LEGACY přečtené 241

Severka 2023, Nina Špitálníková

"Rodina, vůdci, strana - lhali mi ve všem, vytvořili přede mnou kulisy všeho, co dělá člověka člověkem. Přijmout tuto zradu není jednoduché. ...Došlo mi, že moje rodina už není. Že jsou nejspíš mrtví. Kvůli mě." Vzhledem k tomu o jak mrazivý příběh se jedná je až s podivem, jak je to celé čtivé, uhrančivé, v angličtině tzv. "pageturner". Příběh Severky - věrné a propagandou vymyté obdivovatelky severokorejského režimu, která o všechny své iluze přijde jakmile přejde hranice, je prostě strhující a odzbrojující svou silou, kde se snoubí osobní příběhy Severokorejců z různých kast na pozadí tamního autoritativního režimu Kim Čong Ila, ve kterém prásknete za cappucino rodiče, sousedy za ulovení krysy, nebo jak v tomto případě obyčejnou holku, co má zálibu v upnutějších jeansech západního střihu. Kdo chce sakra žít ve státě, kde musíte i na záchod jen určitý čas. Bralo mně to místy dech. Jeden den jste nějakým člověkem, co posílá lidi do nápravných pracovnách táborů a věříte, že váš vůdce sleduje každý váš krok a vše je zkouška, no a den druhý vám jiní tlouknou do hlavy, že vše v co věříte je jen fraška, zástěrka za nefungujícím státem, vykořisťováním lidských práv a cílené velebování chudoby a nevyspělosti stojící jen na ideologii. Tohle není ani Rusko, které se století žene v zápřahu za Evropou a pořád něco dohání, tohle je ještě další krok dále a informace na konci knihy, kde hrdinka čte dopisy od svého tatínka, jenž zosnoval celou cestu je srdcervoucí, i s ohledem na trpký konec. Šťastný život v iluzi a pokřivené pravdě, nebo trpké smíření se svou minulostí a radikální změnou postojů? Být na místě jejího táty, tak vůbec nevím, co dělat a i když vím, že dělal to nejlepší pro ni. Díky Nině, že se teď vypráví jejich příběh - tohle napíše jen život a život je občas mrcha.... celý text

Jürgen Klopp: Když diváci bouří 2018, Raphael Honigstein

Jestli k někomu v dnešní době vzhlížím a beru si od něj inspiraci, tak to bude zejména Jurgen. Z jeho trenérské činnosti se dá vypíchnout spousta oslavných, ale i srdcebolných momentů a reakce na ně je přesně to, co dělá z Jurgena neobyčejného člověka. Dělat věci naplno, oslavovat nejen výhru, ale i prohru, milovat své hráče, strhnout hru i své diváky, udělat heavy-metal fotbalovou show, která se stane každý víkend vaším hlavním společenským bodem. Respektují jej jak fanoušci, tak i konkurenti a prostě mu musíte dát za pravdu, že on fotbalem žije, pro hráče a klub se rozkrájí, může mu postup, či pohár uniknout 5x po sobě, ale vy víte, že je natolik pružný a houževnatý charakter, že další sezóna je jeho. Člověk z povzdálí může jen děkovat obrazovkám za zprostředkování a těšit se na další hru. Projektuji si jeho zápasy, vrcholy a pády do svého života a pomáhá mě to žít můj život s vervou, grácií a hlavou vztyčenou. Danke... celý text

Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le 2017, Mark Manson

"The rare people who do become truly exceptional at something do so not because they believe they're exceptional. On the contrary, they become amazing because they're obsessed with improvement." Není to na žádnou velkou literární soutěž a mnohem víc než ucelená kniha na nějaké jedno téma to opravdu působí mnohem více než jen souhrn těch nejúspěšnějších a nejobjevnějších poznatků z jeho blogu. I tak to ale na mě fungovalo a Mark Manson se mi i dobře poslouchal v podcastu. Je to vlastně dobré a hlavně nenáročné čtení pro citlivou generaci snowflakes, které můžou jednoduché citáty, nebo příběhy o krachu a vzepření dát hodně do ranku. Takže bych si z knihy vzal následující: - zužte své zorné pole jen na věci, které jsou pro vás důležité a serte na FOMO a levný dávky dopaminu z videí a clickbaitů, nic vám neuteče, naopak dnešní doba je předávkování bullshitama. Zjistěte jaká jsou vaše jádrová přesvědčení a hodnoty. Utrpení, nebo nějaká forma boje je tvrdá škola, ale nejvíc vám to otevře oči. Dělejme věci nezištně, když nevíte kam dál, udělejte prostě cokoliv, zkoušejte, hledejte, nestagnujte. A paradoxně mně osobně pomáhá neklást na sebe vysoké nároky. Když jsem osvobozený od vysokých cílů, mám mnohem více volnosti a chuti stoupat výše a výše, zvědaví kam až se člověk je schopen dostat. S takovým přístupem máte tendenci být spokojeni za svou odvedenou práci, byť třeba nedokonalou. Děkuji za příběhy o Buddhovi, japonském generálovi Onodovi a hipíkovi Suzukim, nebo rozdílné příběhy "úspěchu" v podání Pete Besta (Beatles krach) a Mustaine (Metallica kick). All day, every day, we are flooded with the truly extraordinary. The best of the best. The worst of the worst. The greatest physical feats. The funniest jokes. The most upsetting news. The scariest threats. Nonstop. Our lives today are filled with information from the extremes of the bell curve of human experience, because in the media business thats what gets eyeballs, and eyeballs bring dollars. Thats the bottom line. Yet the vast majority of life resides in the humdrum middle. The vast majority of life is unextraordinary, indeed quite average.... celý text

Vzdělaná 2020, Tara Westover

Jako malý jsem chodil do školy, protože to bylo dáno, dělali to všichni, nevěděl jsem proč, neptal jsem se a nenapadlo by mě, že to není celosvětová norma, nebo, že se mohu vzdělávat doma. V Liverpoolu, kde jsem žil ve svých dvaceti letech jsem to pochopil. Když jsme se měli ráno v práci podepsat pod svoje jméno v pracovním listě, tak jsme tam měli i Afričany z Ghany a bylo jich tam pár negramotných. Každé ráno jsme se měli zapsat v pracovní knize pod své jméno. Jak už jste se možná dovtípili, někteří se prostě v seznamu nenašli, a nedokázali by se možná ani podepsat. Jsou prostě různá prostředí. V Idaho u mormonské rodiny naší Tary je táta cvok co nevěří institucím a je paranoidní z války světů, v Africe šlo hlavně o uživení rodiny, no a pak jsem tu třeba já, člověk co měl to privilegium, že na něj po škole dohlížela babička, bývalá učitelka, a hrát jsem si mohl až po úkolech. Celý můj den byl potom zakončen čtením před spaním - a to není o mně, ale o tom co člověk absorbuje, zejména v dětství. Na knihu a ostatně i autorku tohoto memoáru budu vzpomínat hlavně díky neobyčejně silnému životnímu příběhu, z kterého se jí podařilo vymanit. Bohužel si ale budu i pamatovat formu psaní, která mě nepřišla strhující a místy mě doslova nezajímala. Každopádně je zde záslužně a příkladně kladen důraz na moc vědomostí, vliv rodinného zázemí a volbu, kterou musí každý v životě učinit - a to žít nadále v rodinném kruhu, byť si člověk sám život představuje jinak, nebo se distancovat a názorově, či intelektuálně odloučit. Někdy si lze vybrat střední cestu, ale v nějakých případech to nelze. Za knihu děkuji, něco si člověk odnese... Psáno v den znovuzvolení Donalda Trumpa do Bílého domu. Musím se do té US podívat na ty intelektuály, vidláky a to co je mezi nima.... celý text

