kap66 přečtené 2752

Špinavá práce 2007, Christopher Moore

Knížka, o které si téměř všichni myslí, že je ohromně vtipná. Jenže víte co? Ona OPRAVDU JE OHROMNĚ VTIPNÁ! Zkuste to, udělejte si legraci ze smrti, náboženských rozdílů, ze sexu v souvislosti s malým miminem (nelekejte se, to je jedna z nejlepších pasáží) a vybalancujte to tak, abyste zůstali na hraně vkusu a nespadli do trapna. Autorovi se to podařilo a já se pobavila nejvíc za celý rok. (Nutno ale zmínit, že se taková knížka nedá číst v jakékoliv etapě života, jak to tak u černého humoru bývá.) A ještě jedna věc se mu povedla - tím, že to nejsou jen osamocené gagy, ale jsou propojené fantastickou dějovou linkou, drží vše pohromadě a vy si na konci neřeknete (jak se mi už u jiných knížek stalo): Jo, zasmála jsem se, ale o čem to vlastně bylo? "Špinavou práci" mám v hlavě pořád a někdy se díky ní usmívám.... celý text

Popol všetkých zarovná 2005, Dominik Dán

Dán je dost oceňovaný autor detektivek, nemohla jsem ho minout. Budu číst jeho romány popořadě; komentář k tomuto píšu i pod vlivem druhého a trochu srovnávám. Dán je talent, to bezesporu. Píše lehce, vtipně, zajímavě a napínavě a rozhodně působí dojmem, že ví o čem. Pociťuji trochu absťák kvůli slovenštině, takže čtu knížky v originále - a líbí se mi to. Mé výtky se týkají toho, že "Popol" je - snad se, muži, neurazíte - chlapské čtení. V tomto prvním dílu si fakt užijete hromadu sexistických vtípků a ještě větší hromadu sprostých slov (no dobře, ve slovenštině některá znějí trochu něžněji než v češtině, ale stejně jich je priveľa). Většina vtípků je v dialozích vyšetřovatelů, tam to i chápu - jako obranu proti hrůze reality; i když přímo nad mrtvým tělem... Některé se odehrávají jen v hlavách postav, ale i tak jsem se pozastavila nad pasáží, kdy matka oběti projeví přání vidět mrtvé tělo svého syna; k tomu je připojena humorná představa návštěvních hodin v márnici s vtipnými průpovídkami - asi jsem citlivka, ale mně to vážně trochu vadilo. Oba případy mě zajímaly, ta "obyčejná" vražda víc. U té mafiánské jsem se pousmála nad kouzelným dědečkem v závěru, ale proč ne. Vše, co tady autor podle mě přeexponoval, v druhém dílu umírnil, takže jsem rozhodnutá pokračovat.... celý text

Noční lov 2017, Robert Bryndza

Budu přísná: zápletka je přijatelná a celkem napínavá, největší slabinou knížky je ale hlavní postava. U "Dívky v ledu" jsem myslela, že Erika je takto pojatá záměrně, aby vyniklo její trauma po tragickém selhání a smrti nejbližšího člověka, a že se bude vyvíjet k lepšímu. Ona stojí v centru dění, takže přece aspoň něco si na ní musím oblíbit nebo si jí pro něco vážit, říkám si. Ale nešlo mi to: Erika je v práci příliš ambiciózní (dialogy o povýšení), postupuje netakticky (v telefonátu vrahovi vyhrožuje), k nadřízenému, který ji preferuje, se chová jako ke kámošovi; v osobním životě je to snad ještě horší - sestru moralizuje, váhá, jak se zachovat k příteli, který je v těžkém průšvihu, je nepříjemná na lidi, kteří jsou na ni milí (šéfova žena). Má to být záměr, snaha pojmout hlavní vyšetřovatelku úplně jinak než ostatní autoři? Já opravdu nevím - a vlastně je to jedno. Pro mě kvůli tomu kulhá Robert Bryndza za všemi jinými anglickými detektivkáři.... celý text

