LEGACY
přečtené 258
Byli jsme tu vždycky
2022,
Filip Titlbach
Nebudu lhát, jsem z této knihy otevírající queer témata nadšený. Rozpomněl jsem se jak jsem kdysi dávno šel v Manchesteru po proslulé Canal Street a viděl jsem komunitu otevřených lidí, jenž si museli přes coming out, lynčování maloměsta, předsudky a vlastní přiznání vyšlapat trnitou cestu až mezi stejně smýšlející. Jsem zastáncem názoru žij a nechej žít, aneb respektuji tvůj osobní prostor a očekávám to stejné na oplátku, aneb profit oboustrané tolerance. Věci, které stále zpracovávám (snažím se pochopit without being jugemental) jsou trans lidi a otázka binarity (protože je to nelehké pochopit, když se tak necítíte). Když jsem však před třemi lety v Edinburghu narazil na první trans osobu, byl jsem překvapivě zvědav a nadšen. Pomohla mi v lecčem tahle kniha, která je strukturována, tak, aby nám celou skupinu otevřela z hlediska psychologického a historického, představila reálie popkultury, či zneužití komunity v politice, obchodu, či pochopit těch spoustu nových termínů, aby bylo jasné, co je fluidní člověk zač. Já mám bohužel ve svém okolí známého v mém věku (pod 30), jenž má ročního syna. Veřejně říká, že pokud se jeho syn stane "buzerantem", tak to z něho vymlátí. Člověk by řekl, že je to ojedinělé téma, ale před týdnem mi poslal náhodný dopisovatel (z Ruska) obrázky upřednostňující white supremacy, podle jehož slov jsou LGBTQ degradací společnosti a "nenormální". Nad tím zůstává rozum stát, takhle ospravedlňovat vlastní pochyby a strach. Já, mám chuť jít sexuálním menšinám vstříc, mrknout se z povzdálí na Prague Pride, či nemám problém podepsat petici, aby na naší pedagogické fakultě dostali nebinární jeden blbej záchod pro sebe. Né všemu rozumím, ale jsem vstřícný ...nepohoršuje mě to - je to obohacení společnosti a v budoucnosti to bude zcela běžné ať se to někomu líbí, nebo ne. Ostrakizovat lidi za to, že se drží ve společnosti za ruku je postavený na hlavu, však i já sám jsem jednomu klukovi nevinou pusu párkrát dal - co to o mě vypovídá, dělá to ze mě někoho méněceného?... celý text
Na západní frontě klid
1929,
Erich Maria Remarque (p)
"Učili jsme se, že vyčištěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera" Je fascinující se pomocí slov přenést v čase o sto let a představit si, že bychom na jejich místě byli my. Bratránkům bude v prosinci 20 let. Představa, že tito kluci (co by se o sebe ani nepostarali) jdou s bajonety, brodícím se bahnem, proti přesile a vlastně i tankům je otřesná. Otřesnější je, že vylezou z třídy, kde jím bylo něco vštěpováno a nevědí vlastně proč a proti čemu bojují. Rutina jednoho dne v zákopech na tuřínové dietě s lékařským ošetřením z třetího světa po boku stovek hladových krys, nabízí mizerné šance na přežití. Je to zkrátka kniha, která má být čtena už v útlém věku, aby mladí věděli, co to obnáší upsat svoji duši ďáblu a chopit se zbraně. Stejně jako třeba Solženicyn, tak i Remarque nám zachoval bravůrně vylíčené svědectví doby, na níž by se rádo zapomnělo, ale pro budoucí pokolení je potřeba právě tohle číst. Válka nás pro všechno zkazila. "Nejdřív udiveně, pak rozhořčeně a na konec lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje, jak se zdá duch, ale kartáč na boty, ne myšlenka, ale systém, nikoli svoboda, ale dril. Po třech týdnech má nad námi listonoš více moci, než dříve naši rodiče, naši vychovatelé a všechny kulturní oblasti Platona, až ke Goethovi." Vydání: 1929 dušičky 2022... celý text
