Koka přečtené 1582

Záhady v Alleghe 1967, Sergio Saviane

Velmi, velmi zajímavé, ale také špatně, dost nepochopitelně napsané, a hlavně - nedopovězené! Kdyby se byl novinář v celém textu držel publicistického žánru, udělal by líp; tam, kde se snažil fabulovat, domýšlet, dramatizovat - pohořel. Text příběhu i doslov redaktora českého vydání dokládá, že má jít o autentickou novinářskou reportáž skutečného publicisty, a tak kromě vztahů, hodně nejasně popsaných v příběhu, je nepochopitelné i to, že Odeon to vydal v edici Soudobá světová PRÓZA, přestože o žádnou prózu nejde. Databáze knih v tomto omylu pokračuje, když knihu označuje za detektivku. Zajímavé by bylo vědět, jak ta vesnice dnes vnímá tyto temné události.... celý text

Dva případy šerifa Eldona 2010, Erle Stanley Gardner

Ženy 60+ 2018, Pavla Frýdlová

Kniha mě velmi zaujala. Nabízí příbehy výjimečných žen, které v žádném případě nepředstavují "reprezentativní vzorek" dané generace, ale - údajně inspirativní - výjimky, ovšem jen s málokterou bych ráda měnila. Téměř všechny prezenované osoby mají několik zhodných znaků: neměly to v životě po mnoha stránkách snadné, profesní i osobní život jim "rozpůlil" rok 1989 a ony se k této zásadné změně byly nucené postavit čelem, studiem nabytou kvalifikaci opustily a za pochodu se učily novým věcem, jen málokteré z nich celoživotně vydrželo jedno manželství či místo bydliště. Právě pro ty typové "zákruty" života, které se v jejich příbězích opakují, doporučuji knihu zejména dnešním třicátnicím - mohla by je připravit na to, že vystudovaný obor je nemusí živit navždycky, že vybraný manžel je nemusí milovat navždycky, že léty pracně budovaná profesní pozice nemusí vydržet navždycky, že dietami a fitnescentrem posilovaná kondice a zdraví nemusí vydržet navždycky, a hlavně - jak říká jedna z protagonistek knihy (mě nejsympatičtější): " ... přijdou věci, o kterých si neumíme představit, že se vtěsnají do jednoho života. Mě dochází, že to nemůže dopadnout dobře ... mnoha fyzikům po světě to došlo už dávno. Jejich erudice nepřipouští, že z toho vyvázneme jen tak. Leží to na nich jako veliký balvan, některým z nich se dokonce mění psychika. Když začali nahlas přemýšlet o světě, byli svým burcováním společnosti nesnesitelní. Jenže tato deprivovaná společnost se sama nespraví. Žijeme v blahobytu, máme tendenci věci přehlížet a podceňovat je ... Nejsme vůbec připraveni na těžkou chvíli. Neumíme přežít složité situace. Je těžké si představit nějakou významnou změnu fungování společnosti, pokud by nešlo o to, že si řešení koupím. Koupím si nějaký jiný adaptér a bude to fungovat jinak. Ale ono to fungovat nebude. ......"... celý text

Kňažná z Lemúrie 1964, Katarína Lazarová

Tak písať veru tá pani vedela! Z dnešného pohľadu samozrejme mnohé epizódy príbehu vyznievajú smiešne či neuveriteľne, to neustále súdruhovanie pri oslovovaní postáv pôsobí až prehnane ("súdruh taxikár, viezli ste túto osobu?"), čím autorka vytvára skôr dojem paródie, než dramatického príbehu. Nechýbajú ani ukážky z aktuálnych dobových problémov vtedajšieho života (prenikanie "škodlivej" západnej hudby do hláv slovenskej mládeže; veľký apel predstavuje súd s prostým a nechápajúcim roľníkom, ktorý sa z nevedomosti vystavil obvineniu z ohrozovania socialistického zriadenia, ...). Kriminálny prípad je však spracovaný veľmi zaujímavo, realisticky, i keď dnešný čitateľ , odkojený stovkami podobných príbehov, musí dávno tušiť motív aj páchateľa. V čase vydania tejto knihy však ešte čitatelia nemali tú "prípravu", čo dnes. Než napätie z detektívky mi kniha poskytla zaujímavý pohľad do bratislavského života tých čias, vrátane mnohých drobných reálií (legendárna atmosféra uzavretých umeleckých klubov; súdružkovanie a budovanie socializmu na každom kroku, ale súčasne každá "lepšia" domácnosť mala súkromnú gazdinú, ktorá chodila do bytu denne "na výpomoc" atď.) . Ten dobový kolorit ma doslova bavil.... celý text

