kap66 přečtené 2752

Mezi dvěma ohni 2014, Martin Goffa

Opět čtenářský požitek. Jasná sebevražda s nejasnou motivací, o tom jsem vždycky se zájmem četla. Všechny klady, které jsem ocenila u předchozích dílů, jsem si vychutnala i zde: napětí a spád, svižnost, dialogy, charaktery, jazyk. Takže připojím jen drobnost: baví mě sehranost parťáků, mezi nimiž nejsou žádné třecí plochy, a jsem ráda, že jejich šéf není blb, se kterým musejí bojovat (to je celkem častý motiv jiných detektivek). U Goffových knížek si také neříkám: kde jsem už tuhle zápletku četla? Jsem natěšená na další.... celý text

Muž s unavenýma očima 2013, Martin Goffa

Četla jsem nejprve druhý díl série, ze kterého jsem nadšená. I v tomto případě jsem spokojená a plný počet hvězdiček dávám též. "Muž s unavenýma očima" má vše, co jsem ocenila u "Bez těla": vygradované napětí, svěží dialogy, výborné charaktery - a to vše je napsáno bezvadnou češtinou, která mi dělá až fyzicky dobře. V rozhovoru autor přiznává, že prý moc nečte detektivky, spíše klasiku. Zřejmě spojení tohoto, spisovatelského talentu a látky, kterou dobře zná, dělá z četby "obyčejné české detektivky" jedinečný zážitek.... celý text

Hvězdná hodina vrahů 2009, Pavel Kohout

Začnete číst detektivku o pátrání po sériovém vrahovi žen, o vyšetřování komplikovaném gestapáckým dozorem a podezřívavostí vůči české policii v posledních měsících války. Skončíte niterně zasaženi tím, na co vás připravuje už výborný název knihy: hvězdnou hodinou VRAHŮ. Nikoliv jednoho, onoho hlavního vraha (který hraje důležitou roli až do konce), ale vrahů z obou stran barikád během Pražského povstání. Těch německých, kteří vraždí už ne pro Říši, ale aby si zachránili život, ale hlavně těch českých, kteří do té doby žili své obyčejné, na první pohled slušné životy. Připravte se na to, že budete autorem donuceni všechno pochopit pomocí opravdu velkého počtu obětí. Mé rané dětství bylo plné besed s pamětníky o druhé světové válce, psaní slohů na válečná témata (např. "Co mi vyprávěl děda o osvobození"), výkresů s tanky plnými šeříků, sovětských válečných filmů,... Představte si: já si tehdy myslela, že za války, která byla sama o sobě přece tak strašná, plná mrtvých, neexistovali takoví "běžní" vrazi. Brzy mi samozřejmě došlo, že je to hloupost. A o trochu později jsem i pochopila, že právě válka, ve které se zabíjení stává normou, probouzí v některých lidech temné stránky, potenciální zlo, které by možná v klidné době zůstalo spát. Už jsem to zmínila: tato kniha vás zasáhne a dostane na kolena.... celý text

Macbeth 2018, Jo Nesbø

Jedu na většinové vlně. Nesbø je pro mě ztělesněním výborného, řemeslně velice zručného autora, jehož postavy jsou pro mě uvěřitelné a čtivost maximální, např. i díky velmi živým dialogům. Proto dávám dokonce 3 hvězdičky, přestože v Macbethovi to, co umí, neprodal. Poctivě nad tím dumám, kde je zakopaný pes. Podle mě má ten pes na náhrobku jméno PROJEKT. Jen to slovo slyším, vybaví se mi úporná snaha napasovat něco na něco jiného, aby se to tvářilo - moderně? originálně? a zde - jako důstojná připomínka dramatika světového formátu? Možná tak vznikne (vznikla) opravdu i nějaká nová kvalita, nechci to aplikovat na všechny autory, kteří na projekt přistoupili. Jenže - konkrétně k této knížce: to, co k Shakespearově dílu patří, tedy touha po moci, láska, zrada, žárlivost, pomsta, tedy všechny lidské vášně - v divadelní podobě záměrně nadsazené - vypadají v detektivce ze současnosti jinak. Macbeth se lusknutím prstů změní, a to z extrému do extrému, poctivec Banquo přistoupí na jeho děsivý návrh okamžitě, Macbeth během okamžiku vymaže svou lásku k dvěma nejbližším lidem a chce jejich hlavy (doslova),... Divadelní zkratka, která ale tady působí nevěrohodně. Další slabinou jsou teatrální dialogy, zřejmě záměrné, ale opět - nefunguje to. Nesbø zřejmě cíl projektu naplnil. Pojal to ale tak věrně, že já osobně si příště přečtu buď přímo Shakespeara, nebo svého oblíbeného Nesbøho (ale tentokrát toho pravého).... celý text

