kap66
přečtené 2753
Vyšlapaná čára
2018,
Sara Baume
Zase se Sarou, tentokrát při cestě po vyšlapané čáře. Zase jsem se nechala unášet jejím obrazovým viděním světa a zase jsem měla při četbě pocit celistvosti dané souladem nádherného jazyka s projevy narušené psychiky (což zní zvláštně, ale ona to umí). Rozumím jejím stavům, tomu, jak se vzdaluje tužbám i samozřejmostem těch tzv. normálních, usmívám se při jejích asertivních hovorech s těmi, jejichž schémata jí připadají prázdná (psycholožka, Svědkové Jehovovi, kadeřnice). Nedokážu se úplně ztotožnit s jejím ulítlým fotoprojektem, ale baví mě kompozice jím daná, stejně jako její zkoušení sebe sama z děl jiných umělců. A doufám, že jsem dobře pochopila, že návrat k mrtvé babičce do umírajícího domku nebyla cesta ven, ale k té cestě povede (a hlavně bych to přála její mamince, které dcera fakt dávala zabrat…). Překlad je opět výborný, přestože poněkud zastaralé „napadlo mi“ (jak zmiňuje meluzena) popíchne, stejně jako neexistující „rozvzpomenu se“ či „nevyzpytovat světýlko“; nakonec jsem si ale řekla, že do tak zvláštní knížky i patří.... celý text
Clayův most
2019,
Markus Zusak
Posel a Zlodějka knih nehráli na to, abych jim uvěřila, ale přesně to se stalo. Clayův most má být, přišlo mi, téměř realistickým příběhem, ale já mu bohužel neuvěřila už základ, tedy vypravěče. Autor se převtělil do muže píšícího stylem odpovídajícím nezkušenému spisovateli, který chce psát přirozeně. Tomu odpovídají hlavně krátké věty (zvláštně řazené do odstavců, často na principu 1 věta = 1 řádek), dále na jedné straně používání nespisovných slov (překladatelsky dobře zvládnuté, až na výjimky – např. „staříka s elektrickejma vlasy“), na druhé straně obrazných vyjádření, která vypravěčově „nezkušenosti“ zase tolik nesedí. Vadila mi i přemíra otázek a několikrát nastíněná budoucnost, vesměs tragická: „A nevěděli, co je čeká.“ „A s námi šla volným krokem smrt.“ Tento styl byl pro mě natolik rušivý a nepřirozeně působící, že jsem pak viděla umělost (bráním se použití slova kalkul) i v tom, jak autor bratry podělil specifickými vlastnostmi, koho nechal odejít či umřít, jak pracuje s motivy (kolíček). Nedávno jsem dumala nad označením „knížka pro mě“. Jaká jiná by to měla být než tahle: napsal ji můj oblíbený spisovatel, jsou to jakoby vzpomínky na rodinu, je plná lásky, nese poselství. Někdy to zkrátka nevyjde – a mně je to v tomhle případě líto.... celý text
Zátiší
2014,
Louise Penny
Tři důvody, proč přiděluji maximum hvězd a proč považuji tuto sérii za svůj letošní „sériový objev“: „Chci říct, není tohle na vraždě právě to strašné? Že ji nevidíme přicházet. … Lidi, na které jsem se nejvíc zlobil, o tom pravděpodobně nevěděli. Dává to smysl?“ - Atmosféra nenapovídající zločinu. Žádná vesnice napěchovaná a bublající nenávistí, ne, poklid a – až na výjimky - přátelství, spolupráce, láska, minimálně přijatelné sousedské vztahy. Vražda tu působí nenormálně, jako něco, co nikdo nečeká - a tak to má být, ne? „Ale musíte i naslouchat. Naslouchat lidem z vesnice, naslouchat podezřelým, naslouchat klepům, naslouchat svým instinktům a naslouchat svým kolegům.“ - Vyšetřovatelé, kteří spolu fungují (a pokud ne, je to správně a logicky vyřešeno) a opravdu vyšetřují, způsobem odpovídajícím prostředí a době, pod vedením inteligentního a lidského inspektora – představte si, ženatého nealkoholika! :-) „Gamache věděl, že zločin je veskrze lidský. Příčina a následek.“ - Podstata zločinu: vražedný motiv jednoduše a prostě existuje, tedy není založen na tom, že vrahovi se jenom vraždit zachtělo, protože ho to baví. Ještě musím něco přihodit, tentokrát už bez citací: je to příjemně psaná detektivka, vtipná, ženská v nejlepším slova smyslu.... celý text
Série C-L
1968,
Eduard Fiker
