kap66 přečtené 2753

Když Bůh se směje a jiné příběhy 1924, Jack London

Bůh se směje, když s ním nechceme hrát, když na něho chceme vyzrát, když... - když chceme před životem utéct - když se životu vyhýbáme a nevyužíváme všechny radosti, které nabízí - když se staneme na něčem či někom závislými - když narazíme na úplně jiné pojetí života a jeho smyslu - když nadřadíme peníze a svůj život nad život jiný, nad lidskost. Všechny povídky jsou spojené motivem „božího pobavení se“ nad lidským počínáním. Jsou tedy založené na jeho či jejich (Bůh či bohové, obojí je zastoupeno) smyslu pro humor, takže jejich vyznění není až tak náboženské, spíše etické, filozofické, sociální, někde černohumorné. V některých se hazardéři s božím záměrem vynulují rovnou sami, někde si můžeme domýšlet, kdy a jak se to stane. Většina povídek je výborná: Odpadlík, Jenom maso, Čajnago, Semper Idem. „My nikdy nevyhrajeme. Někdy si myslíme, že vyhráváme. Je to malinké žertování bohů.“... celý text

Kamenný déšť 2013, Thomas Enger

Zkusila jsem to, nemasírovaná komerčními tahy a neovlivněná komentáři, a došla téměř na čtyři hvězdičky a zapsání si této knížky do hlavy jako „normální“, což je u mě pochvala. Sedla mi především přehlednost, nepřekombinovanost děje. Vševědoucí autor vidí do hlavy jak Henningovi, tak policistům (ubrala bych sliny stékající z Bjarneho slizounských úst v přítomnosti krásné kolegyně). O novináři se dozvídáme (logicky) víc a má nejdůležitější roli, policie je dost upozaděná (a nebýt tajného „donašeče“, až zanedbatelná), ale jejich vyšetřování jsou Henningovou iniciativou spojena (jsem ráda, že si Henning výsledky vyšetřování nesyslil až do konce, jak jsem se bála). Jeho osobní příběh je postupně odhalován a bude hrát roli zřejmě dál. Dialogy plynuly nenásilně, až na výjimky (v jedné vyhrocené situaci mluví rozrušená a psychicky narušená postava jako kniha). Fantomová bolest má o něco málo lepší hodnocení. Přečtu si ji, až budu mít chuť nikoliv na „severského autora“ , nikoliv na „senzaci mezi krimi“, ale na obyčejnou, nepřehnanou detektivku. Snad mi to Thomas Enger splní a nepustí se do přehnaných skopičin.... celý text

Přísně tajná 2018, Janet Evanovich

Nezestárla ani o den! Krásná, štíhlá, svůdná i sváděná, ládující se kalorickými bombami (a přitahující bomby opravdové), tentokrát s charitativním cítěním (pečující o jednoho lúzra), ale hlavně neskutečně vtipná. Postavy kolem ní, staré známé i nové, se ocitají ve výbušných (někdy doslova) situacích a mezi sebou si nahrávají na to, co tu žíznivě piju: dialogy! Zkrátka - nejlepší. Byla, je - a s nadějí a toužebným přáním šeptám – snad ještě bude.... celý text

Poslední šance 2005, Michael Connelly

Básník 2010, Michael Connelly

Básník je nadprůměrná detektivka a Jack McEvoy funguje jako vyšetřovatel-laik celkem rovnocenně s pravými detektivy, navíc má k pátrání silnou a uvěřitelnou motivaci. Začátek mi připomněl, proč mám Connellyho tak ráda: okamžitě mě zaujme, jsem hned v centru dění, postavy jsou výborně charakterizované, lehce od sebe rozeznatelné. Známější sérii s Harrym Boschem jsem četla téměř v jednom tahu, tak moc mě strhla. Tady se to ale ukázalo jako chyba, protože 10. díl (Temné proudy), navazující na Básníka, se mi vybavil ještě celkem dobře, čili jsem ošizená o několik překvapení. Já tohle autorům detektivek neodpouštím; hra má být dohrána do konce, žádné naznačování a nedotaženost! Navíc čtu série ráda popořadě a nemám paměť jako slon, abych udržela detaily přes devět jiných dílů. Connellyho si vážím a pořád je pro mě jedním z nejlepších, právě proto jsem na něho přísnější. Však on to zase napraví, Renée Ballardová s Harrym Boschem mají naději být pro mě nejzajímavějším vyšetřovatelským duem.... celý text

