kap66 přečtené 2752

Plaváček 2016, Martin Goffa

Pro vás, kdo s Goffou začínáte: pokračujte, vraťte se ke starším dílům, je výborný! Pro vás, kdo čtete popořadě jako já: tentokrát poprvé ubírám hvězdičku. Miko tu nemá tolik prostoru, vlastně se jednoho vyšetřování vůbec neúčastní - dobře, nevadí; když už ale o tom případu, na kterém on nedělá, čtu velkou část knihy, chci vědět víc, lépe řečeno, chci vědět všechno! Tahle linie byla useknutá - a to mě mrzelo; na detektivkách mám nejradši odkrývání pozadí případu a samozřejmě i pocit, že ti zlí byli potrestáni. Mikův případ zakončen je, ale taky jinak - asi aby to bylo "jako ze života". Goffovi zůstanu věrná, protože - viz první řádek.... celý text

Víc než jen hlas 1980, Leonard Cohen

Ronja, dcera loupežníka 2007, Astrid Lindgren

Rozumu se nechce hodnotit to, co je v srdci... Nu což, zůstanu u srdce. Je tady všechno. Láska a přátelství, které překonají nenávist. Smrt, kterou láska pomůže unést. Přátelství, které pomáhá přežít. Soulad s přírodou. Život, jeho koloběh, neúprosnost a nádhera. Krása všeho přirozeného: "Často pršelo. Schoulila se pod hustý smrček a s radostí poslouchala tiché šumění. Někdy byl takový liják, že celý les bubnoval. To se jí také líbilo." Fakt je to knížka jen pro děti?... celý text

Ta přede mnou 2017, J. P. Delaney (p)

Rozdílné komentáře svědčí o tom, že v knížce každý hledal (a našel) něco jiného: milostnou linku, kriminální zápletku a řekněme nadpřirozeno (v souvislosti s domem). Já také oceňuji formální stránku - výstavbu - opravdu výborně řazené kapitoly, v nichž se objevují motivy spojující příběhy obou ženských postav; jedna z nejlépe vystavěných kompozic tohoto typu, jakou jsem četla. Pro mě byla ale tato knížka nejzajímavější tím, že je to sonda do hlavy sociopata a manipulátora: architekta, který nestaví dům podle přání klienta, ale postaví dům podle sebe a nutí obyvatele se mu přizpůsobit. Člověka, který musí mít vše pod kontrolou - i ženino sexuální prožívání. Muže, který svou partnerku podrobuje neustálé kontrole a experimentuje s jejími reakcemi (zdánlivé pozapomenutí tragické okolnosti z minulosti milenky a její připomenutí v opravdu nechutné souvislosti). Jeho pedantství a maximální nároky na pořádek v domě jsou zdánlivě v protikladu s jeho chováním na veřejnosti ("odvázaná" scéna s vyvoláním orgasmu u partnerky, ačkoliv jsou blízko další lidé); ve skutečnosti další důkaz jeho kontroly - nad partnerkou i situací. A reakce jedné z těch žen? "Projede mnou radostné uspokojení, že jsem jeho majetek." Právě v tomhle se pro mě projevovala síla této knížky - a zároveň mě tohle nejvíc děsilo. A psychothriller takto působit má, ne? Jsem spokojená (s četbou) a trochu znepokojená (z reálné existence takových mužů i žen).... celý text

Kalle Blomkvist zasahuje 2009, Astrid Lindgren

Ó, ty nespravedlnosti! Před 40 lety, kdy jsem žila knížkami, ve kterých parta dětí zažívala dobrodružství, se mi Kalle Blomkvist nedostal do ruky - prostě ho v naší vesnické knihovně neměli. Tak jsem si ho přečetla teď, ze dvou důvodů: - Astrid Lindgrenová byla jedna z prvních autorek, které jsem v životě četla; mnoho let jsem měla mantru "lassebosselisaolleannabritta" a ve skutečnosti jsem bydlela v Bullerbynu - chtěla jsem zjistit, komu vzdává hold Stieg Larsson (nejlepší z nejlepších) jménem své hlavní postavy. Už to vím a naprosto souhlasím. A stejně mě mrzí, že Kalle nebyl můj kamarád už v dětství.... celý text

