kap66
přečtené 2753
Starý kraj
2016,
Dörte Hansen
„Starý kraj“ a „Denní dům, noční dům“ i „Svůj vůz i pluh …“ jsou jedné krve, Dörte Hansen a Olga Tokarczuk jsou rodné sestry a já mám obě ráda. Je to další knížka určená k pomalému vychutnávání si přírodních a venkovských obrazů, kouzla obratů a vět. Je to knížka k postupnému vžívání se do rázovitých postav, kterým se dá dobře rozumět, takže je snadné se do nich nakonec zamilovat, včetně důležitých postav v podobě Veřina domu i celého starého kraje, které s lidmi komunikují, přijímají je či odmítají. Krásné čtení, pokud máte v sobě celoživotně skrytou venkovskou notu nebo se vám podaří se na ni naladit.... celý text
Ender ve vyhnanství
2010,
Orson Scott Card
To byl duševní boj! Rozhodování, který díl zvolit po Enderově hře: sáhla jsem nakonec po logické volbě, po dílu chronologicky navazujícím. Několik věcí je úsměvných, třeba porovnání popularity 1. dílu (1181 hodnocení, četlo ho mých 15 oblíbených) a tohoto (123 a nikdo). Rozumím tomu. Enderova hra je akční, na „hře“ opravdu založená, vypointovaná. Ender v ní musí bojovat na mnoha frontách a taktizovat, hlavně tím je daná psychologická stránka. Je to dobré čtení, přitažlivé, jen v něčem lehounce naivní. Dala jsem mu 4 hvězdy. Ender ve vyhnanství je pomalejší. Psychologie je tu také dost, ale tentokrát spíš v Enderově vnitřním, morálním boji; jeho svědomí se nemůže srovnat s důsledky „hry“ a on hledá možnost nápravy. Úvahy přerůstají do filozofické roviny, ale stále je to čtivé a přístupné, i proto, že Ender zůstává díky cestování po planetách chlapcem, zatímco jeho přátelé a rodina (kromě Valentine) na Zemi stárnou. Zajímavé je srovnání Endera s bratrem Petrem, dříve Enderovým morálním protipólem, nyní Hegemonem, a jejich opačné cesty k tomu, čemu se dá říci „dobrý člověk“. Není to ale zdaleka jen tak teoretické a suchopárné, jak to z mého komentáře vypadá, a mnohomluvné je to jen někdy. Někdy jsem se nudila u intrikaření, nikdy ale u částí s průzkumem planety po termiťanech a jejího zabydlování lidmi. Zůstávám dál motivovanou čtenářkou :-) Enderovy ságy.... celý text
Ticho
2020,
Sára Saudková
Jak a čím zaujmout v prvním dílu série: - originální postavou vyšetřovatelky, která dala označení „babochlap“ úplně jiný rozměr - neotřelým jazykem a zvláštní, poněkud vulgární poetikou - případem malinko kulhavým, ale tento handicap zamaskovat předchozími body. Jak všechno v druhém dílu podělat: Souhrnně řečeno: všechno vyjmenované přehnat a nafouknout do prasknutí, nezapojit autocenzuru a zřejmě ani nikoho, kdo by vychytal nelogičnosti z reality i jazyka. Nejnesnesitelnější jsou přirovnání, obsažená v autorské řeči a promluvách Oldřišky a dalších minimálně pěti postav. O jejich množství si udělejte představu z ukázky, v níž jsem nevynechala jedinou větu: „Když si skočím na chvíli do kanceláře, hm, taková chvilka se protáhne JAK vobličej pokladní o vánočním výprodeji. Oldřiška už se znala. Odběhnu si na pár minut, jen něco málo dokončit a najednou se minuty pomnoží JAK potkani. Hodina dvě tři zařvou JAK bankovky v automatu. To si Oski nezaslouží. Kdy naposled jsem mu udělala radost? Kdy naposled jsem měla čas jen na něho a na sebe? Paměť sice měla přesnou JAK snajper mušku, ale vzpomínku na něco takového z ní teď marně dolovala JAK minci z děravé kapsy. Zamkla auto a vyrazila pěšky. Když přidá, vřítí se k němu do náruče a k horkým hrncům. Sice spařená JAK kuře, ale skoro přesně.