Přirozená dívka 2008, Carl Hiaasen

Hiaasenovy detektivky mají větší šťávu, to je fakt. Jenže! Jakmile svede na jedno místo ty své záporáky na zabití a klaďase k pomilování a rozehraje s nimi neuvěřitelné, komické a napínavé situace, jsem jeho. Tohle se mu povedlo i tady. Ona „přirozená dívka“ je pěkně bláznivá (dokonce na to má papír) máma chlapce Frye, která by chtěla napravovat pokřivené charaktery (to se jí moc nevede, protože místní dva záporáci opět ve své příšernosti trhají rekordy) a pokřivený svět (to by se povést mohlo). Tentokrát je hlavní klaďas právě dvanáctiletý Fry; proto to pomilování beru zpět, ale tvrdím, že za pár let se o něj holky - ty chytřejší :-) - poperou. A pokud vás taky dojme svým pevným charakterem, láskou a prostě vším Fryův „bývalý otec“ a nebo vás okouzlí vzhledem a opravdovostí poloindián Sammy, nemůžete být zklamaní. Jako nejsem ani já a jako jsem u Hiaasena nebyla zatím nikdy. Čtu ho pro radost.... celý text

Počkej si na loňský rok 2004, Philip K. Dick

Z několika výborných komentářů níže se dozvíte vše podstatné, proto připojuji spíš dojmy než fakta. Má úchylka na cestování časem byla ukojena naprosto originální formou. Droga? Zajímavé. Pro někoho jako já, kdo si zkreslí vnímání leda tak dvěma plzněmi, je to naplnění úplně nových možností: rozostřenost vnímání i myšlení a nevyzpytatelnost v dějových linkách, podpořená vizí budoucnosti, ve které není ujasněn přítel a nepřítel, ve které je možné potkat sám sebe (a dokonce si pomoci) a ve které hraje minulost pro lidi jen roli nostalgické jednoduché hry, nikoliv prostředku poučení se např. o obyčejné lidskosti. Má četba obnášela opětovné kutání nových cestiček a narušování čtenářských schémat, to mě bavilo. A když se hlavní postava dozvěděla podstatnou informaci o sobě samém od mluvícího taxíku, věděla jsem, že zkusím další Dickovy knížky. Má-li pravdu ludek.n, že tady se autor držel zpátky, mám se na co těšit.... celý text

Černá krabice 2007, Joe Hill (p)

Nejsem úplně směroplatná :-) hodnotitelka hororů a vlastně se bojím dost nerada. Joe Hill mě ale nadchl Rohy, a i když mě Černá krabice zasáhla oproti nim otázkami o vině a trestu či pekle umírněněji, považuji ji za hodně dobré čtení: napínavé, vygradované, s dobrou atmosférou, a navíc opět s určitým přesahem. Mě ale opravdu hodně bavila jiná věc, stejná jako u Rohů: cesta, kterou autor nechává jít svou hlavní postavu. Jude nebyl zrovna sympaťák, se kterým bych ráda pobyla, jeho sbírka mě děsila jen o něco míň než jeho představy o oku a višňovém bonbonu a o zabíjení na SŠ a jeho pochybená morálka ve vztahu k dívkám mě štvala. Od tohohle antihrdiny se přes toho, kdo „…se naučil až příliš ochotně přijímat, co mu bylo nabízeno, aniž by se zajímal o možné následky…“, propracoval k člověku, se kterým bych poseděla a pohovořila – třeba i o hudbě. Takže i závěr beru naprosto bez výhrad a cítím spokojenost.... celý text

Byly tady, a už nejsou 2017, Haylen Beck (p)

Já a můj přítel ze čtenářského mládí Thriller jsme měli minulý rok dost těžký, skoro až krizový. Navzájem jsme si vyčítali spoustu věcí a tuhle to vyvrcholilo hádkou. Že prý já chci po něm pořád logičnost – a vůbec, že jsem prý až nežensky divná, protože mi vadí, když se někdy chce pořádně citově či psychologicky vylít na pouhých pár set stránkách. Já jemu zase připomněla jeho nekritický obdiv k sériovým vrahům s IQ Hawking krát 2, kterým příroda spravedlivě ubrala jen na množství tuku v těle, ošklivosti a fyzické neschopnosti. On mi zase tvrdil, že nikoho nezabije trocha sexu a právě mně jako ženě (a je to tu zas) by měly scény plné slastného sténání vyhovovat. A že nemám ráda ani mozek na zdi a vanu plnou krve, takže už neví, čím by se mi zavděčil. Na to zase já – co třeba pořádným vyšetřováním? Haha, zasmál se jako úchyl - a tím mi připomněl, že úplně postrádá smysl pro humor. Bylo toho víc a bylo to vážně drsný, a kdybych si nevzpomněla na pár společných světlejších chvil, dala bych mu kopačky. Sice ne úplně stoprocentně, ale celkem dost mě usmířil touhle knížkou, která obsahuje většinu toho, co žádám. Motivy únosců jsou jasné a rozumím jim. Na obou stranách spravedlnosti stojí LIDI dopouštějící se chyb, takže zakončení nespadne z nebe. Děj se žene rychle i díky tomu, že se nevrtáme nikomu v hlavě. Uměřenost, to je vlastnost vítězů.... celý text