Našeptavač 1989, Jaroslav Velinský

Jeden ze tří autorů, kterých jsem opravdu objevila až díky DK, a nelituji. (Propagátoři pana Velinského - díky!) Vykreslením prostředí a vztahů mezi továrními dělníky v polovině 50. let mi autor připomněl atmosféru povídek Jana Zábrany. Vtipně do příběhu zamontoval i celostátní spartakiádu (oživenou účastí slovenských cvičenek!) i počínající pokusy malých divadelních forem dobýt si místo na slunci - alespoň v hospodských sálech. Téma zločinů jako dozvuků válečných let a motiv tak častého udavačství "hodných českých lidiček", kterým se hodilo, když se prostřednictvím nacistického gestapa mohli msít svým bližním, nejsou v české poválečné literatuře nijak ojedinělé (viz kupř. A. Sedlmayerová, B. Šimková) a zřejmě jsou odrazem atmosféry ve společnosti, která se v poválečné euforii ani nepokusila vyrovnat se špinavostma spáchanými po dobu Protektorátu. Proto to zmínili alespoň spisovatelé. Originalita tohoto autora spočívá ve schopnosti stavby dialogů a zejména ve vtipných narážkách, sentencích, formulacích, které nepůsobí lacino ani násilně, ale dovedou i v dramatických momentech příběhu pobavit a uvěřitelně zasadit děj do dané doby a místa, např. "Taková funkce není sranda; lidi vám házej klacky pod nohy, a když se včas nenaučíte sbírat je a házet jim je na hlavu, můžete to rovnou zabalit." "Protože si mi hned na to sedla na klín, sotva jsem zahlíd zbytky svého rozumu, jak se kutálej po koberci a mizej v hlubokým stínu rozestlanýho gauče."... celý text

Přízrak Alexandra Wolfa 2013, Gaito Gazdanov

Ruská emigrace v Paříži je hlavním či vedlejším motivem již tolika knih, že bych nečekala na toto téma ještě neco nového. A přesto jsem se dočkala. Vyústění příběhu čtenář minimálně od poloviny textu tuší, ale stejně stojí za to se ho dočkat. Atmosféra, vykreslení vztahů a prostředí jsou mistrovským kouskem. Nade vším se však vznáší, či lépe řečeno "vespod děje proplouvá" to šílené memeno chvíle, kdy ve jménu jakýchsi nesrozumitelných a naprosto pomíjivých ideologií jeden mladý Rus zastřelí jiného mladého Rusa. Přišel mi počas čtení na mysl název jedné Straussovy symfonie: Smrt a vykoupení - tato slova charakterizují příběh asi nejvýstižněji. Pozoruhodné!... celý text

Čtenářský deník pro maturitu 1998, Radek Veselý

Příšerný (ne však ojedinělý) příklad toho, nač lze zredukovat literaturu. Generace literárních kritiků, teoretiků, učitelů a čtenářů dlouhá léta hledají výklad Camusova Cizince, Hemingwayova Starce a moře, Dickensových Nadějných vyhlídek ... , přičemž autorovi této publikace a českým maturantům s ním stačí deset - dvanáct řádků Kdo-s kým-co, a hned je jasné "o čem to bylo".... celý text

Opak smrti 2010, Roberto Saviano

Dostala jsem dva silné políčky: první ránu mi zasadily příběhy v knize, druhou ty cynické, necitlivé zdejší komentáře. Co se bude muset stát, abychom takové příběhy pochopili?! Až se budou čeští vojáci vracet z misí v rakvích každý týden, pak to čtenářkám, kterým v příběhu "chyběl děj", začne konečně připadat dostatečně "akční"?... celý text

Ctihodní ľudia 1981, Giuseppe Fava

Vyše 40 rokov od chvíle, čo som videla film (aáááách - božský Franco Nero!) som si konečně prečítala aj román, ktorý bol predlohou filmu. V knihe som však nenašla to gradujúce napätie, ktoré mi utkvelo z filmu, ani ten náboj milostných či nenávistných vášní. Motivácia Eleny Vizziniovej - či už k ľahostajnosti, povýšenosti, alebo k náhle prebudenému fanatickému zápalu pre riešenie sociálnych krívd - je v texte akási nepresvedčivá, tá postava je málo vierohodná. Za autentické však považujem sugestívne vykreslenie "ducha" sicílskeho vidieka v 50. - 60. rokoch: nepredstaviteľná chudoba, vysoká detská úmrtnosť, vysťahovalectvo, otupelosť, nadvláda mafie, politické čachre ... a na dokreslenie celého toho strašného klamu, toho rozporu medzi predstieranou stabilitou, pohodou a skrytými špinavosťami v celom príbehu ako leitmotív znie sladká mandolína!... celý text