Temná věž 2010, Stephen King

K jednomu z předchozích dílů jsem napsala, že jsem uvnitř (lapena, chycena, přivázána, přikována...) a nechci je - své přátele - opustit. Strávila jsem s nimi dva měsíce a nikdy to nebudu považovat za ztracený čas. Během posledních několika dní mě opouštěli; a bylo to - smutné? Jistě, ale především očišťující a přirozené, protože jsem cítila, že tak to mělo být. Kdybych se řídila pocity z komentářů, bála bych se zklamání, ale to se nedostavilo, naprosto ne. Pro mě je ten konec nejlepší, jaký mohl být, a už předtím, než mi to autor napověděl v doslovu, mě napadlo, že mám sice ráda konce (rozuzlení, vysvětlení), ale mnohem raději mám příběhy. Tento mě pokládal na lopatky a zase zdvihal nahoru - až do maximálního čtenářského uspokojení.... celý text

Zpěv Susannah 2009, Stephen King

Podivná knihovna 2014, Haruki Murakami

Je hezké porovnávat hvězdičky a komentáře vedle sebe: i ti, kteří píší, že to asi nepochopili, dávají alespoň dvě či tři - protože se to do hlavy prostě vtiskne. Troufám si tvrdit, že si tuto knížku zapamatujeme, co říkáte? Já k Podivné knihovně přistoupila možná prvoplánověji než ti, kteří v ní vidí obraz podvědomí (nevědomí). S vypravěčovým konstatováním: "A to víte, jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny," jsem se vrátila do svého dětství a ocitla se v místě, kde jsem prožívala štěstí a vnímala všechno všemi smysly (samozřejmě myslím knihovnu). Jak ráda jsem brala knížky do ruky, cítila jejich vůni, prohlížela je a vybírala. Pro mě je tedy tato knížka obrazem mého VĚDOMÍ při čtení knížek. Knížky mě držely při sobě, jako bych měla kouli na noze, potkávala jsem v nich zlé i dobré bytosti, necítila reálně hlad, protože jsem "jedla" samá skvělá jídla s nimi, prožívala strach, radost i zamilovanost, s hrdiny jsem chodila bludišti = různými světy - a cítila, že můj mozek by třeba i díky čtení knížek mohl někomu "chutnat" (obrazně). Návrat do reality je ale někdy tvrdý, pravá smrt je zkrátka jiná než knižní. Pamatuji si na debatu (před mnoha lety) s učitelem literatury: u rozboru jedné básně jsme jeho výklad nemohli přijmout, kromě něho v ní ten význam nikdo neviděl. Ta otázka musela padnout: "Jak víte, že právě tohle je správně, že tak to autor myslel?" Odpověď zněla: "Zeptal jsem se ho na to a on mi to řekl." Zeptáme se Murakamiho, co říkáte. Nebo si to budeme vykládat každý po svém - a třeba právě to je účel.... celý text

Rozhlasové hry 1966, Friedrich Dürrenmatt

Na stará kolena jsem si oblíbila rozhlasové hry - četbu i poslech. Ty Dürrenmattovy jsou čtivostí srovnatelné s jeho prózou i dramaty. Všech pět her spojuje to, co autora zajímá zřejmě nejvíc: morální otázky, svoboda a politická moc. Noční rozhovor: hra skvělá i v českém provedení s Milošem Nedbalem a Radovanem Lukavským. A teď mi prozraďte: toto české ztvárnění je z roku 1964 a mně přijde, že naprosto jasně odhaluje podstatu totality u nás - potírání jiných názorů a odstraňování nepohodlných kritiků; to už opravdu tehdy cenzura přimhouřila oči, nebo to soudruzi nepochopili? Ze setkání spisovatele a jeho vraha (kata vyslaného vládou) - téměř laskavého, ale své "poslání" naplňujícího - vás bude mrazit. Dvojník: klade znepokojivou otázku: je v každém člověku skrytý potenciální vrah? Proces o oslí stín: hra záměrně nejvíce zalidněná, neboť do naprosto banálního sporu jsou zatahováni další a další lidé, takže konec nemůže být jiný než ... Stranitzky a národní hrdina: do národního hrdiny napadeného malomocenstvím (v palci na noze) vkládají velké naděje beznohý fotbalista a slepý potápěč, oba žijící na dně společnosti; snad bude mít nemocný národní hrdina soucit se stejně postiženými... Úsměvné (černohumorně) a hořké zároveň. Herkules a Augiášův chlév: znám i podobu divadelní, obě jsou skvělé: opět národní hrdina, tentokrát ale sympatický silák Herkules, trpí finančními potížemi, takže přijme úkol - odhnojení elidské země. Oproti hrdinským činům, které zatím vykonal, se tento zdá být jednoduchý. Jenže narazí na překážku nepřekonatelnou - jak výstižně praví pasák vepřů: "Ten hnůj je především v palicích Eliďanů." Výstižné a vtipné. Všechny hry, napsané jinde a jindy, vám připomenou tehdy či nyní tady.... celý text

