Koka přečtené 1582

Pohádka za pohádkou 1979, Elin Pelin (p)

To se mi už léta nestalo: tuto knihu jsem si pořídila jen kvůli ilustracím! Jsou neuvěřitelně překrásné, zajímavé, osobité, stylově nezaměnitelné. Jsa od dětství odchována BIB-em (Bienále ilustrácií Bratislava), jsem na ilustrace dětských knih doslova "vysazená".... celý text

Kacíř a spol. 2017, Guillaume Apollinaire

21 detektivů 1967, * antologie

Skvělé, opravdu skvělé. Zastoupení autorů a jejich mini-profily, výběr zastoupených povídek a zasvěcená předmluva Vladimíra Outraty o žánru, který v době vydání této knihy bylo ještě zapotřebí hájit, doslova bojovat za jeho rovnoprávnost a nárok na život, dělají z této knihy povinný slabikář pro každého správného, poučeného čtenáře detektivek.... celý text

Hnízdo 1980, Julien van Remoortere

Ne tak úplně "čtivá", ale hodně zajímavá sonda do života vlámské společnosti po II. světové válce. Tak málo o té zemi a jejich obyvatelích vím, že to stálo za přečtení.... celý text

Irský deník 1965, Heinrich Böll

Čekala jsem opravdový deník nebo něco jako cestopisní reportáž. Nebylo to ani jedno. Jde spíše o jakési eseje, rozvláčné, málo věcné, spíše literátské reflexe dílčích jevů irského poválečného života, bez hlubšího zasazení do kontextu doby a místa. Jediná kapitola, která mě opravdu upoutala a jejíž sdělení považuji za i dnes platné a zajímavé, je ta, v níž autor suše a věcně popisuje "přelidněnost" Irska v důsledku neregulované porodnosti a zejména v důsledku naprosté ekonomické nemohoucnosti celé tehdejší irské společnosti ovládané katolickým klérem. Ironií osudu jsem jí četla zrovna v den, kdy se ve zdejší diskuzi ozvaly hlasy několika čtenářů vyzývající k zamezení tomu, aby se některé národy světa "přemnožily", neboť jsou údajně přítěží "vyspělému" světu. Nuže jak to viděl v Irsku 50. let 20. století H. Böll: běžná irská rodina má 7 - 10 dětí, z nichž minimálně jedno se musí dát na dráhu duchovního či jeptišky. A z těch zbylých alespoň 3-4 další musejí odjet do Anglie, Ameriky či Austrálie, neboť v rodné zemi nemají kde pracovat, kde bydlet, co jíst. Jejich sourozenci, kteří v rodné zemi zůstanou, opět zplodí 7 - 10 dětí, některé zemřou již před dovršením dospělosti, a ty zbylé opět čeká klášter nebo Amerika, Anglie, Austrálie ..... a takto celá staletí Irsko zásobovalo svět levnou a nevzdělanou pracovní sílou, aniž by se zvenčí ozývaly hlasy, že tomu "přemnožování" Irů je už třeba zabránit. Díky tomu v Irsku žije cca 4 miliony Irů, zatímco v USA asi 33 milionů. Paradoxně: tehdejší chudoba, která Iry vyháněla do světa, je dnes jedním ze zdrojů bohatství té země, když se jejich potomci vracejí a přinášejí sebou své americké bankovní účty, podnikavost, rozhled. Zaujímavé bylo i vykreslení až fanatické posedlosti irského obyvatelstva návštěvami kina a dennodenním zdlouhavým čekáním na příchod místní honorace do kinosálu, bez níž nemohlo představení začít. Z textu není jasné, proč tam Böll pobýval ani proč tak narychlo odjel, kdo byly ty ženy a děti, co jej provázely na cestě, co mu jako spisovateli ta zkušenost dala. Rozhodně však je ta útlá knížka zajímavým dokumentem své doby. Pro srovnání vývoje irské společnosti od dob vzniku tohoto deníku doporučuji: https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/den-kdy-jsme-se-opili-dortem-41009... celý text

Konec jedné služební jízdy 1968, Heinrich Böll

Maloměstská komunita ani státní justice neumí "uchopit" takové progresivní umělecké nóvum, jako je happening. Je začátek 60. let (20. stol), Německo se vzpamatovává z debaklu, a najednou je zde jakýsi truhlář, který vidí budoucnost světa ve svobodném myšlení, konání, progresu, a využije k demonstraci svých názorů do té doby neznámý umělecký prostředek. Kolem tohoto poměrně banálního případu autor rozhrál ukázky mentality obyvatel malého města, fungování soudní mašinerie a neopomněl ani nahlédnout do nedávné hanebné minulosti - to když truhlář starší vzpomíná, jak v letech války v okupované Francii opravoval, pomáhal balit a do Německa odesílat nacisty ukradený vzácný starožitný nábytek. Je tomu jen pár let, a přesto kromě něj všichni tvrdí, že nic takového se nemohlo dít, německá armáda přece nikde nikdy nic neukradla ... I na tomto bizarním příběhu možná chtěl Böll ukázat, jak snadné bylo už tak brzo vymazávat ty "kaňky" z národní historie. Na záložce přebalu se zmiňuje jakýsi humor, v textu jsem však žádný nenašla. Ostatně, ani si nevybavuji, že by u jakéhokoliv německého autora bylo možné najít text, který by šlo nazvat humorným.... celý text