Půlnoční knihovna 2022, Matt Haig

"Včera jsem si byla jistá, že nemám žádnou budoucnost a nedokázala jsem svůj život přijmout. A přestože mi ten stejný zpackaný život připadá stejně zpackaný, něco jsem v té temnotě objevila - naději, potenciál." V tomto životě jsem Moravák, fluktuant, milovník piva, cestovatelský ďáblík, zrzek, mluvím dvěma cizími jazyky, uběhnu maraton, hraji šachy, fandím Liverpoolu, jsem "Drop Out student vysoký, rodina je pro mě vše, prakticky nejím maso, nejlepší kamarád bydlí o dva baráky výš, mám nějak rád Ukrajinu i Rusko (což asi nedává smysl), konflikt v Izraeli mě ale tolik nezajímá, jsem liberál a raději mám dovolenou v horách než u moře - a jsem za to rád, protože díky tomu mě tento vesmír dovedl i k této knize a zase jinému stylu uvažování. Tohle mi hodně sedlo a jen to podpořilo to, v co už dlouhé roky věřím. Každé malé rozhodnutí změní tok událostí a vyhodí tě na jiné křižovatce. Máme potenciál udělat si sami ze života naprosté peklo popíráním, odsuzováním, výmluvami, nedostatkem disciplíny a sebevíry, stejně tak ale může ten samí člověk žít na obláčku, být produktivní, emocionálně i finančně stabilní, cílevědomí a naprosto fascinující - aneb jak psal Nořin oblíbený Thoreau - "nezáleží na tom, na co se díváš, ale co vidíš". Občas si každý musí projít přerodem stejně tak jako Nora. Bohužel mnozí z nás nemají půlnoční knihovnu, která by jim dala zakusit jako Noře, jaké to je být glacioložkou, rockovou hvězdou, nebo významnou vědkyní a spisovatelkou. Realita je realita a je nutné pochopit, že některé věci jsou dány a lidi jsou jen lidi, no a s některými věcmi nepohneme. Nemáme půlnoční knihovnu, ale máme opravdové knihy, nezažijeme všechny životy a všechny profese, ale nějaké přece - nepřečteme všechny knihy, nezhlédneme všechny filmy, nepolíbíme všechny ženy, nenavštívíme všechna města, ale je to skutečně zapotřebí? Je to kvantita a ne kvalita a v naší době, která nás nutí přecpat se a udusit se množstvím všeho je občas dobré někam si napsat "Less is more". Je to nastavení mysli a kniha spolu s knihovnicí Elmovou se často ptá na dobrý otázky kupříkladu: každý mladý vám řekne, že chce být úspěšný a mít peníze - co je v jejich podání úspěch a co by udělali s penězi už vám neřeknou. Člověk hloubá nad tím coby kdyby a taky jsem si představoval vesmír, ve kterém jsem se dal na gympl a né na obor, jež mi byl cizí. Každopádně jsem dospěl k tomu, že člověk dělá různé chyby, ale cesta a možnosti nikdy nekončí a já bych byl strašlivě ochuzen o moc a moc zkušeností, zážitků a lidí, kdybych byl někdo jiný a žil jiný život. Tuhle knihu jsem četl souběžně s mně velmi drahou osobou a to mít někoho, s kým si člověk lidsky sedne, souzní a může se bavit o tom jaký by to bylo být popelářem, otcem trojčat, cirkusákem, nebo pašerákem a recidivistou je k nezaplacení. Matt Haig je sám o sobě člověk s nelehkou, o to působivější historií a bylo mi ctí, vniknout do jeho světa. Knihu bych dal každému, kdo má výčitky a hrabe se ve své mizerné minulosti, místo toho aby viděl sklenici z pola plnou a nebál se, že každou chvíli praskne. Musíme si projít i tím těžkým, abychom mohli růst. "Neboj se snít ve velkém. Můžeš se stát úplně čímkoli. Protože v jednom z těch životů tím někým jsi"... celý text

Hovory k sobě 1999, Marcus Aurelius

Ze všech učení, či náboženství se mi stoicismus zamlouvá asi nejvíc a je prostě udivující nakolik byli před stovkami let před námi lidé moudří, vyspělí a ctnostní. V době válek, zrad, veřejného lynčování a vládních tahanic na sebe lidé dbali, nebyli roztěkaní jako v dnešní době, kdy se lidé bojí vzít telefon s cizím číslem. Mě více než tento sborník oslovují jednotlivé citáty, které je potřeba si sepisovat a ony člověku vždy pomohou, když se mu stáhne žaludek. Záměrně jsem si knihu přečetl teď když mi začíná HPP v RegioJetu, kde to prostě někdy o nervy bude, jak s lidmi, tak se zpožděním, nebo jen vlak sebou může hodit doslova kdykoliv. Považuji to tedy za velmi ostrý test mé odolnosti a doufám, že obstojím. Jedna z mnoha silných pasáží: "Stoikové zavrhují všechna prudká duševní hnutí jako hněv, bázeň, smutek, neboť to vše jsou nemoci duše, ale právě tak - na rozdíl od křesťanské etiky - odmítají lítost a soucit. Znají toliko přirozenou náklonnost, vřelou lásku k bližnímu a stud. Poněvadž ctnost je stoikům totožná se štěstím, je stoický mudrc šťasten ze všech okolností: je svoboden i v otroctví, je bohat i v nouzi, je král, i když ho nikdo neposlouchá, kdežto to, jimž ctnost není jediným dobrem a konečným cílem života, jsou otroci, žebráci, ubožáci, neboť pohledávají šťěstí ve věcech vnějších" aneb žít i zemřít se musí s grácií.)... celý text

