Lískaran
přečtené 1084
Volkův stín
2009,
Brent Ghelfi
Z celé knihy si asi nejvíc budu pamatovat reklamní slogan, že „Brent Ghelfi píše jako Dostojevského vnuk na speedu“, ale není to špatné čtivo. Volk sice až příliš často používá jako propustku to, že někoho sejme rovnou ve dveřích, ať je to kdokoliv, a Ghelfimu moc nejde vykreslit ho nějak plasticky, nicméně není to blbě napsané. Příběh odsýpá, autorovi se daří načrtnout scenérii výstižnou metaforou nebo přirovnáním a příběhem komentovat bolavá místa současného Ruska, jako je rusko-čečenský konflikt. Jen ta Fabergého kraslice má v ději (a pro všechny zúčastněné) nakonec stejnou platnost asi jako kindervejce (jakkoliv to má být spíš bondovská rekvizita nebo snaha o „MacGuffin“).... celý text
Postřehy z poslední řady
2019,
Neil Gaiman
Doufám, že si to v neposlední řadě přečtou i nějací nakladatelé a že si řeknou „sakra, jak to, že u nás ještě pořádně nevyšlo nic (kromě pár povídek v časopisech nebo antologiích) od Harlana Ellisona nebo lorda Dunsanyho?!“ Osobní vyznání a inspirativní a zasvěcené texty od autora, který nikdy nepřestal snít a který ukazuje, že je dobré číst v dětství knihy pro dospělé i v dospělosti knihy pro děti. Kdo má rád Neila Gaimana a žánr „můj oblíbený autor píše o svých oblíbených autorech (a filmech a hudbě)“, tohle by si mohl užít.... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Pokud by existovalo mistrovství světa v nejoriginálnějších přirovnáních, vítězem musí být Terry Pratchett (a nehodlám používat minulý čas jen proto, že je Mistr momentálně mrtvý). Nadpřirozenou je i jeho schopnost měnit perspektivu či měřítko lusknutím prstu. Vnímání času z pohledu jepic a jindy staletých borovic (vypočítavých), špinavé uličky Ankh-Morporku i pláně vesmírného nekonečna… Kniha o nevyhnutelnosti a Času (a spoustě jiných věcí včetně kompostu). A taky kniha z nějakého lepšího času, ve kterém autor českého překladu (rok 1996 a samozřejmě Jan Kantůrek) ještě musel vysvětlovat slova jako „auditor“ nebo „anorexie“.... celý text
Temné léto
2018,
Dan Simmons
King je pořád king. Možná to nezní fér, ale Dan Simmons si o to srovnání koleduje od první kapitoly. Americké maloměsto z doby autorova dospívání, parta kluků a jejich pozvolné pochopení toho, že odkudsi prosakuje zlo, kterému se budou muset postavit. Ale nejen to – také vyobrazené sociální poměry, dysfunkční (ne všechny samozřejmě) rodiny a závan konce dětství, a dokonce některé postavy jsou jak vystříhnuté z Kingových stránek. Ne že by Simmons psal špatně – vedle líčení počasí a kukuřice umí i působivé momenty, a co je možná těžší, i atmosféru léta, kterým něco končí a něco zvláštního (a vůbec ne hororového) se objevuje (epizoda při baseballu a na narozeninách). Ale od půlky dál to drhne čím dál víc – zatímco u Kinga je to zlo něco často něco neuchopitelného, zlo v Elm Havenu mě zklamalo svojí béčkovou banalitou, navíc trochu nesourodou… A co hůř, když děti začnou používat střelné zbraně a přibližuje se finále, celé to začne být přepálené za hranu nutné uvěřitelnosti kamsi k počítačové střílečce nebo béčkovému filmu. Škoda, protože ta knížka je v mnoha věcech prostě dobrá.... celý text
Židovská válka
1962,
Lion Feuchtwanger
