ludek.n přečtené 3104

Pán ledové zahrady 4 2013, Jarosław Grzędowicz

Završení čtyřdílného opusu Jarosława Grzędowicze jde ruku v ruce se svými předchůdci a rozhodně svému autorovi nedělá ostudu. Naopak. Všechno to kouzlo, úžas a ohromení, které přinášely předchozí díly, je tu stále a možná ještě ve větší míře, neboť přichází závěrečný armageddon a rozuzlení celého příběhu. Předchozí kniha pro ně nachystala šachovnici a rozestavila všechny důležité figury do těch nejlepších pozic, a tak teď už můžeme jen sledovat závěrečnou partii a kochat se uměním mistra stratéga. Na moment se ještě zastavíme a dáme si nějakou tu retrospektivu či zamyšlení, ale jinak nás pan Grzędowicz neúprosně táhne k cíli, přičemž do nás stále láduje jeden nápad za druhým, jako by snad nikdy neměl přestat. I přes délku to není utahané ani únavné. Člověk se těší na každou další stránku, na každou kapitolu, zas a znovu se nechává překvapovat. Za mě klobouk dolů a potlesk před nastoupenou družinou. Tohle dílko si své ovace skutečně zaslouží.... celý text

Pán ledové zahrady 3 2011, Jarosław Grzędowicz

Jarosław Grzędowicz potřetí vstupuje do světa Midgaardu, aby zde rozehrál své, vpravdě dech beroucí, dobrodružství ztracené výzkumné expedice a jejího zachránce, či - pokud to jinak nepůjde - kata a likvidátora Vuko Drakkainena. Přestože se jedná už o třetí, poměrně objemný, svazek, je Grzędowiczovo vyprávění stále poutavé a zajímavé, bez náznaku nudy nebo vyhoření. Stále je kde brát a co objevovat. Už proto, že obě dějové linie, které doposud běžely paralelně vedle sebe, se konečně spojují a oba hrdinové - Vuko Drakkainen a Terkej Tendžaruk alias Pilíř, syn Oštěpaře či Pylyr Kamenný oheň - nyní kráčí bok po boku. Koneckonců všechny figury dramatu jsou už na svých místech, skrytá tajemství jsou vyjevena a vše je připraveno k finálnímu měření sil. Pár žolíků si Grzędowicz určitě ještě schovává v rukávu, takže rozhodně je se na co těšit. Tím spíše, že ještě vůbec není zřejmé, kterou cestou se příběh vydá ke svému cíli.... celý text

Pán ledové zahrady 2 2008, Jarosław Grzędowicz

První kniha z ledové zahrady byla možná sevřenější, ponuřejší a méně filozofující, nicméně i tak je její pokračování pořád pekelně dobrá jízda. Obě dějové linie, první s průzkumníkem Vukem Drakkainenem i druhá s princem Terkejem Tendžarukem, pokračují plynule dál, aniž by se k sobě zatím jakkoli přibližovaly. Jarosław Grzędowicz má jasnou vizi, kam obě linie posouvat dál, a protože stále srší nápady, není čas na nudu ani v jedné z nich. Těžko dokonce rozsoudit, která z nich je dramatičtější a napínavější. A ani k tomu nepotřebuje velké davové scény nebo potoky krve, stačí přepadová skupina Hadů tuhle, nebo pět útočících kolesek s vyznavači Podzemní Matky támhle, a o vzrušení je rázem postaráno. Nespěchá se, ale také se nezastavuje u každé odbočky, rozcestí či na vyhlídce. Kniha tak má v každém okamžiku, co nabídnout, aniž by měl čtenář pocit, že za to musí tvrdě zaplatit. Druhá kniha Pána ledové zahrady prostě nic neslevila z kvality svého předchůdce a já jen doufám, že to tak autor udrží i do budoucna.... celý text

