kap66
přečtené 2752
Němý Bobeš aneb Český Tarzan
2001,
Zdeněk Svěrák
"Ale silný otřes, jakým je bezesporu setkání s vámi, by mu mohl vrátit řeč." Mně se vrátí při jakémkoliv setkání se semináři a hrami Divadla Járy Cimrmana radost a smích; a vlastně i ta řeč, protože si zase zopakuji oblíbené hlášky. Všechno už jsem viděla či slyšela minimálně desetkrát (ale za knížečky z nakladatelství Paseka jsem vděčná). Na Němém Bobšovi jsem navíc ocenila propojení semináře (všechny semináře mi obzvlášť v době studií - tedy některých nesmyslných přednášek - přišly jako to nejvtipnější na světě) a hry. K těm níže uvedeným perlám ještě mé oblíbené: A tak se návštěvou Járy Cimrmana ospalé lázeňské městečko přes noc proměnilo v překrásnou uhelnou pánev. První kolo, a hned premiér. (Podle prof. Fiedlera vyhrál Bobeš první kolo zemských voleb a stává se předsedou vlády.) V Bobšově milostném životě zazáří i perla nevšední krásy, maďarská herečka Elén Horváthová. I tuto soupeřku nakonec vyřizuje Štruncová.... celý text
Údolí mrtvých
2018,
Tim Weaver
Weaverův nápad zvolit jako hlavní postavu nikoliv policistu, ale soukromého vyšetřovatele zaměřeného na hledání pohřešovaných byl geniální; u vraždy je vše absolutní, tady existuje naděje nalézt oběť živou, což zvyšuje napětí. Ještě k tomu autor výborně ovládá spisovatelské řemeslo. Pokud čtete díly jako já, tedy v pořadí, jak u nás nesmyslně vycházely, přijdete o některá překvapení. Pokud jste si počkali a tohle je váš druhý díl, snad budete se mnou souhlasit, že se autor posunul výš - a slibuji, kvalita bude stoupat.... celý text
Za zavřenými dveřmi
2017,
B. A. Paris (p)
Jestli ona autorka neuhodila na nějakou strunu v mém mozku, o které jsem neměla tušení - vedla mě na vařené nudli; podle komentářů vidím, že se jí to povedlo i u mnoha jiných, žen především. Dva dny mi zatemňovala hlavu, opravdu. Psychothriller, jak si ho představuji - téměř bez krve, "jenom" pocit děsu a úzkosti. Zřejmě v sobě máme ukrytý strach z absolutní nadvlády jiného člověka nad naším životem, na který zahrála autorka podle mě bravurně.... celý text
Povídky
2008,
Zdeněk Svěrák
Zdeněk Svěrák je můj ČLOVĚK. Do tohoto označení se vejde především scénárista, autor všeho s Járou Cimrmanem a - protože ho neznám osobně - člověk prezentující v médiích své názory, které vždy ladily s mými. Jeho povídky mě tedy nemohly zklamat nějak zásadně. Jsou to jen drobty, ale takové, které zůstanou po ukrojení bábovky - stojí za to je sezobnout, chutnají pořád sladce. Vystupují v nich zvláštní lidé: nadaní či vtipní či svérázní či vášniví,... Některé povídky mi tím připomněly Nepilovy, s nimiž se shodují i v humoru a - co se dá dělat, jiné slovo není výstižnější - laskavosti v pohledu na lidské slabosti, jejichž nositelem, ať chceme či ne, je i Zdeněk Svěrák.... celý text
Štvanice
2017,
Martin Goffa
Goffovy první knížky mají v sobě napětí, švih a humor. V minulém dílu ubylo humoru, protože byl případ pro Mika dost osobní. Tento díl je nejosobnější a nejtragičtější - a tím pádem zcela bez humoru. To je jedna z věcí, kterou na Goffovi oceňuji: není to tak, že by si najel jeden styl a pak ho uplatnil bez ohledu na vyznění. Nejen proto je tento díl odlišný od předchozích; nejedná se o pravé vyšetřování, ale o snahu domoci se spravedlnosti, protože zákon na to nestačí (už podruhé vidím v Goffově díle čapkovský motiv). Přijímám tedy i tento netradiční případ, ale až se Miko vrátí do vyšetřování, fyzicky i duševně, budu vděčná. Goffa totiž píše dobře.... celý text