Feuchtwanger popisuje rokli až po okraj naplněnou mrtvolami Židů a vyhublé obyvatele Jeruzaléma, kteří si pro pobavení římských legionářů mohou vybrat, zda se vrhnou ze střechy, nebo uhoří. Když to Feuchtwanger píše, zbývá rok do nástupu Hitlera k moci a sedm let do druhé světové války. Autor svůj román zkonstruoval nadčasově. Josef je další z mladých mužů, kteří mají schopnosti i drajv a snaží se o společenský vzestup. Řím je zobrazen jako motor globalizace a Josef cítí, že chce být Židem, ale zároveň Římanem, že chce být světoobčanem. Sledujeme zároveň člověka, který dokládá úsloví, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A k tomu se z hlavního hrdiny stává zrádce národa, od něhož se se odstupuje na sedm kroků. A nejde jen o Josefa, Feuchtwanger tvoří i další plnokrevné postavy s vlastními zájmy, jejichž postoje vlastně dokážeme pochopit, i když jsou ve vzájemném střetu. Výborný je generál Vespasiánus, tajemná Bereniké s chůzí, jakou nemá žádná jiná žena na světě, nebo i vedlejší postavy jako vůdci povstalců Šimon bar Giora a Jan z Gišaly. K tomu řada postřehů nejen o rozdílech mezi Židy a Římany nebo Řeky. A přestože jsme v Judeji v letech cca 66 – 69 po Kristu, o Ježíšovi nepadne ani slovo. Ale zato ukřižovaných je na výběr až příliš…... celý text
Rychlost a slzy: Filmové eseje
2002,
Karel Thein
Karel Thein se se stejnou vážností do hloubky zabývá Godardem i Johnem Woo, Záhadou Blair Witch i Vertigem, Julií Robertsovou v Notting Hillu i Godzillou a kromě konkrétních snímků se věnuje podstatě filmu obecně, vývoji televizních seriálů či nástupu barevného filmu nebo významu světla. Theinovy texty jsou obdivuhodné i iritující. Příměry a důkazy čerpá od Aristotela přes Beethovena a Freuda až třeba ke kyberpunkovému spisovateli Nealu Stephensonovi. Eseje s filosofickou hloubkou (řečeno méně hezky - místy jsem nerozuměl třeba i celému odstavci) nešetří pronikavými postřehy, překvapivými souvislostmi (podobnost práce se světlem v Eastwoodových filmech a u barokních malířů) a básnickým viděním, ale také autoritativními tvrzeními, která na mě někdy působila jako vytažená z klobouku. Ale pak jsou tu takovéhle krásné věty: „Opouštěné lásky jsou interpunkcí akce, v níž jde vždy o osud světa jako celku.“ (o bondovkách) „Mulholland Drive ukazuje věci, které si bez filmu neumíme přesně představit, a přece jsou nadosah, jako noc ukrytá v záhybech dne a polibek v polibku.“ „…Cameronova tekutost rozpouští čisté gagy, které patří k akčnímu filmu jako poukaz na jednu z jeho formálních inspirací, jíž je zlatý věk americké grotesky. Společné otázky obou žánrů („co vydrží tělo?“ a „s čím se ještě může srazit?“) jsou přitom podřízeny rychlosti, která ničí pevné vazby na konkrétní věci.“... celý text
Elektrický les
1997,
Vladimír Raffel
Koktejl s příměsí poetismu, futurismu i vitalismu, který se asi nedá vypít najednou bez následného bolení bříška. Obvykle vyšší společnost, vybraný vkus a na každém řádku metafora. Místy to málem zavání snobskou manýrou, ale naštěstí je tu lehká ironie, která to uvádí na pravou míru. Působivé vystižení smyslového zjitření nebo přímo smyslového opojení, ať už je to jízda závodním automobilem s plynem přidupnutým k podlaze nebo to, co visí ve vzduchu, když se muž a žena procházejí zelení přírody na hraně jara a léta a schyluje se k bouřce. Obrazy, vůně, smyslové vjemy. A k tomu něco, co vnáší do života zázrak (i sličným proletářkám z fabriky). Někdy jsou to zázraky „obyčejné“, jindy má fantaskní zápletku na svědomí podivná postava Elektrického kouzelníka, který je něčím mezi filmovým Kristiánem a dědečkem Hříbečkem s elektrárnou pod kloboukem – a trochu i pohádkovějším a poetičtějším předchůdcem některých marvelovských postav.... celý text