Pán ledové zahrady 2007, Jarosław Grzędowicz

Jarosław Grzędowicz má fungování světa, na který posílá svého průzkumníka Vuko Drakkainena, promyšleno vskutku perfektně. Celá ta středověká civilizace, ovládaná magií, má pel jedinečnosti a její struktura se podobá monstróznímu chrámu s věží ve stratosféře. Člověk se po boku poutníka Drakkainena snad ani nemůže nudit, protože každou chvíli tady na něj čeká něco zajímavého, tajemného a ohromujícího. Dokonce i druhá, zčista jasna se objevující, dějová linie, která nijak výrazně nenarušuje tok hlavních událostí, přestože s nimi v danou chvíli nemá, snad kromě prostředí, vůbec nic společného, je dostatečně podnětná a napínavá, aby si udržela čtenářův zájem. Na co jsem si ovšem musel chvíli zvykat, je střídání první a třetí osoby v jinak kontinuálním ději. Možná je to atraktivní a originální prvek, ale moc mi k srdci nepřirostl a klidně bych ho do budoucna oželel. I přes tuto drobnou výtku hodnotím první položku ledové zahrady jako mimořádně povedený počin a těším se na pokračování.... celý text

Meče bojové legie 2000, Harry Turtledove

Videssoský cyklus se s Meči bojové legie uzavírá. Harry Turtledove se do Videssosu vrátil ještě v několika dalších sériích, ale pro tentokrát je odzvoněno. Rozběhnuté linie se pomalu, ale jistě znovu splétají do sebe navzájem a přivádějí všechny hlavní aktéry do jednoho jediného bodu, který rozhodne o jejich bytí či nebytí. Je nakonec jedno, kdo stojí na straně dobra a kdo se přiklání ke zlu. Rozdíly se stírají a ti, kdo byli ještě před chvílí svatí, jsou nyní proklínáni. Autor má všechno pevně pod kontrolou a nedovolí příběhu vymknout se z rámce, v němž ho celou dobu drží. Vrcholné vzepětí a jiskření přichází pár desítek stran před koncem, samotný závěr je pak už jen líbivá, pohádková love story, sladká jako cukrkandl. Myslel jsem si, že to s panem Turtledovem dosmýkáme na čtyři hvězdy, ale pořád mi tam chyběl nějaký pořádný šťouchanec do zad. Celá Videssoská sága se mi líbila s každou další knihou více a více, ne že ne, ale stále jsem zůstával v trapné pozici nezaujatého pozorovatele, a ke zlomení tohoto stavu chybělo ono pověstné smítko na špičce meče. Třeba příště…... celý text

Legie ve Videssosu 1999, Harry Turtledove

Ve třetím pokračování Videssoského cyklu se Harry Turtledove rozmáchl do široka. Sever i západ země jsou v plamenech, meče a magie jiskří na všechny strany. Ve Videssosu se začínají dít zajímavé věci. Doposud lineární dějová linie se začíná štěpit do několika souvislých proudů, které si nicméně žijí svým vlastním životem a neohlížejí se napravo ani nalevo. Vyprávění se díky tomu stalo otevřenější, barvitější… a také malinko zmatenější, to proto, že si vydavatel nedal práci s oddělováním nesouvislých dějů a pere všechno dohromady bez ladu a skladu. Absence separátorů je natolik tristní, že to kazí celkový zážitek z četby. Vimperská tiskárna Akcent odvedla opravdu mizernou práci. V mém výtisku totiž úplně chybí na některých stranách text, jinde je zase půl strany zdvojeno, o té hromadě ztracených písmen ani nemluvě. Možná právě tyto aspekty zapříčinily, že jsem Legii ve Videssosu nepřiřkl lepší hodnocení než jejím předchůdcům, i když obsahově na to měla.... celý text

Císař pro legii 1999, Harry Turtledove

Tam kde skončila Zbloudilá legie, plynule navazuje druhý díl cyklu s názvem Císař pro legii. Mnoho se nezměnilo. Vyprávění se ubírá pozvolna - a bohužel i tak trochu bez nějakého velkého vzrušení - ke svému cíli, který je na rozdíl od prvního dílu spíše v příslibu, než že by šlo o nějaké završení děje. Druhá kniha Videssoské ságy tak spíše než co jiného připomíná jakýsi překlenovací můstek, na jehož oblouku se toho mnoho nestane, ale pro pochopení všech vazeb a událostí je nezbytný. Turtledove je opět silný v popisu jednotlivých aspektů a detailů ze života ve Videssosu, v celkovém nazírání však zaujme jen málo. Je to takové povídání pro povídání. Spousta slov, o nichž si po celou dobu myslíte, že mají význam, jenže na konci zjistíte, že jsou jen prach a zůstane po nich trpkost nenaplněného očekávání. V případě této knihy je to odnikud nikam, byť profesionálně zvládnuté. Pořád tomu chybí ono pověstné „cosi“, co z četby udělá jízdu na tobogánu, na níž se nezapomíná.... celý text

