Lískaran
přečtené 1084
Čtyři po půlnoci II. - Policajt z knihovny / Sluneční pes
2002,
Stephen King
„Nevěřil, že je blázen, to vůbec ne, ale začínal cítit, že jestli tohle nevyřeší, tak se zbláznit může. Připadalo mu, jako by objevil uprostřed hlavy díru tak hlubokou, že když do ní něco hodíte, neuslyšíte žádný dopad, žádné šplouchnutí, bez ohledu na to, jak velkou věc jste tam hodili a jak dlouho jste na ten zvuk s nastraženýma ušima čekali.“ Neodehrává se v Kingově oblíbeném Maine (potažmo v Nové Anglii), ale v Iowě. A vypadalo to, že další změna bude v tom, že půjde o cosi odlehčeného, alespoň podle anotace: „Kdysi si v místní knihovně vypůjčil knihy, které ztratil, a teď musí včas objevit pravdu, aby unikl jak zlé knihovnici, tak policajtovi z knihovny, který nemilosrdně trestá,“ četl jsem na obalu. To zní skoro jako kniha pro děti, přičemž samozřejmě opak je pravdou a jde o obvyklé děsivé svinstvo (to myslím jako pochvalu). Ale přece jenom se mi zdá, že autor tady něco neuhlídal – béčkové vyvrcholení jede trochu pohodlně na vlně klišé a zároveň není jasné, jak „to“ tedy vlastně funguje (víc nechci spoilerovat). A výroky postav o víře a poctivosti šustí papírem. Ale přesto, že si King vybral slabší chvilku, pořád je to napínavé, děsivé, nabité výstižnými přirovnáními a Daveovo vyprávění o Ardelii je vynikající a hypnotické. Co se týká Slunečního psa, ten má opravdu nebývalou zápletku, které by ale slušel spíš formát povídky. Antireklama na Polaroid.... celý text
Jsou různá ticha
2014,
František K. Foltýn
Foltýnovy básně psané volným veršem jsou skeptické k moderní civilizaci a upozorňují na její dopady – ničení přírody, ztrátu hodnot, chladnou racionalitu snažící se vyhubit tajemství, konzumerismus a vůbec vyprázdnění lidské duše. A také se zabývají tím, jak žít. Srozumitelnost někdy přechází v doslovnost, ale autor většinou dokáže vystihnout podstatu věci. Obraz F. K. Foltýna (nejen jako výtvarníka či jako osobnost s mnoha zájmy, ale hlavně jako člověka) pak dokreslují vzpomínky jeho přátel. „Nelze přeci sloučit plamenomet se sonetem / jenže obé je plodem téže civilizace“... celý text
Birlibán
1975,
Eduard Petiška
Když na začátku knihy člověk předčítá svému dítěti Birlibánovy obvyklé prohřešky, alespoň jednou nejspíš řekne „To je jak ty!“ A pohádkové místo, kam se Birlibán dostává, je očistec špatně se chovajících dětí, ale maskovaný jako ráj. I když „očistec“ samozřejmě úměrný dětským nectnostem. A tak se dostáváme do Bonbónovic či Neposluch, případně do paralyzující utopie zvané Lenošinda. Je to svět následků zpočátku neuvědomovaných či ignorovaných, které ale náhle před člověkem vyvstanou jako třeba housková hora. Hrdina má při svém putování i pozoruhodné společníky – maňáska Janečka, píchlou mičudu a panenku bez ruky. A aby nedošlo k omylu, Birlibán je nejen kniha docela výchovná, ale v první řadě zábavná a dobře napsaná.... celý text
Piranesi
2021,
Susanna Clarke
Piranesi mi – nejspíš zasazením do gigantického prostoru neznámého účelu a plného soch - jaksi evokoval poetiku Doctora Who, čímž ale nechci říct, že by to byla nějaká odvozenina. Vize Domu je svébytná a úžasná a je požitek nechat se jím Piranesim provádět a takhle podivné místo si představovat. A i když se důvod přítomnosti hlavní postavy v Domě objasní, tápání zůstává. Nejde nakonec o platónskou říši idejí, kde se v podobě soch nacházejí dokonalé předobrazy všech věcí, nesrovnatelné s jejich pouhými stíny, mezi kterými žijeme?... celý text