Rok vydání (1958) mám v hlavě spojený s tuhou totalitou, ale do Stalinovy smrti bylo zřejmě tuho mnohem, mnohem víc. Tady jsem tedy o věci, které by se daly považovat za psané na „společenskou objednávku“, nezakopávala nijak často. Estébáky si tu ve výborném komentáři vzal na mušku jadran a rozebral to logicky a uvěřitelně. Občas se tu zasoudruhuje a někdo je označen za šmelináře, ale je to obraz doby a vůbec to z textu netrčí. Stylizaci do postavy vyšetřovatele, jehož mozek je zvyklý rychle reagovat a pracovat s fakty, zvládl autor velmi dobře: žádné vycpávky, střízlivé podání informací. Spolupráce Kalaše s Karlíčkem, bystrým, citlivým a občas vtipným, funguje přirozeně a efektivně, každý vnáší – do vyšetřování i vyznění knížky – něco svého. Jazyk díla mě zajímá vždycky. Ojediněle jsem měla pocit hlubšího ponoru než do 50. let, ale nevadilo to: „Teď už lidí ani světel na silničce není.“ Překvapil mě „taxametr“ označující nejen přístroj, ale celý taxík (musela jsem si to ověřit v Slovníku spisovného jazyka českého), ale s „lučebníkem“ vedle chemika si Fiker spíš dělal legraci. A případ? Napínavý, zajímavý, s některými nečekanými momenty. Dobré to bylo.... celý text
Pýcha a předsudek
2008,
Jane Austen
Tuhle jsem v nějakém komentáři zahlédla názor, že by nikdo neměl číst a hodnotit knížky, které pro něho nejsou. A just jo, řekla jsem si u Pýchy a předsudku, majíc v hlavě svou dětskou podobu klukoholky, která by byla ráda považovaná za indiána, i svou dospělou nechuť promenovat se ve slavnostním hávu, dbát na bontón a pindat o mužích. Nutno ale přiznat, že k tomu „just jo“ jsem se pár let odhodlávala a nakonec si to zadala jako úkol. Čekala a dostala jsem přesně tohle: „Obě tam strávily asi hodinu, velmi příjemně zaměstnány nákupem u modistky přes ulici, pozorováním vojáka na stráži a přípravou salátu s okurkami.“ Čím to tehdy ti jakžtakž bohatí žili? Plesy, slavnostními hostinami, procházkami, psaním dopisů, a hlavně líčením na bohaté protějšky, zde tedy muže. Děs. Uznávám, téma fakt není vůbec pro mě. Ale způsob psaní! Milá Jane (budu ti tykat, proti mně jsi mladinká), ty jsi snad do začátku 19. století - a ještě k tomu do romantismu - skočila z budoucnosti. Jak si jinak vysvětlit tvůj dar vtipnosti (kde jinde v romantismu je?), skvělé dialogy a hluboké kresby charakterů. Žádný úkol! Bavila jsem se celou četbu. Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Něco mi brání uznat porážku až tak moc. Pýcha, předpokládám, co jiného.... celý text
Třináct měsíců
2007,
David Mitchell
Pokud si přečtete skvělý komentář MessiáŠe, budete přesně vědět, do čeho jdete. Prý si dělal David Mitchell legraci, že konečně nastal čas (mj. po Hybatelích a Atlasu mraků), aby napsal svou prvotinu. Tomu vyjádření rozumím a oceňuji autorův smysl pro humor a sebeironii (obojí vás bude provázet celou knihou), ale úplně mu nevěřte. K prvotinám určitě často patří autobiografické rysy, vzpomínky na dětství a dospívání, snad i částečně promítání autorova dospělého pohledu na tehdejší obrovská dětská trápení. K prvotinám určitě často patří také spousta chyb. David Mitchell je ale mistr promyšlené kompozice a všechno (i ta nedokončená vyprávění) má svůj smysl. A když je ona promyšlenost jen základem (a nečouhá z toho, aby to vypadalo umělečtěji), dostanete přesně tohle: naprosto uvěřitelný a přirozený příběh, plný porozumění, citu, vtipu a hloubky, který se do vás zapíše a se kterým se ztotožníte. Mně se tak stalo.... celý text
Skákavý žabák a jiné prózy
1979,
Mark Twain (p)