Zbloudilá legie 1997, Harry Turtledove

Zbloudilá legie začíná bitvou mezi Galy a Římany a končí válečným tažením ve Videssosu proti ďábelským Yezdům. Hned jak se ocitneme v podivuhodném Videssosu je jasné, že Turtledove nikam chvátat nebude (vždyť si příběh rozvrhl do čtyř knih), a tak mezi úvodní a závěrečnou bojovou scénou si užijeme poměrně vláčného seznamování se s novým světem, ovládaným magií a náboženstvím. Jak už to u podobných fantasy ság bývá, máme tu obrovský panteon postav. Některé se dějem pouze mihnou a zmizí, jiné zůstávají po celou dobu, a pakliže nezemřou u Maraghy je více než pravděpodobné, že se s nimi setkáme i v dalším díle. Přestože je příběh hodně o emocích, nějak je tady necítíte. Láska i zuřivost jsou jalové a vyšisované do bledých odstínů. Turtledove sice píše barvitě a zajímavě o všech možných zákrutách života ve Videssosu, ale chybí tomu dravost a elementy, které by člověka k jeho vyprávění přikovaly. Když pak ani zběsilá závěrečná bitva nevyvolá mrazení v zádech a chvění chloupků po těle… říkáte si „Jde to, ale ještě to není úplně ono!“... celý text

Hladová smečka 2018, Martin Sládek

Románová prvotina Martina Sládka Hladová smečka je severská fantasy jako vysoustruhovaná přesným obráběcím CNC strojem. Dvě smečky znepřátelených Vikingů, jedni touží po zlatě, druzí po pomstě. A mezi nimi tulák a dobrodruh Harald, který vládne stejně dobře sekerou jako magií. Rámec příběhu si Sládek zvolil výborně a stejně dobře se vypořádal i se zápletkou. Jeho styl je drsný, ale ne brutální. Svět, který popisuje je uvěřitelný, a jeho hlavní postavy mají potenciál stát se hrdiny, opěvovanými u praskajících krbů za dlouhých zimních večerů. Nic tu není kašírované, nic tu není ošizené. Tah na bránu je sice pozvolný a vláčný, ale dostatečně dramatický a napínavý, aby ani chvíli nenudil. Sládkovi se dokonce podařilo nezpanikařit s blížícím se koncem a zkušenou rukou lodivoda vystřihl finále jak z partesu. Zřejmě při něm stáli všichni bohové Ásgardu. Rozhodně se těším na další jeho literární počiny.... celý text

Prokletí čepelí 2010, James Silke

Jako by si Silke schovával to nejlepší na konec. Prokletí čepelí, čtvrtá a závěrečná část tetralogie Posel smrti, se utrhla ze řetězu a řádí v okolí Boo Bah Benu s nebývalou otrlostí a přesvědčivostí. Poprvé mám pocit, že v příběhu skutečně řinčí ocel a ne že jen šustí papundeklové napodobeniny, teče krev a ne kečup, a když Ghal Baal dá ránu, že to kurevsky bolí. Koneckonců tento barbarský válečník tady konečně také mluví a dokonce se i usmívá. Už to není jen mašina na mrtvoly, ale i člověk. Ostatně proměna se udála i s ostatními hrdiny a najednou máte pocit, že jim rozumíte daleko lépe, než za celé tři předchozí knihy. Dobývání Bílého Stromu, v jehož pevnosti se část vyškolené posádky zabarikádovala, rozhodnutá chránit jen a pouze své vlastní životy, je atraktivní a vzrušující. Magie už zase pořádně míchá s lidskými osudy a Bohyně světla a temnoty rozehrávají partii o budoucnost světa. Finále je lehce otevřené a krásně usmiřující, takže tleskám s rukama nad hlavou…... celý text