Vlaštovka, kočka, růže, smrt 2018, Håkan Nesser

Nesser je MŮJ autor. Jeho knížky jsou jediné detektivky, u kterých jsem stejnou měrou napnutá a pobavená. Mají většinou "klasické" zápletky a "klasické" vrahy: zde jsou to vraždy žen a sériový vrah - to vám připomene spoustu jiných autorů. Nesser ale vytvořil fiktivní městečko (Maardam) ve fiktivní zemi - geniální tah! Tím pádem si mohl dovolit zasadit tam dost nepravděpodobné a originální vyšetřovatele: lidi s nadhledem, citlivé, vzdělané a vtipné. Jejich dialogy a vnitřní monology, jejich glosování situací a trefné poznámky jsou naprosto skvělé. I tato knížka začíná klasicky; dokud je tam jen vrah a oběť, nic nového pod sluncem, říkám si. Ale jakmile vstoupí na scénu komisař a jeho tým, jsem doma. Navíc se v tomto dílu vrátil Van Veeteren - "odpadlý agnostický komisař", jak o sobě říká; můj velký oblíbenec. "Kouzla Maardamu se v lednu člověk snadno nasytí," říká komisař Reinhart. Já jsem se kouzla Nesserových knížek nenasytila ještě vůbec. "Vlaštovka, kočka, růže, smrt" mou nenasytnost ještě prohloubila.... celý text

Cizinec 2016, Harlan Coben

Prohlédla jsem komentáře a měla pocit déjà vu. Proč? Byl to totiž můj několikátý Coben: zpočátku můj totální oblíbenec - a pak buch, zklamání (v mém případě u Nadobro ztraceného). Dala jsem si pauzu a po přečtení Cizince - kterého hodnotím zase jako výborného - jsem to asi pochopila. To moje déjà vu spočívá v tom, že se komentáře u jeho různých knih podobají: mnoho Cobenových příznivců najednou narazí na jeho "slabší" kus, jenže ten je pro každého jiný. Coben má totiž recept a naprosto přesně dávkuje ingredience (nechci používat slovo "schéma", to má tady hanlivý význam): teď, přesně teď tam něco přidám, teď to osolím, teď to promíchám, opepřím,... Výsledkem je perfektní pokrm, který mně chutnal několikrát po sobě, ale pak se jednou zajedl; po čase jsem ho zkusila znovu - a zase mi chutná, opravdu hodně: tajemství, pocit zrady, postupné stupňování napětí,... Bezvadné. A jak hodnotit to promyšlené "vaření"? Je to výborně zvládnuté řemeslo, nebo kalkul? Víte co, kašlu na to, tohle řešit. Funguje to a baví mě ho číst. Jen radši nebudu číst víc jeho knížek v jednom tahu.... celý text

Zeptej se táty 2010, Jan Balabán

Na smrt rodičů se připravujeme - a cítíme se být připraveni, když je nám už 40, 50... Ona pak přijde a my zjistíme, že připraven nelze být, nikdy ne zcela. Otázky zůstávají, jen se jich časem "přestaneme bát", jak říká Emil, hlavní postava této úvahové prózy. Jan Balabán to měl duševně nastavené ještě tíže než my ostatní a nebylo to způsobeno pouze smrtí jeho otce. Soudím podle jeho povídek, této knížky a dokumentu, kde říká: "Zajímá mne lidský život ve svém vyrovnávání se se smrtí." "Nepíšu tak, jak bych chtěl, píšu tak, jak musím. Myslím si, že to je možná depresivní, možná nulové, jak říká kamarád Petr Hruška. Nulový stupeň naděje. Může to vše skončit špatně, pravděpodobně asi skončí, lidský život končí smrtí, ale mně jde spíš o smrt duševní a citovou, o rezignaci, že člověk přestane doufat v něco pěkného, v něco věřit, mít nějakou naději." Proto doporučuji tuto knížku jenom těm, kteří si kladou otázky o smyslu života, smrti, minulosti i dnešní doby, o relativnosti hodnot. Pak ve vás budou autorovy myšlenky rezonovat a vzbuzovat další otázky a potřebu hledat odpovědi. Bavit vás tato kniha nebude. Dá vám mnohem víc.... celý text