“ (Omlouvám se za ta JAK, ale takhle mi řvala v hlavě při čtení.) Ve srovnání s tím se ostatní jevilo jako méně otravné, ale stejně: - z jazyka: míchání spisovné a nespisovné češtiny v jedné větě: „s Ukrajincema, který neznal a kteří neznali jeho“, sloveso být – jednou „jsem“ a jednou „sem“, „namočenej do tý nakládačky, která měla být“; „mít z prdele štěstí“. Ke konci se také čím dál víc objevovala slova s chybějícími nebo přehozenými písmeny. - ze života: záměna psychologa a psychiatra (MUDr. je psychiatr); záměna přetvářet a přetvařovat; po těžké operaci v narkóze bývá zavedená cévka; sýr se jmenuje grana padano, ne panado. Jednání postav na konci je hloupé, u jedné vůbec neodpovídá předchozímu ději. Jestli si teď říkáte, že jsem hnidopich, máte možná pravdu; moje tolerance ale klesá se stoupajícím počtem chyb, protože je to pro mě projev pohrdání čtenářem. Možná je to i proto, že prvnímu dílu jsem dala čtyři hvězdy a teď jsem o to víc zklamaná.... celý text
Zápisky malého tyranosaura: dalších 77 fejetonů z týdeníku Sedmička
2012,
Pavel Tomeš
Pavel Tomeš, můj nejspíš nejoblíbenější stand-up komik v Comedy Clubu (balení na cestu a igelitka na igelitky, kominík vypadající jako právník kominíka,…), ve své nejlepší, „rodinné“ podobě (kterou to i naživo natřel dalším vystupujícím, machoborcům obzvlášť). Psané fejetony jedou přesně v té linii a pobavily mě téměř všechny, samozřejmě nejvíc ty, ve kterých jsem potkala něco ze svého života. Ke třem jsem se už víckrát vrátila pro hlasitý smích: k rozboru seriálu To je vražda, napsala („Je tady. Zdrhejte!“) a k strojovým překladům anglické Wikipedie („Zavázaný vztah mezitím“ a „Na vašich zádech je Jack“). No, kam se hrabu na překladač, ale jedna moje zkouška na VŠ v 80. letech, založená na překladu odborného francouzského textu, mu na krk trochu dýchá. Dodnes si pamatuji svou větu vyrobenou s pomocí slovníku: „Vysoko srdce šprýmař zabil mistra rány.“ No vida, jak se mi to sem krásně hodí. Pavel Tomeš je vysoko srdce šprýmař, který svým smyslem pro humor, schopností nazvat věci neotřele a vypointovat krátký text dokáže „zabít“ nejednoho dalšího mistra vtipné rány :-).... celý text
Angličan, který vylezl na kopec, ale slezl z hory
1996,
Christopher Monger
Moje nejmilejší, nejdojemnější a zároveň nejvtipnější knížka za celý podivný uplynulý rok. Mohlo by se zdát, že její zápletka je postavená na malichernosti velšských venkovských buranů a jejich naschválech vůči anglickým škůdcům, kteří jim chtějí vzít symbol jejich hrdosti. ALE: všechno je jinak. Vesničané jsou ve svých „záludnostech“ mile neobratní a průhlední a právě ten Angličan, který nakonec sleze z hory, pochopí všechno. Možná i proto, že všichni jsou poznamenaní válkou, která dává vyšší rozměr nejen všem hloupůstkám, ale hlavně spojení všech s kbelíky v rukou - a snaze porazit aspoň ten kopec. Každého, kdo má srdce, snad musí tahle knížka oslovit.... celý text
