kap66 přečtené 2753

Říkají mi Lars 2018, Daniel Gris

Chandler a Kopřiva, rozumím. Mně zase Lars připomněl Simmonsova Joea Kurtze. Hlavní postava je taky ranař, ale s pravidly a morálkou (trochu "svojskou"), schopný sebereflexe i sebeironie. A podobně jako Simmonsovy "Krutosti" má i tato knížka především švih a spád. Je výborně vystavěná: skladiště, retrospektiva, skladiště a rozuzlení (a autorův vtípek). Konečný klad, ale pro mě nezanedbatelný, je spojení napětí a humoru; nespisovný jazyk vtipnosti jenom pomáhá. Dialogy a Larsovy postřehy jsou sice kapánek chlapáčtější, ženy víc než kapánek prsatější, ale to k tomu zřejmě patří. Pobavila jsem se víc než dobře.... celý text

Dobrý motiv pro vraždu 2008, Susan Hill

Přepadla mě touha přečíst si detektivku, ve které by mi nevadilo být vyšetřovatelkou. Takovou obyčejnou, pracovitou, milou policistkou, které by nadřízení umožnili využít nadšení, instinkt a nápady v případu, který se zpočátku tváří jako shoda náhod, nic vážného, ale mně by to bylo podezřelé a šla bych za tím, s podporou kolegů, s nimiž bych si rozuměla a měla je ráda. Tahle knížka byla v tomto směru ta pravá: pomaloučku se rozvíjející vyšetřování, ale vůbec ne nudné, obyčejné a lidské postavy, ale nikoliv prosté, žádná zbrklost. Pustím se do dalších dílů s otázkou, zda něco z toho přestalo fungovat (proč propad do modrých čísel?) či je to způsobeno malým počtem čtenářů. Já jsem po prvním dílu jednoznačně autorčinou příznivkyní. Dodatek k 2. dílu: v žádném případě nečtěte anotaci!... celý text

Faja 2017, Petra Stehlíková

Sklenitu dala autorka ohromné množství vlastností a možností využití, což skýtá i ohromné množství možností, kam svůj příběh může vést. Při četbě druhého dílu se mi připomněl pocit z četby Pána prstenů: první díl mě vtáhl a okamžitě okouzlil – nový svět, způsob života postav, vztahy mezi nimi, všechno to seznamování, skvělé. Druhý díl je stále zajímavý, objevují se další tajemství, postavy putují a bojují, je to i akčnější – ale to kouzlo první lásky už to mít nemůže. Ale: čtyři hvězdičky - 80% - to je stále víc než dobré. Přidávám se k natěšeným na další díl.... celý text

Temná svatá noc 2019, Michael Connelly

Mám ráda jeho poctivý a střízlivý styl. Vše je funkční, nic není na efekt, vše je obyčejné v tom nejlepším slova smyslu. Sehrávání se obou hlavních postav postupuje od přirozené počáteční lehké nedůvěry k vzájemnému respektu, žádné vášně ani na jednu stranu, žádné nípání se v minulých bolístkách (hurá). Preciznost a smysl pro detaily u Ballardové se dobře doplňují s Boschovým klidným a valivým stylem, stejně jako její "tohle je už přes čáru" a jeho "někdy není zbytí". Takže beru Connellyho za slovo a těším se na další díly s B&B, protože jeho detektivky obsazují na mém žebříčku přední místa.... celý text

Na co Alice zapomněla 2015, Liane Moriarty

Po Sedmilhářkách a Manželově tajemství má oblíbená autorka, ale ajaj, román pro ženy? Opravdu ne detektivka? S krajní nedůvěrou se do ní pouštím… Nakonec jsem ale s uspokojením dočetla, protože: - byla to přece jen tak trochu detektivka (ačkoliv jsem si odhalení pravdy až tak nepřála) - opět to bylo vtipné - zase ve mně autorka vyvolala emoce - už potřetí jsem se přesvědčila, že umí ženám nahlédnout do hlavy Četba mě bavila, takže odříznu pouhou jednu hvězdičku za to, že: - autorka nechávala Alici účelově zatajovat ztrátu paměti před známými, aby to bylo zajímavější - kdyby byl Alicin charakter gumou ohraničenou roky 1998 a 2008, hrozila by prasknutím; nevěřím tak odlišným podobám jednoho člověka Liane Moriarty je autorkou dobré odpočinkové literatury, kterou někdy potřebuji.... celý text