Zlomené srdce 2017, Tim Weaver

Má několikaměsíční touha po detektivním příběhu založeném na záhadě, která se postupně po střípcích odkrývá, je naprosto ukojena. (V tomto směru jsem byla téměř spokojena i s Mrtvým klíčem D. M. Pulley, ale Zlomené srdce stojí o třídu výš.) Tim Weaver píše dobře, ale zatím jsem mu pokaždé 1 hvězdičku ubrala. Proč ne v případě tohoto dílu série: je to celistvé, úměrně dlouhé, dobře vygradované a zajímavé takovým vnitřním napětím (ne tím primitivně brutálním a krvavým; přesto se akčních scén také dočkáte). David zachovává svůj charakter a působí věrohodně. A hledání náznaků ve scénách v zapomenutých podřadných filmech? To jsem si vážně užila. Ostatně jako celou knihu. Je výborná.... celý text

Čarodějnice 2018, Camilla Läckberg

Tomu nebudete věřit :-). Je neděle dopoledne, začínám vařit oběd - a telefon: "Ahoj, tady Camilla Läckberg. Dívala jsem se na českou Databázi knih a tys mi padla do oka; máš mě v oblíbených a dalas mi za každej díl série plnej počet hvězdiček. Tak chci od tebe radu." No co vám budu povídat, byla jsem pyšná až na půdu. Camilla pokračuje: "Mám v hlavě pár aktuálních témat a nevím, jaký zvolit, tak mi pomoz." A spustila. Asi za hodinu a půl se mi dovařil oběd, já ho ještě nechala čtvrt hodiny stydnout - už jsem jí chtěla říct, že je poledne a jdu jíst - ale Camilla zrovna naštěstí výčet témat dokončila. Tak jí říkám: "Hele, Camillo, ty šílený krávy už ne, ale jinak tam dej úplně všechno, co ty na to?" Jí se ten nápad hrozně líbil a dodala: "Mě teda napadlo ještě jedno historický téma, čarodějnický procesy. Jen nevím, jak a s čím to dát do souvislosti." "Ty na to určitě přijdeš, Camillo," povídám jí. A fakt na to přišla, holka jedna spisovatelská. Je to ale úplně na konci, na straně 12 862. Tak vydržte a dozvíte se to taky.... celý text

Co by můj syn měl vědět o světě 2017, Fredrik Backman

Mít malé dítě (děti) je záhul, makačka a šílenost, ze které se únavou a nevyspáním málem zblázníte. Samozřejmě je to ta nejkrásnější věc na světě. Tvrdím obojí - a obojí se stejnou vahou. Jenže moje děti jsou dospělé, to se mi to píše s nadhledem! Fredrik Backman to dokázal očividně mnohem dřív - propojil bezmeznou lásku k synovi se smyslem pro humor a zapsal to tak, že ho mám zase o něco víc ráda. Ani se mi nechce rozebírat to nějak vážně, takže jen pár postřehů: - láska k synovi je řekněme samozřejmá, ale autorovo vyznání lásky manželce, to je nádhera - úplně se netěším na dobu, až k nám do Česka dojde několik "vylepšení", hlavně hyperkorektnost: např. v tom, že jsou témata, o kterých se nesmí vtipkovat (výchova dětí se dá přežít se zdravým rozumem jedině tak, že si z ní občas děláte legraci!) - "Ležela na zemi, svině." (řečeno o neoblíbenější synově hračce před její "vraždou") - nejlepší kamarád je Samvěd Křepelka? - no jasně, konečně na to někdo kápnul - určitě vás při čtení taky napadlo, jako mě: "To nic není, to můj syn řekl, udělal ... - a to byla teprve legrace!" Ale víte co? Ani náhodou. Doufám, že Fredrik B. bude mít další děti.... celý text

Mrtvý klíč 2016, D. M. Pulley

Odpočinula jsem si (aspoň tedy většinu knihy) od vrahů a zkrvavených obětí a nechala se vést celkem originálním tématem a napínavým dějem, kompozičně dovedně zpracovaným. Bavila mě postava Iris, tak trochu rebelky, postava Beatrice mi přišla vytažená spíše z padesátých let; nakonec se ale dobře doplňovaly. Problematický je pro mě konec - ani tak ne určitá neuzavřenost, ale spíše naivita některých dialogů. To se vážně zločinci dohadují o všem tak, aby to každý pochopil, a vždycky vyslepičí všechno své budoucí oběti? To je schéma, kterému by se autoři měli vyhnout širokým obloukem. Hvězdička dolů za to; ale vcelku hodnotím knížku kladně.... celý text