Přes 40 krátkých i delších povídek, z nichž většina mě bavila, a to doslova. Satirický náboj se zaryl několikrát do novinářů (bezvadné povídky Jak jsem redigoval zemědělské noviny a Novinářem v Tenessee), mravoučné literatury (také výborné Příběhy hodného a nehodného chlapečka), detektivek, zákonů a zákonodárců, úředníků,… Ráda jsem si po kratičké době připomněla milé Výňatky z Adamova deníku a Evin deník a po hodně dlouhém čase kapitalisticko-romantickou Milionovou bankovku. A při „negerském“, soucitném Skutečném příběhu se mi zastesklo po Huckleberrym Finnovi, na kterého bych se měla podívat po desítkách let poučenějšíma očima a možná mu ještě pár plusů přidat. Jsou to vtipné (někdy černohumorné), dobře vypointované povídky, z nichž jen pár přímočaře politických se mi tolik nelíbilo. Mark Twain měl ale dar humoru a uměl ho prodat – ne, lépe: uměl nás jím podarovat.... celý text
Temnější než noc
2010,
John Lutz
Dobrý rozjezd, říkám si. Pearl - holka s charakterem, odvahou a průšvihem, Frank - policajt na odpis, zřejmě nespravedlivě; spolupráce bude fungovat, pomůžou si navzájem, těším se na to. Dialogy přirozené, dobře se to čte, vidím to na čtyři hvězdy. A pak jsem chytla krutihlavvirus, ten se začal nekontrolovatelně množit a na konci jsem měla z kroucení hlavou závratě. Způsobila to motivace jednání (a hlavně nejednání) postav, a to naprosto všech. Ptám se jak tříletá pořád dokola PROČ (něco málo lehce prozradím): - proč Frank a ti dva nevyšetřují a jen čekají na další vraždu (a že jich bylo dost)? - proč se nikdo nediví tomu, že se jim v zamčeném bytě objevuje víckrát něco, co není jejich? - proč spolu o tom manželské páry vůbec nemluví? - proč tam je ta terapeutka? - a proč to proboha zrovna tenhle vrah a zrovna takhle dělá? Autor se několikrát posmívá seriálům ve smyslu: TOHLE MOJE je život, ne ty televizní fikce. Přitom se mu povedlo vyrobit detektivku, ve které jsou oběťmi mimozemšťani a vyšetřují to mimozemšťani. Nemyslím to jako pochvalu. A mimozemšťanům se omlouvám.... celý text
Matka vzala roha
2016,
Edgar Dutka
Už název napovídá, že autor nebere svůj život, který rozhodně nebyl běžný, tragicky vážně (jak jinak by se s tím dalo vyrovnat...). V kratičké knížce zachycuje chronologicky výseky z několika desetiletí. Všechny povídky, v nichž je použita ich-forma i er-forma, jsou - podle návaznosti - zřejmě alespoň zčásti autobiografické, ve všech je patrný moudrý nadhled i humor. Dialogy jsou dobré, až mi je skoro líto, že je autor nevyužívá víc. „My jsme okamžitě poslali dálnopis na školu, že není v zájmu republiky, aby byl ke studiu připuštěn. Napsali jste, že jeho matka je protistátní coura, která utekla z basy a vyhnula se převýchově? To jsme nenapsali, soudruhu majore, ale oni to pochopili. Dali mu písemně, že zkoušku sice udělal, ale že mají moc zájemců a nemůžou ho vzít. Jak to, že ho vzali? Nevzali. On se přihlásil do Stalinových závodů do učebního poměru. Mysleli jsme, že tím to je vyřízeno. Jenomže on ten papír z jedné školy poslal na druhou a tam ho vzali. To jsme nemohli tušit. A tuhle historku mám překládat soudruhům do ruštiny? Víte, co mi na to řeknou? Proč jsme toho zkurvysyna hned nezastřelili? Ušetřili bysme si papírování. Kdežto my, díky naší bdělé Estébé, necháme té protistátní mrše vyštudovat inženýra! A pak že nejsme demokrati.“ Zajímavý osud zajímavě podaný.... celý text
Sráči
2017,
Richard Price
Bráno od začátku: bertrand, Killingjoke, trudoš, Roubas, marlowe, DriftsBooks, milary. U každého z těchhle komentářů jsem si minimálně jednou řekla – jo, to je přesně ono! Shrnu to a snad i přidám něco svého. Poctivě napsaná kniha vyžaduje poctivého čtenáře, který pak získá nejhlubší uspokojení; kvůli tomu já čtu. Sráči mi to splnili naprosto vším. Prostředí ve mně vyvolalo chuť znovu si pustit The Wire; atmosféra, o které reálně vím houby, ale její zachycení je dokonalé – jsem tam. Věřím navíc postavám a jejich motivaci, a to naprosto všem; psát kladným i záporným je blbost, žádná černobílost tu není. Jenom lidi. Ne „jenom“. Jsou to LIDI - s odhodláním odvést dobře práci, schopností či aspoň předsevzetím milovat, pochybnostmi a výčitkami, morálkou a city. Způsob psaní mi vyhovoval tak, že se mi bude těžko v tomto ranku hledat konkurence; perfektní dialogy, skvělá čeština překladu. S vyzněním jsem dost dobře schopná se ztotožnit; pojetí spravedlnosti je téma, které si sama pro sebe řeším častěji, než je možná běžné. Zapisuji Sráče do své hlavy na jeden uzounký řádek, který je ale úplně navrchu detektivkovo-kriminálkové pyramidy. Dlouho tam bylo samotné Larssonovo Milénium, loni tam přibylo L. A. Přísně tajné. Takže 5 kusů, respektive 3 autoři. Díky jim!... celý text
