Koka přečtené 1581

Muž spod zeme 1978, Ross Macdonald

Veľký a miestami až únavný prepletenec manželských, mileneckých a rodičovských vzťahov, v ktorých som sa chvíľami strácala. Odporúčam prečítať na jeden záťah - rýchlo, kým nezabudnete, kto bol komu v minulej kapitole milenkou, opusteným synom či zatajenou dcérou. Inak dobré čítanie z prostredia s typickými kalifornskými špecifikami.... celý text

Ulice rybařící kočky 1977, Jolán Földes

Skvělé! Kdo si pamatuje z knihy Klub nenapravitelných optimistů ten utajený šachový kroužek, složený z emigrantů mnoha národů, kteří zakotvili v Paříži a zde, již zestárlí, zatrpklí a chudí, u kavárenského stolku bojují své ztracené ideologické bitvy, tomu se u četby tohoto románu okamžitě musí "rozsvítit": postavy románu Jolán Földesové - to jsou jakoby právě ti nenapravitelní optimisté za mlada, v 20. a 30. letech, kdy ještě jen do Paříže přijeli a snažili se "uchytit"! Enkláva emigrantů v Paříži, resp. ve Francii byla v 1. polovině 20. století natolik početná a nepřehlédnutelná, že se příběhy a osudy těchto lidí staly námětem mnoha knih (např. Příslib úsvitu, Přízrak Alexandra Wolfa, již zmiňovaný Klub nenapravitelných optimistů a mnohé další). Román Ulice rybařící kočky je časově asi první z té řady. A protože byl napsaný a vydaný ještě v letech, kdy příběh jeho postav končí, tak zde není ten odstup, jaký měli autoři popisující dvacátá a třicátá léta až dlouho po jejich uplynutí, a tedy i se znalostí toho, co po roce 1937 následovalo. Földesové se, myslím, velmi dobře povedlo národnostně i profesně namíchat tu sestavu emigrantů, kteří v zapadlých hotýlcích Paříže více či méně pasivně čekají, až se budou moci vrátit domů a pokračovat - jak se domnívali - jen v přerušeném životě. U slov ruského emigranta Bardichinova, někdejšího carského bankéře: " ... Ještě několik měsíců, nanejvýš jeden rok. Napijme se, přátelé, na to, abych vás touhle dobou příštího roku mohl ve svém petrohradském paláci uvítat jako své hosty!" - si nešlo nevzpomenout na slavné zvolání z Pelíšků "Dávám bolševikovi rok, nanejvýš dva!" Dominantní jsou zde však ženské postavy, které autorka zobrazila opravdu uvěřitelně, typově, jazykem i vzezřením individuálně, a tak si je čtenář snadno odliší, zapamatuje a může se rozhodnout, které z protichůdných verzí děvčat a žen udělí své sympatie. Kromě osudů postav však spisovatelka dokázala nenápadně a hladce vložit do příběhu i zajímavé vykreslení tehdejší politické situace a společenských nálad; například jsem se dozvěděla něco o přístupu francouzského školství k dětem emigrantů a jejich začleňování do nového jazykového prostředí, také o nečekaných důsledcích několika kriminálních incidentů a jejich dopadu na emigranty, které zřejmě autorka čerpala z reálných událostí (třeba: když byl odhalen podvod maďarských velko-padělatelů francouzských franků, pak "společenská atmosféra" rozhodla o okamžitém popuštění z práce a často i vyhoštění ze země většiny maďarských emigrantů), o mezinárodní finanční pomoci emigrantům, která léty slábla až zanikla, jen co se ukázalo, že toho návratů domů se všichni ti uprchlí Rusové, Maďaři, Litevci, Finové, Španělé nejenže za rok za dva nedočkají, ale ještě k nim i začínají přibývat Němci, prchající před vzrůstajícím nacismem. Z nadšení nad příběhem mě však vyrušoval hodně těžkopádný a zřejmě na mnoha místech i nepřesný, neboť nesrozumitelný, překlad. Stálo by za to vydat knihu znova a v novém překladu. I v této staré verzi ji však doporučuji.... celý text