Vlci z Cally 2004, Stephen King

U Pustin jsem zapřemýšlela, jestli nejsou vrcholem série; možná ano, ale Vlci z Cally "cvakají zuby" (to není úplně přesné, viďte) velmi blízko. Opět vynikající - a konec je dokonalý. Knížky jsou s děním ještě více spjaté, objevily se další dveře, vstoupila další postava se svým životním příběhem a zapadla mezi naše přátele (a já je za SVOJE přijala už dávno a naprosto bezvýhradně), jako by tam byla odjakživa. Jsem ztodesovaná, jsem uvnitř a nechci je opustit.... celý text

Justice 1995, Friedrich Dürrenmatt

Ne nejlepší z Dürrenmattových "filozofických detektivek", ale já mám pro D. slabost; vždy ve mně vyvolá dumání nad morálními dilematy - to tedy zní dost nezáživně, přestože je to pravda. Další pravda ale je, že mě prostě jeho knížky baví. Tento ne příliš rozsáhlý román má výborný rozjezd: vše je tak jasné - vražda váženého muže jiným váženým mužem proběhla před očima mnoha svědků. Vrah je ve vězení a zřejmě tam bude do smrti. Jenže: není spokojenějšího člověka než je on - a to je přece absurdní! Motiv vraždy nikdo nezná a vrahův postoj naznačuje, že to byla jen hra; jako hra vypadá i jeho úkol (za dobré peníze) pro advokáta Späta: zkuste najít jiného vraha - jen tak, v rámci "vědeckého" bádání. Druhá část románu je zkouškou Spätovy morálky i duševního zdraví a byla i zkouškou mé čtenářské výdrže: černý humor (dobré), odporná sexuálně neukojená trpaslice a žena, která vystupovala pod jejím jménem (přízračné), Spät s temnotou v mozku, lidsky upadající (ubíjející), lidé bez soucitu a lítosti, o smrti jiných (i přátel) hovořící s radostí (děsivé). Třetí část projasnila atmosféru, ale nikoliv řešení - jen naznačím: sám autor se po letech setkává s protagonisty příběhu a klade si mnoho (vážně hodně) otázek po smyslu spravedlnosti a života vůbec. Kladu si je také, jako vždy.... celý text

Setkání v Torontu, s vraždou 2006, Josef Škvorecký

Žádné jiné "Setkání" jsem zatím nečetla. Přestože vzešla série z dílny obou manželů, je to Škvorecký jako když vyšije: Harold Sinclair je zestárlý (ale do krásy, jak podotýká hlavní ženská hrdinka) kanadský Danny Smiřický - má smysl pro humor, bystrost, nadhled a schopnost ocenit ženskou krásu. Hraběnka Anna - Češka úspěšně podnikající v Torontu - ho výborně doplňuje svým ženským instinktem a přehledem o české komunitě, z níž hlavní detektivní zápletka málokdy uhne (a asi vám připomene další detektivku-amatérku Evu Adamovou). Další specifické "škvoreckoviny": postavy mladých holek, které se "vyloupnou", dialogy, jež mě u Škvoreckého vždycky bavily, plné nespisovné češtiny, děj uhánějící (i díky těm dialogům) krásně dopředu a samozřejmě dobrá zápletka, protože tohle Š. uměl. Ráda jsem si ho zase připomněla a splním vůči jeho dílu ještě nějaké další dluhy - a s radostí.... celý text

Čaroděj a sklo 2008, Stephen King

Je to western a zároveň antická tragédie: výstavbou, propracovaností a - asi nic neprozradím - i očekávatelným závěrem. Antickou tragédii mi to připomnělo také tím, že tento díl je peripetií od hlavního děje - a vzdálil mě tím počtem stran opravdu na několik dní! (Ještě že byly Velikonoce a já mohla číst víckrát několik hodin v kuse). Musím ale uznat, že jsem četla se zájmem a prožitkem, hledala jsem paralely mezi těmito postavami a těmi v této chvíli naslouchajícími (autor podobnosti v předchozích dílech občas zmiňuje), více pochopila Rolanda, ale - těším se na cestu k věži, tímto odbočením snad ještě víc.... celý text