Úkryt
2008,
Lisa Gardner
Konečně! D. D. plně ovládla vyšetřování; autorka správně usoudila, že zvolit hlavní postavou ji a trochu potlačit úlohu Bobbyho bude to správné nakročení (až k dílu "Chyť mě", který jsem ocenila jako nadprůměrný). Dobře vystupňované napětí a překvapivé řešení, co víc si přát. "Smrtící samotu" překonala, na "Chyť mě" v mých očích zatím nedosáhla, ale je to dobrá četba.... celý text
Noc
2018,
Bernard Minier
Když jsem před více než rokem četla Miniera poprvé, zastala jsem se ho v komentáři před těmi, kteří mu vyčítali nevěrohodnost a překombinovanost; já to tam tehdy viděla také, ale líbil se mi jeho styl a Martina Servaze jsem si oblíbila, snad i pro jeho slabosti. Došla jsem tehdy dokonce k závěru, že děj detektivky a postavy zločinců mají být trochu přehnané a realitě neodpovídající. Beru to zpět. Lze to tak pojmout, ale pouze do určité míry. Lehce se stane, že překročíte hranici - jako zde. Hvězdičky přiděluji za zvládnuté psaní a ještě snad i postavu Martina (ostatní vyšetřovatelé bohužel moc prostoru nemají), přestože je dějem spíše vláčen. Hlavní postavou je zde Julian Hirtmann. Démon s IQ 220; je všude a nikde, stíhá vraždit ostošest a dokonce VÍ, jakým způsobem ho kdo chce zabít; kvůli jeho kousku s vepřovým sádlem a několika dalším, pro mě za hranicí minimální věrohodnosti, jsem na Miniera poněkud zanevřela. Proč já vlastně čtu detektivky? Nahradily mi pohádky: těším se na vítězství dobra nad zlem. Zloduch by neměl mít tak nadpřirozené vlastnosti, aby na něho nikdo neměl. (Upravený komentář po vymazání.)... celý text
Rybí krev
2012,
Jiří Hájíček
Realistický způsob vyprávění mi přišel v posledních letech překonaný; Jiří Hájíček mě pro něj opět získal. Naprosto věrně zachytil atmosféru mého dospívání na venkově: výpěstky se musí zpracovat, i kdyby jich byl metrák, večer se sledují estrády v televizi a konzum je místo, kde se tvoří veřejné mínění. Dokonce i charakter rodinných vztahů mi byl blízký - maminka uhýbající před problémy a autoritativní, chladnější táta. Hlavní postava Hana mohla dál pokračovat jako já - možná se odstěhovat a vracet se, možná zůstat - ona ale volbu neměla. Snad i proto její chyby a morální poklesky (kamarádčin kluk se pro ni stal přitažlivým právě kvůli své aktivitě) chápu. I to, že se pak bála někde zapustit kořeny. I to, že se po letech vrátila a chtěla se s lidmi z minulosti setkat a snad i smířit. Mě si tato knížka našla ve správné etapě života a zaujala mě obsahem i formou. Pro mě Hájíčkova nejlepší.... celý text
Zeměbouře
2017,
Mons Kallentoft
Pro ty, kteří se dostali ke Kallentoftovi poprvé až touto knihou: "Had. Stejně zakroucený je i jejich hovor. Dopředu a zpátky, zmateně, vine se, ale přesto je podivně těžký." Pořád mě jeho volba slov a styl baví. Malin je stále stejně dobrá policistka - a má vážnou soupeřku v Elin Sandové, která vyšetřovatelsky roste a schopnostmi jako by se od Malin nakazila. Vyšetřování má paralelu v Malinině osobním životě - opět jsem si zakusila strach matky o dítě. Kallentoft má stále úroveň; kdo ho čte rád, toho nezklame ani nyní.... celý text