Smrtící samota 2006, Lisa Gardner

Začala jsem (pro mě nezvykle) až šestou D. D. (Chyť mě) a vynesla ji do nebes. První díl série hodnotím hůř, ale číst se dal. D. D., která "Chyť mě" táhne, je tady tak trochu žroutka, která se cpe jako nezavřená, přitom je to krásná štíhlá blondýna (chce nás Lisa Gardner naštvat?), ale charakter nemá ještě žádný. Do děje vstupuje až po třetině knihy, vnáší tam na chvíli vtip, ale dál se moc neprojevuje. Důvodem je i to, že autorka zvolila celkem zajímavý způsob vyprávění: přikláněla se tu sem (na stranu Cat), tu tam (k vyšetřovatelům) či onam (k rodině Catherinina muže), popř. úplně jinam (k lékařům malého Nathana) - aby čtenáře co nejvíc znejistěla. Musím říct, že u mě se jí to povedlo. Nechala jsem své sympatie těkat mezi všemi variantami - a zůstala napnutá. Ve stejné pozici - neustále váhající a znejistělý - je i odstřelovač Bobby, hlavní postava. Konec měl asi působit akčně, ale i kvůli nedostatečné mozkové kapacitě hlavního vrahouna vyzněl trochu hloupě. Zkusím další díly, jestli bude čtivost a promyšlenost stoupat až do těch mých "nebeských výšin" šestého dílu.... celý text

Atlas mraků 2006, David Mitchell

Hmmmm... (s tónem vyjadřujícím vysoké uznání). Děkuji alef za komentář plný citu, jenž rozechvěl struny v mé duši - stejně jako se to povedlo tomuto románu. Románu, u něhož jsem nevnímala jednotlivé části odděleně, ale jako součást jednoho celku. Jak mě (nejen teď) mrzí, že jsem nedostatečně hudebně vzdělaná a hudbu vnímám spíše intuitivně... Protože, přiznávám, mě samotnou to nenapadlo, ale je to přesné: nejenže je téma hudby hlavní součástí jedné dějové linie, ale CELÝ román je vystavěný jako hudební skladba. Tedy román postmoderní, obsahující různé roviny, z nichž má každá svůj jazyk, styl a tempo; dohromady ale tvoří novou, jedinečnou kvalitu - opravdu jako sextet. Četba byla pro mě Zážitkem. Filozofické a morální poselství knihy není pro mě pouze ve varování před tím, že se lidstvo žene do záhuby. Poslední věty knihy vyjadřují to, podle čeho se už léta snažím žít a na čem neustále pracuji: já jsem ta kapka v moři a nemohu ovlivnit nic a nikoho jiného než sama sebe. I to má ale svůj význam. Davidu Mitchellovi se ale podařilo mnohem, mnohem víc.... celý text

Temná stezka 2012, Åsa Larsson

Ta Rebecka má ale pech; autorka jí přidělí konečně úlohu, díky níž se může stát platným (i právoplatným) subjektem vyšetřování, ale samotnou práci policie (ve spolupráci s Rebeckou), tedy to, na co se nejvíc těším, vůbec nedotáhne do uspokojivého konce. Sama Rebecka tentokrát ukáže svou jiskřivou inteligenci naplno, orientuje se perfektně nejen v právu, ale i ekonomice a současné zahraniční politice (ale v úvahách o bývalém šéfovi jde inteligence nějak stranou). Faráři v autorčině rodné zemi už došli (jednoho ještě zabila v Africe, ale to už nestojí za řeč, bylo to zmíněno jen na pár řádcích), musela tedy zvolit nové téma. Nastudovala ho opravdu pečlivě, takže to chtěla využít - až tak, že výklady týkající se politiky, ekonomiky a korupce jsem trochu odbývala, protože, přiznávám, mě nudily. Nad Åsou Larsson nelámu hůl, ale dám si od ní pauzu. Pořád platí, že způsob jejího psaní, tedy stylistická stránka, mi celkem vyhovuje. Hodnocení jejích dalších knih se tady na DK vylepšuje, tak to za čas zkusím znovu.... celý text