Špinavé sázky 1999, Robert B. Parker

Vezměte jakýkoliv sport, na který se uzavírají sázky (a ty se uzavírají na každý), a půjčte si - nejlépe od Dicka Francise - ten již mnohokrát obehraný mustr: - jak čestný a poctivý majitel sportovního klubu má podezření, že někdo fixluje a na ovlivněných výsledcích zápasů se při sázkách obohacuje, - a tak si najme soukromé očko, aby to vyšetřilo, - soukromé tajné očko potřebuje krytí, aby se mohlo volně pohybovat po stadionu, šatnách a vcházet i do sprch, - a tak se vydává za novináře nebo spisovatele, - zjistí, že všechno je jinak a že sám podezřelý je vlastně obětí ... bl, bla, bla ------- až posud to bylo jako vždy, v desítkách mnoha obdobných příběhů. Jenomže konec, vyústění, vyřešení sitauce autor vůbec, ani za mák nezvládl a z postavy, která se měla podílet na zajištění spravedlnosti, udělal největšího grázla ze všech postav, co v příběhu vystupují, člověka, který popře vlastní poslání a pak myslí si, že to spláchne pár piv. Hnusilo se mi to, nedoporučuji.... celý text

Já, Tito a gramofon 2005, Miha Mazzini

Přečteno za půldruhého dne - příběh mě velice zaujal! Stylem i obsahem mi hodně připomíná knihu Rukojmí - Lokomotivy v dešti slovenského Petra Pišťanka, ovšem Mazzini podává příběh dorůstajicího osamělého kluka v mnohem surovější, ale i kompaktnější a stylovější podobě. Jugoslávský socialismus vypadal hodně jinak, než ten náš, když si mohli zajet pracovat do Německa nebo nakoupit do Itálie. Připomínky doby a místa děje jsou jenom "jemně nahozené" - v epizodách o povinném vzývání maršala Tita a o - tehdy jenom drobných, u hádky v kině spíše groteskních - národnostních animozitách, které za pár let vyústily ve válečnou tragédii (geniálně napsaná kapitola Madam X!). Knihu o touze (nejen) po gramofonu nepovažuji ani za humornou ani za vtipnou, i když ty hrůzy, které kluk zažívá, jsou psány opravdu odlehčeně. Odlehčeně až tak, jako kdyby to byla "normálka", žít o hladu ve špinavé garsonce s dvěma naprosto psychicky narušenými, až nebezpečnými osobami, přičemž jde o osoby, které by dítěti měly být nejbližšími ochránci - matku a babičku. Alespoň v jakémsi "doslovu" - kapitolce psané již z pozice dospělého vypravěče - se s těmi dvěma zrůdami vypravěč nějak vypořádal: jednak ve zpětné rekapitualci možných důvodů, které vedly k psychickému vykolejení jeho matky, a pak slovy na konto fanatické babičky: "... když dáš všechnu lásku Bohu a nenecháš jí ani trošku pro své blízké a už vůbec ne pro sebe, když se bráníš sama sebe poznat a volíš tu nejjednodušší cestu, když neumíš chápat a odpouštět, porozumět sobě ani ostatním, nejsou nebesa o nic nebeštější, jen země je nesrovnatelně pekelnější."... celý text

Atlas ČSFR 1990, Jindřich Svoboda

Mimořádná kuriozita pro bibliofily! Stát označovaný ČSFR trval tak krátce, že školní atlas, nazvaný tou zkratkou, nestihl být do škol vůbec distribuován. Na předposlední stránce ještě jako posel z dávnověku svítí předtištěná tabulka Záznam o použití atlasu: Jméno žáka nebo žačky / školní rok / stav na začátku školního roku / stav atlasu na konci školního roku. A o stavu zobrazeného území výmluvně vypovídá, že tabulka pro záznamy školáků zůstala navždy prázdná. Chvíli jsem žila v tom chvilkovém státě, proto si atlas - jedinečný suvenýr - ponechám.... celý text

