nemohla jsem sama dedukovat a klást si otázky - dělala to za mě autorka. Tento způsob psaní je zřejmě pro ni typický, předpokládám. Pro mě je ale tak čtenářsky nestravitelný, že dávám jednu hvězdičku za dialogy (pouze v nich se mě autorka nesnažila vodit jako loutku) a ke své lítosti se s ní loučím.... celý text

Zločin lorda Artura Savila (4 povídky) 2009, Oscar Wilde

Nechtěla bych být Wildeovým protivníkem při konverzaci; jeho humor píchá a bodá. Věta z první povídky podle mě vystihuje, jak se na lidi díval: "V životě neřekl nic duchaplného, ba dokonce ani zlomyslného." Já ale být terčem jeho zlomyslného humoru nemůžu, takže číst mě to baví :-). "Obdivná glosa" je vtipná - a dobrák v ní dokonce nedopadne jako hlupák. "Studie o povinnosti", tedy titulní povídka, je založená na výborném nápadu - na situaci postavené na hlavu a nadsázce; satirické vyznění je tam jasně patrné. A Strašidlo cantervillské jsem milovala už jako dítě a brala ho jako milou a úsměvnou pohádku - a vůbec nevnímala, že i tady si Wilde z někoho střílí, přinejmenším z Američanů. (Jen si nejsem jistá, zda jsem se tehdy zhlížela víc v něžné Virginii, nebo spíš v nevycválaných dvojčatech; bojím se, že spíš to druhé.) Od Oscara Wildea jsem ještě nečetla nic slabého.... celý text

Dvojče 2006, Tess Gerritsen

Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka 2018, Evžen Boček

Když čtu knížku napsanou lehkou rukou a založenou vyloženě na situačním humoru, mám pocit, že bych ji měla trochu zkritizovat. Dva důvody, proč to neudělám: celý nápad s poslední aristokratkou se mi od začátku líbí a znovu jsem se bavila. Autor uvedl na scénu někoho ještě hloupějšího než je Deniska (dokonce ve více kusech), šije do Hillary C. a Helenky V., esesáků i hollywoodských hvězd, učitelů a povrchních tupců. Až si budu chtít přečíst něco hlubšího, sáhnu jinam. Tady, stejně jako u předchozích dílů, jsem se zasmála a jsem za to vděčná.... celý text

Střepy 2017, Michael Robotham

Nejlepší začátek z dosavadních tří dílů: stejně jako Joe okamžitě zabodoval u studentů v nové roli přednášejícího profesora psychologie, zabodoval vtipným začátkem Robotham i u mě. Charakteristika studia psychologie na VŠ (z dialogu Joea a jeho kolegy) se dá aplikovat na jakékoliv studium, především humanitní (humaniťáci, prosím, neurážejte se, mířím i do vlastních řad): "Nemůžeme je naučit nic, co by jim mohlo být jakkoliv k užitku v reálném světě, starouši. Naším úkolem je poskytnout jim detektor kravin. Cože? Když budou tvrdě dřít a budou trochu používat zdravý rozum, naučí se poznat, když někdo kecá úplný kraviny." Dál už to není vtipné, ale napínavé ano. Zápletka je celkem standardní, ale mě bavilo pozorovat, jak si autor pohrává s postavami (a čtenářským míněním o nich): Joe vzbuzuje sympatie, to je jasné. Ruiz je tentokrát už přítel, jak má být, jednoznačný klaďas. A milovaná Julianne, o které neřekne Joe křivé slovo? Jako morální opora naprosto selhává (souhlasím s Rade). Robotham není pro mě úplně na špici anglicky psané detektivky, ale na stupínku vítězů stojí. Takže v létě 2019 si přečtu 4. díl, nevím kdy, možná někdy během roku 2020 i 5. díl a pak konečně dojde na 6. díl, který vyšel u nás v roce 2015...... celý text