Zub a spár 2009, James Silke

Potřetí vstupujeme do drsného barbarského světa Posla smrti a opět je to trochu něco jiného než v předchozích knihách. Od posledních událostí Bohů zkázy uplynuly tři roky a z postav zůstal na scéně jen samotný Gath Baal. Ten se tentokráte vydává do džungle lovit obrovitého šavlozubého tygra a legendární kočičí královnu Noon. Opět se jedná přímočarý příběh s velmi jednoduchou zápletkou, které dominují ty nejsyrovější emoce. Ubylo magie, kouzlení a vzývaní temných bohů, naopak týrání, mrzačení a krvavých střetů je znovu více než dost. Místy Zub a spár připomíná brutální verzi Knihy džunglí, jinde je to jen bizardní přehlídka zrůd a pitvorností. Silke si koneckonců libuje v popisu nejrůznějších ohavností a jeho záporní hrdinové mají velice často ty nejodpornější charakterové vlastnosti, jaké si lidská mysl dokáže vymyslet. A ještě jedna technická poznámka: zatímco změna překladatele není na první pohled skoro znát, výměna na postu jazykového redaktora uhodí do očí okamžitě a s nebývalou silou - kniha totiž oplývá řadou pravopisných chyb.... celý text

Bohové zkázy 2007, James Silke

Druhý zářez do pažby Silkeho tetralogie Posel smrti se na začátku trochu podivně rozbíhá na všechny světové strany, než si autor uvědomí, že tudy cesta nevede, a pokorně vrátí všechny protagonisty do výchozích pozic, připravujíce je tak na nové vyběhnutí. Tento restart už pak má potenciál sevřené pěsti, opásané koženým chráničem, připravující se na pořádně drsnou ránu. Černý hřebec dostává klapky na oči, neohlíží se zpět ani nepomrkává do stran a valí se vpřed, drtíce pod kopyty vše, co mu přijde do cesty. Okázalost a strojenost jedničky se obrousila do daleko přístupnějšího tvaru, přesto to ještě v mlýnku malinko hrká a dře. Postavy nadále jednobarevné a některé i docela nanicovaté. Posuny v charakterech opět žádné, těmi nejzásadnějšími emocemi jsou tady chtíč, vztek a zuřivost. Silke je tradičně silný v koncovce, i když tentokráte není tak vehementně přesvědčivý, jako v předchozím díle. Neurazí, ani nenadchne.... celý text

Zajatec rohaté přilby 2006, James Silke

První díl Silkeho tetralogie Posel smrti je barbarská fantasy, v níž okované sekery, řemdichy, obouruční meče, šavle či kuše ani chvíli neodpočívají. Uťatých končetin, krve a potu si tak čtenář užije do sytosti. Příběh je přímočarý a prostý, nevyžívá se ve zdlouhavém filozofování, zastávkách, odbočkách ani slepých uličkách. Co ho však sráží do hlubin je Silkeho styl psaní. Přestože je celé vyprávění uhněteno ze špíny, prachu a bláta, oděno do zatuchlých šatů a smradu, na všechny strany z něho čiší okázalá nabubřelost a afektovanost. Strojené dialogy se opájejí teatrálností, že je to mnohdy až k smíchu. Postavy jednoznačně černobílé, žádná historie, žádný vývoj. Přestože se v průběhu děje Gath Baal proměňuje z hrdinného ochránce rodné hroudy ve smrtícího démona, ovládaného rohatou přilbou, nepostřehnete v jeho chování a přístupu k okolí žádný velký rozdíl. Hrrr na ně a dost! Alespoň že konec se nerozplynul v nějakém infantilním happy endu. Číst se to dá, ale díru do světa Zajatec rohaté přilby neudělá.... celý text