Darmošlapové 1975, Pier Paolo Pasolini

Italský literární neorealismus ve své nejčistší verzi - zobrazující nejšpinavější aspekty italského poválečného života. Ztracená generace dětí ulice, vykrádajících nejdřív sklady fašistů, poté - a s větší oblibou, neboť i bohatší kořistí - sklady amerických osvoboditelů. Rozvrácený Řím, rozvrácené rodiny a vztahy, nefunkční politická i represivní moc. A v této stoce se nejlépe orientují výrostci 8 - 15, zvyklí krást, lhát, mlátit a hlavně - ničeho a nikoho nelitovat. Jejich počínání je natolik monotónní, že jsem se u knihy zanedlouho nudila. Jejich primitivní slovník jistě v reálu hýřil jinými vulgarismy, než jaké mohl český překladatel v sedmdesátých letech použít, a tak jsou některé věty i těch nejhorších, nejvulgárnějších a nejtupějších postav - viděno z dneška - naivňoučko neškodné. Stálo to za přečtení, ale pouze jako "dokument doby".... celý text

Co bude zítra? 2005, Bradley Trevor Greive

Nejtrapnější, nejkýčovitější a nejzbytečnější kniha, jakou jsem kdy měla v ruce. Černobílé fotografie roztomilých zvířátek (smějící se čuník, zamyšlená gorila, smutný pejsek a pod.) a pod nimi "hluboké" myšlenky typu "Prostě je to v háji!!, nebo "Zjistíte, že i za krajně nepříjemných okolností lze doufat a vidět kolem sebe krásu." No pááááááni!... celý text

Kočičí hra 1977, István Örkény

Glórie - nečekaný a ojedinělý námět. Místy dramatický, místy až parodistický děj. Vynikající, skvělé vyústění příběhu s nádechem komična. Kočičí hra - příběh proslavený spíše díky divadelní adaptaci. Geniální scény - dialogy a hnutí mysle, se však místy střídají s hluchou vatou. Skvěle podané prostředí ideologicky svázaného Maďarska, jeho materiálního i kulturního úpadku versus život ve svobodném světe (jenomže v exilu!) Tótovi - gradující a nečekané psycho, ale - dle mého názoru - až přepálené.... celý text

Proč mají v zoologické zahradě klokana 1991, Jiří Suchý

Mimořádně mě překvapily surreální prvky v těch povídkách, to jsem u tohoto tvůrce opravdu nečekala. Zejména povídka Park je nejen surreálně snivá, "dalíovská", ale místy až "noir". Zdejší zařazení knihy do žánru "humor" nijak neodpovídá, Pokud by to měl být humor, tak jedině s přídomkem černý (povídka Na naší zahrádce stával trpaslík). Překvapily i zjevné , ale přitom jemné a dobře umístěné narážky na totalitní praktiky těch let.... celý text