Setkání na konci éry, s vraždou 2001, Josef Škvorecký

Další "Setkání" zachovalo profesionálního detektiva, ale změnilo toho amatérského: nastupuje "chytrá dcera chytré matky", dokonce až "neuvěřitelná dcera neuvěřitelné matky" - komtesa Lucie, která je do zločinu zatažena, protože hraje v jazzové kapele jménem Saxband a zápletka velmi úzce souvisí s hudebními nástroji. Pokud máte jazz rádi, opravdu si užijete části pojednávající o dechových nástrojích, pokud jste laik jako já, užijete si to stejně, protože je to dobře napsané. Závěr vám připomene "Hříchy pro pátera Knoxe", protože tentokrát se s Haroldem setkává i Luciina matka, pořád chytrá a krásná, která celý případ shrne a zmíní prohřešek proti detektivkářskému desateru. Stále je to dobré čtení, ale dobrého raději pomálu. Lepší je dát si mezi jednotlivými díly pauzu.... celý text

Skála 2013, Peter May

Nenechte se ovlivnit marketingovými tahy a zařazením Skály kamkoliv. Je to především psychologicky silný, vypravěčsky skvěle zvládnutý román, plný uvěřitelné temné atmosféry, kompozičně velmi dobře zpracovaný. Ich-formou je přiblíženo dětství hlavní postavy, chlapce Fina, prožité na ostrově Lewis. Er-formou je zachycena současnost, Finův návrat na ostrov kvůli vyšetřování vraždy. Er-forma jako by umožňovala odstup čtenáře i Fina samého od jeho traumatu z nedávno prožité tragédie, ich-forma odhaluje postupně jeho traumata z dětství; je jich opravdu dost a vy si začnete říkat, že už do toho začínáte vidět, že už víte všechno, ale i ty vzpomínky se ukážou jako ošidné... S Peterem Mayem jsem Skálou začala - a získala spisovatele, který umí své řemeslo. Snad se to ukáže i v jeho dalších dílech. Toto mě strhlo a oslovilo.... celý text

Kočka, která okusovala ušák 2003, Lilian Jackson Braun

"Vy a ten váš kocour s nadpřirozenými vlastnostmi jste dobrá dvojka." Myslím si to taky. Kocour se zabydlel v Jimově životě - a autorka zase v psaní detektivek: ponechala humor, pohodu i napětí, ale trochu zrychlila děj a Qwillerana více vtáhla do vyšetřování. Jim má pro detektivní práci oba zásadní předpoklady - "zvídavost amatérského detektiva" a "zvláštní tah v horním rtu", Koko zase "dokáže věci vycítit, aniž by se zatěžoval takovou formalitou, jako je myšlení". A spolupráce jim jde bezvadně, tentokrát v dokonale snobském prostředí bytových architektů, které je zábavné samo o sobě. Kočičí detektivky jsou ztělesněním originálního nápadu a vtipnosti; zápletka není až tak důležitá, ale dohromady to funguje jako milé počtení.... celý text

Tři novely 1989, Bohumil Hrabal

Ztracený 2018, Tim Weaver

Sedmý, tedy promiňte, třetí díl (zase si i u něho, zvlášť v závěru, řeknete, že pro vydavatele neexistuje omluva), je opět víc než dobrý. David Raker a Colm Healy se skvěle doplňují: oba bystří vyšetřovatelé, na straně spravedlnosti, ovlivnění bolestnou ztrátou, nenacházející nyní štěstí ve vztazích. Každý z nich má ale vlastní motivaci a způsob vyšetřování, a to mezi nimi vytváří napětí. Ale funguje to. Je to ale samozřejmě David, kterému jako prvnímu všechno dojde (a který se opět přenese přes několik nakládaček) - a já si zase říkám: sakryš, inteligentní krasavec a železný muž, kde takoví jsou? Třeba někde ano, ale u Tima Weavera zaručeně - a čtu o nich, tedy o něm, pořád ráda.... celý text

Kočka, která uměla číst pozpátku 2003, Lilian Jackson Braun

Určitě jsem četla spoustu detektivek se složitější a propracovanější zápletkou, větším spádem, inteligentnějším (nebo aspoň narušenějším :-)) detektivem a děsivějšími vrahy. Málo ale takových, které by byly milejší, a málo takových, ve kterých by hrálo zvíře (skoro mám chuť se mu za to označení omluvit) při vyšetřování důležitější roli. Jelikož je to první díl a já budu v četbě zcela jistě pokračovat, nebudu nic víc rozebírat; pouze doporučuji.... celý text