Osm
2017,
Radka Třeštíková
Radka Třeštíková je mladá česká spisovatelka a patří do kulturní rodiny, které si vážím (vím, že tohle sem zrovna nepatří, berte to prosím s nadhledem). Proto při hodnocení hledám klady. Čtivý styl (s P. Hartlem máte trochu pravdu, ale to by byl pro mě mínus; RT píše přece jenom čistěji). Je to román o lidech, kteří se snaží realizovat rodinu, bohužel i za cenu porušení pravidla "moje rodina končí tam, kde začíná rodina někoho jiného". Postavy jsou silně provázané, až tak, že přistoupí na extrémní řešení, aby onu provázanost přeťaly či ji naopak obnovily. Čím se odlišit, aby jako nová autorka zaujala? Styl, zápletka založená na mileneckých vztazích, současnost - obvyklé. Takže postavy: s nikým takovým se normálně nesetkávám - svou povrchností, vyšinutostí, nemorálností, slabošstvím a nelogickým jednáním mě frustrovaly po celou četbu. Vyšetřování a vůbec celá "detektivní linie" jsou slabé. Pro mě tedy pouze seznámení s další českou autorkou, odškrtnuto.... celý text
Pondělí začíná v sobotu
2005,
Arkadij Strugackij
Bratři Strugačtí - už za to je jedna hvězda. Propojení soudruhování a sovětské byrokracie s fantastickými prvky - vědeckofantastickými a pohádkovými - další hvězdičky. Jenže: vždycky jsem se začetla - a lup, už děj skočil jinam. Jako bych četla krátké povídky, nebo spíš vtipy; prostě toho tam bylo moc a mě to vždycky krátce pobavilo, ale jako celek mě to neoslovilo tak, jak jsem se těšila, což mě mrzí. V hlavě mi tak zůstal začátek, kde jsem se bavila, sci-fi konec, který mi připomněl, že jsou to opravdu moji oblíbení autoři, a výborný "doslov pro českého čtenáře".... celý text
Nehanebné neviniatko
2005,
Dominik Dán
Autor oproti "Popolu" umenšil počet stran, ubral sexistické vtípky a nepřehnal to s pokračováním mafiánské linie, vše pro mě ku prospěchu věci. Sexuální praktik Chosé ale zklamal v teorii! Kefovanie je podstatou zločinu, ale než jim všechno došlo... (Jelikož jsem četla opět slovensky, ocenila jsem slangový přírůstek do své slovní zásoby - přiznám se, že "bielu pečeň" jsem neznala). Opět mě zajímaly společenské souvislosti; výrazně vynikla poctivost policistů vedle přetvářky vysokých úředníků (a zase jsem si, v hlavě majíc souvislosti s Českem, povzdechla nad tím, jací lidé stojí o moc a opravdu nám vládnou). Dán se čte dobře, jeho dialogy, záměrně zapsané s nedokončenými výpověďmi a opravami, mi připomínají scénář. Budu pokračovat dál.... celý text
Podezřelý
2005,
Michael Robotham
"Rozbil jsem nějaké zrcadlo? Prošel jsem někde pod žebříkem?" Psycholog místo "pravého" vyšetřovatele, zatažený osobně do zločinu, to mě lákalo (zvláště když jsem byla v tomto směru zklamaná podobně pojatým hrdinou ve Svědkyni J. Kellermana). Oproti zmíněnému JK píše tento autor mnohem živěji a svěžeji. S vypravěčem jsem sympatizovala, přestože jsem cítila rozpor: na jedné straně je schopen bystrého a přesného úsudku o činech a pohnutkách jiných lidí, na druhé straně své vlastní jednání nevyhodnotí; také mi přišel trochu nevyzrálý ve vztahu k rodičům (ve svém středním věku hyperkritický?). Byl to ale první díl a já vyčítám jen drobnosti. Celkově vzato je to čtivá a napínavá detektivka.... celý text