Malevil 1974, Robert Merle

Je to Robert Merle, nečekala jsem tedy postapokalyptický román s přesnými technickými detaily. Čekala jsem filozofický náhled na smysl života na zničené Zemi a vystižení charakterů lidí v extrémní situaci - a toho se mi dostalo. Je lepší, když vám knížka zodpoví otázky, nebo když vám naopak nasadí do hlavy takové, které jste zatím neřešili, a vy je v hlavě převracíte a hledáte odpovědi? Já hledám v sobě po četbě Malevilu odpovědi např. na tohle: - ztratím svou rodinu a zároveň ztratím svět: zabije mě to? a co dřív? - jak bych obstála já se svým vstřícným vztahem k lidem, s myšlenkou "všichni se spojíme a zvládneme to"? Na to si i odpovídám: úplně špatně bych dopadla! Proto se choval Emanuel tak, jak to situace vyžadovala; autoritářsky (nebo i krutě), když to bylo potřeba; já se svým sluníčkářským postojem bych byla mrtvá hned; nebo bych dokázala jít proti svému dosavadnímu životu? - byla by opravdu možná určitá míra demokracie i v tak vypjaté době? (doufám, že ano). Abych pravdu řekla, nemůžu Malevil z hlavy dostat pořád. Známka dobré knihy, řekla bych.... celý text

Hon na mrtvého 2018, Tim Weaver

Weaver začínal na rozumném počtu stran (později se mu to trochu vymklo), už tady je ale vidět, že psát umí. Oproti pozdějším dílům mu vyčtu pouze to, že se mi v hlavě několikrát objevilo: "Proč by ...." - tedy proč by někdo něco udělal zrovna takhle nelogicky, proč by v tuhle chvíli Davida nezabili, proč by ... Na některá proč mi autor odpověděl, na některá ale ne - to pak některé motivy působí samoúčelně. Kritizovat ale nechci přespříliš, protože v mých očích patří k nejlepším současným anglickým autorům detektivek.... celý text

Posel 2012, Markus Zusak

Odpusťte mi srovnání s Fredrikem Backmanem - v dobrém, samozřejmě. Já trochu vidím, jak to dělají, na co přesně v mé duši hrají, ale na druhou stranu - jak dovedně to umějí, jak mě zaujmou, okouzlí, dojmou a na chvíli mi dají zažít pocit, že ne všechno, ale mnoho věcí na světě je dobrých... A tahle knížka mě nejen ohromně bavila, ale vzbudila ve mně i touhu být ve správný čas na správném místě a pomoci; jen je to bez těch karet trošičku těžší.... celý text

Hotýlek 2015, Alena Mornštajnová

Je to rozjezdová dráha k "Haně". Stejný styl psaní, to je samozřejmé. Provázání osobních osudů s dějinami, výrazné ženské postavy (přestože je zde hlavní postavou muž, slouží spíše k vykrystalizování postav ženských), malá chyba způsobující tragický následek, hledání viny a viníka - a další podobnosti, všechny dost nápadné, mě neustále nutily podvědomě srovnávat s "Hanou". A Hotýlek prostě jejích kvalit nedosahuje. Vyčítám mu především roztříštěnost způsobenou přemírou postav, z nichž některé jsou zcela okrajové. Forma mozaiky bohužel způsobila to, že po přečtení, které bylo celkem příjemné, mi v hlavě nezůstalo skoro nic.... celý text

Temné lesy 2008, Harlan Coben

Zdánlivě vyřešený případ, ve skutečnosti spíše odložený. Nebo přece jen vyřešený? Nebo ...? Takhle, jako na houpačce, se budete cítit stále - to "aha" si řeknete víckrát, ale pokaždé na jiné rozuzlení. Ale houpačka je to ta z mého dětství, přinášející příjemně sevřený žaludek a radost; souhlasím s více čtenáři, podle mě z Cobenových jedna z nejlepších, ne-li nejlepší.... celý text

