Lískaran
přečtené 1084
Vrchol vulkánu: Oceněné povídky Harlana Ellisona
2020,
Harlan Ellison
Ellison se s tím nemaže. Nevysvětluje, ale rovnou chrlí lávu příběhu. Některé povídky jsem asi úplně nepochopil, ale o důvod víc, proč se k nim jednou vrátit. Originální, až výstřední nápady a schopnost vcucnout čtenáře do způsobu prožívání cizích entit a zprostředkovat (mimo)smyslové vjemy a zkušenosti, které jsme nikdy nemohli prožít. A taky zkušenost člověka vězněného strojem či vlastní myslí, nebo naopak duše ztrácející se v čase i prostoru. Řízný i poetický jazyk a občas absence rozcestníků a jiných orientačních bodů. I ve Vrcholu vulkánu je pro mě nejlepší povídka, která mě vtáhla a ohromila někdy před dvaceti lety v Ikarii – Mefisto z onyxu.... celý text
Kus temnoty
2017,
Margaret Atwood
Kriminálníci si nadávají slovy ze Shakespearových dramat a Prospero si obléká plášť ušitý z plyšáků… Atwoodové pocta bardově Bouři je svižná, odvážná i vtipná, a i když se občas něco jeví příliš přitažené za vlasy, je to nejspíš důsledné zrcadlení toho, že Bouře je vlastně svým způsobem pohádka – nebo sen. Právě to zrcadlení či paralely Felixova příběhu s Bouří, které se postupně odkrývají, posouvají Kus temnoty výš. A Atwoodové husarský kousek je to, že čteme zábavnou knihu o tom, čím vším je zajímavé jedno drama ze 17. století a čím vším může být aktuální – a hlavně jak se o něm dá přemýšlet. A zároveň knihu o vykupitelské schopnosti divadla a rolí, o ztrátách a o „zasutinách času“… „Věděl vůbec vždy, co dělá, nebo jsou jeho verše výplodem náměsíčníka? Tryskaly z něj proudem? Psal je ve vytržení? Dával průchod kouzlu, v jehož moci se sám nacházel?“ „Jsme ze stejné látky, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem“.... celý text
Kolejmoří
2013,
China Miéville
Divoké sny notorického vláčkového modeláře, který ne a ne dočíst Bílou velrybu a do toho hraje Fallout a taky má rád Šíleného Maxe. Miéville se ale úzkostlivě nedrží inspirace „cool postapo světy“ a klidně při své odyseji nasadí kolejmořskou verzi Skylly a Charybdy nebo postavu nápadně připomínající jednu figuru z Mašinky Tomáše – což trochu připomíná i právě falloutovskou ironii. V Kolejmoří jsem na druhou stranu nenašel nějaké prokreslení postav či psychologickou hloubku, je to prostě dobrodružný příběh, kterému jsou poplatná i určitá zjednodušení. Ale je to příběh založený na smělé a zábavné představě a plný nápadů (rekuperáty, vlakařská mytologie), svět, který autor ovládá svým jazykem (např. „rachotjména“) tak suverénně jako zmíněný modelář svůj panel s tunely, semafory a výhybčičkami. P. S. Zajímalo by mě, jestli Miéville zná sci-fi ságu Ledová společnost (když začala vycházet, bylo mu osm), která sice není uvedena mezi inspiračními zdroji (viz obálka), ale přitom se odehrává po jakémsi kolapsu civilizace, kde klíčovou roli hrají vlaky - včetně těch pirátských - ve světě protkaném hustou sítí kolejí…... celý text