Mladost - radost
2005,
J. H. Krchovský (p)
Hrobnická kolonoskopie perem. Pro mého nejlepšího kamaráda je Krchovský persóna, jenž ho utvářela, přivedla k poezii a dost možná i vlastní tvorbě. Napsal jsem mu, že se mi líbí název sbírky Mladost - Radost, načež odepsal, že to ať si na začátek nedávám - prý je to čistá depka. Já depku nechtěl, ale nic jiného jsem narychlo nenašel. Depka to byla, ale sakra Krcháču já nemohl se nabažit a listoval dál tvým hnusem, byť takovým mizantropem sám nejsem. TUPĚ HLEDÍM DO NOVIN nemohu usnout přesto když o své smrti zas se nic nedovím... za zády hoří město v tunelu štěkaj chrti a v ruce s pivem ledovým já hledám v tváři gesto kterým si odpovím... kam zmizela jsi, cesto? ve tmě i proti světlu dál tupě hledím do novin zprávy o nebi, bohu i peklu zprávy o všem ale o mně nic... sedím na štosu volovin vyčkávám a čtu si... uprostřed dvou kolejnic tahám si střeva z pusy... celý text
Kniha lesů, vod a strání
1960,
Stanislav Kostka Neumann
Bílovice nemám daleko a tamní krajina má pro mě velmi osobní význam, jelikož jsme v těchto končinách ztratili jednoho nám velmi blízkého člověka. Je proto milé číst tuhle oslavu přírody, z pera člověka vyhnaného z dědiny, z dob ještě císaře pána. Lidé, co se ženou za architektonickými skvosty a nedokáží se zastavit u říčky své vesničky, nevzhlédnou čas od času na hvězdy, neotrhají plody své zahrádky, či se nepozastaví před vyplašenou zvěří, těch je mi líto - to je to pravé bytí. Na věky hotov s bohem, s osudem usmířený, marnými blasfémiemi nedráždím nervů; miluji slunce, zemi, lesy, vody a ženy – s lidmi se, když je to nutné, bez bázně servu. Jen abych nezradil sebe, toho jest nejvíce dbáti, bytosti rytmus sblížiti s rytmem země, na pevný půdě co nejpevněji státi a vteřinu pochopit jemně…... celý text
Po nás ať přijde potopa
2008,
František Gellner
Kratičké a vkusné. Má nečinnost se mně již k smrti hnusí a k práci své jsem vždy byl bez lásky. Ó moci rázem roztrhati v kusy své cíle, poměry a závazky! Však nově začít –je to bezvýsledné, když zklamání mé všecko proklíná, a ruka moje, sotva že se zvedne, již znavená mi padá do klína. A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou tak slinám světa nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou své tělo šel bych prodat do ulic. Jméno Gellner píšu si.... celý text
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
2018,
Aleš Palán
"Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem" F. Každý člověk, co si něčím zlým prošel, musí s těmito lidmi soucítit. Musí je ale i obdivovat, jelikož si myslím, že keroacká myšlenka úprku napadne v dnešní rychlé době sem tam hodně lidí, ovšem nápad zrealizovat, prosadit si ho před sebou a druhými, to je věc jiná. Naši poustevníci jsou většinou vzdělaní, sečtělí a řekl bych i vyzrálí lidé, co mají přehled a v porovnání s pohodlnými maloměšťáky vědí jak věci fungují, na čem záleží. Každopádně mě překvapilo nakolik tihle lidé nachází útěchu v konspiracích, magii, homeopatii, či ezoterice. Říkám si zkrátka, že někteří (včetně mě) mají sklon k sabotování svého života, ovšem když si člověk přečte skládanku