Eleanor se má vážně skvěle 2017, Gail Honeyman

Všechno, co mě napadá napsat k této knížce, je patetické nebo laciné. I tak to zkusím. Čtu o divné Eleanor: inteligentní a vzdělané, ale sociálně úplně mimo normu. Stojím s normálními lidmi kus od ní, kroutím hlavou nad jejími reakcemi a směju se jejím úvahám. V životě jsem například nečetla trefnější vyjádření soucitu s krásnými lidmi: "To musí být těžké. Neustále dokazovat, že toho je ve vás víc, chtít, aby ostatní viděli pod povrch, aby vás měli rádi pro to, jaká jste, aby neměli rádi jen vaše úžasné tělo, třpytivé oči a husté lesklé vlasy." Krůček po krůčku - autorkou dovedně vedená - se k Eleanor blížím, až stojím po jejím boku a sleduji naopak ty normální lidi, kteří mají štěstí: každý den mají jistotu, že je někdo potřebuje a má rád. Eleanořino srdce - spálené na troud - ani neví, co by mohlo chtít, ale naštěstí umí přijímat kapky drobné lidské přízně - zavlažuje se a vše vypadá nadějně. A pak mě autorka rozseká na kusy a hodí s Eleanor na dno jámy... Obě jsme se z ní dostaly a prošly katarzí. Děkuji autorce za to, že ví, člověk potřebuje nejen lásku, ale i naději. Děkuji za Eleanor.... celý text

Dítě v mlze 2016, Martin Goffa

Budu se záměrně opakovat: Goffa je mezi českými autory detektivek můj favorit. Jeho zápletky mě udržují v napětí a jeho způsob psaní - stručný a vtipný - mi naprosto vyhovuje. "Dítě v mlze" přináší případ, který Miko osobně prožívá; to se objevilo i v předchozích dílech. Tento má ale tragičtější podtón daný motivací únosce. V této souvislosti oceňuji na Goffovi další rys tvorby: mnou zmíněnou vtipnost neprosazuje za každou cenu všude. Není to laciný prostředek k uspokojení čtenáře, spíše způsob, jak se vyšetřovatelé vyrovnávají s tím děsivým, co jejich práce přináší; a tady by byl humor - vzhledem k Mikovu osobnímu vztahu k pachateli - ne zcela namístě. Souhlasím - a kvůli tomu jsem strhla jednu hvězdičku i minule - že závěr je trochu useknutý; mám ráda, když příběh dozní jako hudební skladba. Přísná v hodnocení jsem ale jenom proto, že Goffa sám sobě nasadil vysokou laťku.... celý text

Šest krát dva 2017, Arne Dahl (p)

Byť jsem předchozímu dílu dala jen dvě hvězdičky, přečetla jsem si i ten druhý; otevřený konec je prostě dobrá finta... Hodnotím ho trochu příznivěji, mám zase ale několik "ale". Můj oblíbený frazém "přitažený za vlasy" tentokrát pasuje hlavně na "skrývání se" hlavní dvojice před tajnými; vytváří to sice napětí, ale těžko věřit, že by se Sam a Molly mohli pohybovat bez problému mezi lidmi, natož aby navštívili vězení (a to předtím nosili bílé bundy na sněhu, aby je nezachytily satelity...). Nakonec jsem se ale začetla lépe než předtím, nedrhlo to tolik a zajímalo mě, jak to dopadne. Výhrady mám opět k překladu: vražedná zbraň je několikrát označená jako "kus dřeva na topení" - už jsem myslela, že překladatelka nezná slovo "poleno"., ale na konci ho naštěstí použila. Přívlastkové věty nejde postavit samostatně: "Deer přehrabovala nějaké dokumenty. Které měla zjevně před sebou." (Fuj!) Některé věty jsem nepochopila: "Nepohání ji bolest, ale hon z bolestí." A částka ve stříbrných symbolizující zradu by měla být 30, nikoliv 20, ne? Můj celkový dojem z obou dílů této série: spíše průměr; existují mnohem lepší švédští autoři s promyšlenějšími i stylisticky lépe napsanými detektivkami.... celý text