Roseanna
1986,
Per Wahlöö
Ne že by se mi v reálu stýskalo po době, kdy všichni, i policisté, byli závislí v dálkové komunikaci na pevné lince, v dopravě na vlaku, a pokud chtěli z USA nějaký důkazní materiál, zabalili ho Američani pěkně do balíku a poslali poštou! Tady jsem si to ale ráda připomněla. Hodiny jsou tu spíš dny, dny jsou měsíce. A můj oblíbený švédský spisovatelský pár se rozhodl neohýbat realitu kvůli literatuře, ale obtisknout ji věrně i do tempa děje: zjišťuje se totožnost mrtvé a trvá to dlouho, tak o tom čtete taky pěknou dobu. Pak ale švédští vyšetřovatelé dostanou onen zmíněný balíček - s filmem, na kterém hledají Roseannu - a já chci děj ještě zpomalit, jak je to zajímavé. Martin Beck tu ještě není úplně ten z Nočního autobusu a jeho dialogy s kolegy mi ještě necukaly koutky, ale stejně mě to bavilo číst. Není to četba pro mladé, kteří chtějí sprintovat. Je to pro nás, kteří vyznáváme spíš indiánský běh - chvíli jdeme, chvíli si lehce klušeme; do konce se dobereme taky, a užijeme si to.... celý text
Předmět doličný
1998,
Patricia Cornwell
Ty jeden zatracený mizero! …jako bych byl nějaký zatracený bacilonosič… Vy ty zatracené testy berete vážně… Zatracená kap66, dej už s tím zatraceným slovem zatracený pokoj. Zatraceným čtenářům je většinou fuk, že to žádný zatracený Čech nepoužije, natož ve spojení se zatracenou spisovnou češtinou. Zatracení překladatelé si s tím kvůli tobě nebudou lámat svou zatracenou hlavu a hledat adekvátní NEzatracený výraz. Přitom je tenhle překlad zdařilejší než u prvního dílu. Také autorka volila slova uvážlivěji a nepřeháněla to s násilným kontrastem mezi Kay a Marinem, takže jejich dialogy a spolupráce jsou hladší a věrohodnější. Namouduši jsem zamýšlela dát čtyři hvězdičky, protože je to krok správným směrem. Pak se ale na scéně objevila komplikace v podobě Kayina ex a jejich kontakt odfoukl jednu hvězdu do nenávratna. A bohužel mě ani vyšetřování nezaujalo natolik, aby vyvážilo topornost některých scén. Navíc mi Kay ani napodruhé nezačala být zásadně sympatická, což při četbě tolika dílů potřebuji. Ještě jednou, do třetice to zkusím.... celý text
Sochařka
1999,
Minette Walters
Poutavé čtení, které mi zalezlo do hlavy podobně jako hlavní hrdince Roz dětská říkanka. „Líza Bordenů sekeru vzala a matku svou jedinou čtyřicetkrát ťala.“ Výborně, nezvykle zadané role. „Roz zjistila, že jí dělá potíže dívat se na Olive. Její dobré vychování spolu s šeredností té ženy předem vylučovaly jakékoliv zírání a neforemný obličej Martinové byl tak prázdný, tak nečitelný, že Rosalindě po něm neustále sklouzával pohled jako máslo po horkém bramboru.“ Perfektně načasované upouštění informací, kterým si mě autorka vodila jako loutku. Neujasněnost faktů a jejich přelévání, které mě pokaždé tak krásně znejistělo – protože to vždycky bylo logické a možné. Střet našeho „normálního“ uvažování, pohodlného schématu, a života v mnohem barevnější podobě; dialogy Roz a sestry Bridget, např. o souvislosti krásy fyzické a duševní, byly až filozofické. A nakonec spojení inteligence a vtipnosti. Tohle všechno mě zajímalo a bavilo. Jsem já to ale dítě čtenářské štěstěny. Už podruhé během dvou týdnů píšu, že se mi knížka ohromně líbila.... celý text
