Lenka27
přečtené 350
Útočiště
2020,
Jérôme Loubry
Každý máme své útočiště. Smutek skrýváme úsměvem, vnitřní prázdnotu zaplňujeme hromaděním věcí. Ze světa, který se pro nás stal nesnesitelným, utečeme na ostrov, na jinou planetu, do jiné doby... Psychologický román, který mě nezaujal ani tak dějem, jako námětem. Útočiště jsou i lži, ať už míněné jako milosrdné, nebo nevyhnutelné. Spojily se mi některé střípky mozaiky.... celý text
Manuál pro uklízečky
2019,
Lucia Berlin
Miluji povídky a má očekávání byla příliš vysoká. Kniha je to bezesporu skvělá, autorka jde v některých povídkách až na dřeň, jinde ale jen klouže po povrchu. S některými povídkami jsem se setkala ve více povídkách. Celkově mi prostě v daném období kniha nesedla, což neznamená, že se k ní nevrátím. Kdyby to bylo možná, dala bych ji do - chci přečíst znovu.... celý text
Rekonstrukce
2019,
Viktorie Hanišová
Musela jsem si sama v sobě udělat rekonstrukci, abych dokázala o třetí knize mé oblíbené autorky napsat pár slov. Prvním pocitem bylo zklamání, neztotožnila jsem se s hlavní hrdinkou a to je od začátku špatně. S odstupem se dívám nezaujatě na příběh a snažím se nespojovat tři knihy autorky, hledat vzorce jako mateřství, vyhrocené situace, opakující se historie... Je to příběh, není typický, ale i takové se dějí a je dobré si o tom přečíst. Mateřství nemusí být spojeno jen s tryskajícími láskyplnými pocity, co vše se může odehrávat v hlavě matky. Sama jsem matkou dvou dcer a uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že jsem je přijala takové jaké jsou, nesnažím se je nějak "upravit". Také to štěstí, že vyrostly v - dá-li se to tak říci - harmonickém prostředí. Z knihy ve mě zůstal pocit, který podvědomě odsouvám. Historie, rodinné modely. Ta pachuť - historie se svým způsobem zopakovala. Konec ve mně vyvolal nejvíce otázek, to stigma, které si neseme, ač se mu tolik bráníme.... celý text
Jediný príbeh
2018,
Julian Barnes
Asi jsem zaujatá, ale Julian Barnes je moje srdeční záležitost. Příběh tak zdánlivě banální, který zasáhl a navždy poznamenal oba, jejich rodiny, přátele.... Genius loci se tady vznáší, úplně ho cítím, tradiční městská morálka, hlavně nevybočit. Někdy se stane, že se člověk zasekne v době, úseku svého života a není schopen, možná ani nechce zpátky. Takto vidím Paula - ty jeho proměny - jsem jedinečný - jsem úplně jedinečný - nechci to, ale jsem jedinečný - nic s tím nenadělám, jsem jedinečný. Někdo by řekl - zničil si život, zničila si život? Lze vůbec zničit život a ještě svobodně, o své vlastní vůli? Jednáme, jak myslíme. Myslíme, jak jednáme. Ustrneme v době, které je pro nás pohodlná, finanční nouze Paula netrápila, tak nějak se v tom plácal, ostatně byla to jeho volba. Rozhodně se neztotožňuji s tímto postojem, já jsem pro rázné řezy. Ale nebýt myšlenkového plynutí Juliana Barnese, nedostalo by se mi tolika moudrých myšlenek, které mi rezonují v hlavě. Pro mnohé nezáživné, pro mě daleko od Vědomí konce, ale přesto bravo, dlouho jsem se mazlila s mnoha větami.... celý text
