kap66
přečtené 2753
Ráno už tu nebudu
2019,
Adrian McKinty
Tohle je - bez přehánění - jedna z nejlepších detektivních sérií, které jsem četla; a z těch evropských by dosáhla na medaili. Navíc její kvalita stoupá s každým dílem (Killingjoke zadoufal ve svém komentáři: „Snad vyjde dřív než zase za rok!“ – a od vydání 3. dílu v češtině dobíhá třetí rok, ojoj). „Třeskutý“ humor (viz anotace)? Tentokrát ne, přívlastek „temný“ sedí mnohem víc. Návrat Seana Duffyho v barvách MI5 mu vyšetřování příliš neusnadňuje, navíc se ho případ zčásti osobně dotýká. Pro čtenáře, kteří nepreferují politické pozadí případu (ačkoliv právě to je třeba pro mě na McKintyho knížkách přitažlivé): v nalezení teroristy, což je při nepsaném pravidlu „s policajtem se nespolupracuje“ nemožné, mu má pomoci vyřešení „klasické“ vraždy, napínavé až na půdu - nebo lépe, až za hranice výbušného severu Spojeného království v 80. letech, kde se dalo přežívat možná i jen tak, že se člověk občas o spravedlnost postaral sám. Tři díly = celkem 15 hvězd.... celý text
Na dně
2019,
Jørn Lier Horst
Od autora moje první. Standardně napsaná detektivka, kterou jsem s klidem četla a s klidem odkládala. Výjimečná je snad jenom začátkem případu, nálezy nohou (ačkoliv to znám už od Fred Vargas, jež s tím naložila mnohem originálněji). Hlavní vyšetřovatel, unavený chlápek středního věku, zapadá do této atmosféry obyčejnosti naprosto přirozeně a nepřekvapil mě ani směr vyšetřování. Doporučuji všem, kteří si nechtějí pocuchat nervy a právě takové detektivky, nebrutální a nevzrušivé, mají rádi. Mě baví spíš nacházet specifický styl a Něco navíc. (Připravte se na hodně jmen. Autor pomáhá čtenáři neustálým opakováním křestních jmen, někdy dvojitých, s příjmením dohromady; to beru, i když ze života to asi není. Překvapil mě ale zařazením vedlejší postavy, jež se pouze o koncové písmeno v příjmení liší od dalších tří. Asi jako by v české detektivce vystupovali Antonín Krejčí, Jaroslav Pavel Krejčí a Petr Eduard Krejčí - už z toho jsem měla hlavu zamotanou - a najednou se na scéně objevil ještě L. M. Krejčík. Uf.)... celý text
Pouta
2018,
Delphine de Vigan
„Vím, že děti své rodiče chrání a že takové pakty mlčenlivosti pro ně někdy končí i smrtí.“ To vyslovila jedna z postav, Hélène, ale mohla to říci i kterákoliv z těch dalších, uzavřených v kolotoči, první připoutaná za druhou, druhá za třetí,… Hrozné téma, ale opět skvěle a jedinečně znázorněné: frustrace, deprese a ponížení (na zachycení toho posledního je autorka expert :-)). No, říkám si, tahle slova by mě věru nenalákala, takže sama pro sebe zkouším zformulovat, čím mi Delphine de Vigan vyhovuje. Nejvíc asi tím, že je sice očividné, jak moc jí záleží na tématu a jak se svými postavami soucítí, nikdy ale nejde cestou citového vydírání čtenáře. Její knížky odkládám s pocitem, že špatné věci se dějí a jsou závažné, ale existují lidé, kteří si s tím vědí rady a jsou ochotni pomoci. Po třetí přečtené knížce musím konstatovat, že její pohled na současný svět opravdu ladí s mým a způsob jeho zachycení vede k mé čtenářské spokojenosti.... celý text
S elegancí ježka
2008,
Muriel Barbery
To jsou ale vášně… Někdo by sáhl i k fyzickému násilí, no ne?! To je pak každý další komentář víc obhajobou vlastního pohledu než něčím jiným. Platí to u každé knížky, ale u téhle maximálně: jde o osobní naladěnost na obě hlavní postavy. Dívka a žena, navenek slušní lidé, uzavření, plnící své očekávané role, zapadající do schémat, neubližující nikomu, jen sobě samým. Autorka ale předestírá především jejich vnitřní svět. A já budu vždycky hájit právo člověka i literární postavy na MYŠLENKY. U jedné postavy jsou plné trefných bodavých postřehů o povrchních lidech i pohrdání jimi (i když jsem jen obyčejná domovnice), u druhé dovedené k promýšlení dobrovolného odchodu ze života (i když podle jiných musím být nutně šťastná, vždyť mi v dobře situované rodině nemůže nic chybět). Postava kouzelného japonského dědečka jen zapadá do mého pohledu na tuhle knížku: se skutečností má málo společného, proč tedy ne. Přistoupila jsem na to všechno, přijala to a bavila se (a nechala se i dojmout).... celý text
Lapači prachu
2017,
Lucie Faulerová