Sedm mínus jedna 2017, Arne Dahl (p)

Hodnocení jiné série Arneho Dahla je spíše průměrné, u této jsou čísla lepší, zkusila jsem se tedy seznámit s autorem prostřednictvím Sama a Molly. Je to podle mě ale lehce horší průměr. První stránky hodně drhly; mám ráda, když mě detektivka spolkne a na konci vyplivne, ale tady jsem zpočátku přežvykovala podivné, trochu mimoběžné dialogy (Sam a jeho šéf Allan) a podivná slovní spojení (spíše věc překladatelky) - několikrát opakovaná "bezmezně možná budoucnost" mě škrábe v krku ještě teď. Napětí je dost postaveno na nespolupráci Sama a Allana a především na totální nespolupráci policie a tajných - až to bylo přitažené za vlasy; snaha o originalitu převážila nad věrohodností (stačila by mi minimální). Hlavní postavy (i některé vedlejší) jednaly občas proti obrazu, který jsem si o nich vytvořila na základě předchozích činů. Vyšetřování ani postavy tak nedržely pohromadě - a stejný pocit mám z celé knížky. Škoda.... celý text

Medvědín 2017, Fredrik Backman

Čtu a říkám si: sakra, toho testosteronu je na mě až dost: láska k hokeji - to ano, ale ty rvačky, soutěživost, sprosté vtipy, nadávky, ponižování slabších, ničení věcí,,... Proč zrovna tahle chlapácká stránka? Rozdíl v mužském a ženském pohledu na hokej, čili svět? Ale no tak, čteš Backmana, svého prověřeného oblíbence, to bude mít svůj účel... Samozřejmě! To nejlepší, tedy to, co mě při čtení uchvátilo, bylo tříbení charakterů. Z masy kluků, toužících nejvíc ze všeho patřit k vítězům, se odtrhli ti, kteří to nechtěli za každou cenu - a byla to Statečnost. Mužské charaktery už byly vyprofilované dřív, ale i jejich vývoj byl vidět. Dívky a ženy? Ty mě zajímají vždycky nejvíc. Jedna z nich, Ramona, komentuje vyhrocenou situaci: "Za vším (rozumějte špatným) jsou vždycky podělaný chlapi." Právě ona ale ty chlapy má ráda a ovlivní je k dobru věci. Maya, Ana a Mira jsou osobnosti - ta hrůza je málem zničila, ale vyhrály (v mezích možností). S hokejem jsou spojeni lidé chybující a chyby napravující, pokřivené charaktery i lidi morálně pevní. Jako všude. Medvědín je jiný než předchozí knížky, ale efekt má pro mě stejný: zase mám lidi paradoxně trochu víc ráda.... celý text

Šťastný princ a jiné pohádky (7 pohádek) 1959, Oscar Wilde

Jednou jsem četla, že Wilde se trochu podobal lordu Henrymu z Obrazu Doriana Graye: nejen zálibou v kráse a umění, ale především schopností manipulovat lidmi a v debatách je rozsekat na kusy bystrou inteligencí. V jeho pohádkách něco z toho vidím, něco ne. Krása hraje velkou roli téměř v každé z nich; krása živých bytostí, uměleckých předmětů a přírody (obzvlášť přírodní popisy jsou nádherné). Pohádky jsou inteligentní a filozofické - a jako takové končí většinou smrtí těch dobrých, popř. napravených. Vyznívají ale morálně, přitakávají dobru a někdy jsou vyloženě křesťansky zaměřené. A proti představě Wildea jako individualisty a sobce jsou v nich vysoko ceněné hodnoty jako přátelství a pomoc druhému. Souhlasím ale s těmi, kteří váhají s jejich předložením dětem. Já jsem k nim dozrála později, a díky tomu je oceňuji maximálně.... celý text

