Lenas2412
přečtené 201
Miluju tě. Já vím
2021,
Nofreeusernames (p)
O knížce můžu říct, že je rozhodně lepší, než první díl, to ale ani zdaleka neznamená, že je dobrá, pouze to, že jí nechci s každou druhou větu mrštit do zdi. Není nic špatného na tom, když váš děj a styl psaní odpovídá standardům Wattpadu, psaní je pro každého nehledě na schopnosti a autorka se v mých očích od Navždycky zlepšila, ale přece není možné na podobnou knížku dát nálepku "nejlepší česká kniha roku"... Jsem přesvědčená, že současná česká literatura nabízí pětihvězdičkové knihy, které si zaslouží pozornost víc než nezajímavé, nevtipné a zbytečnými narážkami protkané Miluju tě. Já vím. A k těm narážkám! Já jsem si vědomá, že je knížka od začátku slibuje, že to lidi baví, ale je to tak laciné! Jakou hodnotu má knížka, když je postavená na tom, že má čtenář rád díla jiných autorů? Samozřejmě že pop kultura neoddělitelně patří k současné době, ale tady to opět zašlo tak daleko, že je knížka prakticky nečitelná, když člověk nezná každou jednotlivou franšízu, jež se autorka rozhodla do příběhu zakomponovat. A že jich je přehršel - Star Wars, DC, marvel, HP, zaklínač, hromada YA knížek... Když se neorientujete alespoň v části ze zmíněných, jste prakticky ztracení a riskujete spoilery - mně knížka vyzradila konec La La Landu. (Který ani nehrál velkou roli v příběhu, jako třeba Star Wars!) A to všechno proto, abyste si mohli přečíst feel-good romanci. U playlistů mi to tolik nevadí, ale možná bych byla radši, kdyby byly jen k navození správné atmosféry a né součástí samotného textu, samozřejmě je jednodušší vyhledat si písničku, než dohánět desítky filmů, seriálů a knížek.... celý text
Navždycky
2020,
Nofreeusernames (p)
Není nic pozitivního, co bych mohla říct o Navždycky. Čekala jsem průměrnou stereotypní ale oddechovou romanci a dostala jsem knížku, ze které se mi chtělo dílem zděšením smát, dílem zoufalstvím brečet... Navždycky jsem chtěla definitivně odložit na stránce 28. Mei právě dělala první z mnoha ubohých, zbytečných scén před Travisem a Liamem. Bylo mi při čtení tak trapně, že jsem knížku musela dát stranou a rozdýchat to. Jenomže když jsem se vrátila, se zděšením jsem zjistila, že situace se o dva řádky níž ze scény před Travisem a Liamem vyhrotila ve scénu před celou třídou? A o něco dál se ti kluci perou? Tahle scéna je úžasným příkladem toho, jak se věci v Navždycky dějí jenom proto, aby se děly. Nemají žádný hlubší význam, hlavně ať jsou dramatické, co na tom, že jsou iracionální a pitomé? A právě protože Meiiny scény jsou jediný způsob, jak autorka dokáže hýbat dějem, setkáváme se s nimy často. Mei samotná je jen sebestředná koza, co všechny své problémy svádí na Liama. Dovolila bych si ji charakterizovat jako nejhorší představitelku "not like the other girls quirky Y/N" postavy, jakou jsem kdy četla. Umí se jenom vztekat, hroutit se a jíst čokoládu. Číst z jejího pohledu není zábavné, spíš utrpení. Liam má být Ten Kluk. Má být tou postavou, do které se má každý zamilovat, výsledek je ale jiný, protože kdo by se chtěl zamilovat do kluka, co vám řekne že líbat hezké holky je klučičí reflex, který se nedá ovládat? Jako vážně? A celá knížka postrádá jakoukoli uspokojivou strukturu. Psaní působí stylem Wattpad- jakoby se autorka rozhodla napsat knihu a začala psát kapitoly jednu za druhou bez jakéhokoli plánu nebo představy, kam se chce na konci dostat, nebo co chce čtenáři předat. To vede k tomu, že spousta věcí co přečtete postrádá jakýkoli smysl v kontextu celého díla. Co příběhu přidalo celé Meiino a Travisovo první, virtuální rande? Jaký smysl mělo ho mít v knížce? Jaký smysl měl ten plyšák, co jí ho Travis dal, když se už nikdy v knížce neobjevil? Co by se změnilo, kdyby tahle pasáž v knížce nebyla? Podle mě nic. Všudypřítomných popkulturních narážek už bylo také brzy dost. Knížku nemůžete číst, pokud neznáte Harryho Pottera, což považuji za velké mínus. Navždycky se až moc spoléhá na to, že bude čtenář nadšeně číst vtipy o HP a vynahradí se tím ucházející příběh a nedostatky v psaní. Ani v poslední větě se nedokáže Navždycky postavit na vlastní nohy a být knížkou, která může nabídnout víc, která dokáže něco jiného, než těžit z čtenářovy lásky k cizím dílům- "... byla jsem v té chvíli šťastnější než Dobby, který právě dostal od pána ponožku." Nakonec může mít každý rád co chce. U Navždycky mě ale děsí myšlenka na to, co si z tak oslavované knížky odnáší čtenář, zejména mladší čtenář. Že kluci můžou líbat koho chtějí a omlouvat to reflexem? Že všechny holky, které jsou holčičí a mají dlouhé nehty jsou mrchy, jak to podává hlavní hrdinka? Ráda bych v literatuře viděla smysluplnější poslání.... celý text