Femme fatale 2010, Jiří Kratochvil

Pokus o jakýsi "buranský magický realismus". Autor si nad ním myje ruce a vysvětluje jeho opodstatněnost tím, že hlavní postava – femme fatale – je SPISOVATELKA: to kvůli NÍ, říká, já za to nemůžu, fakt, je děj druhé části děravý a slátaný halabala, to ona se v tom utopila, ne já. Taky proto je zřejmě stylisticky celá knížka pojatá (bez ohledu na to, kdo promlouvá, včetně fantastických postav) jako směsice spisovné a obecné češtiny. To víte, říká zase autor mezi řádky, to vypravěči, to oni žonglují spisovnými a nespisovnými výrazy (včetně vulgarismů), jak je napadne, těsně vedle sebe obě vrstvy, ať je to ještě buranštější, to je jedno, že tak nikdo nemluví: …žádnej román nikdy nenapíšu. Žijem v čase, který nepřeje románům. …znala jsem ho už z letmého setkání. Byl před pár roky krátce ženatej. …že jsou v ní ještě dost velký sloje, na který a do kterých pak hledím jak blázen. ...slepého vede vožralá. To ne, to nemůže být ten samý Jiří Kratochvil, který mě svou schopností psát poeticky a snově kdysi tak oslovil. Protože pokud ano, něco se stalo se mnou, nebo s ním. Po téhle knížce cítím stále pachuť.... celý text

Kočka, která si hrála na pošťáka 2004, Lilian Jackson Braun

Minulému dílu jsem vyčetla kostrbatou zápletku, která měla jediný účel - přivést Qwilla do jiného prostředí. Vidíš, vidíš, říkám si, teď a tady to právě oceňuješ! Odlišná, maloměstská atmosféra, zděděné obrovské bohatství, neznámí lidé, ale jistota v podobě starých koček (pardon) a samozřejmě hnusné, staré dobré osvědčené vraždy. Navíc je tentokrát úplně jinak pojata kompozice příběhu – "díky" Qwillově amnézii retrospektiva jako řemen! Moc pěkně se tahle Kočka četla.... celý text

Stalkeři 2016, Paul Finch

Hvězdičky za podstatu zápletky. Kvůli zpracování řadím ale Stalkery k thrillerům, kterým říkám umělohmotné – rozumějte: jsou napsané účelově ve vztahu ke čtenáři, ale z hlediska děje, postav, prostředí atd. obsahují bezúčelné prostředky. Příklad za všechny: na začátku únosci sledují dívku, ona si toho všimne (což nebylo těžké) a je k smrti vyděšená, přestože ÚČELEM bylo unést ji živou a zdravou; celá děsuplná scéna je ve vztahu k ději nesmyslná a je cílená pouze na čtenáře. Postavy působí nekonzistentně, jak Mark (scéna v baru při seznámení s L.), tak vojačka Lauren, kosící chlapy jako žito, ale se slzami stále na krajíčku. Ošívala jsem se i při umělých, nepřirozených promluvách. Lauren popisuje matčinu výchovu: "Šla nám co nejlepším příkladem." "Vštěpovala nám, že se máme chovat slušně a podle etikety a nevšímat si posměšků a zloby." V monolozích a dialozích svůj díl viny nese asi i překladatelka, např. v popisu Markovy přitažlivosti. Nejprve on sám o sobě uvažuje: "Věděl, že vypadá celkem k světu, takovým drsňáckým způsobem." Lauren ho pro změnu vidí takto: "Vypadal celkem k světu, takovým ošlehaným drsňáckým způsobem." Co je ale věcí překladatelky určitě a k umělohmotnému dojmu přispělo, je zamilovanost do knižního "zet" – co chvíli někde něco "zeje" či "zelo". "Celé tohle vyšetřování …se zvrhlo v EXTRÉMNĚ VÁŽNOU ZÁLEŽITOST." A to je přesně ono. Úplně všechno v téhle knížce je extrémně vážné, protože zřejmě přesně takový má být thriller v autorově pojetí. Je to ale šablona. Z umělé hmoty, jak jinak :-).... celý text