Dolores Claiborneová 2010, Stephen King

Zásah. King vlezl do ženské hlavy a cítil se tam jako doma. A já mu zase na všechno skočila. Skvělý rozjezd - to King umí: "Cože ses to ptal, Andy Bissette? Jestli jsem podle tvýho 'vysvětlení pochopila svoje práva'? Kristaboha! Jak můžou být některý mužský takovýhle pařezové?" - a hned jste v obraze. Vypravěčka je rázná baba, která umí lidi srovnat. Jenže čtete dál - a před vámi vyvstává celá její osobnost. Dojme vás, jak vyhání ta děsivá prachová klubíčka, aby se Vera (kterou by někdy nejradši zabila) nebála. Byla by ochotná udělat pro ni ze soucitu i to nejtěžší. Chrání ne hlavně sebe, ale v první řadě své nejbližší - až do krajnosti. Já bych žádnému chlapovi "domácí nápravu" (skvělý termín!) nedovolila. King si se mnou ale dělá, co chce - a já se jím nechám vést, a ráda. Tady mě ještě k tomu dovedl ke konci, který jsem si přála.... celý text

Kněžnin prsten / Kde jsi chodil Satane 2001, František Nepil

Že je spojení "laskavý humor" zprofanované? Ale co; ono to Nepilův styl tak přesně vystihuje, že ho chci a musím použít. Obzvlášť první část - Kněžnin prsten - mě bavila. Nepil svým vypravěčským stylem opravdu trochu připomíná Otu Pavla, zvláště v popisech středočeských zákoutí a právě i v tom laskavě kritickém pohledu na konkrétní české osobnosti či Čechy jako národ. Povídka o zřícenině Žebrák a restaurátoru Františku Kotrbovi je kouzelná. "Kde jsi chodil, Satane" jsou pohádky s ostnem mířícím na poměry u nás za vlády lidu a hlavně na Čechy samotné; něco je lehce přenosné i do doby novější, protože hloupost, malost a sobectví jsou věčné. Přiznám se, že tato část mě bavila méně, ale stále je to milé čtení. Za zmínku stojí doslov Vladimíra Novotného, po jehož přečtení vám bude líto, že přestože F. Nepila znal skoro každý (a miloval jeho humor, vizáž a hlas), naše literární historie ho nějak opomíjela. "Ženské se upírají častěji na mělké a libové frajery než na citově založené, duchaplné osobnosti našeho typu, " píše autor se sebeironií v této knížce. U mě to ale nikdy tak nebylo! Já Vás, Františku Nepile, milovala už jako malá holka.... celý text

Dva druhy pravdy 2018, Michael Connelly

Malé přirovnání: Michael Connelly je pro české čtenáře detektivek něco jako ČT art pro české diváky (málo diváků, ale vysoká spokojenost s pořady). Connelly nemá zdaleka tolik čtenářů jako jiní, mnohem populárnější autoři (úplně to nechápu), ale jeho čtenáři jsou s ním stabilně spokojeni a hodnotí ho nadprůměrně. Já mám přečtené všechny Bosche a nikdy jsem nešla pod 4 hvězdičky. 22. díl je opět výborný; Harry je uvěřitelný (to pro mě vždy byl), stojí na správné straně a přes svůj věk (sakryš, že on bude brzy asi muset skončit i s těmi odloženými případy!) schopný skvělého úsudku i fyzického výkonu. Velkou roli zde hraje i jeho bratr právník - a já si zase uvědomila, že příběhy s Harrym mám radši; je to - prvoplánově bráno, já vím, omlouvám se advokátům - prostě poctivější přístup ke zločinu (tak mi tento názor aspoň v literatuře dopřejte...). Přívlastek "poctivá" se hodí na celou sérii. Poctivost, promyšlenost, neodbytost; výsledkem je moje spokojenost, uznání a natěšenost.... celý text