Třikrát černý Harlem 1989, Chester Himes

Jenom černošský autor vzešlý z Harlemu dovedl (a mohl si dovolit) takto vykreslit tuto část světa, tuto jedinou, konkrétní, jasně ohraničenou čtvrť velkoměsta, v níž (v době, kdy se odehrávají tyto příběhy - 60. léta XX. stol.) byla nejvyšší kriminalita na zeměkouli. Extrémní nálož oboustranné rasové nenávisti, degradovaného sociálního statusu harlemských obyvatel, působení četných hnutí za zrovnoprávnění, z nichž naprostá většina byly pouze zástěrkou pro získávání peněz cestou podvodů, lží, provokací .... A to vše prošpikováno humorem, z něhož jsem padala ze židle. ( Jak je možné, že Z lásky k Imabelle ještě pořád Tarantino nesfilmoval, a ani Coen Brothers se do té látky nepustili? Jsou tam scény jako šité na míru jejich "poetice"!). "Nejdetektivnější" je první příběh. Ovšem nejtvrdší a snad i nejhlubší zamyšlení nad černošskou mentalitotu, černošskou zbožností prokládanou vším svinstvem, jakého jen je lidská bytost schopna, černým rasismem promyšleně těžícím z bílého rasismu - je vetkáno do třetího, nejméně "čtivého", no nejvíce apelativního příběhu. U každého, i sebemenšího motivu hrála ve všech příbězích ústřední roli "kůže". Tento názor vtělil autor do úst jednoho z mnoha "duchovních" jedné z mnoha mnoha církví - sekt - duchovních hnutí pečujících o duše černých obyvatel Harlemu: "Pochopte, většina z nás neumí nic z toho, co se od amerického negra očekává: neumíme zpívat, neumíme hrát na žádný hudební nástroj, neumíme být příjemní, užiteční a nápomocní jako ostatní bratři, protože nevíme jak - a to je to, čemu bílí nechtějí porozumět - že taky existují negři, kteří nejsou přizpůsobeni k tomu, aby zpříjemňovali život bělochům. Ve skutečnosti ani někteří z nás dokonce ani těma zubama nemohou blýskat, jak je máme zkažené, a nemáme peníze, abychom si je dali spravit." Himesovy tři drsné příběhy měly při svém českém vydání mimořádné štěstí. Jednak v tom, že byly překládány v dobách hlubokého socialismu, kdy nejpřednější, nejkvalitnější a nejprominentnější čeští překladatelé z angličtiny se - pro nedostatek jiných "povolených" děl z americké literatury - mohli věnovat detektivkám, žánru, který zdánlivě "nebyl hoden" jejich schopností. Druhým štěstím bylo, že kniha vyšla sice v režimu, který měl výrazný sklon k cenzuře, (hlavně pokud šlo o nehezké stránky povahy "ubohých amerických černochů" a o expresivní mluvu v literatuře), ale v době vydání - 1989 - se už na tyto zakázané atributy tak nehledělo. Výsledkem je po všech stránkách šťavnatý, přitažlivý text.... celý text

Dům u vody 1937, Mary Webb

Z toho regionu (Anglie) a z té doby (začátek 19. století, období napoleonských válek) čtenáři obyčejně čekají a vyhledávají příběhy šlechticů, vojevůdců či nějak významných postav ; a tu najednou natrefím na knihu, která je téměř výhradně jen o venkovanech - chudých, nevzdělaných, zaostalých, omezených, zatvrzelých a přitom je krásná, zajímavá, poutavá. Našla jsem zde snad nejodpudivější mužskou postavu, s jakou jsem se kdy v literatuře potkala, našla jsem zde opisy přírody, počasí, polí, květů, jaké se jen tak v literatuře nevidí, poznala jsem několik mimořádně zajímavých reálií z anglického venkovského života té doby. Doporučuji.... celý text