Pravda 2015, Michael Palin

Obdivovatelé Monty Pythona vědí, že relevantní komentář s láskou pojatý zcela jistě napsal DennisMoore :-). Shoduji se tady s těsnou nadpoloviční většinou: Michael Palin je vzdělaný člověk se smyslem pro humor, cestovatel schopný předat přitažlivě svůj pohled a v Pravdě využívá všechen svůj talent. Román silně hraje na ekologickou strunu, uvěřitelně a nikoliv lacině. Hlavní hrdina Keith, laskavý a dobrý člověk, se pídí po pravdě a skutečně splní obtížné zadání. V okamžiku, kdy to vypadá jednak na konec románu, jednak na šťastnou a zabezpečenou Keithovu budoucnost, neděje se ani jedno a přichází nejnapínavější část s několika zvraty. Je to laskavé, milé, chytré a hezké, jako Michael Palin sám. Navnadilo mě to na jeho psané cestopisy.... celý text

Lucka, Maceška a já 2009, Martin Reiner

Zřejmě částečně autobiografické, intimní hledání sebe sama, plné tápání a ujasňování si vlastního já. Příběh je téměř nenápadný; jakmile jsem se chytila jeho nitky, ať už při pátrání týkajícím se básníka Macešky, tak v Tomášových dnech strávených s malou dívenkou, rozpil se hned do autorova nitra. Čtení mě zajímalo a bavilo, ale převládl ve mně pocit tápání. Tomu, které se týkalo života vypravěče, rozumím. To, které se týkalo stylu, mi dojem z četby tříštilo. Rozhodně z ní mám ale celkem dobrý pocit a mám chuť se více dozvědět o brněnské literární scéně a Ivanu Blatném, jenž se stal autorovým velkým tématem.... celý text

Kronika Pickwickova klubu 1961, Charles Dickens

Kniha, kterou jsme na střední škole brali jako příklad suchého anglického humoru, což jsem tehdy slyšela poprvé v životě a nějak si to neuměla představit. Teprve nyní, kdy anglický humor – bez ohledu na stupeň vlhkosti – považuji za nejlepší na světě, doháním dluh a vzdávám hold této klasice. Co je vtipné: prekérní situace založené na nedorozuměních, příhody (občas banální), příšerné ženské, satirické šlehy do vydřiduchů,... Ale nejlepší ze všeho je jazyk! Laskavý a zároveň ironický tón v popisech: "Jeho brada nabyla oné vážné a důstojné podoby, kterou zpravidla popisujeme tak, že před název tohoto fyziognomického rysu klademe přívlastek "dvojitá". A jeho pleť se honosila onou prapodivně pestrou směsí barev, kterou lze pozorovat jedině na pánech příslušnících jeho cechu a na nepropečeném rostbífu." I v dialozích, v nichž podle způsobu vyjadřování každou postavu poznáte: "Ha! Ha! zvolal Jingle. Dobrák od kosti, ten Pickwick – zlaté srdce – starý pašák – ale neměl by se rozčilovat – to škodí, strašně – pá, pá." Nebo přímo pan Pickwick, trochu kožený: "Nevěstin otec, náš dobrý přítel zde, je vzácný člověk a jsem hrdý, že se s ním znám. Je to muž laskavý, znamenitý, svobodomyslný, dobrosrdečný, pohostinný a štědrý." A mí oblíbenci, otec a syn Wellerové: "Abysi věděla, zlatíčko, tak bysem to už nějak přežil, dyby se už nevrátil nikdá. Ó, ty bídáku! zvolala paní Wellerová. Děkuju, zlatíčko, pravil pan Weller. Ale děte, děte, otecko, řekl Sam, před cizejma žádný takový něžný vejlevy." Je to POČTENÍ. Doporučuji všem, kteří nejdou po ději, ale jimž vyhovuje – samozřejmě on, legendární suchý anglický humor :-) a překlad vypilovaný k dokonalosti (E. a E. Tilschovi).... celý text