Bez adresy 2006, Lenka Reinerová

Lenka Reinerová se pokouší "díky drobným zážitkům" porozumět "velkým událostem". Ony velké události 20. století ji chytily za vlasy a vláčely ji nekompromisně s sebou. Protáhly ji nejistým a nebezpečným exilem za války (francouzské vězení a pobyt v Maroku, Mexiku a Srbsku) – povídka Bez adresy. Poslaly ji hledat stopy po její mladší sestře do Ravensbrücku, kde bolestně srovnávala její úděl s osudem člověka, kterého znala a který stál na opačné straně mravního spektra, švýcarské udavačky - povídka Výlet k labutímu jezeru. A nakonec nikoliv dějiny, ale rakovina ji o vlasy připravila, a ne obrazně; vracela se jí po několik desetiletí - povídka Tragický omyl a správná diagnóza. Jak se s takovým životem dá vůbec vyrovnat? Lenka Reinerová odpověď formuluje několikrát – a já čtu její knížky nejen pro její specifický styl, pro mě ohromně čtivý, ale právě pro nalezení jediného možného východiska, které naznačuje např. v první povídce koncipované jako vyprávění o vlastním životě určené londýnské bezdomovkyni: Nevím, co tě zahnalo na odpočívadlo schodů, nespravedlnost, bída nebo snad pohrdání, které chováš k běžným lidským tvorům. Nechci ti něco vyčítat, chci ti jen říct, co s sebou nese život a že může být zároveň velice ošklivý a pak zas docela obstojný, dokonce i krásný. Celý svůj dospělý život se pokouším nastavit svůj pohled na svět a lidi takhle optimisticky a moudře, ale je to pěkná fuška, to vám řeknu. Mám Lenku Reinerovou ráda i proto, že mě to učí.... celý text

Gabra a Málinka: Povedené dcerky 1946, Amálie Kutinová

Na mú dušu, na psí kušu, na kočičí svědomí. Už desítky let tohle od manžela při různých příležitostech slýchám. A taky s námi občas tráví čas fořt Slepička, jacísi hažarti a Struhařisko,… Co se dá dělat, beru poprvé v životě Gabru a Málinku do ruky, s nadhledem až přezíravostí čtenářky dávno dospělé, a říkám si, že si užiji aspoň nářečí, o která se poslední dobou trochu zajímám. A královsky se bavím! Usmívám se, směju se nahlas, předčítám manželovi nejpovedenější pasáže a smějeme se spolu. (Přiznám se, že občas i dospěláckým smíchem při příhodách, které by dnešní hyperkritické eurounijní oko zcenzurovalo natotata.) Ještě nevím, proč Gabra nestojí o nového pana švagra a kde mají okusovat paprče, takže "musím" pokračovat dalšími díly. S velkou chutí.... celý text

Okno do času 2017, Peter F. Hamilton

Po přečtení Okna do času jsem si vzpomněla na svého známého, se kterým "to mají všichni těžké, protože on má se vším hlubokou zkušenost"; mj. "to s ním mají těžké spisovatelé, protože on má hodně načteno" :-). Pokud se s Mistrem Čtenářem porovnám, něco jsem za svůj život přečetla taky, ALE se mnou to mají spisovatelé trochu jiné. Takže když např. mně neznámý Peter F. Hamilton zkoncentruje na tak malé ploše všechno, co mám ráda, tedy příběh zvláštního, geniálního kluka, kterému dává život zabrat, vyšetřování téměř detektivní a vědeckofantastickou podstatu, a navíc všechno zpracuje vtipně a čtivě, jaká z toho vyjdu na konci já? Okouzlená, pobavená a dojatá.... celý text

Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane 2009, Kurt Vonnegut Jr.