Druhá oběť 2016, Karin Slaughter

Byla jsem zvědavá, co udělá s mým názorem celkem dlouhá pauza mezi přečtením předchozích dílů a četbou tohoto; přece jen jsem mezitím četla mnoho dobrých i výborných autorů. Ale musím uznat, že to vidím stejně jako tehdy: nikoliv dokonalé, ale čtivé a napínavé - tedy v zápletce. Ubrala bych ale pasáže o vztahu Willa a Sáry: jejich rozchody nerozchody, přibližování se a zase oddalování, to bylo tentokrát přes čáru mé trpělivosti. Ale co; chtěla jsem si mozkově odpočinout a to se mi vyplnilo.... celý text

Prolitá krev 2011, Åsa Larsson

Po přečtení autorčiny povídky v Temnějších odstínech Švédska a poté, co jsem si o AL něco přečetla, jsem jí ještě dala šanci, přestože mě kdysi 1. díl série nijak nezaujal. Připomněla jsem si, co mi tehdy vadilo: minimální zapojení Rebecky do případu (zde ještě menší) a pomalost samotného vyšetřování i celkově toku děje (ale to nemusí být úplně na závadu, jak jsem četbou některých dalších švédských autorů - např. Johana Theorina - zjistila; inu, chladný sever). Naopak jsem nyní ocenila stejné téma (ke kterému, jak jsem se dočetla, má autorka osobní vztah), délku příběhu a hlavně stylistickou stránku, díky níž jsem knížku se zájmem přečetla. Zkusím pokračovat.... celý text

18 oříšků k rozlousknutí 1976, Agatha Christie

Už několikrát jsem pěla ódy na slečnu Marplovou, ale "musím" znovu. K Poirotovi totiž uctivě vzhlížím, vědoma si toho, že nikdy nedosáhnu jeho výšin; vždy se jen potichu skloním před jeho géniem. U slečny Marplové si pořád naivně věřím: tentokrát to přece odhalím! Vždyť ona je JENOM obyčejná stará paní žijící na vesnici, kterou okomentovala jako místo, kde se někdy "přiházejí velmi bolestné a trapné věci". To přece znám... Ale dopadnu naprosto vždycky jako jedna z postav, která přijde se svým řešením a myslí si, že tentokrát na to kápla: "... to jste tedy měla na mysli, slečno Marplová, že?" A slečna Marplová jí (mně) odpovídá: " Bože, ne, ne tak docela." - přičemž to "ne tak docela" je pouhým vyjádřením její slušnosti, protože jak ta chudinka, tak i já jsme byly zase mimo. Jak já si to "být mimo" při četbě Agathy Christie užívám.... celý text

Živý mrtvý a další policejní povídky 2015, Martin Goffa

Mám ráda policejní povídky a oblíbila jsem si Martina Goffu, takže tato kombinace nemohla v mých očích dopadnout špatně. Nebránila jsem se srovnání s klasiky. Čapka mi připomněla první povídka (jak může být motivace k vraždě relativní) a některé další povídky, které nakonec pravým případem ani nebyly a jejich vyústění bylo humorné. Některé postavy kriminálníků jako by se zase vylouply z Hříšných lidí Jiřího Marka. Autor ale není Čapek/Marek 21. století, je originální, svižný a vtipný (a někdy mile nekorektní - jak osvěžující...). Pokud se vám líbí jeho série s Mikem Syrovým, přečtěte si.... celý text

Čas pro hvězdy 2000, Robert A. Heinlein

Uvědomuji si, že autorovi, svému oblíbenci, mám tendenci trošku přilepšovat. Tady ale nastal "Čas pro hvězdy" - pro jejich plný počet (s čistým svědomím). Výborný příběh sám o sobě, umocněný tím, že ho vypráví hlavní postava - ještě kluk, později mladý muž, jazykem tomu odpovídajícím - svižným a vtipným. To, jak je kombinováno téma telepatie a vesmíru, mě bavilo ohromně. Vesmírné téma není zatíženo přehnanými technickými rozbory (a pro mě to zátěž vzhledem k mé neschopnosti proniknout do podstaty složitější fyziky, např. teorie relativity, opravdu je, s tím už nic neudělám). Stejně jako úspěch výpravy mě zajímaly lidské vztahy, mezi dvojčaty (to obzvlášť) i mezi členy posádky. Cokoliv týkající se zádrhelů v toku času je moje nejoblíbenější téma (nejen ve sci-fi), natož když z toho vyplynou morální dilemata. Početla jsem si a užila si to.... celý text