příběhu, tak se občas uchýlení na okraj civilizace jeví jako jediné, nebo alespoň nejlepší řešení. Zároveň se ovšem nemůžeme bavit o ryzí svobodě a nezávislosti. Divočina jako taková v naší zemi zkrátka není. Ohledně nezávislosti, samotáři jsou soběstační jak nikdo, ovšem jak bez vnějšího sociálního vlivu, tak bez konzumerizmu si prostě nevystačili a často si vypomáhali - moc rádi. Každý dělá rozhodnutí za sebe, má právo na jakýkoliv život, nese zodpovědnost právě a jen za sebe (pokud nemá rodinu). Věřím, že žijí plnohodnotný život, kterého si člověk váží o to více po tvrdé zimě, kdy mu jediným společníkem byl jeho pes. Ať už jde o vyhoření v práci, rozchod, ztrátu blízkého člověka, či detox - jejich démoni jsou v přírodě zredukováni. A tak prosím, aby všichni umaštění pojišťováci VZP bloudící v kravatách s vymazlenými CVíčky, nehledali po šumavských pláních maringotky s těmito ušlechtilými lidmi. Nechme je žít a v něčem se nechme poučit - mají, co říct.... celý text
Dějiny Ruska 20. století - 2. díl
2015,
kolektiv autorů
Nedávno jsem si uvědomil, že si v knihovně ponechám pouze knihy, ke kterým se budu opakovaně vracet a zbytek pošlu zpátky do světa. Po tomto zjištění si člověk zároveň uvědomí, které knihy mu chybí - mě chyběla tahle. Tahle buclatá, historicko-politická kniha východního světa je odpovědí na otázku, kdo jsme, odkud pocházíme, proč se tak chováme, co nás formovalo a co k nám v minulém století vstoupilo za zemi. Řeknu zcela upřímně, že je konec léta a já bych měl brouzdat spoustou jiných učebnic, předepsaných školou, ale zkrátka cítím, že ke správnému pochopení rozdílů mezi námi a východem je potřeba pročítat knihy právě Zubova, nebo si poslechnout moudra pana Dvořáka, kteří se nesnižují k náhlým a zbrklým tvrzením, jenž slýchám dost často i kupodivu ze západních médií, kde se donedávna zkrátka nikdo o nějaký historický vývoj postsovětských stran nezajímal. Jedna z mála dobrých věcí na 24.2.22 je fakt, že se svět začal zajímat. Skvělá kniha.... celý text
Sloni žijí do sta let
2019,
Miroslav Zikmund
"Nikdy se nevracet ani ke kráse, ani ke zklamání, ani ke štěstí, ani k bolesti. Jen z výšky a dálky pozorovány zdají se hřbitovy zahradami" Ten přehled, vytrvalost, vitalita a paměť pana Zikmunda je těžko uvěřitelná. Co se týče informací je zde text trochu zahlcen obrázky, avšak člověk si zde udělá představu o výlučnosti Cejlonu na vzpomínkové mapě pana Zikmunda. Jak popisuje pan Horký na konci, byla to pro něj velká cesta, která oživila staré radosti, ale i šrámy dlouho usazené v slze Indie. Botanika, bojující etnika, spisovatel Clarke, sloni bohové, česká dvanáctka s Gagarinem, loď Orlík, Zikmundova nostalgie. Přesto má člověk, jenž prožil život naplno, trošku pocit, že život úplný během chvilky a momentů blýsknout se je jen pár. - Minulost je jen pytlík popela... celý text
Život snů a skutečnosti
1997,
Jiří Hanzelka