Peníze od Hitlera 2006, Radka Denemarková

Po dvou autorčiných knihách budu v dalších očekávat totéž. Závažné téma zpracované tak, aby mě zasáhlo ve vší síle a syrovosti, zobrazené s detaily, které budu z hlavy horkotěžko dostávat. Hlavní postava: žena, jíž díky ich-formě rozumím a dokážu se dívat jejíma očima. Další postavy, jejichž malost a primitivismus v chápání světa znemožňuje porozumění a soucit, z jejich strany ke Gitě a poté z mé směrem k nim. Více vypravěčských linií střídajících se těsně za sebou. Motivická propojenost. Bohatá slovní zásoba, básnické obrazy. Autorka do mě nastřílela hřeby, aby ve mně zůstaly vězet. Nikoliv několik velkých, ale stovky malých. Rozsekala tedy svou výpověď do kratičkých vět: "Lednička je vyrabovaná. Dostanu nestydatou chuť na řízek. Z mísy alespoň vyškrábu zbytek čočkového salátu. Uvařím si brambory." Rozumím tomu, proč tento styl volí. Zvykám si. Vydržím i oddělení účelové věty: "Vrazím si pěst do pusy. Abych nevykřikla." Nikdy si ale nezvyknu na samostatně stojící přívlastkové věty: "Dveře znovu rozrazí a vylítne pro Denise. Který se zájmem zírá." "Styky se mnou bojkotuje dcera i vnučka Anna. Která je navíc čerstvě zamilovaná." Obsahem jsem niterně zasažena, formu přijímám s touto výhradou.... celý text

Kukly 1992, John Wyndham (p)

Zajímavé čtení, mě osobně zneklidňující spíše vyústěním než popisem světa po Utrpení. Přijímám představu, že po katastrofě celosvětového dosahu se může zvrátit vývoj lidstva do primitivní verze jakés takés kultury lpící na dogmatech, jež se stanou důvodem krvavé likvidace odlišných jedinců. Část o Davidových schůzkách se Sophií a dorozumívání se mezi "nadanými" je dětsky dobrodružná, po jejich odhalení a útěku je už tvrdší. Nějak se ale pořád nemůžu popasovat se závěrem a autorovou vizí možné "dobré" budoucnosti. Přesto se mi zatím všechny Wyndhamovy knížky líbily, protože science fiction nepojímal technicky, ale morálně.... celý text

Neptunův trojzubec 2007, Fred Vargas (p)

Musím si začít tuhle autorku šetřit (stejně jako třeba Jaroslava Velinského, a vlastně i z podobných důvodů). Jenže minulý díl "A Seina teče" byl jenom taková čokoládička o třech čtverečcích. Jen mi zvýšila chuť na další – a vůle byla pryč. Neptunův trojzubec, to je čokoláda La Madeline au Truffle od Knipschildta! (prý nejdražší na světě). Fred Vargas píše tak skvěle! Trochu švihle, hodně vtipně, malinko absurdně, ale zároveň logicky - zatímco zápletka v některém z předchozích dílů nehrála pro mě roli nejdůležitější, zápletce v "Trojzubci" nevyčtu ani drobeček a byla rovnocenným partnerem humoru, který mě mnohokrát přinutil knížku sklonit, nahlas se smát, pak si nechat v hlavě těch pár vět doznít, znovu si je přečíst, znovu se zasmát, ale už číst dál, protože jsem i v té pobavenosti napnutá jako málokdy. Cože, použila jsem dvě zvolací věty? To je na pováženou. Tak už jen jednu: knížky Fred Vargas místo antidepresiv!... celý text