Mám ráda Kurta Vonneguta. Pro jeho originální nápady. Pro jeho jasně vyhraněný názor na politiku USA, válečnou především. Pro jeho kritiku vyjádřenou pomocí vtipných bodnutí. Např. při setkání s panem Biaginim, který umřel na infarkt při záchraně svého psa: Zeptal jsem se hrdinného milovníka zvířat, jaké to je, položit život za knírače jménem Teddy. Salvatore Biagini mi nabídl promyšlenou odpověď. Pravil, že je to rozhodně lepší než zemřít pro nic za nic ve Vietnamu. Mám ho ráda, protože dokáže perfektně vystihnout paradoxy. Protože právě on vytvořil pro mě most mezi sci-fi a "vážnou" literaturou. A protože mi pomocí úsměvu vkládá do hlavy představu humanisty, jakému bych se chtěla podobat. Věřte nevěřte, on to zvládá i na těch několika málo stránkách.... celý text

Úplně jiný příběh 2019, Håkan Nesser

Håkan Nesser je můj nejlepší psychoterapeut. Mému mozku dělá ohromně dobře, a to platí o všech jeho dvanácti knížkách. Právě on mi do hlavy nasadil myšlenku, že se detektivní zápletky dají nenásilně skloubit s humorem, protože k životu sice patří záhady a napětí, ale humor především. Při zúčtování s druhým Gunnarem Barbarottim (a slibuji dát Bohu tři body, nebude-li konečné!) vidím ve sloupci "Má dáti" to, co čekám od standardní detektivky: dobrou a uvěřitelnou zápletku, vraha s jasným motivem, spolupracující vyšetřovatele, překvapivé, ale pochopitelné rozuzlení. Ve sloupci "Dal" je tohle všechno splněno - a navíc vidím bonusy: dialogy, ve kterých si spoluhráči (nejen vyšetřovatelé) nahrávají, Gunnarovy duševní pochody včetně jeho smlouvání s Bohem, popis jeho (Gunnarova, ne božího) milostného života a komunikace s exmanželkou a dětmi, filozofování – a ve všem VTIP A NADHLED, s očividným důsledkem pro mé tělo (zvýšenou hladinou endorfinů). I já připojuji ukázku: "Dobrý Bože, udělej něco, ať se věci trochu pohnou, ať nemusím přecházet v téhle třípokojové kleci sem a tam jako nervózní lední medvědice. Dva body, co ty na to?" Náš Pán si povzdechl a vyslal na kuchyňské okno poryv větru provázený několika kapkami deště. Nevadilo mu, jak chabou obraznou řečí k němu prosebník hovoří, během staletí už vyslechl leccos. Jak bylo řečeno, Barbarotti chodil do školy v sedmdesátých letech, a podle toho vypadá jeho vyjadřování.... celý text

Tichý svět Nicholase Quinna 1994, Colin Dexter

Potěšená prvním dílem jsem přečetla třetí a budu pokračovat, protože trojjedinost Anglie + zločin + humor je záruka mého uspokojení. Jednu hvězdičku tady ale hned na začátku utloukli jednak páni profesoři, kteří mi připomněli svými debatami tu nudnější část mého studentského mládí, jednak i Morse, jehož protivnost tentokrát už už překračovala hranici mé tolerance; navíc jeho tajnůstkářství vyřadilo načas ze hry mého oblíbence Lewise – a mě baví právě jejich souhra (i když má být Lewis ten malinko natvrdlý, nesmí stát úplně mimo). I tak se ale začíná Colin Dexter řadit v mé hlavě k těm, kteří mě napnou a pobaví zároveň. A to já mám ráda!... celý text

Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví 2008, Miloň Čepelka

Miloň Čepelka. Tak ráda bych mu cimrmanovsky počítala pomaleji… Nic tu nedrží pohromadě, ačkoliv se všechno původně zdálo jako dobrý nápad. Příběh muže a jeho rodiny ve vleku velkých událostí, navíc svázaný s životem a smrtí různých rostlin, hlavně květin – to druhé tomu dodává i originalitu. Pokud je to příběh s autobiografickými prvky (jak je naznačeno), autor ho neposunul z reality nikam výš. Co hůř: z reality vybral dno. Děj plyne dopředu prostřednictvím malicherných hádek mezi hroznými, nesympatickými postavami, takže čtení je to banální a otravné. Navíc – ať zůstanu u autorova příměru – jsem měla celou četbu pocit, že mám ponožky plné ostružinových trnů: autor si oblíbil ustálené obraty, rčení a fráze, které mě na každé stránce bodly dokonce vícekrát. Za zmíněný původní nápad tedy dvě pidihvězdičky, pomaleji počítané :-).... celý text

Krutý osud 2010, Dan Simmons

"Nádech – a bum bum, rovnou do hlavy." Těmito slovy jsem začala svůj komentář k druhému dílu. Simmons do mě šil, akci za akcí, nenechal mě vydechnout; četla jsem plná adrenalinu. "Než byl Joe Kurtz onoho dne postřelen do hlavy, všechno mu překvapivě vycházelo." Výborná první věta 3. dílu. Autor to našil pro změnu do Kurtze, přidal stránky a zvolnil tempo. Tentokrát jsem mohla bez zadýchání pozorovat, jak se proplétá mezi zločinci, dokonce je proplétá dohromady a vymotává z nich ty nejzkaženější kousky, ale opravdu poctivě se snaží dobrat pravdy a jakési spravedlnosti, i když, jak už víme, je to v jeho případě poněkud posunuté za hranice spravedlnosti oficiální. Vedle výborné Arlene a nám už známé mafiánky se na scéně objevují další ženské postavy (a to musím Simmonsovi přiznat: co se týká žen, nevyčtu mu v Kurtzově okolí žádnou, a to na jakékoliv straně zákona), kurátorka Peg a policistka Rigby, která Kurtze charakterizuje: "…jinou volbu vlastně ani nemáš. Buď práce, nebo nic. Nemáš city. Nemáš minulost. Nemáš lásku. Nemáš naději. Nemáš nic." Já bych ale řekla, že to s ním vůbec není tak nahnuté. Pochopila jsem ho, ctím jeho konání a mám ho ráda. Jeho i celou tuto sérii, jejímž třem dílům jsem dala bez výhrad dohromady 15 hvězd.... celý text

Dívka, která musí zemřít 2019, David Lagercrantz

Nemůžu být zklamaná. Od začátku mi bylo jasné, že snaha dopsat Larssonovo Milénium je na úrovni snahy dopsat Haškova Švejka: obě díla jsou ve svém žánru jedinečná a napsali je výjimeční autoři. Průměrný spisovatel je schopen zachovat jen to na první pohled patrné, ale nepostihne duši a hloubku původních děl. Navíc to v tomhle dílu už nebavilo ani samotného Lagercrantze, přišlo mi (nebo naopak, udělal si z toho legraci?). Celou čtvrtinu knihy je Lisbeth nesoustředěná, rozhozená a váhající, Mikael pro změnu nesoustředěný a zapomnětlivý, patoložka zase zapomnětlivá a nesoustředěná a novinářka Catrin roztěkaná a nepozorná. Zřejmě je to ale záměrná předehra před akcemi, abych uvěřila např. tomu, že se ostřílený a zkušený Mikael nechá v důležité chvíli tak lehce opít rohlíkem. Závěrečná akční scéna je tak šílená, že mě spíš pobavila, a Kamila – Kira (jejíž druhé jméno vzniklo zcela jistě ze jména Karikatura) je ta nejplošší postava pod detektivkářským sluncem. Já už jsem se s Miléniem rozloučila v roce 2010 a doteď cítím vděk a smutek zároveň. Tečka.... celý text