Taková ta kniha, u které si říkám, že bych ji snad ani neměla číst se zájmem, že by se mi neměla líbit a po přečtení bych jí rozhodně neměla dát pět hvězd, to už bych vyjádřila přílišný soulad, snad až ztotožnění s hlavní hrdinkou, která je divná? asociální? psychicky nemocná? Jenže je to tak, že nejenže jejím úvahám rozumím, ale chápu i to, odkud pocházejí a kam mohou být dovedeny. Navíc autorčin jazyk považuji za jedinečný. „Smrtholku“ jsem četla nedávno a ohodnotila ji pouhými čtyřmi hvězdami jenom proto, že jsem se bála přiznat přitažlivost tabuizovaného tématu; vracím se, opravuji hodnocení na pět hvězd a stejně tak hodnotím i Lapače prachu. Jen si říkám: kam se ještě dá s tímto tématem dojít?... celý text
Ryzáček
2006,
John Steinbeck
Ach. Steinbeck mě vždycky přitáhne a pevně drží: těsným spojením krásného a tragického, laskavostí, lidskostí, vírou v dobro. Anotace k vydání z roku 2006 je zavádějící a spojila dohromady dva různé příběhy ze čtyř. Hlavní postavou ve všech (Dárek, Veliké hory, Slib a Vůdce lidu) je chlapec Jody, prožívající s rodiči na farmě dny dobré i ty horší. Existence obou je daná samou podstatou života, těžkou prací a mezilidskými vztahy. Jody se pozorováním a vlastní zkušeností učí chápat lásku k živým tvorům, nemoci a smrt zvířat i lidí, stáří. Je to proces naprosto přirozený, občas krutý – zdánlivě, protože odpovídá řádu přírody či způsobu obživy. Z jednání lidí si zase odnáší ponětí o tom, že i dospělí dělají chyby, nejsou všemocní a i oni se stále učí, třeba toleranci ke stáří. Překlad je výborný, ale zastarává; kdyby byla knížka opravdu určená dětem (a přes určitou drsnost by mohla), zasloužila by si kvůli větší srozumitelnosti nový háv.... celý text
Auto pro sebevrahy
2001,
Inna Rottová - Mirovská
Autorka vytvořila postavu „šikovné tchyně“ Jany Brodské a udělala ji hrdinkou celé série, v níž tato detektivkyně (fakticky, nekecám, bylo to tam; navíc i slovo fízlařka!) pomáhá s vyřešením případů zadaných soukromé detektivní agentuře vedené jejím zetěm. Tahle knížka obsahuje 7 povídek = případů a překvapivě není zařazena do série. Přečtené jsem je měla cobydup. Klady: Případy jsou krvavé asi tak jako Otazníky detektiva Štiky (snad se Štika neurazí!) ze zlatých časů časopisu Ohníček; v tomto případě tedy takové babičkovské čtení. Hodně dialogů. Zápory: Titulní povídka se vymyká; je to velkopřípad, jaký by taková mrňavá agentura vůbec neřešila. Většina případů jsou ale spíš historky do televizních Bakalářů (dneska to s tou nostalgií přeháním). Dialogy i vnitřní monology by byly fajn, kdyby je autorka nepojímala jako vševysvětlující prostředek, často navíc s použitím přehnaně spisovné češtiny. Někdy jsem se pousmála; postavy mluví i myslí jako kniha: „Dobře, nemá nic proti tomu, aby se občas trochu rozptýlila s tím svým postarším přítelem, tlumočníkem z anglického jazyka doktorem Tomešem.“ „Tak se tu objevili mafiáni… Ruskojazyční.“ „Tím spíš, že mi váš šéf, pan Petr Jánský, dal jasně najevo, že mě nebere příliš vážně.“ Jsem přesvědčená, že svého čtenáře si autorka našla a najde. Já to v brzké době nebudu, ale čert ví, co s mým mozkem udělá třeba 20 let penze… Nic ve zlém.... celý text
Pokrevní bratři
2006,
Ingvar Ambjørnsen
Moc by mě zajímalo přijetí této knížky někým s vypravěčovou diagnózou. Nakolik věrně jde zachytit duševní pochody autisty (nebo třeba i schizofrenika)? Audiopodoba díla tomu dodává další rozměr; přesná artikulace a neustálé opakování celých jmen, včetně jména spolubydlícího, navozuje přesnější představu schémat, ve kterých se hlavní hrdina pohybuje. Řeknu vám, ten každochvilkový boj se sebou samým, abych aspoň někdy a v něčem schéma opustil (protože jinak mi hrozí, že nesplním požadavky na člověka schopného samostatného života), ten musí vytlačit z hlavy hodně malých radostí, jaké my „normální“ zažíváme běžně. Zato když se to povede, je to vítězství hodné obdivu – a knížka je napsaná tak, že jsem se s hlavním hrdinou radovala velmi často. Opravdu jsem se spíš radovala z úspěchů, než že bych se smála těm situacím, dokonce se přiznám, že některé (a jejich hodnocení Ellingem) mě i zneklidňovaly. O to víc jsem byla nadšená z jednání vedlejších postav a jejich vztahu k oběma mužům a z jasného přitakání samostatnému bydlení pro lidi s takovým postižením, je-li to aspoň trochu možné.... celý text