Vévodkyně a kuchařka 1987, Ladislav Fuks

Existence c. k. mocnářství a život šlechty - to jsou dvě témata, která nevyhledávám. Ale u této knihy jsem udělala výjimku, neboť níže uvedené komentáře nelhaly - kvalita "provedení" je opravdu mimořádná. V četbě mě docela rušily ty věty ve francouzštině a zejména v němčině - nechápu, proč autor některé "výroky" nebo i banality z úst vévodkyně ji nechal pronášet v nemčině, když přece snad vše, co říkala, říkala německy, ne? Aby nezapadla největší kuriozita, tak si ji zde zaznamenám: hlavní postava se jmenovala Sophie La Tâllière d’Hayguères-Kevelsberg (chvíli jsem si to jméno hlasitě nacvičovala, abych mohla pak nerušeně číst :=))... celý text

Třikrát černá stopa 1988, Cornell Woolrich

Kocourek Zlatochloupek 1976, Hana Vrbová-Piskáčková

Poklad! Pohádka o Pižďuchovi - vůbec jsem netušila, že to slovo bylo známo dřív, než jej "vynalezl" Václav Havel :=) A "dramaticko-epická" napínavá báseň o caru-čarodějovi, který přijde o půl království, neboť pták Noh zasáhne .... no: krása, čirá krása!... celý text

Paganiniho smlouva 2011, Lars Kepler

Ne že bych byla přesvědčena o naprosté denacifikaci poválečného Německa, ale stejně: nazvat Helmuta Schmidta a Willyho Brandta ŘÍŠSKÝM kancléřem (s. 379, 384) - to je opravdu silná káva! Ať už to spáchalo "Lars-Kepler-duo", nebo česká překladatelka, ale průser je to každopádně. Ano, ano, uznávám - tento příběh je tak přehnaný, nadsazený, nereálný až absurdní, že popletené reálie z jiného století by mi neměly vadit, když už jsem se dočetla až na stranu 380, ale stejně ... když už nepřemýšlejí vydavatelští redaktoři, tak alespoň čtenáři by měli. Nebo opravdu honba za ziskem - ať už ze zbraní posílaných do válčících zemí (jak v té knize), nebo ze špatně napsaných knih (tedy z prodeje této přemrštěné slátaniny) je přednější?... celý text

Znám jednoho chlapíka 1977, Vasilij Šukšin

Velmi výstižné zobrazení tehdejší sovětské reality, života lidí, žijících mimo center, mimo zájmů, ve stálém nedostatku - materiálním i myšlenkovém. A přesto žlili, museli žít své prázdné životy, tak si je obohacovali o malá dobrodružství, epizody.... celý text

Na Druhé ulici 1962, Es'kia Mphahlele

Autentické svědectví o jihoafrickém apartheidu, režimu zločinnějším, než americké otrokářství. Je nesnadné si uvědomit, že iniciátoři a nositeli té bezbřehé diskriminace byli vyspělí bílí Evropané ze zemí vynikajících pokrokem, uměním, řádem a - samozřejmě! - hlubokou náboženskou vírou. K jakým zvěrstvům je tyto "ušlechtilé" vlastnosti dovedly ve vztahu k domorodým obyvatelům, bylo ve 2. polovině 20. století možné se dočíst již v mnoha knihách; tato je jedna z prvních. Alespoň si člověk uvědomí, že N. Mandela nebyl ani první ani jediný, kdo se rozhodl vzepřít se té zhovadilosti.... celý text

Sfumato 2018, Alžbeta Vlčková

Dva pokusy přečíst až do konce tento nezastavitelný nabubřelý slovní výron stačily, o třetí se už snažit nebudu. Epický děj, popsaný s jakousi až barokní přebujelostí, se střídá s blogerskými postřehy věnovanými stavu nášho světa - nepovšimnutý nezůstane ani falus vztyčený na brněnském náměstí. Soustavné čtení mi nešlo, tak jsem alespoň listovala, až jsem se dnes prolistovala k epizodě setkání vypravěčky s Janem v pražské Galerii Mánes. Ta nepřirozenost jejich dialogu natolik šustila papírem, že jsem knihu raději honem a definitivně zavírala. Jako poslední "pozdrav" tohoto textu jsem si přečetla Janovo prohlášení, že on toho proto mnoho neví o složení jedné zmiňované horniny (!), neboť nikdy nevynikal v chemii (!). Tak to bylo poslední pobavení .... a dost. Velmi čekám na reflexi našich životů z pera některé z mých rovesnic, ale toto, žel, doporučit nemohu.... celý text

Ovčí kůže 1988, Zuzana Nováková (p)

Milé, vtipné, chytré, poučné; ovšem z dávných dob, kdy ještě platilo rčení: "Moc toho chtít a k tomu být hloupý - to se nevyplácí."