Sbohem, pane profesore 1977, James Hilton

Typický fenomén anglického školství - internátní škola - je námětem tolika literárních děl, že to snad ani nejde vyjmenovat. Prostředí této - dle mého názoru zhovadilé - instituce zobrazili ve svých knihách poeti, novelisté i romanopisci, humoristé i esejisté, detektivkáři i autoři porno-četby. Kdy a proč britská (anglická) veřejnost usoudila, že pro děti (až do 20. století vlastně pouze pro kluky) je už v raném věku šesti sedmi let jejich "odsun" od rodiny do kasárenského prostředí školního internátu to nejlepší, co lze pro výchovu a vzdělání svých potomků udělat - to nevím, ani to nejdu blíže dohledávat. Snad nejvíce specifické prostředí internátních škol a zejména jejich učitelského sboru proslavila dvě díla: Hiltonovo Sbohem, pane profestore a Rowlingové série o Harrym Potterovi, která - minimálně alespoň v prvním dílu - začíná jako skvělá satira na systém angl. internátního školství a všech jeho typických projevů: kastovnictví, šikanování, "ostrovních nemocí" uzavřeného světa, do něhož nejde zvenčí moc vidět, intrik mezi učitelským sborem, vytváření neprostupných klubů zasvěcenců .... Hiltonovo Sbohem ... jsem četla v českém vydání z roku 1977 a šokovala mě informace z tiráže: český překlad byl pořízen ze sedmdesátého šestého (!!!) anglického vydání z roku 1971. Když uvážíme, že kniha poprvé vyšla v roce 1934, tak to vypadá na nejvydávanější knihu anglické literatury - proč, na to by snad dovedli odpovědět jen absolventi těch internátních škol. Příběh je prostý: učitel klasických antických jazyků "uvízne" na nevyznamné škole, kterou nenavštěvují synkové zrovna z té nejvyšší společnosti, což v angl. podmínkách značí, že baronetů a ministerských předsedů ta škola za dobu své existence mnoho nevyprodukovala, dokonce jí navštěvují i kluci "nízkého původu" - synové obchodníků, manažerů! Po kratičkém období lidsky šťastného a aktivního soukromého života profesor známý jen svou přezdívkou Chips navždy, na dlouhá desetiletí uvízne v té škole jako živý inventář, jako nejkonzervativnější ale nedotknutelná součást prostředí, jako naivní vtipálek, jemuž procházejí "výroky", které by z úst jiných nebyly myslitelné. Tisíce a tisíce kluků, kteří projdou hodinami jeho latiny či řečtiny, mu navždy uvízne v paměti - jejich jména, dětské obličeje a rošťárny jsou i po desetiletích tím jediným, co vyplňuje jeho mysl. Příběh pro mne představuje výklad pojmu "britský konzervativizmus".... celý text

Kuchařské recepty vypsané z krásné literatury 1989, Jaroslava Jiskrová

Vyhazuji letité kuchařky a této se nedovedu zbavit, protože ty ilustrace pana Borna (v tiráži správně nazvané Výtvarný doprovod) - druhé takové nikde nenajdu! To je čirá radost!... celý text

Smrt na jevišti 1944, Bert George

Příběh těží z reálných, ale možná někdy až zbytečně přehnaných představ, že prostředí profesionálního divadla je plné intrik, zášti a podrazů a že pro získání titulní role udělají herci všechno a nezastaví se ani před vraždou. (Díky tomu, že většina divadelních souborů světa je pořád herecky plně obsazená, víme, že až tak "do krve" to soupeření hereckých hvězd nejde.) Stavba příběhu používá letité schéma: vyšetřovatel nejdřív "tutově" podezírá jednu postavu za druhou, pokaždé si musí přiznat omyl, a pak, když se už téměř všechny postavy knihy vystřídají v roli podezřelých a komisař si je konečně naprosto jistý jménem pachatele, nastane nečekaný zvrat a všechno je jinak. Na knize mě ještě zaujaly vnější, formální věci: napsaná byla v '41 v "Reichu" a česky vyšla v '44, tedy v době Protektorátu. Přitom v příběhu není ani jedna jediná zmínka, která by děj zasadila do nějaké konkrétnější doby či společenské nebo politické atmosféry. Jednoduše autorovi i českému překladateli se povedlo dát čtenářům zapomenout, v jaké době žijou. Kniha je vytištěná na tak kvalitním papíře, že to se dnes opravdu nevidí! A další pozoruhodný moment: v textu není ani jeden jediný překlep! Kromě pár poněkud kostrbatých formulací, v nichž asi překladatel nedovedl "uchopit" český výklad německého idiomu, plyne text hladce a výstižně. Zajímavý doklad vydavatelské aktivity Melantrichu v době nejtvrdšího nacistického Protektorátu!... celý text