Skleněný pokoj 2012, Simon Mawer

Román napsaný tak, jak se čeká od románu určeného "širšímu čtenářstvu", tedy i mně. Známé a reálné místo je základem (pro nás z Česka je to ještě o něco zajímavější), kolem sviští (doslova, vždyť počet stran je na takové rozkročení nepatrný) dějiny 20. století (o kterých víme dost) a berou s sebou několik fiktivních postav propletených vzájemnými vztahy a pobytem na zmíněném místě. Vše je pojato velmi obrazově, jemně a především velice čtivě. Souhlasím s komentáři: působivý je účinek jak na rozum (chci se dozvědět o vile Tugendhat víc), tak hlavně na city (spoluprožívala jsem osudy postav, s nimiž dějinné události zásadním způsobem zamávaly). Čte se to dobře a citové působení je až hmatatelné. Jenže právě tohle ve mně vzbudilo ostražitost a já si uvědomila, že mi už trochu vadily opakující se milostné trojúhelníky a čtyřúhelníky a že je až legrační představa existence latentní lesbické strunky v každé ženě (a že to patří jinam než do vážně míněného románu). Je tam téměř vše: zrození a smrt, životní výhry i prohry, nálezy a ztráty. A mnoho milostného, bohužel na úkor nadhledu (a aspoň špetky humoru). Ale pocit z četby mám uspokojivý.... celý text

Vešla do moře 2017, Mark Douglas-Home

Přívlastky z mého komentáře k prvnímu dílu: milé, zábavné a úsměvné. Co zůstalo: Cal McGill má zajímavé povolání a je to trochu samorost a pavouk, který si vystačí sám; lidem by pomáhat chtěl, ale hledání mrtvých v moři ho citově vysává, takže se mu teď zrovna spíš vyhýbá. Je to pořád milá, sympatická postava, na které se dá celá série vystavět. Dobře vystižená atmosféra skotského městečka se zvláštními figurkami. Co se utopilo v moři: Především vtipnost a šmrnc, ztělesněné v prvním dílu policistkou Helen. Calovou spoluhráčkou se tady stala Violet pátrající po své matce, dívka bez šťávy a náboje (které jsem vnitřní sílu, o níž mě autor stále přesvědčoval, moc nevěřila). Část napětí, protože policejní vyšetřování vlastně neprobíhá téměř vůbec a také dost dlouho trvá, než Violet vyloží karty Calovi na stůl a on může začít pátrat. Škoda. Třetí díl ale zkusím.... celý text

Sonáta pro Azazela 2013, Dušan Fabian

Nováček 2007, Robert Muchamore

Výborná četba pro kluky i pro klukovské holky (tedy mě ve věku tak 11 let; škoda, že jste mi to, 1amu, nedoporučil už tehdy :-)). Myslím, že bych z toho byla nadšená: lumpárny i přes dobré úmysly, pak tvrdý výcvik a překonávání sebe sama, dobrodružství, ale pouze v zájmu spravedlivé věci – stoprocentně bych se v tom hledala a nacházela. I styl odpovídá věku čtenářů, tak to má být. (Dva nedorazy vyčítám překladu: jako kdyby překladatelka zadala hromadně změnit všechna „ty jsi“ na „tys“: ty jsi udělal – tys udělal (v pořádku), ty jsi kamarád – tys kamarád (v dialogu děs). Začínám už být vysazená na podivnou práci s nespisovnou češtinou. Copak někdo v jedné větě použije: "S tlustýma šerednýma manželkama a rozmazlenými haranty"?) Tímhle si ale nenechám zkazit dobrý dojem z knížky, kterou bych před 40 lety brala bez výhrad - a teď si ji vlastně dost užila.... celý text

Divodějní 1997, Douglas Adams

Antologie je rozdělena do tří částí po osmi povídkách (takže jich není téměř 40, jak uvádí anotace); autor každé z nich je přiblížen v únosně dlouhém medailonku a z jeho děl jsou vybrány povídky či úryvky z románů s vtipným vyzněním. Mágové a udělátka: ocenila jsem pro nápady, které do obyčejné skutečnosti vnesou absurdní prvek. Nejlepší je Harmonizátor H. Kuttnera, Značná moc E. F. Russella, Udělátko R. Bradburyho, Ne v této vazbě P. K. Dicka. Meč a magie: hrdinská fantasy není to, čeho jsem chtivá nejvíc, ale téma někdy klame tělem: povídka Bájné zvíře S. Donaldsona připomíná chvíli Orwellovo 1984 a je výborná. Astronauti a mimozemšťané: jsou zastoupeni mým velkým oblíbencem K. Vonnegutem, nezklamal černohumornou povídkou B-1-T NEB NEB-1-T. Povídku Playboy a slizký bůh I. Asimova považuji za jednu z nejvtipnějších z celé antologie. Naprostou většinou je to dobré a vtipné; jako u každé antologie doporučuji rozdělit si čtení na víc dnů.... celý text