Od moře k moři 1974, Rudyard Kipling

Pokus o přečtení této směsi cestopisných postřehů každou další stránkou slábl - ta nadřazenost bílého britského návštěvníka nad všemi a vším, s nimiž se v těch exotických zemích setkal, byla místy nesnesitelná. Cestování s Rudym jsem utnula ve chvíli, kdy byl na návštěvě u hlídače Yellowstonského parku a ve srubu tohoto zálesáka s pobouřením zaznamenal, že jeho žena připravuje jídlo a obsluhuje bez šněrovačky !!! Jako obraz doby - zajímavé, ale jinak - zbytečné.... celý text

Hlásná trouba 1964, Stieg Trenter

Popis Stockholmu báječný, vztahy, atmosféra a názory odpovídající době (1954), zločin nevšední, způsob vyšetřování směšný, naivní, neprofesionální, nevěrohodný.... celý text

Rudý z Hollywoodu 1986, Lester Cole

Velice hutné a poučné! Navíc - právě v den, kdy jsem knihu dočetla, běžel na ČT Art film o dalším z "hollywoodské desítky" - Daltonu Trumbovi, jemuž autor knihy nemohl přijít na jméno kvůli Trumbovu smířlivému posudku nejen pronásledovaných, ale i pronásledovatelů jako "obětí doby". O to komplexnější pohled na tu situaci jsem však získala. Z dálky mnoha tisíců kilometrů a mnoha desítek let by se nám mccarthismus mohl jevit jako pochopitelné a naštěstí krátkodobé vyšinutí jinak světově příkladného demokratického zřízení. Tato kniha však dokazuje opak - žádná demokracie není ani na chvilku imunní vůči deformaci, degeneraci, pozvolným plouživým nádorům, pitomcům a škůdcům všeho druhu. A tak zatímco se státní moc USA a bdělí američtí občané nejvíce obávali komunismu a hrozby sovětizace, na zahrádkách jejich úhledných domovů jim rostl přesně ten plevel, kterého se tak obávali: kádrování, udavačství, ideologické usměrňování umělecké tvorby, ničení lidských existencí - vyhazovy z práce, vytěsňování nepohodlných lidí na okraj společnosti. Vznik černé listiny nepohodlných osob se navždy zapsal do historie USA a stal se nepochybně vzorem pro další ideologické hlídače jediné správné cesty v mnoha jiných zemích. Příběh ukazuje drsné způsoby podnikání v americkém show-byznysu a filmovém průmyslu, naivitu a naprostou neinformovanost amerických komunistů resp. levicově smýšlejících umělců o sovětském impériu, o jeho metodách a cílech. Obrázek o úplném zmatení mysle Lestera Cola jsem si udělala z kratičkého dvouřádkového popisu jeho návštěvy velké slavnostní recepce, pořádané v Moskvě pro hosty mezinárodního filmového festivalu kdysi v 70. letech: nadšeně, s obdivem k sovětskému zřízení psal, jaká královská hostina vybraných lahůdek se zahraničním delegacím nabízela! A ani ho nenapadlo jít se podívat do ulic, jaké "vybrané lahůdky" byly k dispozici sovětským občanům v obchodech v těch letech. Ani jej nenapadlo zeptat se v diskuzích se sovětskými tvůrci, zda i jim také někdo posuzuje a schvaluje či zamítá jejich scénáře, omezuje tvrůrčí rozlet, zavírá již natočené filmy do trezorů jen proto, že nesouzní se státem řízenou ideologií ... Myslel si, nebožák, že to se děje jenom u nich, v USA.... celý text

Sideman 2011, Fedor Frešo

Vďaka priamočiarej otvorenosti, neomalenosti, puntičkárstvu v zaznamenávaní zdanlivo nepodstatných detailov a "jaizmu", ktorý sa nehrá na žiadne objektívne podávanie skutočnosti, ale drzo a úprimne vyslovuje subjektívne názory autora, je táto kniha mimoriadne cenná. Frešo - zdá sa - nikdy nepatril k postavám "v kolektíve obľúbeným", vďaka čomu tých kolektívov vystriedal viac ako dosť, a pozorne vnímal i zaznamenával charaktery, epizódy, vlnobitie i žlbnkanie v tom maličkom rybníčku slovenskej pop-hudby od šesťdesiatych rokov až podnes. A že sa tam diali veci! Klebety, ohováranie, podrazy, špinavstvá, spolupráca, tvorba, honba za živobytím, kamarátstva, rozchody ... Knihe vďačím za pripomienku mnohých ľudí i miest, ktorých a ktoré som poznala a už nikdy neuvidím. Pomaly na tých fotkách bude viac ľudí po smrti, než žijúcich. Ale mnohé "pesničky" zrodené tým pachtením prežijú, a iste budú žiť dlhšie, než tie úbohé spomienky na zháňanie kšeftov ...... celý text