"Díky cestování neberete věci za samozřejmé" Hanzelka a Zikmund zůstávají neskutečné osobnosti českého národa, jenž svými názory, myšlenkami, postřehy a zevrubným popisem přesahují do politiky, či historie a antropologie. Skvěle se doplňují, jeden druhého nevymění, paměť jim slouží, ale hlavně ten globální přehled se jen tak nevidí. Několik rekordů Tatry, neutuchající žízeň po dobrodružství a nových cestách kvůli kterým zanedbávali jejich rodiny, přesto když přišlo na lámání chleba zachovali se jako pravý patrioti. A právě ona lidskost, nulová nabubřelost, zato čisté svědomí před národem, pro blaho kterého si vzájemně editovali řádky a snažili se jeden druhého překvapit je přesně to, co z nich činí významné osobnosti s pevnou páteří. Mají můj bezbřehý obdiv a já sám už si plánuji svoji cestu kolem světa, i když mně chybí parťák. Kdyby tak každý člověk cestoval a budoval v sobě cennosti, kterým věřili tito dva - svět a jeho kultury jsou důvodem poznání a údivů, ne rozdělenosti a strachu z neznámého. Je mi 26 let a cestopisy těchto machrů na mě mají velký vliv, což značí, že i v dnešní rychlé, ustarané době má H+Z, co dát jak starým, tak hlavně těm mladým. Děkuji.... celý text
Míň než kopnout si do psa: Z Asie na vlnách Radiožurnálu
2022,
David Jakš
Kniha naplnila očekávání z přednášky a autor dostál vysokým standardům práce zahraničního reportéra. Dozvěděl jsem se jaké mám mezery týkající se Asie a rád jsem se v tomto exotickém ale i nesmlouvavém světě ztratil. Nastudoval jsem si Indočínské války, řeku Mekong, vyvraždění nepálské královské rodiny, Čínu-Tibet, zrůdnosti Rudých Khmerů, nevybíravý přístup k Rohingům, ale i Hmongům, občanská válka v Laosu, houževnatost Vietnamců, vtipný příběh o Kimovi v opancéřovaném vlaku, autorovo líčení o duchách phí a vzájemná konkurence mezi jednotlivými státy. Je to stejně důležitá část planety jako je Evropa, kde se naše kultura láme a přechází v jinou. Když příletí Jágr a Nedvěd do USA všichni si jdou pro podpis k Jardovi, v Číně by ale o fotku s Jágrem nikdo nestál.... celý text
Bajky barda Beedleho
2008,
J. K. Rowling (p)
Tak jsem se zcela neplánovaně znovu zastavil v kouzelnickém světě čar a kouzel. Tentokrát jsem se nemohl nabažit skvělých příběhů, kde nechyběla autorčina moudrost, přehled anglických dějin, folkloru, povídaček, starých rytířů a ponaučeních, jenž nám vyobrazují lidské plémě se všemi ctnostmi i neduhy. Tohle je nejlepší literární promudlovskej plátek, který by neměl chybět v kotlíku nikoho z nás. Určitě čtěte i dětem. Za mě nejlepší první příběh o skákajícím hrnci a pak také chlupaté srdce. PONÁMKA I: Myslím si, že Albusi Percivalu Wulfricu Brianu Brumbálovi by recenzování zde na databázi šlo stejně dobře, jako v této útlé knížce. POZNÁMKA II. Určitě se nejedná o zbytečné okořenění této ságy. "To hurt is for human as to breathe"... celý text
Pobaltí - Estonsko, Lotyšsko, Litva
2017,
kolektiv autorů
Nikdy by mě nenapadlo, že dospěji do bodu, kdy si vyberu z celé škály evropských zemí právě Balt ... but here we go pivní knihovno! Do Baltikonu se chystám za necelý měsíc a jsem hrozně rád, že jsem na své narozeniny obdržel právě tohoto společníka na cesty. Dozvíte se zde užitečnosti typu jaké ubytování vybrat, nakolik je rozdílná mentalita obyvatel, něco z legend, něco z gastra, ale i architektury, náboženství , či sportu. Mě zaujalo estonské houpačkování kiiking, množství čápů ve volné přírodě, působení sovětských KGB služeb v těch oblastech, ale i litevský desetičlený tým kontrolorů-puristů, jenž dohlíží na čistotu jazyka. Z historického hlediska mělo bylo jasné, že se zde bude pohybovat Rus, ovšem početnost a tradice Němců jsem si neuvědomoval. V neposlední řadě jsem byl také rád, že jsem z knihy pochopil, že propast mezi stálicema a venkovem bude obří a jižanská nátura v Litvě je v kontrastu se skandinávským Estonskem. Záměrně do pobaltí putuju na 24.6., tedy v době letního slunovratu, který se zde patřičně oslavuje. Jsem zvědav nakolik mě tenhle koutek Evropy nadchne/zklame a jaké budou mé závěry po procestování na svou vlastní pěst. Talinské letiště vypadá skvostně, stejně tak jako ostrovy Saaremaa, či Cesis.... celý text