Prostě vztahy 2024, Honza Vojtko (p)

Kniha je cenným doplňkem k prozkoumání sebe sama a zapracování na seberozvoji a úctě nejen k sobě, ale i druhých. Trochu mně tam překáželo pro mě nadměrné množství studií a sám bych uvítal daleko více příběhů z terapií, což ale uznávám může být prostě komplikovanější. Přesto pan Vojtko je pro mě nová celebrita, s moc příjemným vystupováním a sociálním cítěním. Mě nejvíce oslovila témata jako "vztah k sobě" aneb "A nevadí mi být doma a číst si. To není samota. Vím, že nejdůležitější a nejdelší vztah, který kdy budu mít, je vztah se sebou. Sám k sobě. A pracuju na tom. Rozvíjím ho. Objevuju ho. - na základě tohoto budu moc lepším člověkem i v interakci s ostatními ..........................nebo vztahy pracovní - "Práce nezajišťuje jen obživu, ale má taky hluboký dopad na psychologickou pohodu člověka. Pocit smyslu, strukturu, sociální interakci, sebeúctu a finanční stabilitu, což jsou složky pro udržení duševního zdraví a celkové pohody" - + práce musí být pro člověka seberealizující a důstojná" Spousta kapitol, promluv a mouder moderní člověk tak nějak podvědomě už dělá, nebo já alespoň ano, přesto kniha super - a úplně chápu, že má pan Vojtko plno. - Sám bych se nebál o nějakou terapii si říct - věřím, že to pomáhá.... celý text

21 lekcí pro 21. století 2019, Yuval Noah Harari

Je to o třídu slabší než Sapiens, ale celkem stejně čtivé a svižné pojednání. Harari je persóna, kterou obdivuji za jeho globální přehled, sečtělost a odstup od škatulkování. Sám ale stejně jako my druzí může jen pracovat s nějakými daty, predikce jsou spíše matné, nic moc radikálně objevného minimálně v této knize nenabízí. Zkrátka umí pracovat s daty a informacemi a tato kniha se tedy hodí pro ty, co chtějí chápat aktuality, vyznat se v kvantech informací, jak si od nich odpočnout, nebo jestli právě vaše práce bude vyškrknuta díky AI. No a jestli má vůbec cenu začít s nějakou rekvalifikací, či přijmout svoji roli nadbytečnosti a plout dál vesmírem i bez toho malého sousta jistoty, který nás ráno násilně (ale přeci jen) vytáhne z postele a dává nám pocit jakéhosi smyslu a řádu.... celý text