Poslední dny Rabbit Hayesové 2018, Anna McPartlin

Souhlasím se všemi přívlastky, které tu zazněly: citlivý, silný, krásný, lidský, vtipný, smutný příběh. Čtivý a dobře napsaný. Plný života a lásky. Ale přece jen, pro jistotu, dodávám: on je opravdu o umírání, které je v Rabbitině případě fyzicky (metastázující rakovina) i psychicky (má malou dceru) velmi, velmi bolestné. Autorka bolest vyvažuje láskou a péčí rodiny, silou především Rabbitiny maminky (a její vtipností, byť často nezamýšlenou) a přítomností všech, které měla Rabbit ráda (připomnělo mi to skvělý Arcandův film Invaze barbarů). Mě ale nejvíc zajímalo, jak se na své umírání a smrt dívá samotná umírající - jak se s tím vyrovná jako ateistka a jestli se dá odejít bez pocitu křivdy. A naprosto jsem s Rabbit souzněla: se smrtí se vyrovnat mohu, pokud budu sebe pojímat jako ona: "Rabbitin život byl jednoduchý. Věděla přesně, kdo je a co chce." Protože v tom případě, kdykoliv se podívám za sebe, řeknu si: už teď to stálo za to. Knížka o smrti, ale dá vám návod, jak žít.... celý text

Němci 2012, Jakuba Katalpa (p)

Dějový motiv vitráže. Vitráž je zároveň způsobem, jak je kniha napsaná. Jedno sklo, každé jiné barvy = jedna věta. Připadalo mi, že všechny odstavce vypadají takto: Sklo. Sklo. Sklo. Sklo. Sklo. Sklo. Sklo. Zarámování. (= v jedné krátké větě shrnutí předchozího odstavce.) Stručnost. Úsečnost. Mnoho jmen, ne vždy pro děj důležitých. Žádné city. Chlad. Vitráže se v ději rozbily (nutno říct, že téměř až ke konci knížky). Najednou se vše prosvětlilo a prohřálo, děj se sice nezpomalil, ale nebyl rozsekaný. A já konečně porozuměla motivaci postav, pochopila jsem Kláru a začala ji mít svým způsobem i ráda. Musím ale přiznat otevřeně, že nejméně do půlky knihy jsem vydržela pouze díky tématu, které mě zajímá. Styl, který si později oblíbila i Alena Mornštajnová (obzvlášť v Hotýlku), styl založený na rychlém řazení faktů bez citového zaujetí a na záměrném vršení postav je pro mě čtenářsky nepříjemný. Podle komentářů soudím, že jsem asi výjimka a že tento způsob psaní bude spíše progresivní. V poslední době připojuji v závěru poznámky - a tady si to taky neodpustím. Tuto knížku jsem si koupila v elektronické podobě. Na každé třetí až desáté stránce chybí vždy 2 znaky - 2 písmena či písmeno a mezera (např. místo "domů" je "dů"). Až jsem si začala připadat jako John Nash (ne geniální, ale schizofrenní): měla bych si ta chybějící písmena zapisovat, to nemůže být náhoda, určitě je to tajný vzkaz... :-) Ne, vážně: být autorkou, jsem na vydavatele naštvaná.... celý text

Ďáblova slza 2012, Jeffery Deaver

Četla jsem celkem 22 Deaverových knížek, naprostou většinou mi přišly napínavé a zajímavé. Bohužel to ale asi trochu uškodilo mému čtenářskému požitku z Ďáblovy slzy. Ta vyšla souběžně s prvními romány s Lincolnem Rhymem a já autorovi zazlívám, že tady použil naprosto stejné schéma, a to v několika rovinách. Vybírám pouze hlavní postavu, abych neprozradila moc z děje: Parkera Kincaida si zamilujete; je to sympatický člověk, jednička ve svém oboru (do kterého moc nevidíte, a je tedy zajímavé o něm číst), vědec schopný jiskřivého úsudku - včetně odhalení zločincových geniálních pastí, několikrát také díky tomu zachrání lidské životy, je také poněkud limitovaný handicapem - nikoliv tělesným, ale rodinným,... Deaver to, co se mu tady osvědčilo, prostě používá dál, možná promyšleněji, ale... Pochopitelné, ale trochu pohodlné. Proto jen tři hvězdy, i když by patřily spíš pozdějším knížkám, ve kterých sám od sebe opisuje. (Ještě drobnost: čí vinou uniklo, že když čte Parker synovi z Hobita, vybral si "oblíbenou část o boji s drakem Sméagolem"? Sméagol je přece Glum, drak Šmak se jmenuje anglicky Smaug.)... celý text