Dvanáct křesel
1973,
Ilja Arnoldovič Fajnzilberg
Ani nevíte jak musí být člověk vděčný, když se mu do rukou namane nějaká sovětská groteska. Ona si teda tu křivou podlou vraždu neodpustí ani tato kniha, ovšem než k tomu dojde můžeme si pochutnat na skutečném a nefalšovaném rat race, kdy se pár bláznů uhání křížem krážem, přes souš, vodu i hory za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Je proto humorné sledovat kolik jsou toho postavy tohoto skvěle vykonstruovaného románu schopni vydržet, do jakých extrémů zachází, jak manipulují s lidmi, jak se patolízalsky pitvoří a ve výsledku jsou to jen moly letící za světlem, jenž jim srazí vaz. Jak jsou schopni dva autoři fungovat nechápu, nechápu to obzvláště, když je jeden introvertní a sebou pochybující introvert a druhý sebejistý lev salónu. NEP v pozadí a jakákoliv analogie, nebo podobenství spojené s tím mi ovšem utekla .... Důležité je ale, že jsem se smál, Bender je všemi mastmi mazaný a kdybych byl býval v létě v Oděse věděl, že to škaredé křeslo, u kterého se všichni fotí, má i nějaký význam ... no řekněme, že si tu frontu vyčkám taky a tu svojí fotku s briliantama si na památku odvezu i já.... celý text
Moskva - Petušky
2012,
Venedikt Vasiljevič Jerofejev
Svoji poslední knihu z dlouhého seznamu ruské literatury 20. století jsem se rozhodl prubnout v podobě audioknihy, jež byla perfektně namluvena frontmanem skupiny Leningrad (S.Šnurov). Jedná se o peprný jazyk, kde si člověk musí hlídat hladinku v krvi hlavního hrdiny, protože se od toho značně odvíjí dlouhá a strastiplná cesta do utopického města Petušky. Potřeboval jsem si během čtení zapamatovat rovněž metodu Stanislavského, a tak jsem se rozhodl, že budu knihu poslouchat a zároveň se postarám o to, abych sám měl trochu alkoholu při ruce. Hádanky se Sfinx, ustavičné rady a připomínky ke čtenáři, kulturní význam vodky jako prostředku sociální interakce a přijetí byl vynikající, stejně tak jako vypichování různých historických postav ve spojitosti s alkoholem. Je to trošku halucinogení pouť, ve které vás alkohol dosti vykoupe, vystřízlivět se ale nikomu nechce. Je to óda na absurdum, které se do jisté míry dotýká nás všech. Chlast je zde vlastně prostředek procitnutí z dlouhého spánku, kdy jsme upadli do jakéhosi transu, ve kterém jsme si zvykli na to, že se přetvářka stala součástí nás samých. Pomatencům patří svět, umírají sice mladí, ale jsou tak opravdoví jak jen to lze. Hold ve světě, který působí vyumělkovaně, se vlastně reakce stát se její plnohodnotnou parodií jeví jako velmi rozumná protiváha a projev vzdoru.... celý text
Generation P
2002,
Viktor Pelevin