Za sklem 2019, Sajaka Murata

"Society is constantly judging us" - čteno v době nezaměstnanosti Srpen 2024 Kratičká věc, doporučená umělou inteligencí, která mě hodně sedla do nálady, protože je o outsiderech (freeterech) a já se tak taky cítím. Žádná pracovní perspektiva, mizerné sexuální zkušenosti, život ve své bublině uzavřený před okolními nerovnostmi a balvany, to je i po kovidu příběh mnoha z nás. Tento příběh je působivý v tom jak nahlíží na přísný oko společnosti a jejího vlivu, na přirozený řád a konformismu vymykající se jednotlivce. Tito jednotlivci jsou divní, ale mnohdy mají své důvody a v tomto případě je působivé sledovat jak se pravidly napěchovaný svět prodavačky Keiko hroutí jakmile potká někoho, kdo nic podobného neuznává. Je v pohodě pracovat celý život na mizerné pozici, pokud nás to činí šťastnými? Já z takové jedné teď vystoupil a možná budu litovat. Zkrátka i když je člověk autista má dbát na to, aby byl spokojený a žil v souladu se svými vnitřními přesvědčeními. Keiko ve své epizodě s Shirahou vystoupila ze své komfort zóny, byla vystavena mnoha věcem a zjistila, že přeci jen dokáže myslet za sebe, že není robot, co jede na autopilota. Je to perfektní kniha pro všechny jobhoppery a lidi, co nemají ve společnosti pevné místo a říká jim "it is ok not to be ok" - buďte kým jste a ti co vás milují (její rodiče) vás budou milovat dál takový jaký jste, i když životem prostě jen proplujete.... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Chtěl bych být tvrdohlavý a odvážný jako Rudy Steiner, mít neochvějnou integritu a hrdost jako Hans Hubermann, být kritický, o to víc milující jako Rose, stát vzpřímeně s nadějí po kapsách, i v té nejtemnější kopce si najít zábavu, prostě jako žid Max a nevyhnutelně - být nezlomný a dělat světu radost jako maličká Liesel. Kdo by nemiloval knihu, jejíž vypravěčkou je samotná smrt, kde se staví sněhulák ve sklepě a kde válka roztříští životy dobrých lidí nehledě na to jestli vyhrává vaše strana, nebo ta protivníka.... celý text

Čtyři dohody – Kniha moudrosti starých Toltéků 2001, Don Miguel Ruiz (p)

Což o to, kniha je to nebývale čtivá, neobjemná, ale neřekl bych ani, že nějak objevná. Pár let zpátky, kdy jsem se hledal a má osobnost byla chudá, bych za tuhle knihu o samorozvoji zaplatil zlatem. Dnes je to ale pro mě jen jakási další dílčí část skládanky mouder života, ze které si uloupnu malý kousíčky a zbytek nechám. Člověk pokud je dobrý, ušlechtilý, srdečný a dobrotivý nemá potřebu zalíbit se druhým, protivnosti druhých ho nezraní a pokud sám sebe dobře zná, ví o co mu jde a je schopen být sám sobě dobrým sluhou, to potom projde rájem a pohoda spolu s radostí a přízní lidí ho následují. Já vždy nesnášel kritiku, stejně jako většina z nás. To bylo mé mladé, nerozvážné já. Teď na ni pohlížím úplně jinak - je to pomocník, který nás dokáže zlepšit, ale i se může jednat o kritiku rozhořčeného člověka, který vlastně není naštván na tebe, ale spíš na fakt, že nezvládá svůj úděl, svoji situaci. Proto se říká na pedáku, že řev je projevem učitelovi slabosti. Takže knihu nezatracuji, naopak je to celkem vhodný pro mladistvé a začínající snílky, ale nezapomeňme, že hledání štěstí a vnitřní pohody neproběhne přes noc. Je to někdy celoživotní pouť, formují nás různé silné okamžiky, lidské příběhy a nevěřím, že ani samotný Don Ruiz nemá chvilky obav, vnitřního pnutí, nebo malého hlodavého červa pochybnosti. Jsem s ním ale ve většině za jedno a tento lifestyle teď téměř žiju a vyhovuje mi.... celý text

Memento 2008, Radek John

Člověk na drogách potlačuje vše, co dělá člověka člověkem čistě proto, že je pro svoji závislost schopný udělat doslova cokoliv a veškeré jeho hodnoty a morální kompas nejenže jdou stranou, ale jsou mu asi úplně k smíchu. Věřím, že na svoji dobu naprosto revoluční čtení, po kterém lidé buď omdlévali, nebo dokonce knihu odkládali pod tíhou surové autentičnosti. Problém s feťákama je, že se nemají rádi, nemají sebehodnotu a rozhodně je nechci ospravedlňovat, ale za každou troskou na ulici, co nemá kousek disciplíny dojít si ani v noci do armády spási, je prostě nějaká křivda, zraněné ego, nebo špatná zkušenost třeba s rodiči. Máme u nás také jednoho Petr O., kterému se jakákoliv sebereflexe vzdálila jak jen to je možné a jeho vyhlídky na poklidné stáří jsou docela malé. Ovšem když ho začnu poslouchat pozorně, jsou v jeho příbězích střípky, které napoví proč a jak. Každopádně co je horšího? On má každý nějaký sklony, k něčemu se uchýlit, když mu nepadá karta, je ale dobré najít si něco, co tělo a mysl neohlodá jak narkomanie. Ono lidské tělo a smysly potřebují jistý balanc, no a když vám tělo během sekund vyletí na měsíc a zažijete euforii, je to krátkodobá slast, které tlumí každodenní šeď jen na tu momentku. Z dlouhodobého hlediska poté ale nastává dlouhá cesta návratu a to bortí kosti a nutí lidi k strašným činům. No, jsem rád, že jsem to dočetl, protože v tomto roce čtení tolik nedám a můj den často vypadá tak, že čučím osm hodin ve skladu do displeje čtečky a následně dvě/tři hodiny doučuju na internetu. Od obrazovky si naštěstí ale chodím "odpočnout" během a ne chodím za Petrem O.... celý text