Skvělá budoucnost 2011, Catherine Cusset

Zajímavé, poutavé, poučné. Také jsem nejdřív vnímala to skákání v čase a z místa na místo jen jako jakýsi pseudo-módní postup, který snad obecně zabraňuje současným autorům napsat příběh odehrávající se v kontinuálně plynoucím čase od začátku do konce. Ale na posledních stránkách Skvělé budoucnosti, které zpětně vysvětlily, proč Helen tak nesnášela svou snachu a jaká kdysi vyslovená neopatrná věta poznačila jejich vztah, jsem i těm časovým smyčkám porozuměla. Příběh je jakousi miniaturou dějin světa druhé poloviny 20. století a "řeší" najednou tolik témat, že každé z nich by vydalo na samostanou knihu: život obyčejných lidí v autoritářském režimu (nadto v zuboženém Rumunsku!) versus život ve svobodném světě; život židů v antisemitském prostředí a jejich život v "zemi zaslíbené"; vztah několika států k emigrantům, uprchlíkům, a naopak - motivace a jednání emigrantů; manželství lidí rozdílné národnosti a propastně rozdílné životní zkušenosti; nutnost celé generace rekvalifikovat se na počítačovou gramotnost anebo nenávratně ztratit možnosti důstojného profesního uplatnění; .... a mnohé další. Vztah snacha - tchyně, který je v zdejší anotaci označen jako primární téma knihy, jsem vnímala až jako třeťořadý okruh, autorkou účelově použitý pro vykreslení kontrastu Západ versus Východ, ušlápnutost emigrantky, která celý život musela bojovat, bát se, starat se verus suverenita mladé ženy, která neznala v životě nic, než svobodu, dostatek, průbojnost. Obdivuji, s jakou autenticitou se spisovatelce povedlo vykreslit reálie a atmosféru poměrně dlouhého časového období od 50. letech 20. století až po první desetiletí století 21., a tak rozdílných lokalit jako je Besarábie, Bukurešť, Paříž, New York, Izrael, Řím ... Pouze chvílemi, v kapitolách odehrávajících se v ceauseskovské Bukurešti, jsem měla jisté pochybnosti (např. zda opravdu Rumuni v 50. letech znali "víkend"). Životní příběh zdánlivé slabé, neprůbojné, ale houževnaté a obětavé Eleny - Helen není čtením pro zájemce o líbivé příběhy.... celý text

Neubližujte mým vajíčkům! 1993, Lawrence Sanders

Jak já jsem se pobavila!!! Když pokleslou literaturu, tak tedy jedině takovu! Příběh se obsahově i stylově zjevně nechal inspirovat dílem P. Howarda, jinak též: https://www.databazeknih.cz/autori/jen-rejt-20275, který evidentně položil základ žánru, jenž v Sandersově poameričtěném podání vykvetl. Autor příběh rozehrál snad na sedmi či osmi strunách - dějových linkách, z nichž pouze jednu jsem pokládala za poněkud zbytečnou (duchovně-právnická rozprava v Bostnu) a jednu za přespříliš parodisticky přepálenou (rejdy tajných služeb od Káhiry po Jerusalém), ale jinak to nemělo chybu. Navíc - text měl štěstí na chápavého a vtipného českého překladatele, a tak se to četlo jak po másle. Doporučuji. Svůj komentář doplňuji: zdejší anotace (nektiticky převzatá z pražské Městské knihovny) předpokládá, že autor tímto dílkem jen u málokterého čtenáře může mít úspěch. Takovéto tvrzení nejenže považuji za komentář, který do anotace vůbec nepatří, ale i za omyl.... celý text

