kap66
přečtené 2753
Viděla jsem vraždu
2010,
Agatha Christie
Náhodně jsem si brzy po sobě znovu přečetla tři poirotovky a zároveň „oliverovky“, které mi kdysi tak neutkvěly v paměti. Porovnávala jsem si Ariadne Oliverovou z 30. let (Karty na stole) a z 60.–70. let (Sloni mají paměť a Viděla jsem vraždu). Já si teda radši Agathu představuji jako slečnu Marplovou, ale jestli v paní Oliverové opravdu zobrazila něco ze sebe, byť s nadsázkou a vtipem, promítla do ní tady i své stárnutí a ubrala jí na ztřeštěnosti. Zestárla ale i autorka sama, nedá se nic dělat; pořád mě to baví číst, ale tu jiskru už to trochu postrádá. A taky mě zarazilo to, čeho si někteří také všimli: že soucit s oběťmi–dětmi nemá vrah, nějak i chápu, ale že i Poirot se vyjádřil ve smyslu (ne doslova) „patřilo jim to“? Tvrďák... (Jeden nedoraz, zřejmě překladatelčin: Joyce se ptá paní Oliverové, proč se detektiv z jejích knih jmenuje Finn; on je ale Fin národností, zřejmě podobně jako je Poirot Belgičan, ne?)... celý text
Se žlutou hvězdou
1959,
Karel Poláček
Knížečka pro čtenáře, kteří mají rádi Karla Poláčka; nemyslím, že by oslovila někoho, kdo o něm v životě neslyšel. Je to pohled do hlavy inteligentního a vzdělaného člověka s přehledem, který si zapisuje nápady a postřehy, domýšlí souvislosti, zapisuje stupně své nálady. To vše spíše pro sebe (samozřejmě, je to deník), ale i tak to bylo pro mě vrcholně zajímavé, protože – viz má první a druhá věta. Někdo tu otevíráte otázku, proč Poláček neodešel, když zřejmě mohl. Já jsem velmi, velmi opatrná při hodnocení chování jiných lidí v extrémní situaci, natož po delší době. Já už vím o koncentrácích „všechno“, oni nevěděli skoro nic; vůbec si nejsem sama sebou jistá, jestli přesně v téhle chvíli vyhodnocuji situace správně, a je mi jasné, že po letech si lidé budou ťukat na čelo a ptát se – proč tohle udělala/neudělala? Zpátky k Poláčkovi: přijde mi, že tady i na tohle tu odpověď zčásti najdete.... celý text
Veřejná zpověď ženy ve středních letech
2002,
Sue Townsend
Když se autorka převtělila ve středním věku do uhratého Adriana, bavila jsem se bezvadně, když zůstala ve své kůži, byla jsem nějaká otrávená. Zřejmě jsem od názvu „Veřejná zpověď“ čekala přece jen víc než banální zážitky, navíc bohužel nepříliš vtipně podané. Přitom je život v menopauze tak vděčným zdrojem humoru! :-) (Nu což; aspoň mě to inspirovalo - zkusím si zase transplantovat mozek a oči mladého Adriana, protože od jeho „let v divočině“ jsem v sérii nepokračovala.)... celý text
V klubíčku štěstí
2019,
Anna McPartlin
Anna McPartlin si opět zvolila téma smrti. Opět postavila příběh na postavě dobré ženy v roli matky a dcery. A opět zkombinovala velmi uvěřitelné zpodobnění rodiny, která byla naplněna láskou, vtipem a životem (tohle umí autorka vážně moc dobře), s tragédií. Zatímco „Poslední dny“ jsem přijala beze zbytku, protože mě zajímalo to, jak se může mladá ateistka vyrovnat se smrtelnou nemocí a faktem brzké smrti, tady toho na mě bylo přece jen moc. Hned na začátku se dozvíte z úst matky, že její šestnáctiletý syn Jeremy zemřel násilnou smrtí, a pak čtete tak trochu detektivku, protože je tu oběť, ale nevíte, jak se to stalo a kdo to zavinil. Vracíte se do doby před jeho smrtí, zjistíte, jaký byl, úplně vás okouzlí, zamilujete si ho, ale celou dobu vnímáte Damoklův meč, který stoprocentně spadne. A když se to stane, intenzivně prožíváte marnou naději rodiny, protože vy pravdu znáte, oni ne. (Tu detektivku jsem zmínila samozřejmě v nadsázce; kdo by vydržel číst o obětech, které má rád?) Je to příliš citově vysilující, až drásavá četba. Ale je to opět čtivé, s výbornými dialogy; jen matčino veřejné vystoupení v závěru knihy je trochu načichlé patosem a mnohomluvností – je to ale vyznění knihy, takže asi proto.... celý text
Český ráj