To nemyslíte vážně, pane Feynmane! 2013, Richard P. Feynman

Naprosto nevšední člověk, který poukazuje na to, že i složité věci se dají předat dál zábavnou a prostou formou. Často je to o tom, co zdědíte po rodičích, mnohem častěji je to ale o míře vaši zvídavosti a nutkání dopídit se jak věci fungují. Mně navíc připomíná dědu, který zvládal jak teorii, tak i praktické věci - no a to je tak trochu unikát. Věda, jazyky, cestování, art, noční kluby, Los Alamos, jo někdo umí žít.... celý text

Most do země Terabithia 1999, Katherine Paterson

"Zacházejte opatrně-se vším-i s dravci" Leslie Poklad z knihobudky jejíž film mě před lety totálně emocionálně zrušil. Teď po letech se dojímám mnohem méně, většinou spíše nad akty lidské dobroty. Přesto všechno si mě kniha opětovně získala a hrála na mé city jako před lety, no a jedno oko nezůstalo suché. Je to pro mě kniha o důležitosti správných lidí v životě, o vzájemném ovlivnění v tom dobré smyslu slova a zároveň je to pro děti jakýsi první kapitola porozumění o tom, že svět a lidé nejsou černobílý a strach, či ztráta mohou přijít z nenadání. Je to prostě kniha o síle přátelství, volnomyšlenkářství, síle osobnosti, moje stará rána, vzpomínka a největší srdcebol. "Než se objevila Leslie, nebyl vůbec nic, prostě hloupý podivínský kluk, který kreslil legrační obrázky a proháněl se po pastvisku, jen aby se vytahoval, aby zakryl spoustu pošetilých obav, které mu nedávaly klid. To Leslie ho odvedla do Terabithie a udělala z něho krále. .... Teď nastal čas, kdy se musí vydat do světa on. Ona tu není, a tak musí vykročit za ně oba. Musí světu splatit krásou a zájmem za to, co mu Leslie poskytla - fantazii a sílu"... celý text

Vrána 2007, James O’Barr

Ilustračně komiksový neberáj, jehož protagonisty včetně toho hlavního vyvrhlo samotné peklo. Kniha pro někoho, kdo ztratil někoho hrozně blízkého a spolu s tím i svůj rozum. Kniha s trochou textu, ale fůrou akce, kde se autor musel podusit ve vlastní šťávě. Říká se oko za oko, dnes se ale také už říká, že oko za oko zanechá svět slepým. Do komiksového světa je tohle ale výborné vytržení z reality, no a jestli jste šikovaný outsider typu Sheldona Coopera, tak vás Vrána chytne za srdce. Já mám ale teď celkem fajn život bez konfliktů s okolním světem, a tak mohu hrdinovi jen z dálky tleskat, ale nesoucítím s ním. Ovšem kdyby mi někdo udělal to, co jemu, tak bych jen těžko dokázal nastavit druhou tvář. Přesto přát druhému smrt nevypovídá o dotyčném nic dobrého. Ledaže by v něm už nic dobrého nezůstalo. Jsem rád, že se tady o tom jen fantazíruje.... celý text