Víno z hroznů 2003, Ladislav Štaidl

Tuto knihu doporučuji k přečtení naprosto ze stejných důvodů, z jakých jsem kdysi doporučovala vzpomínání Adiny Mandlové "Dneska už se tomu směju .." , a to proto, že: - autor je skandalózně otevřený, až zákeřný, a tak se čtenář dozví pikantérie o pipinách a pepících z českého šoubyznysu i z let, kdy ještě nevycházel Blesk :=) - autor je - nečekaně - literárně zdatný, díky čemuž je kniha čtivá a místy nabízí vtipné a neotřelé metafory, - epizody kšeftařského handlování "našich populárních umělců" s estebáky, s komunistickými funkcionáři, s českými emigranty v USA a Německu, nebo s ruskými děžurnymi na chlastačkách v Moskvě - jsou esenciální ukázkou, jak vypadala ta slavná "kulturní politika socialistického státu" a postavení předních hudebních interpretů v tom údajném "žaláři tvůrčí a osobní svobody", který jim - na rozdíl od dnešního volného trhu - sakra vyhovoval! - epizody líčící mnohé české lékaře a jejich vztah s prominety mi potvrdily mé dávnější přesvědčení, že právě doktoři byli v minulém režimu - hned po pumpařích - tou nejzbastarděnější sociální a profesní skupinou, a proto se právě z jejich řad tolik bezcharakterních týpků horlivě zapojilo do porevuluční politiky; - epizody o autorově porevolučním podnikání jsou zas živou ilustrací toho, jak to v těch divokých devadesátých tady chodilo, a tedy z čeho pramení ten zdevastovaný stav dnešní morálky, pokřivených obchodních vztahů, obecného šmejdovství, s nímž se setkávám na každém kroku ... (v knize popsaná epizodka se sympatickým mladičkým právníkem s číšníckou praxí - Romanem Janouškem - to je něco!) V součtu je tedy tato kniha mimořádně výmluvným obrazem let cca 1960-2000, zdokladovaným autentickými příběhy, jmény, daty, adresami, fotkami ... a nikdo, kdo jednou bude chtít zkoumat, studovat a nějak zpětně kriticky interpretovat společenskou situaci druhé poloviny 20. století u nás, by neměl knihu opomenout. Jenom tak bezskrupulózní a talentovaný člověk, jakým je autor, mohl napsat tak přitažlivé, zajímavé a otřesné svědectví. A sympatické je, že to vydal vlastním nákladem.... celý text

Paměti spořádané dívky 1969, Simone de Beauvoir

Kompletně celý a vlastně i jediný autorčin pohled na svět vystihuje věta, popisující, čím hlavně trávila čas se Sartrem: "Mluvili jsme o spoustě věcí, ale především o tématu, které mne zajímalo ze všeho nejvíce: o mně." Tak malichernou a upovídanou ženu jsem v této slavné osobnosti nečekala. V knize zaznamenává každičkou kavárnu, cukrárnu či restauraci, kterou navštívila, podrobně uvádí, zda si tam dala čaj, koktejl nebo pivo či limonádu ... , ale jinak okolní svět pro ni jakoby ani neexistoval, čtenář se nedozví nic, čím žila Francie těch let. Nebýt návštěv kina, člověk by málem ani nepoznal, ve kterém století se ty její "převratné" zážitky odehrávají. Otráveně jsem se tím několik měsíců prokousávala a pořád jsem čekala, že ty kecy nakonec do něčeho vyústí - do nějakého poznání, prozření, charakteristiky stavu světa, který ji obklopoval ... . a nic. Svého životního druha Sartra však definovala plně v duchu svého přístupu k lidem: "Je báječný intelektuální trenér."... celý text

Príbeh o Áste 2020, Jón Kalman Stefánsson

Veľké sklamanie. Zatiaľ, v mojich očiach, najslabšia autorova kniha. Takú nepravdepodobnú postavu, akou je Ásta, som v žiadnej Stefánssonovej knihe doteraz nestretla (absolventka divadelnej teórie z viedenskej a pražskej univerzity, odborníčka na Bertolda Brechta zavŕšiaca svoju posteľovú kariéru ako profesorka filozofie - špecialistka na Sorena Kierkegaarda - ha-ha-ha! To naozaj prehnal!). Pár stránok pred koncom knihy mi napadlo, že autor, blížiaci sa k šesťdesiatke, asi začína mať problémy s erekciou, lebo toľko porno-scén, čo napísal do tejto knihy, by sa ani v súčte jeho doterajšej tvorby nenašlo. Pobavilo ma akurát to, že sa v knihe (síce - v pomere k príbehu - dosť nesúvsťažne) poriadne obul do Trumpa. Že mu ten človek leží v žalúdku, dal JKS nahlas najavo už pri svojom pražskom vystúpení v máji 2016, zrejme práve vtedy písal Ástu, lebo v knihe sú tie isté myšlienky, čo v Prahe na Donaldovu adresu už vtedy vyslovil. A ešte z jednej svojej bolesti sa tu autor "vypísal": z hrôzy nad tým, čo z jeho rodného Islandu a z podnikavých Islandčanov robí expandujúci turistický ruch, ťažiaci z krás prírody a tiež zo svetovej slávy niektorých islandských osobností. Epizóda, ako úspešný podnikateľ v cestovnom ruchu prehovára známeho spisovateľa, aby sprístupnil svoj dom zahraničným turistom, nech len si - za príplatok! - prezrú, kde básnik tvorí , to vyzerá byť ako spisovateľov autentický zážitok!... celý text