Rybář a jeho duše 1922, Oscar Wilde

Jedna z delších Wildeových pohádek, vyvolávající potřebu hledat odpovědi na více otázek. Rybář se pro lásku ke krásné mořské panně zbaví své duše. Jeho srdce a tělo stačí, aby miloval oddaně celé tři roky, přestože ho jeho duše - spojená s novým tělem, ale neobdařená srdcem - svádí vyměnit lásku za moudrost či bohatství. Těm odolá, nikoliv ale lákadlu nejobyčejnějšímu, fyzickému. Jeho ztělesněná duše mu ukáže, čeho je schopna - čeho je tedy schopen on sám a proč nikdy neměl oddělit srdce od duše. Konec je takový, jaký se dá od autora očekávat; ale já v něm nacházím přece jen trochu optimismu. Ale otázka, zda máme v duši tak velkou potenciální krutost, kterou nám krotí pouze srdce, ta mi teď bude ještě chvíli ležet v hlavě.... celý text

Osamělost prvočísel 2009, Paolo Giordano

Jsem člověk citový; city jsou součástí mého pohledu na lidské vztahy a svět. Dočetla jsem knihu o lidech, kteří nemají city takto nastavené, přesněji - nemohou cítit lásku k lidem, a to ani k těm, kteří jim lásku projevují. Nejsou toho prostě schopni, vůbec. A není to - podle mě - způsobeno traumaty z dětství, která byla vážně obrovská až tragická (v anotaci je jejich "špatné rozhodnutí" uvedeno jako důvod jejich další osamělosti; to si nemyslím). Je to dáno jejich nastavením: Mattia má Aspergerův syndrom (soudím podle projevů), u Alice to nijak vysvětleno není, ale její vztah k Fabiovi, naplněný sice fyzicky, ale z její strany nikoliv citově, je důkazem narušené až chybějící citové složky osobnosti také. Proč dávám pouze 4 hvězdičky: autor chtěl naplnit svůj záměr a nechal prvočísla osamělá tak, jak to prostě v matematice je. Kvůli tomu potlačil roli všech vedlejších postav příběhu a přizpůsobil tomu i některé skutky postav hlavních; že by manžel lékař odhalil u své ženy anorexii až tak pozdě? Že by se Mattia, fixovaný na řád a pořádek, vydal sám tak daleko? Proč dávám dokonce 4 hvězdičky: neztotožnila jsem se téměř s žádnou postavou, přesto (proto) mě obě postavy zasáhly hluboko. Mě, člověka veskrze citového, se nedostatek citu MUSEL dotknout. Jak jsem šťastná, že jsem člověk s city normálně nastavenými. Po přečtení této knížky si to uvědomuji ještě intenzivněji.... celý text

# Smrt všem prasatům 2018, Tony Parsons

Je to standardně napsaná detektivka, která se bude líbit především těm, kteří jich zatím tolik nepřečetli - zvláště těch z angloamerické produkce. Protože, přiznám se, mně (která jich přečetla pár desítek) připadalo, že autor jich přečetl dost a vzal si z každé něco: zápletku, charakter Maxe Wolfa, jednání jeho nadřízených i spolupracovníků, motiv zločinu, způsob provedení vražd,... Pocit "přesně tohle jsem už někdy četla" mě pronásledoval po celou dobu a často jsem si vzpomněla i konkrétně. Napsané je to ale celkem zručně a nelogičností či nedorazů je tam jen pár (např. u videa s Wolfem - jak mohlo vzniknout tak brzy po činu, když...). 3 hvězdičky si celkem zaslouží.... celý text