V jako Vendeta 2005, Alan Moore

Historky z Tinderu 2022, Lucie Macháčková

Knihu s šíleným názvem, od dosti šílené osoby, která nám ráda připomíná jak bychom si měli cenit lidí v našem okolí, protože bychom taky takové štěstí mít nemuseli a mohli bychom mít doma právě Lucku Macháčkovou a její eskapády. Knihu prvně sfoukla mamka, potom sestra, všichni se u toho smáli jak puberťáci, no a když byla stejná reakce i u mého padesátiletého tatínka, tak už to bylo prostě divné. Tak jsem to přečetl za pár dní též, no a čůral jsem smíchy stejně tak. Je prostě bavička, vtipy jsou úderné, místy morbidní, urazit se musí každý a Tinder to je klenotnice příběhů do hospod. Takže jo, na odlehčení beru, vykouzlí vám to úsměv.... celý text

Transsibiřská magistrála aneb S pivem v ruce od Finského zálivu k Japonskému moři 2020, Beer With Travel

Takhle si nějak představuji brakový cestopis pro sebeukájení. Nevím jestli už o Rusku vím první poslední a kluci mě prostě nemohli ničím překvapit ba ani poučit, nebo mě prostě iritovalo jak se dokola popisovalo kolik stojí pivo, jak se lidi kolem fotí a sami hrdinové příběhu vlastně neměli pořádně žádný zážitky, kromě těch, kdy do sebe něco lili. Tohle je něco, co má zůstat v deníčku, nic publikovatelného, nic záživného a fakt, že si ve Vladivostoku poklepou po zádech a řeknou si, že si zvládli koupit lístky do vlaku je něco dost úsměvného. O to víc je kniha úsměvná v tom, že "boří mýty" o stereotypech. Kluci nemají jedinou špatnou zkušenost z Ruska, kde nepadla jediná zmínka o historii, nebo politice. Rusové samo o sobě nejsou špatný národ i v těchto časech, ale do těch jejich tělnatých mozkomíšních trychtýřů se jim sypou úplně jiný informace, než nám, no a jejich nacionalismus by udělal zbytek. z mého pohledu to nějaká forma dobrodružství je, kluci se naučili snad trochu rusky, zjistili jakou palandu si zarezervovat ve vlaku, aby se jim dobře spalo, ale jinak je to docela hloupě naplánované klišé po Rusku, kde turisté jedou po hlavní lince a dívají se doleva doprava jak je všechno ne tak úplně špatný. Pro mě je to ale naivní pokus o knihu od někoho, kdo má nakladatelství a tu knihu si pro sebe udělá. Ne pro veřejnost, spíše pro sebe - takhle by to být nemělo.... celý text

Láska, tělo a smrt 2009, Arnošt Lustig

Hory a nekonečno 2020, Viktorka Hlaváčková

Gruzie a Kavkaz celkově je skvostné, ryzí, ale i drsné místo, kde máte záruku velkých zážitků. Proto sám doufám, že se do těchto odlehlých končin vypravím a pokud zažiji aspoň polovinu toho, co tahle ztřeštěná holka, tak budu v euforii. Oproti mým vrstevníkům a navzdory válce se mi stále nezhnusila ruština, a tak o Kavkaze leccos vím. I proto mě mimo opravdu nevšedních a místy bizarních zážitků, kdy ji odněkud deportovali, či sváděli, zaujaly jednak její mistrné fotky, styl jakým cestuje a zejména "stanuje". Ale ještě jedna celkem novinka, kterou má autorka zmáknutou více, než jiní dobrodruzi. Zkrátka a dobře se nebojí být emoční, filozofovat, srovnávat si v hlavě, co od života chce a jaké privilegium jako Češka má. Co je ale nejlepší je fakt, že je schopná pojmenovat své pocity a myšlenky, které mnohdy sdílím. Tuším, že v některých věcech jsem na stejný vlně a i já jsem šel na první cestu obtěžkán traumatama a vnitřními běsy, které se postupem času stáhli do ústraní a z pěších túr na zahnání nočních můr se stalo menší náboženství - asi to tak má spousta z nás. Sám si člověk během čtení klade dosti zapeklité otázky, jako když Viktorce nabídnou někde uprostřed krásných hor, kde se zastavil čas, aby tam s místními žila jako dcera, daleko od komfortu a vymožeností západního světa, izolace od zpráv, kultury měst, ale třeba v absolutní harmonii se sebou, se světem. Prostě vám tahle kniha opětovně rozšíří vnímání a lidi znovu dokázali, že by měli být objektem zájmu. Jsou skvělí, obzvláště ti co nemají nic.... celý text