Poslední lov
2021,
Deon Meyer
Jen se vrátím ze Severního Irska od případu s politickým pozadím (výborný Adrian McKinty), hupsnu do Jižní Afriky k případu stejného ražení (a jsem nadšená). Těšila jsem se na svého jihoafrického Michaela Connellyho a snad by se na mě kvůli tomu nezlobil ani jeden z nich , protože mi u obou vyhovuje poctivý promyšlený přístup, vyšetřování vedené jasně a přímo, bez vylomenin a psích kusů, vyšetřovatelé, kteří spolupracují a váží si sebe navzájem. Benny Griessel, Vaughn Cupido a Mbali Kaleni vyšetřují případ, který by je mohl stát přinejmenším kariéru a do kterého je zapleten i někdo z jiného dílu série (nejen proto doporučuji přečíst všechny díly a popořadě). Jeho začlenění do děje je kompozičně bezvadně vyřešené, vystupňované až do závěrečného střetu, ve kterém Jestřábi stojí tam, kde je chcete mít. A věřte mi, zdánlivě nevinný přívlastek převzatý byste nechtěli spojovat se svým jménem. Dobrého pomálu, ale stejně si říkám, že by Deon Meyer mohl psát i víc. Podle mě patří k špičce současné detektivky.... celý text
Gabra a Málinka v čarovné zemi
1946,
Amálie Kutinová
Žítkovské bohyně zase jinýma očima :-). Jedna z nich se po seznámení s Málinkou obává konkurence, a bodejť by ne, Málinka už má ve své budoucnosti jasno. Tenhle díl je vůbec tak nějak lékárnicko-lékařsky laděný; a komu bolavý zub neléčili stejně jako Málince, ten o dost přišel (výplach rumem, kouř z fajfky, leknutí). Ve stejném duchu jako v předchozích dílech (což je dobře) se odvíjejí příhody Gabry a Málinky a já oceňuji stále totéž: humor, nadhled a láskyplnost. A samozřejmě jazyk, v tomto dílu s bonusem v podobě dvojího nářečí. Halabaňa pomachometlená, ještě že má šetky němoci, troje, dzevjateré odstúpené, by němohly škodzic. (Tak vám všem přeji, ať to máte jako halabaňa!)... celý text
Chirurg
2019,
Petra Dvořáková
Je to trend v tvorbě našich současných autorek, nebo jsem měla podruhé smolnou ruku? Postavit román na postavách dávajících neustále najevo frustraci, naštvanost, otrávenost, nenávist, závist, žárlivost. Nechat je vést hádavé, nepříjemné dialogy. Protagonistovi vložit do charakteru slabošství propletené s pocitem, že jsou všichni kolem kreténi, a v hlavě mu vymezit vyjadřovací prostor mantinely „kozy“, „šukat“, „vychcat“, „hajzl“. Prošpikovat mu život alkoholem, manželkou satorií a chápavou milenkou-zdravotní sestrou. Něco v něm zlomit pomocí starého táty. Těsně po dočtení jsem přidělila tři hvězdy, dvě a půl za nakouknutí do lékařské profese a půl za vzpomínku na Dědinu. Měnit to už nebudu, ale s odstupem pár dnů mi zůstává v hlavě pocit spíš nepohody než čehokoliv milého.... celý text
Vyhlídka na věčnost
2011,
Jiří Kulhánek
Když projedu štítky u téhle knížky, na většinu (upíři, zombie, démoni, akční, zbraně, peklo) křičím ne! tohle nečtu! nikdy! Ale – ách, tak příjemně vyčištěná hlava … Proto žádný rozbor, mozek si chci zachovat takhle báječně prázdný, je to až fyzicky příjemné. Covid? Očkování? Promořování? Lockdown? Home office? Krize? Inflace? Ať si buší na dveře, ještě chvíli je tam Vyhlídka na věčnost možná zadrží. Díky jí za to.... celý text