Stáčení temného piva 1999, Tim Powers

Powersovo Stáčení temného piva stojí někde na pomezí mezi humornou a historickou fantasy. Autor zvolil poměrně atraktivní a neokoukaný úsek dějin, do jehož rámce pak zasadil svůj veskrze magický příběh. Ke své hanbě však musím přiznat, že jsem u knihy dvakrát usnul jako špalek. Dokud prostě nepřitáhnou Turci sultána Suleymana I. k branám Vídně a město neoblehnou, je to více než co jiného bezobsažná slovní pošťuchovaná. Když jsem doprovázel Briana Duffyho na jeho cestě z Benátek do Zimmermannova hostince, divže jsem se neukousal nudou, a ani první Brianovy kroky v novém působišti situaci nijak nevylepšily. Hlava to jednoduše neustála, a tak oči nad tím mávly víčky a zavřely se. Dramatičnost se zvedla až s příchodem Turků a velkovezíra Ibrahima, nicméně stále jsem měl pocit, jakoby mi někdo stál na brzdě a nechtěl ji za žádnou cenu pustit. Také asociace Merlina a Artuše mi přišla zcela zbytečná a nevyužitá. Když už je autor vzkřísil, měl je naplno vytěžit, což neudělal. Ať se na to dívám z které chci strany, fanoušek chmeleného moku ze mě nebude a raději zůstanu u šlechtěného vína.... celý text

Temné dědictví 2006, W. Michael Gear

Manželé Gearovi - on vystudovaný antropolog, ona bývalá úspěšná historička a archeoložka - namíchali v Temném dědictví jiskřivý koktejl napětí, akce, emocí a dobrodružství, na okraj sklenice vetkli přiměřenou dávku odborného poučení a celé to nakonec dozdobili lehkým nádechem fantastična. Byť dějová linka neoslňuje haldou šokujících zvratů, je úžasné jak Gearovi pracují s dynamikou příběhu a umě ho vedou k finálnímu rozuzlení. Čtenář se ani chvíli nenudí. Struktura románu je přehledná a košatá současně. Linie jednotlivých postav se rozbíhají, kříží a spojují v dokonalé harmonii a s vytříbeným citem pro dramatično. Charaktery aktérů jsou vycizelovány zkušenou rukou mistrů psychologie a dovolují čtenáři se ztotožnit s každým jedním z nich. Příběh Jima Duttona, jeho dcery Brettany, Valerie Radinové a především šimpanzice Umber má všechno to, co má dobré vyprávění mít, takže mu odpustíte i jistou míru přehánění a užijete si ho bez jakýchkoli rozpaků.... celý text

Asfalt 2009, Štěpán Kopřiva

Když Kopřiva pošle do pekla elitní komando Martina Kuffenbacha, nemůže to dopadnout jinak než ultrakrvavými jatkami. Žádné ústupky, žádné váhání, žádné chození kolem horké kaše - tohle opravdu není čtení pro citlivé jedince. Kopřiva seká, trhá, rozřezává, mučí a mrzačí bez skrupulí, ani ubrousek si k tomu nebere. Snad ještě v žádné knize, co jsem kdy četl, nelétalo tolik olova, jako právě tady v jedné jediné scéně. A když dojdou náboje, jsou tady ještě nože, mačety, nebo dokonce ruční okružní pily. A jakou paseku taková pila dokáže napáchat v těle démona, asi netřeba připomínat. Vlastně mě tak napadá, že Kopřivovi se v Asfaltu podařilo nějakým důmyslným způsobem oddělit od těla snad úplně všechny jeho součásti: ruce, nohy, prsty, uši, oči, nosy, genitálie, hlavy o vyjmutých vnitřních orgánech ani nemluvě (oblibě se těší především střeva). A mezi námi, některé detailní anatomické extrakce bych si klidně odpustil. Z technického hlediska pak knize malinko škodí její délka - ono vydržet příčetný více jak šest set stran extrémní brutality může být nad lidské síly.... celý text

Rudá mez 2005, David Drake

Boj výsadkářů majora Farrella z roty C41 o přežití kolonistů na vražedné planetě Bezant 459 tak trochu připomíná misi Harrisonova Jasona dinAlta na První planetě smrti. David Drake nicméně posunul svůj příběh více do military sci-fi a v popisu bojových technik a psychologie vojenských jednotek je skutečně precizní. Na depresivně laděnou story a malinko těžkopádný autorův styl je ale potřeba si chvíli zvykat. Na tomto místě by se chtělo říct, že se vám pak David Drake za počáteční nepohodu odvděčí mimořádně svižným dějem, přehlídkou akcí, napětím, vtáhnutím do příběhu… ale ono to je celou dobu tak půl na půl. Atmosféru a prostředí má zvládnuté mistrně, i postavy mají potenciál zaujmout, přesto se s nimi jen těžko sžíváte a ponor do pekla Bezantu 459 se podaří jen výjimečně. Podezřívám také autora, že si s finálním rozuzlením nevěděl rady, a tak zajímavě rozehranou partii napálil do zdi, aniž by k tomu poskytl nějaké rozumné vysvětlení.... celý text