Ranní ptáček 1974, Eric Malpass

Překrásné! Příběh samotný je docela všední: zachycuje krátký časový úsek, pár měsíců života jedné anglické rodiny, přičemž domácnost - na dnešní poměry by to bylo nevídané - tvoří děda, jeho dvě neprovdané a povahově rozdílné dcery, jeho osamělá stárnoucí sestra a jeho ženatý syn (spisovatel) s manželkou a malým synem. A právě ten syn, mimořádně senzitivní a docela všetečný kluk, je "hybatelem" mnoha událostí, tvořících děj románu. Velice mě zaujala výstavba textu: každá kapitola začíná neuvěřitelně krásným, propracovaným úvodem navozujícím atmosféru chvíle pomocí lyrického popisu přírody či fáze dne, textem, jehož krása se blíži snad jen Prišvinovým textům. Po lyrickém úvodu se děj epizody rozvine a konec většiny epizod pak dopadne dost nešťastně, problematicky až téměř tragicky. Nic humorného jsem v knize nenašla, ale lze tam najít hodně vlídnosti, porozumění, vzájemného škorpení lidí, kteří se vlastně mají moc moc rádi. Okamžitě po dočtení jsem se pídila po dalších dílech tohoto autora a s nelibostí zjistila, že i když byl - dle angl. wikipedie - hodně plodným spisovatelem, u nás kromě této malé knížečky, vydané v "nevážné" edici dovolenkového čtení, nevyšlo vůbec nic. Možná by toto mé odhalení mohlo být tipem pro vydavatele, hledajícího hodnotné, zatím u nás nikdy nevydané tituly.... celý text

Poslední stránka deníku 1983, Pierre Boileau

Vynikající! Velmi, velmi vynikající, ale spíše doporučuji pro věkovou skupinu 60+ a pro čtenáře, kteří hledají "něco jiného", než nabízí bežný kriminální příběh. (Nízkému hodnocení se od uživatelů DK nedivím, v případě této knihy je to vysloveně známka kvality.)... celý text

Rudolf Valentino Jeho život a lásky 1927, Edouard Ramond

Protagonista této biografie náhle zemřel 26. srpna 1926 a za posledním řádkem jeho životním příběhu jsou data, kdy kniha vznikala: od 20. září do 1. října téhož roku. To mluví za vše. Český překlad následoval bezprostředně. Je to typická, horkou jehlou spíchnutá účelová publikace, plná patosu a nabubřelosti, která měla za cíl přiblížit jeho život a lásky pozůstalému filmovému publiku, hlavně obdivovatelkám, které omdlévaly už jen při vyslovení jeho jména. Díky zásadnímu rozšíření filmu jako obrazového média a možnosti návštěvy kin přístupné doslova širokým masám, které ve 20. letech minulého století nastalo nejen v USA, ale i v Evropě, se mladý Ital stal miláčkem publika, ikonou, sex-symbolem. Rodolfo Alphonso Raffaello Pietro Filiberto Guglielmi, v Hollywoodu přejmenovaný na Rudolpha Valentina, vystudoval v rodné zemi na agronoma, začínal jako gigolo na francouzských plážích, ale světovou kariéru udělal díky svému líbeznému vzhledu, talentu tanečníka, svůdce, až v Americe u filmu. Kniha zachycuje dráhu jeho komety a současně odkrývá mechanismy hollywoodské velkovýrobny hvězd, špinavých praktik filmové branže, přelétavosti a chamtivosti, která tomu vládla. Ukázka sladkého života filmových hvězd v dobovém překladu: "... rozloženi na polštářích dlouhé lumusiny, odjížděli ... do některého restaurant-dancingu na Highland-Avenue, vyhledat společnost nějaké jiné hvězdy, náležící jako Rudi k aristokracii big four, filmovému smart setu nebo pojísti langustu a la Parisienne v záplavě shimmy, v malebné společnosti koupajících se, mužů v černých trikotech a žen v sugestivních a fantastických kostýmech, dole v některém restaurantu Santa Monicy, pláže Hollywoodu." A tento luxusní život skončil newyorským smutečním obřadem, na který svět nikdy nezapomene: "S počátku nedochází k výtržnosti ... ale náhle propuká venku bouře. V náhlém přívalu začne se lidská masa hýbat bouří šílenství. Nastane zmatek. Policie je přemožena, týrána; je povolána jízdní policie a teprve tento oddíl jízdy zjedná opět pořádek. Za jakou cenu! Pokopané ženy, vláčené blátem, se zraněnými tvářemi a roztrhanými šaty. Ve zmatku se ozývá křik, křik zlosti a bolesti, hluk podkov koní na kluzké dlažbě, třeskot rozbitých tabulí skla. Tlakem mas prolomily se výkladní skříně ... déšť skla roztřikuje se na davy, zraňuje zvědavce a dopadá v lehkém cinkotu na chodník. Jeden fotograf poražen a jeho aparát rozbit na kusy ...". Od těch dob už šoubyznys zaznamenal desítky podobných scén, ale tato byla v takovém měřítku první! Rozkošná četba.... celý text