Zpěv drozda 2008, Walter Tevis

Mistrovské dílo science fiction - souhlasím. Rozsahem malá kniha, zato s velkým filozofickým nábojem. Memento mori: po smrti intelektuální zvídavosti, která se zdá být tak lákavá - vždyť je příjemnější mozek naplnit slastmi chemicky vyvolanými, než ho zatížit myšlením - přijde zákonitě smrt opravdová, smrt celého lidstva. Viník? Lidé sami. Ve Zpěvu drozda možná mají ještě naději, ale musí znovu objevovat dávno objevené. My možná máme také ještě naději - dávno objevené zachovat, přemýšlet a ČÍST. Vracím se ke své první větě a upřesňuji: mistrovské dílo.... celý text

Hořící stromy 2017, Kristina Ohlsson

Po Camille Läckberg (Čarodějnice) se další moje oblíbená Švédka rozhodla, že zkusí něco jiného - a víte co? Dopadlo to stejně. Začala dobře; prolog, jehož souvislost s dějem zůstane chvíli utajená. Narušená oběť zločinu a stejně tak narušené její vztahy s obyvateli městečka. Napětí podpořené tím, že si oběť není jistá svou rolí ve zločinu. Dobře rozjetý příběh. Čtu dál - a začínám kroutit hlavou. Co ta policie? Kam se podělo těch 10 let, ty propadly roštem? První oběť je stále zmiňovaná jako "ta žena" - to ji ty rodiny neznaly, vždyť žila kousek od nich? Napětí stojí na Lukasově nejistotě, proč on unikl; tak proč zvyšovat napětí dalšími "nejistotami", naprosto umělými? (Lukasovo tápání nad prospěchem ve škole, něco tak lehce zjistitelné...). Bylo toho v ději víc, co mě rozladilo. Ještě něco ze stylistické stránky: autorka se drží poučky, že v napínavé části se mají používat krátké věty. A protože je knížka napínavá celá :-), dala je všude. To nevadí, že rozsekne souvětí: "...tvrdil, že prý Anna hledá sklep. Protože jí nějaká kolegyně řekla,..." Jednoduché věty střídá se souvětími o dvou větách. Nezvyšuje to napětí, otravuje to. Dokonce jsem se šla podívat do jejích předchozích knížek, jestli tak nepíše pořád a já to třeba nepostřehla... Tak ne, experimentovala až tady. Mohlo to být dobré, kdyby se tak moc nesnažila opustit zavedený žánr a styl. I bych jí možná odpustila, že v zápletce se "nechala inspirovat" jedním svým krajanem.... celý text

Použité duše 2017, Christopher Moore

"Špinavá práce", tedy 1. díl, patří mezi mé objevy letošního roku. "Použité duše" jsou důstojným pokračovatelem - a to "důstojným" tady sedí doslova. Autor si přistřihl křidýlka a udělal to i s motivy a postavami: smrt mě až tak nezasáhla, mamlas Charlie nebyl ve své podobě zrůdičky až takový mamlas, Lily trochu zmoudřela... Ale jsou to pořád oni - a já se bavila, především díky tomu, co fungovalo i minule: něco posvátného (nejen v náboženském slova smyslu, ale často) je vzápětí shozeno. Výbornou ukázku vybrala Jizi, já přihodím ještě přisprostlejší: Klepla ho vidličkou přes hlavičku masivního ptáka, což nepovažoval za příliš buddhistické a svůj názor jí také sdělil. "Buddhističtí mniši vynalezli kung-fu, Charlie. Tak moc neser." "Špinavá práce" je ohromně vtipná, "Použité duše" jsou vtipné. Stojí za to si obě přečíst.... celý text