Aktivní kovy 2014, Štěpán Kopřiva

Aktivní kovy jsou makabrózní, iluviální, brutální masakr od první do poslední stránky. Kopřiva ani na chvíli neuvolní tlak na čtenářovu psychiku nějakých líbivým leitmotivem, nezařadí zpátečku, aby si krví umazaní fanoušci tohoto vysokoenergetického spektáklu mohli oddechnout a načerpat nových sil… naopak rve tam presovačem jednu zběsilejší scénu za druhou v nekončícím sledu jako korále navlečené na šňůře. Skoro mám pocit, že je toho na jednu knihu až příliš a že čtenář postupně ztrácí rozlišovací schopnost. Nezbytně nutnými neutralizačními činidly pak jsou humor a nadsázka, kteréžto premisy vplétá Kopřiva do příběhu skoro stejně megalomansky, jako to dělá se vším tím násilím, krveproléváním a vzteklým řvaním. Četba díky tomu připomíná jízdu na šíleném tobogánu, kde jakmile se jednou pustíte startovací hrazdy, už nedostanete šanci zastavit, dokud to s vámi nekřísne dole o hladinu. A modlete se, ať je v nádrži dost vody, protože jinak vás hlava bude bolet ještě týden po dočtení…... celý text

Společné chromozomy 2017, Jiří Wittek

Jak přiznává sám autor v závěrečném poděkování, na začátku byla erotická scéna asasínky Veroniky a její oběti Burdica mladšího, a teprve kolem ní vznikl celý příběh Společných chromozómů. Postup zcela jistě originální a netradiční, bohužel ale také malinko skřípající ve všech svých závěsech a pojítkách. Wittekovi se určitě nedá upřít spádovost děje, který ubíhá jako tarantule za kořistí. V ostatních parametrech už to taková sláva není. Je vidět, že se učil u Kulhánka, Žambocha, Kopřivy a dalších autorů drsné školy, jenže jeho undergroundová lyrika a vulgárnost bije do očí svou prvoplánovitostí, necitlivým zaměřením a sem tam vyskakuje z textu jako žába z vody. Některé pasáže knihy jsou natolik inkonzistentní s dějovou linkou, že marně dumáte, proč je sem autor zařadil a co jimi chtěl vlastně říci. Jedním příkladem za všechny je prolog, který jako by patřil do úplně jiného příběhu. Co však knihu pohřbívá více než co jiného, je stupidní zápletka, jejíž happy end je podoben špatnému vtipu. Vzít knihu na opuštěný ostrov, bál bych se o duševní zdraví trosečníka…... celý text

Divné počasí 2018, Joe Hill (p)

Čtyři novely Divného počasí jsou Hillovými osobitými a strhujícími příspěvky do podivna. Doposud jsem autora řadil mezi famózní romanopisce, jejichž každý počin na tomto poli se řadí mezi pětihvězdičkové zářezy do pažby. Nyní jsem se tedy podíval na zoubek Hillovi novelistovi. A nezklamal jsem se, i když kratší formát samozřejmě nedovoluje hloubkové ponory do psychologie postav ani dlouhé zkoumání příčin a následků. Každopádně i takto je Hill excelentní, možná ne tolik jako v případě románů, ale stále vysoko nad průměr. Uhrančivé jsou především nápady, s nimiž Hill pracuje. Momentka a Déšť jsou toho zářnými příklady. V nebi a Nabito také pracují se zajímavými motivy, ale v případě první z nich už je zpracování malinko statičtější, v druhém případě pak zase ona frustrující posedlost Američanů zbraněmi je pro českého čtenáře poněkud hůře uchopitelná. Ať už tak nebo tak, Divné počasí je kniha, která se čte sama na jedno nadechnutí a mně jen potvrdila, že Joe Hill je rozhodně sázkou na jistotu.... celý text