Malý princ 2014, Antoine de Saint-Exupéry

Pustiny 2000, Stephen King

Vynikající!! "Vítejte na fyzice v blázinci," říká výstižně Eddie - a dá se to brát jako charakteristika celého dílu, v tom nejlepším slova smyslu: promyšlené motivy, neuvěřitelné a zároveň do sebe zapadající. Všechny postavy miluji, ale Eddieho mám čím dál raději - nejen kvůli jeho vtipným glosám (i když: "Ježíšku na křížku, copak to nechápete? Zabíjíte se kvůli muzice, která nikdy ani nevyšla na singlu!" - ta je skvělá). Mimochodem, právě to propojení cesty k Temné věži a hudby, filmů a knížek (např. v "Jakeově" části o hledání dveří a koupi dvou knih, tak zásadních pro další děj) mě ohromně baví. A že to nejděsivější je spojené nebo nějak souvisí s něčím, co bylo původně určeno pro děti a má uklidňující vlastnosti (třeba růžovou barvu), to se asi dá u Kinga očekávat, je to tak? Tak vysoko nastavená laťka... Bojím se, jestli další díly budou stačit s dechem. Ale i kdyby ne a tento byl vrcholem, stálo to za to.... celý text

Tři vyvolení 2010, Stephen King

Ve srovnání Pistolníka a Tří vyvolených se ztotožňuji s naprostou většinou zdejších komentářů. Co dodat jiného: vyvolené přivedl Roland dveřmi z jiných světů a 2. díl Temné věže vešel dveřmi do mé hlavy i srdce. Motiv dveří jako předělu mezi světy byl můj oblíbený odmalička a byl součástí mého dětského snění, takže po desetiletích zase sním. Do Pustin jsem vplula okamžitě a naprosto přirozeně (a dveří si tam užívám ještě víc!), takže píšu tento komentář dodatečně a rovnou říkám: tento díl je perfektní, ale třetí je snad ještě lepší.... celý text

Pistolník 1999, Stephen King

Po přečtení Pistolníka jsem propadla pocitu, že jsem úplně pitomá; Série s velkým S - a já mám v hlavě chaos a pocit, že jsem si to nijak zvlášť neužila. Řekla jsem si, že to takhle nenechám (vždyť jsem se tady na stránkách DK už prohlásila za kingofila, byť ne kingoznalce), pustila se do Tří vyvolených - a spadl mi kámen ze srdce. Pak teprve jsem si přečetla zdejší názory a něco o okolnostech napsání Pistolníka, a konečně chápu: nejsem pitomá, hurá (aspoň teda ne v tomhle), čtu třetí díl - a další hurá: Temná věž je vynikající! Pistolníkovi ale víc hvězdiček nedopřeji; kdyby ho napsal "starý" King, řekla bych, že je to zkouška věrných čtenářů; kdo se nenechá odradit, toho čeká odměna. Nenechte se odradit! Já si odměnu právě teď vychutnávám. ------- Dovětek po přečtení celé série: opravdu jsem byla odměněna mnohonásobně a dodatečně bych pod vlivem silného čtenářského zážitku přidala i Pistolníkovi body. Na druhou stranu - raději ne, protože dalším dílům bych musela dát hvězdiček 10.... celý text

Němé oběti 2017, Tim Weaver

Smrt staré posluhovačky 2006, Agatha Christie

Temnější odstíny Švédska 2014, * antologie

Četbu jsem si rozdělila na několik etap a neudělala jsem chybu. Napsat povídku je svým způsobem těžší než napsat román - na malé ploše rozvést a vyřešit zápletku a dostatečně a přitom stručně charakterizovat postavy, to vyžaduje spisovatelský um. Bylo pro mě zajímavé porovnat románovou a povídkovou tvorbu u těch, které jsem znala; s nostalgií jsem si připomněla dvojici Sjöwall - Wahlöö, se slzou v oku pak Stiega Larssona, slíbila jsem si návrat k Åse Larsson, ke které jsem byla po prvním románu moc kritická, zasmála se u svého oblíbence Håkana Nessera (už aby mu vyšla další knížka!) a řekla si, že jsem snad už trochu pozapomněla výborného seriálového Wallandera, a mohla bych se tedy pustit do románů Henninga Mankella. Z těch, které neznám, vyšly u nás málokomu knížky, to je mi celkem líto, ale možná jednou... Souhlasím s callahanh a maximálně oceňuji úvod rozebírající vývoj švédské detektivní literatury - stejně čtivý jako povídky samotné.... celý text

Bez slitování 2016, Tim Weaver

Angličtí čtenáři jsou totiž nepozorní a nesoustředění. Takže autor jim pomáhá, jak může, aby se v ději a postavách orientovali. Např.: David Raker pověří své dva známé (známé už i nám) úkolem a mezitím se děje něco jiného. Jeden z nich mu zavolá a David si (nám) řekne: To je ... , já málem zapomněl, že jsem ho požádal, aby mi ... ! Čtenář je hned v obraze, že - a kniha bobtná a bobtná. Time Weavere, my Češi to nepotřebujeme (soudím i podle zdejších komentářů), pro nás prosím své knížky trochu, ne, raději trochu víc, proškrtejte. Ale abych autorovi nekřivdila. Weaver psát umí, překvapit umí také a já dočetla knížku se zájmem.... celý text