Dary se přece nevracejí
2007,
Ludmila Janáková
Citově a morálně velmi působivé. Žena, která zvolila jinou cestu než tu diktovanou pudy (ve smyslu „poslat svoje geny dál“) i blízkými lidmi (ve smyslu „a co normální život? kariéra? manželství?), si získala mou uctivou pozornost i obdiv a probudila ve mně uvažování nad dvěma otázkami. 1. Opravdu by se nedalo prokazatelné zanedbávání či zneužívání dětí právně podchytit tak, aby se našel zlatý střed mezi bezmocí našich institucí a extrémem typu Barnevernet? Odpověď na to není na mně. 2. Měla bych na to? Tahle otázka mě donutila znovu si pro sebe definovat cíl mateřství: hlavní pro mě bylo, aby z mých dětí vyrostli dobří lidé, spokojení, schopní projevovat kladné city. Kdybych měla tedy vychovávat děti s tak pevně zakotvenými návyky, jež by neustále viklaly mou představou o dobrém a spokojeném člověku, při vědomí limitu své psychické síly, musím bohužel odpovědět, že ne, neměla bych na to. Autorka ve mně probudila svým životním rozhodnutím hlubokou sebereflexi; nepamatuji, kdy naposled se mi to u nějaké knížky stalo.... celý text
Rose Madder
1997,
Stephen King
Je to výborné, z mnoha důvodů. Nápad nechat 14 let domácího násilí za dveřmi, ty jen občas pootevřít a vpouštět jed po kapkách do naší hlavy. Náhledy do Normanova způsobu uvažování o světě a smýšlení o ženách, tak přesvědčivé a působivé. Např. scéna, kdy považuje za autora hesla ŽENY NEJSOU K SMÍCHU! někoho, „kdo zřejmě nikdy neviděl ženskou s napůl ohořelým obočím a vlasy spálenými špatně fungující fajfkou na crack“. Stejně věrohodně vylíčený mozek Rosie, semletý za 14 let na hamburger. Proto celá fantastická linka s obrazem naprosto zapadá do děje a odpovídá jejímu pohledu na svět, hlavně zakrnělé schopnosti orientovat se v tom normálním. (A já si navíc připomněla svět Temné věže, který má pro mě pořád ohromné kouzlo.) Moje přání, aby nadpřirozená pomoc Rosiině poničené mysli zůstala jen u té motivační, zřejmě neodpovídá realitě, ve které to dopadá – prostě jinak. Takže celá její existence je tu namístě a já se za její smysl budu bít (a nejen kvůli té Temné věži, po které se mi stýská). (Doufám jen, že překladatelka umí aspoň výborně anglicky, protože na poli její češtiny by „šílení korektoři“ Behúnovi vytrhali hodně plevele.)... celý text
Denní dům, noční dům
2002,
Olga Tokarczuk
Dávám přednost příběhu a „Svůj vůz i pluh…“ patří do mé předloňské nejlepší pětky. Na druhou stranu, tehdy i teď jsem byla okouzlená především způsobem podání. „Dobře si vzpomínám na její tvář, její jemné-drsné pohyby, dotyk jejího svetru, kakaovou vůni.“ „…nové věci, lesknoucí se, se stopami lepidla po cenovce, se zárukou dlouhověkosti, jakou poskytuje odvážný záblesk světla, neposkvrněná hladkost povrchu. Zbytky kovové vůně dalekých továren.“ Záplava smyslového vnímání, trocha rozumu, city, fantazie; bohaté popisy, úsporné dialogy, do toho jakoby mimoděk lidová filozofie, něco málo z historie, legendy, recepty (pýchavky nasladko? to jsou věci!), příběhy sousedů, děje mimo racionální chápání, sny. Spíš obrazy, nenavazující dějově, ale související spolu duchem a autorstvím. Tak jsem přistoupila i ke čtení: po chvilkách si prohlížela a užívala malby. Jedna věta vystihuje dobře můj uplynulý nenormální rok, podstatu mého „náhradního života“, když už nejde žít ten normální (i když je v knížce myšlená jinak): „… začal se zabývat životem, čili čtením knih od rána do večera.“ Aspoň že tak.... celý text