Jen aby, řekla moje žena
2017,
Michael Třeštík
"Když se mužský dostanou do andropauzy,..." - doplňte sami. Já se dočetla, že mimo jiné prý ztrácejí půdu pod nohama a jsou apatičtí. V každém případě je to s nimi se všemi těžké. Ale! Jsou tací, kteří se na sebe dívají se sebeironií, nacházejí humor v běžných situacích (nebo novinových titulcích, to mě obzvlášť bavilo), díky svým vnoučatům získávají nejen další rozměr, ale i nový zdroj laskavého pohledu na svět, zkrátka mají rádi jak svět, tak sami sebe - a hlavně o tom dokážou psát. A za sebe musím poděkovat nejen za tohle všechno, ale i za formát knížky, neboť FB se zatím úspěšně vyhýbám. Bezvadné počtení.... celý text
Cit slečny Smilly pro sníh
2006,
Peter Høeg
Poslední dobou si, snad podvědomě, vybírám knížky se zvláštními ženskými postavami. Smilla jim v mé hlavě asi vévodí. Není to pro mě zcela uchopitelný člověk, je v ní mnoho stránek, které se na první pohled v jedné osobnosti těžko snoubí, ale když si promítnu linii jejích charakterových rysů, dovede mě to nakonec i k tomu, že se nějak vyrovnávám i s její těžko uvěřitelnou podobou v druhé části knihy. Brilantní matematický mozek vědkyně, volba určité sociální izolace (až na zásadní výjimku, která určila celý děj), vzpurnost a touha po pravém domově, neztotožnění se s některými aspekty dánské civilizace, touha po spravedlnosti i pomstě. Autorův styl jsem si oblíbila, mám ráda soustředěné čtení, které je při tomto způsobu zápisu dialogů a pasážích odborného charakteru nutností. Celkově hodnotím knihu jako nevšední a velmi zajímavou.... celý text
Kniha smíchu a zapomnění
1981,
Milan Kundera
Mám ráda Kunderovu práci s jazykem, snahu vyjádřit se naprosto přesně. Ráda čtu jeho bezchybně vystavěné věty, vybroušené a vypointované. Tato knížka je pro mě zajímavá ze dvou důvodů. Připomněla jsem si jí historii, 50. - 70. léta, tedy dobu, kterou jsem nezažila vůbec či zažila jako mrně, dobu, kterou interpretovali za mých studií nějak a od 90. let zase úplně jinak. Kunderův pohled na ni je pro mě maximálně zajímavý, vzhledem k vývoji jeho smýšlení za totality a odchodu do exilu (pro mě výborná první část Ztracených dopisů či první část Taminina příběhu). Především jsem ale četla tento román jako sémantický rozbor. Autor nedefinuje pouze hlavní pojmy, tedy smích (a jeho druhy) a zapomnění (např. paralela ztráty paměti u tatínka následkem nemoci a ztráta paměti národa v šesté části). V každé části je obsaženo autorovo různé pojetí významu slov - např. perspektiva (obrácená perspektiva v druhé části - "hrušky" a "tanky"), paradox, hranice, přesvědčení,... Právě tohle mě zaujalo a to jsem si užívala, ačkoliv má tento román mnohem více rovin a výkladů, jak je to u Kundery běžné. Četla jsem většinu toho, co u nás od Kundery vyšlo. Ve všech jeho románech se ale vypořádávám s jedním problémem, kvůli kterému on nepatří mezi mé nejoblíbenější exilové autory. Mně vždycky vadil jeho chladný pohled na ženy. Jeho knihy jsou naplněné sexem, ale nikoliv láskou k ženám - nebo je tam láska, ale nějak pokřivená. Podle mě Kundera ženy miluje, ale nemá je moc rád. Přečtu si ho vždy se zájmem, ale je to autor mého mozku, nikoliv srdce.... celý text