Vynikající správně ztřeštěná neučesaná kniha, která je napsána vyloženě hloubavým spisovatelem, jež vidí do podhoubí spouštěčů ruských pravd a polopravd. Tohle jsou ta zákoutí ruské kultury, která západnímu světu chybí, aby se nenechali strhnout jednoznačnou vlnou čiré nenávisti vůči nim (psáno v 2022). Reklama se tolik neliší od propagandy a formuje každého z nás, byť si to nepřipouštíme. To proto se dnes lidé tolik ohání otázkami o svobodném myšlení, protože si uvědomujeme, že naše jednaní z větší míry vůbec nepramení z nás. Vláda, pokud bude chtít, může vlastně celkem snadno ovládat naše choutky. Možná i proto jsou politické skupiny dnešní doby v celkem krásné rovnováze a společnost je polarizovaná a nesourodá. Samozřejmě vše pramení z informovanosti společnosti, myslím tudíž, že je to právě důvod proč něco podobného nepostihuje skandinávské země do takové míry. Já během onlajn čtení knihy uviděl po každé stránce nové reklamy, automaticky si zavádím youtube premium a během koukání na film jsem se zaměřil na plechovku svého Birella a uvědomil jsem si, že vlastně nejspíše piji tekutiny z plechovek právě proto, že mně její otevření a následné zmačkání asociuje nějaké potěšení ze světa reklam. Ono v politice dobrý slogan udělá polovinu práce, Cummingsové a Prchalové vědí o PR své. Jako hezký příklad si můžeme vzít i slovo denacifikace, které alternovalo chování miliónů lidí a udělalo z Ukrajinců vlastně to, co udělal Hitler se Židami za WWII. Zároveň si nemůžu odpustit nenapsat sem zprávu, jež se dnes objevila na jedné britské stránce, kde se už pracuje i se scénářem, že Putin je už několik týdnů mrtvý a zastupuje jej dvojnik. Asociace s abrakadabra skandály politiků v čele s Jelcinem, které jsou posány v knize mě rozesmála, ale i znepokojila. Poklona smekám - jsem generace pizděc také a čekají nás drsné časy. Nadčasovost neskutečná.... celý text
V Stalingradských zákopech
1954,
Viktor Někrasov
Tenhle kousek z mého pohledu zaujímá jasný primát v několika ohledech. Tím nejzřetelnějším je cena za nejlepší knižní obálku, a byť jsem na vlastní kůži hukot války nezažil, tuším, že se jedná o doposud nejpřesnější a nejvěruhodnější vykreslení rutiny prostého vojáka, který se každý den probouzí s tím, že to může být jeho poslední den. Kniha jasně předává poselství, že válka může být silně romantického pojetí a zglorifikována ve verších, avšak realita zákopů, zlomenin, průstřelů, dehydratace, výpadků paměti, či dezoriantace mezi dobrem a zlem je to, co na vás čeká, když naverbujete. Nyní, když se země otřásá na Ukrajině je čtení o to působivější, když města jako Kryvyj Rih, nebo Mariupol vystupují v této knize, kde je stále hlavní hybnou silou zemidrtící nacistický třetí reich. Vlastně si čteme období, kdy Sověti vzdorují hnací síle, jenž měla předpoklady dobít celý svět. Takže sečteno, podrženo - Někrasov - ANO. Bez toho režimem řízeného patriotismu a velebení hlavních pohlavářů a myšlenek, je to i čtivé. "Stáli jsme na přehlídce na Prvního máje na chodníku s rukama v kapsách a dívali se na tanky, na letadla, na vojáky, pochodující v dlouhých řadách ... To je ale krása, to je ale síla! To bylo vše, o čem jsme tenkrát přemýšleli. Není to pravda? Ale o tom, že i my jednou budeme muset pochodovat, ovšem ne po asfaltu, nýbrž po zablácené cestě s tlumokem na zádech, a že na nás bude záviset život - ne-li několika set, tedy alespoň několika desítek lidí... Což jsme tehdy o něčem takovém přemýšleli?" P.S. Válka, či jakákoliv jiná tragédie se často týká prostých lidí, kteří jsou jako ty a já.... celý text