Lars pod palbou
2021,
Daniel Gris
Co rok, to jeden Lars. To mi vůbec nevadí, pořád mě tyhle řízné chlapácké detektivky baví. Krátké a intenzivní, jako – nedivte se přirovnání, nějak se mi během uplynulých měsíců přeházely hodnoty – teda jako dát si hovězí steak propečený tak akorát a k němu půllitr tankové plzně. Někdy jsem se s Larsem musela pohádat kvůli jeho hudebnímu vkusu – to, že mám ráda steaky a pivo, neznamená, že Metallica a AC/DC jsou pro mě bohové; a když už pomlouvá Stouny, ale odpustí jim zrovna Jaggerovu přepísklou exhibici v Angie, to je na pováženou :-). Případ je to ale dobrý (i když ti, kteří vyčítali jeden moment Kopřivově Křížové palbě, budou mít déjà vu). Jenže se přiznám k jedné své obavě: nevadí mi, když bude DG sekat Larse jako Woody Allen filmy, jednou ročně je tak akorát. Jenom se to nesmí projevit ledabylostí v psaní. Jsem od Pardubic, takže mi obecná čeština vyhovuje a používám ji sama ve většině svých promluv. Možná je ale snadnější vychytat chybky v čistě spisovném textu – zkrátka, tentokrát mi padly nějaké do oka: "Znal jste Lomovi?", "…nezná k poptávanýho chlapovi ani přesný datum narození", nebo okatě spisovné slovo "výlupek" v proudu nespisovné češtiny. Nic, co by mi zkazilo autora i celou sérii, tak ulítlá na češtinu zase nejsem. Je to čtivé a vtipné.... celý text
Mrazivá hlubina
2017,
Adrian McKinty
Začínám být dost odhalitelná ve výběru detektivek: má tam být skvěle zachycená atmosféra, vtipné postřehy a dialogy? A že případ možná trochu drhne? Nevadí, sem s ní! Žít a přežívat v Severním Irsku v roce 1981 znamenalo mimo jiné už sebou netrhnout při výbuchu, pokaždé automaticky kouknout pod auto, po návštěvě kina se neradovat z filmu, ale z toho, že budova kina vydržela stát a ani nevyhořela. To začnete rozumět tomu, že Seanův marxistický holič čeká každou chvíli kolaps kapitalismu. Sean je katolík a vyšetřovatel, a to obnáší ještě mnohem víc: odvahu, nadhled, trochu cynismu a snad až potlačení pudu sebezáchovy, zvlášť když má případ homosexuální pozadí. Těžko odolat pár citacím dokládajícím šílenost toho místa a té doby: „Muž s obličejem potřísněným krví měl na sobě tričko s nápisem Papeže tady nechceme. Když se vzal v úvahu jeho současný stav, mohl se papež považovat za šťastného člověka.“ „Nikdo nechtěl dávat tip na vraha homosexuálů. V Ulsteru nebyli všichni tak šílení jako George Seawright, jenže se psal rok 1981 a my byli v Severním Irsku, které bylo jen o něco méně konzervativní než, řekněme, Salem v roce 1692.“ Skvělé čtení, které změnilo můj pohled na kriminálky s politickým pozadím; samozřejmě k lepšímu.... celý text
Ilustrovaná žena
1968,
Ray Bradbury (p)