Dalecká generace 2015, Nicholas Briggs

Každý díl Doctora Who je vzhledem k různým autorům sázka do loterie. Na druhou stranu – praví fanoušci seriálu mhouří (jako já) oko, protože seriál nám nikdo nevezme! Zde: dobrý základ, ale pokulhává forma, příběh je tentokrát těžkopádněji zpracovaný. Obsahově ale oceňuji totéž co ostatní: Dalekové vypadající jako dobrodinci a malé děti jako průvodci Doctora, který díky nim získá ještě lidštější rozměr, tomu se nedá nic vytknout. Čtu díly na přeskáčku, takže po Siluetě, která nasadila laťku vysoko především vtipem a svižností, mohu dát jen tři hvězdy. Nic mě ale od Doctora neodradí.... celý text

Chceš-li rozesmát pánaboha 2013, Michael Třeštík

Knížka PRO MĚ, z několika důvodů: vážím si manželů Třeštíkových, jejich práce i názorů, proto mě zajímá, jací lidé je stvořili a co jim předali - což se tady v případě Michaela skutečně dozvím. Zajímá mě století, ve kterém jsem se narodila a jež určilo osudy mých rodičů a prarodičů, a tím i ty mé; porovnávám život své rodiny s tím, jak žili jiní. A nikoliv v poslední řadě mě zajímá literatura první poloviny 20. století, kterou znám - jako většina ostatních – v ne příliš živoucí školní podobě. Michael popisuje svou rodinu tak, jak bych si jako rodič přála: laskavě a citlivě, s přirozeným humorem. Rozhodně mi nehraje na city (a že by se to někdy nabízelo) a rodiče neheroizuje (a že by se to někdy nabízelo též). Třeštíkovi se nevezli poklidně na té "správné vlně", ale 20. století je pěkně vymáchalo a hrozilo jim i utopení, jak se stalo mnoha jejich přátelům. (Nemám ve zvyku reagovat na komentáře, se kterými nesouhlasím, ale tady mi to nedá: mám psát pravdivě o životě své rodiny, ale nesmím zmínit jména přátel a známých jen proto, že jsou to známé osobnosti? Proč?) Propojení "malých" a "velkých" dějin není nic originálního. Záleží jen na tom, jak to autor uchopí. Třeštíkův pohled je mně blízký a milý a citově mě oslovuje.... celý text

Muž s modrými kruhy 2006, Fred Vargas (p)

"… všechno míchá, míchá velké myšlenky s drobnými detaily, míchá dojmy se skutečností, míchá mluvení s myšlením. A směšuje moudrost dětí s filozofií starců." Charlesova (či autorčina) charakteristika Adamsberga se dá aplikovat na styl této knížky. Byla jsem částečně předpřipravena Mužem naruby, ale tohle mě zaskočilo. Postavy charakterizované detaily, které normálně neregistruji, ale tady si říkám – ano, to jediné je důležité. Promluvy vycházející z jejich úst jako by nedávaly smysl, ale opět – ano, vždyť právě tohle je nejvýstižnější. Usmívajíc se celou četbu jsem rozhodla: Fred Vargas se po druhé přečtené knížce stává mou favoritkou! (Jo, ještě jsem si vzpomněla: ona je to detektivka. Pokud se na to nebudete fixovat, oceníte knížku víc, protože by vás mohlo naštvat, že vyšetřování plyne volně s časem, tak nějak samovolně, a že nahlédnout Adamsbergovi do hlavy by mohlo přinést újmu vašemu racionálnímu já. Ale to je ve srovnání s tím, jak vás četba uspokojí – tedy doufám - zanedbatelná maličkost.)... celý text