2018,
Jaroslav Rudiš
Tak takhle to, vy chlapi, máte! A víte, že - pokud to tak nějak je - to vůbec není špatný? Ani pro vás, ani pro nás - ženy? A že to i já, žena ve věku postav (dědci? – ale kdež!), můžu dost lehce přijmout? Je to knížka postavená na dialogu, žádný příběh, ale také žádné prázdné plkání; vždyť se ti chlapi mají rádi, soucítí spolu a uznávají se navzájem, dokonce se i trochu vychovávají, jejich machrování v sobě nemá tu pravou agresivitu, jejich pohled na sex a ženy není prvoplánově vulgární a jejich snaha pochopit sebe ve světě chlapů i žen je upřímná. Takže pro mě má Český ráj dostatečnou hloubku, kterou jsem vstřebala skrz hlasitý smích či posmutnělý úsměv. Byla jsem maximálně spokojená. Audiokniha: Petr Čtvrtníček über alle.... celý text
Kavalkáda mrtvých
2015,
Fred Vargas (p)
Fred Vargas je královna mé čtenářské radosti, spolehlivé a čiré, způsobené: - Adamsbergem a postavami dalších vyšetřovatelů: „Mezi mými lidmi je jeden velký spáč, který usne při každé příležitosti, jeden zoolog specializovaný na ryby, především říční, jedna bulimička, která mizí, aby si nakoupila zásoby, jedna stará volavka zběhlá v pohádkách a pověstech, jedno monstrum plné vědomostí, které bez bílého vína nedá ani ránu.“ - zápletkami a vyšetřováním, zdánlivě nelogickými, trochu bláznivými; nejde o čistou logičnost, takovou tu mužskou, jasnou a přímočarou, ale o vyšší stupeň logiky, kterou ovládají téměř výhradně ženy :-) - vtipností! originální, milou, nepřekonatelnou vtipností. Tohle všechno, takhle nakombinované, nikde jinde nenacházím. Už jsem to jednou napsala: v současné době mi Fred Vargas vyhovuje nejvíc, naprosto vším.... celý text
Čekání na tmu, čekání na světlo
2002,
Ivan Klíma
Bojovalo to ve mně. Na jedné straně vzpomínky na milé chvíle s Klímovými „Jitry“ a „Řemesly“, na jejich živost a jednoduchost v dobrém slova smyslu, a zároveň přijetí a i ocenění promyšlené kompozice v „Čekáních“. Na druhé straně (ani se mi to nechce přiznat!) trochu nuda a neztotožnění se s myšlenkami hlavního hrdiny, téměř v ničem. Přitom: dokumentarista s průšvihem z mládí a vězeňskou zkušeností, který pak kolaboruje s režimem, aby něco mohl točit - aspoň NĚCO, protože víc mu nedovolí, takže se stejně cítí být nedoceněn – a co s ním po roce ´89? – to je dobrá látka, přijde mi; propojení jeho reality s filmovými povídkami bylo právě to zajímavé. Zbylé linie byly ale až příliš nadsazené, až neživé; četla jsem je se sebezapřením. Slibuji Klímovi i sobě, že příště výběr vypiluji víc.... celý text
Poirotova pátrání
1929,
Agatha Christie
Komentáře tentokrát psali především studenti semináře „Spisovatelský vývoj Agathy Christie s ohledem na její ztvárnění postav Poirota a Hastingse“ :-). A, milí studenti, šli jste k jádru věci, ať už jste to odhalili citem či rozumem. Autorka očividně ještě vybrušovala nejen zápletky, ale i charaktery obou postav – a zaplaťpánbůh, že se jí to povedlo. Čtenář má být Hastingsem: méně důvtipným než génius, jak jinak, ale přece jen, až takhle… (a ten překlad z 20. let je vážně až úsměvný): „Vy nikdy, nikdy nebudete používati mozku, který vám dal dobrý Pán Bůh.“ A chudák Hastings ho stejně stále bezmezně obdivuje: „Poirot měl pravdu. Má ji vždycky, prokletý chlapík!“ Kdo ví, jestli by si tím A. Ch. neznepřátelila čtenáře – kdo by chtěl být v partě s takovým mamlasem. Pro srovnání: Poirotův proslov k Hastingsovi v trochu novější Smrti lorda Edgwarea: „A vy jste ten nejdokonalejší Hastings! Vy jste živá ilustrace normální mysli. … Vy vidíte do zločincovy mysli. Tuto schopnost já postrádám. Vy mi ukazujete, co si mám, podle zločincova přání, myslet. … Ce cher Hastings. skutečně k vám chovám velkou náklonnost.“ Tak jo, do téhle party patřit, to už beru. Ale - nejen z tohoto hlediska - bylo to zajímavé čtení.... celý text