Všechny tyto povídky jsou obsaženy i v Kaleidoskopu, který jsem si koupila před 30 lety v domnění, že přidám do knihovny další sbírku sci-fi povídek. Za ty roky jsem se pročetla mnoha povídkami různého typu. Při nynějším čtení Ilustrované ženy jsem Bradburyho nejen znovu a pořádně ocenila, ale hlavně si uvědomila, jak moderně jeho povídky působí: nadčasová témata - někdy s filozofickým nádechem - a nádherný, poetický způsob vyprávění. Říkala jsem si původně, že je sbírka tematicky bohatá, ale možná to tak není; ve většině povídek mizí svět – někde jen nějaký aspekt jeho dosavadní podoby (např. Hejno havranů, Chicagská propast, Téměř konec světa), někde zcela, pokud to tak chceme chápat (např. Prázdniny, Možná, že odcházíme), někdy to vypadá, že bude nahrazen jiným (Hoši, pěstujte obří houby, Čekám), někdy zmizí pro toho, kdo ho opouští (El día de muerte, Smrt a dívka, Jak Lazar žijí někteří, Námořník). Povídky (nejen, ale hodně) o konci a smrti, ale vyprávěné s porozuměním, láskou a soucitem. A na závěr nejoptimističtější a nejdojemnější Hymnoví sprinteři. Ray Bradbury je skvělý.... celý text
Přibližné řešení
2005,
Jaroslav Velinský
K velkému světu špičkového mezinárodního hotelu patří velký počet Otových krycích identit, velký počet jeho přátel z řad cizinců a velký počet vražd, to jinak nejde. Nevím nevím, jak by Ota tentokrát obstál, nebýt jeho holandské přítelkyně Šjoukje van Houten, indických přátel v čele s Rahmánem Alim a kamarádky Žanety s echt dederónem! Budete si muset pořídit pár slovníků, protože tentokrát se tady mluví holandsky, hindsky, francouzsky a německy víc než česky. A k těm zavražděným – třeba vás uklidní, že nikdo z nich příliš nesplňoval vysoké požadavky kladené na budovatele socialismu. „Ten Ind je synovec bejvalýho maharádži z Hajdarabádu a ta dáma,“ všimnul jsem si, že Vrtule poslouchá, „ta je tu jen jako jeho tlumočnice. Jakžtakž mluví po našem, študovala tady před válkou.“ „To ale vypadá mladě.“ „No jo. Oni tam pěstujou tu jógu, to víte.“ „Pravidelnost, sódruh profesor,“ na to Vrtule. „U nás věčná maladosť skrz ty věci. Jóga, kámasútra, bhagavadgíta i tak dálše. Jak u vás Čechy zase pivo, že áno.“ V tom Berenika vystřídala housle a začala snovat svoje sólo; Vrtule se zaposlouchala a řekla: „Slečna je ale chudóžnik na ten šamizén, pane jo.“ Jo, tak ještě rusko-český slovník někde vyhrabejte. Rozjezd je pomalejší, to má Česneksmedem pravdu, ale během chechtání v druhé půlce to pozapomenete. Pořád Otu miluju. (Dodatečná poznámka pro ty, kteří v životě o Otovi Finkovi neslyšeli: celý první odstavec - až na poslední větu - je míněn ironicky. Slovníky neshánějte!)... celý text
Vířivka
2019,
Lucie Konečná
Pohádka o krásné Heleně, která se po letech trápení zbavila zlého čaroděje, ale musela za to pykat ztrátou všech a všeho, co měla ráda - a navíc musela být němá. Naštěstí potkala Krásnou, Moudrou, Mladého a Upřímnou, ti odhalili její pravou podstatu a pomohli jí, takže zase zakusila štěstí a spokojenost. Záludný čaroděj se ale s prohrou nesmířil a znovu ji chtěl o všechno připravit. Zlo ale nakonec muselo být potrestáno, jinak by to nebyla pohádka. A pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. No jo, já vím, že to zní až moc optimisticky. Když já ale někdy po pohádkách zatoužím…... celý text