Prípad Monte Christo / Diablove utorky 1987, Enzo Russo

Prípad Monte Christo sotva možno nazvať detektívkou, keď vyšetrujúci komisár je iba bábkou v rukách mocných politikov, ktorí potrebujú zakryť svoje špinavé kriminálne činy, a i on sám je slaboch, u ktorého telesné slabosti víťazia nad cťou a profesionalitou. (Lenže: veď keby bol čestný profesionál, nikdy by si ho pre zvolenú úlohu „najvyššie miesta“ nevybrali). Vrážd je tu oveľa viac než jedna a odhalenie páchateľa neprekvapí. Zaujímavá je však motivácia a prepojenie literárneho príbehu s autentickou realitou doby jeho vzniku, predovšetkým možnosť nazrieť do praktík vysoko postavených verejných osobností Talianska tých čias. Objemné a dosť zdĺhavé dielo reagovalo na tragický stav talianskej spoločnosti v 70. rokoch 20. storočia: výbušné sociálne napätie, ostrý politický boj na hrane občianskej vojny, atentáty, politické intrigy, otvorený teror skupín Červené brigády a ďalších ilegálnych bojových zoskupení, hlboká a vládnucou „elitou“ trvalo ignorovaná celospoločenská nespokojnosť. Autor nielenže sa týmto románom vyjadril k stavu svojej krajiny, ale do úst jednej z postáv vložil aj ironický posudok stavu súdobej talianskej literatúry a vydavateľských praktík (ktoré sa podnes len málo zmenili): „ ... veľdielo – predovšetkým najmenej päťsto strán. A potom štýl. Duchaplný, oplývajúci bohatstvom myšlienok, vznešený, pôvabne zmätený. Veľa neologizmov, starostlivo volených slov, nijaké efektné frázy, veľa opisov, prirodzené dialógy. Dôležitým prvkom je dialekt .... A téma veľdiela? Musí mať, pochopiteľne, zápletku, i keď zápletka v moderných románoch je čosi podobné, ako živočíšny druh ohrozený vyhynutím. Nie je na škodu, ak sa do nej nejakým spôsobom dostane vojna. Či už priamo, alebo v podobe hrôzostrašných výjavov, utrpenia nevinných obetí, atď., alebo nepriamo v podobe márne vyčkávajúcich sivovlasých materí, morálneho rozkladu porazeného národa, čestných partizánov, podlých fašistov, bohatých pohlavárov. A nad všetkým sa vznáša psychoanalytický portrét hlavného hrdinu, jeho spomienky, jeho duševné i politické zápasy. Humor je uprostred toľkých mŕtvol len veľmi sporadickou prísadou a jazyk ju ledva postrehne. Slovom – autor dá svojmu veľdielu tragický začiatok, tragický priebeh, a pritom pevne verí, že kniha sa nebude potom aj rovnako tragicky predávať. Ale všetko je trochu inak. Nad všetkým, teda aj na psychoanalytickým portrétom hlavného hrdinu tróni totiž psychoanalytický portrét vydavateľa, jeho obratnosť, skúsenosti, finančné a daňové zápasy, jeho neúprosná správna rada. A potom? Potom dielo predstavia v tlačových strediskách po celej krajine ako veľdielo európskej literatúry 20. storočia, perohryzovia z kultúrnych rubrík zborovo spustia nadšené ovácie, reklamná mašinéria sa rozbehne na plné obrátky a v každom kníhkupectve tróni nad ostatnými knihami vysoký štôs výtlačkov ako šéf miestnej mafie na sviatok patróna miestneho kostolíka. A v tejto chvíli stačí len oznámiť, aj keď to ešte zďaleka nie je pravda: Osemdesiattisíc výtlačkov v priebehu troch týždňov! Alebo: Predalo sa už dvestotisíc výtlačkov! Celkom to stačí na dokonalé rozpútanie masovej hystérie. Normálny človek predsa nemôže do omrzenia počúvať „A už si čítal ...?“ a necítiť sa pritom zúfalo osamotený. Požičať si ju nemá od koho, lebo práve vyšla, je poriadne hrubá a všetci ju ešte čítajú. Neostáva mu iné, ako zájsť do kníhkupectva.“ Na románe ma zaujala ešte iná vec: súčasné talianske internetové zdroje, ak vôbec tohto autora a jeho literárnu tvorbu zmieňujú, tak román „Il caso Montecristo“ zo zoznamu jeho diel vynechávajú. Žeby už ani sám so sebou nesúhlasil?... celý text