Slunečnice 1973, Thérèse de Saint Phalle

Tento příběh je velmi svázaný s dobou svého vzniku - dnes si sotva lze představit, že vzdělaná psycholožka dobrovolně přistoupí na bydlení u žárlivé a rozkazovační tchýně; že potíže s otěhotněním se budou "řešit" výhradně opakovanými lékařskými vyšetřeními manželky, neboť se automaticky předpokládá, že problém u muže je přece naprosto vyloučený; že manžel odjede do ciziny na kongres a manželka nemá jedinou "páku", jak se s ním spojit; že psychoterapeutka přijme pozvání na venkov od otce svého klienta a tráví dovolenou ve společnosti kluka, kterého by měla léčit ... atd. atd. Ta "příběhová" rovina je opravdu velmi zastaralá, a pro dnešného čtenáře pravděpodobně až nepochopitelná. Co mě však zaujalo, byly velmi zasvěcené pohledy do psychoterapie těch let - epizody průbehu sezení s klienty, náplně vědeckých kongresů a hlavně: co psychoterapie, denní kontakt s narušenými lidmi, sdílení jejich problémů, dovede udělat s citlivou terapeutkou. Fascinující byly popisy vnímání přírody, venkova v očích hlavní postavy. O žádné milostné dobrodružství, o jakém se píše v anotaci, v této knize vůbec nešlo.... celý text

Pátranie / Mŕtvy v snehu / Obliehanie 1981, Tor Edvin Dahl

Dobrý štandard. Príbehy majú výrazný sociálny rozmer. Dnes už by takéto zápletky vyznievali príliš fádne a obyčajne, ale ten "severský duch" príbehu tam už bol - pred 40 rokmi! Je prekvapujúce, že v porovnaní s objemnou produkciou tohoto autora vyšlo toho u nás z jeho kníh tak málo.... celý text

Dům hedvábí 2012, Anthony Horowitz

Autorovi se - snad až na pár výjimek - povedlo jazykem, stylem vyprávění i fabulí navodit takovou atmosféru, že jeho příběh je k nerozeznání od tvorby historického originálu, v jehož stopách Horowitz s úctou kráčí. Vložil sice do textu několik postřehů, které se na dění roku 1890 spíše dívají dnešním pohledem, ale na napětí a "doylovské" autenticitě to nijak neubralo. Jedinou pochybnost mám, zda opravdu již v roce 1890 a zrovna v Anglii při zatýkání zločinců povinně odznívaly věty, které všichni známe z amerických detektivek 20. století: "Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být ..." No a ty náznaky, jak v Anglii nejšpinavější zločiny vedou do "nejvyšších pater" a jak jsou díky tomu vždy zametány - ty také kráčejí ve stopách britské literární tradice. Bylo to moc dobré čtení, velmi doporučuji!... celý text

Třikrát policejní prefekt Ótani 1990, James Melville (p)

Snad ani echt-japonský autor by do svých příběhů nezakomponoval tolik japanérií, jak to udělal tento Angličan. I drobné dějové epizody (např. rozloučení policejního komisaře Ótaniho s manželkou při odchodu z domu do práce, nebo kondolenční návštěvy v příbytku zemřelého s platbou "na kadidlo") se mu staly vhodnou záminkou, aby evropskému čtenáři přiblížil formální pravidla, zvyky a tradice japonského běžného života. Zajímavé byly i - zřejmě autentické, čerpané z diplomatické praxe autora - zmínky o nesnadné roli cizích diplomatů v tom světě svázaném tolika předsudky, formalitami a neupřimností ... Velmi, velmi "jiná" četba, než běžně nabízejí západní kriminální příběhy ...... celý text

Most 1974, Gregor Dorfmeister