Zůstaňte s námi 2011, Marek Šindelka

Autor ovládá a umí používat češtinu jak jen málokdo z jeho současníků. To kvituji. Mrzí mě však, že tu bohatost jazyka a své schopnosti vykreslit ním pocity, nálady, vjemy, situace atp., používá výhradně na zobrazení deziluze, nudy, otrávenosti, rezignace, neporozumění ... Snad on sám není tak "ztracený", jako jeho postavy. Nebo žeby beznaděj a fádní prázdno byl převládající pocit jeho generace, které já už nerozumím?... celý text

Vojna sahibov 1989, Rudyard Kipling

Keď mi tie poviedky vôbec niečo priniesli, tak jedine poznanie, že byť zamestnaný v britskej koloniálnej správe, s miestom určenia "pracovisko India", nebol žiaden med. Pre mnohých Britov to bolo vlastne iba východisko z núdze - útek pred veriteľmi, ženami, problémami doma. Áno, Británia si v Indii nahrabala obrovské bohatstvo - ako krajina a tiež jej jednotliví príslušníci (veď doteraz je množstvo britských domácností obohatené o "suveníry z kolónií", o múzeách ani nehovoriac), ale čo to urobilo s fyzickým a psychickým zdravím tých ľudí - to už taká výhra nebola. Poviedky z čisto vojenského prostredia ma nezaujali, a tie, v ktorých hrali rolu civilné osoby, hlavne ženy - tie mi zas pripadali ako epizódy z Forsterovej Cesty do Indie. V niekoľkých poviedkach sa zaujímavo, dokonca až vtipne, zrkadlí špecifický problém, taký častý u mladých zástupcov britskej koloniálnej správy: absurdne zúžený okruh pre výber možných partnerov / partneriek, a z toho plynúce deformácie vzťahov. Ve všetkých ukážkach však poznať, že Kipling vedel, o čom píše - námety čerpal z dôverne známeho prostredia a charaktery z vlastnej skúsenosti.... celý text

Odkaz: Skutečný příběh 1995, Philip Roth

Mimořádně silný text!

Ať se děje, co se děje 1968, Philip Roth

Pomoc, jsem mimino 1996, Ansgar Kraiker

Již mnohokrát (a na sto způsobů) obehraný sci-fi námět, jak se subjekt X octne v kůži někoho jiného. V tomto případě starý muž-vědec v tělíčku právě narozené holčičky. Až posud by to bylo banální, ale autor dokázal z vědecké, novorozenecko-tatínkovsko-maminkovské a málem až detektivní zápletky vytěžit hodně, a to díky neobyčejné situační komice, kterou v mnoha epizodách rozehrál. Nejde o žádné vtipné věty či průpovídky, ale o lakonická slova, vyslovená na správném místě, kterými dokázal opepřit mnohé scény. Bavila jsem se, a taková hodina smíchu není k zahození! Proto knihu hodnotím vysoko nad její literární úroveň.... celý text