ludek.n přečtené 3095

Dítě mrtvého boha 2009, Barb Hendee

Po Magieřiných a Leesilových retrospektivách se příběh šestého pokračování Vznešených mrtvých vrací zpátky k ústřednímu motivu hledání tajemného artefaktu, jenž je starý jako lidské Zapomenuté dějiny a přestože jeho účel není nikomu známý, všichni touží ho vlastnit. Série už je dostatečně dlouhá, aby bylo možné vysledovat dva trendy: zabíjení je knihu od knihy surovější a žádná z hlavních postav nedokáže překročit svůj stín, aby se někam, kamkoliv, posunula. Ve světle tohoto zjištění se pak daleko životnějšími a progresivnějšími jeví někteří vedlejší hrdinové, kteří kromě toho, že mají morálku a nezanedbatelné charisma, ještě dokáží svými vstupy pohnout stojatými vodami a rozbouřit emoce. Tím spíše, že ve chvíli, kdy by měla hlavní dějová linka jiskřit a vybuchovat, začne naopak skomírat a ubývat, jako by snad ani sami Hendeeovi nevěděli, co si se všemi těmi záhadami a rozpracovanými obrazy počít. Epizoda v Kráterových horách, která nejspíš měla být vrcholem knihy, je rozpačitá a nedotažená. Závěrečné kapitoly pak dokonce vypadají jako ručník hozený do ringu a odchod do šatny únikovým koridorem.... celý text

Rebel 2008, Barb Hendee

Míšenec Leesil, lovkyně upírů Magiera, učenka Wynn a majay-hì Chap se v pátém pokračování Vznešených mrtvých potýkají s národem elfů, který už osm let vězní Leesilovu matku Cuirin’nên’u. Jejich cesta Elfskými teritorii do stromového města Crijheäiche za „nejstarším otcem“ Aoishemis-Ahârem je stejnou měrou půvabná jako napínavá. Působí tím zajímavěji, čím hlušeji vyznívá stále více se odklánějící linie upíra a zaklínače Welstiela Massinga a jeho společníka Chana. Jejich urputné lpění na nalezení tajemného artefaktu je stále dokola se opakujícím sledem už notně omletých podnětů, kterým chybí nějaký nový nápad. Bohužel i hlavní linie Rebela se poměrně brzy začne sukovat a hledat cestu, kudy uniknout z kruhu. Některé sekvence, přestože mají potenciál vybuchnout do oslňujícího gejzíru, nepochopitelně stáhnou nohu z plynu, divže nezačnou couvat. Soud rady starších v Crijheäiche by na filmovém platně byl bezpochyby fantaskní podívanou par excelence, v knize se tak trochu topí v nabubřelosti a laciné podbízivosti. Chtělo by se říct: „konec dobrý, všechno dobré“, ale tentokrát to bylo tak nějak bez šťávy.... celý text

Zrádce krve 2007, Barb Hendee

V předchozí knize jsme se prohrabali minulostí lovkyně upírů Magiery, nyní je tedy řada na Leesilovi. Na rozdíl od Magiery se Leesil se svými stíny a hříchy vyrovnává daleko hůře. Jeho retrospektiva je zničujícím výletem do mysli frustrovaného vraha, pronásledovaného nikdy nekončícím pocitem hanby a viny. Sledovat rozpad jeho osobnosti je úlohou, vyžadující si zvýšenou míru čtenářovy trpělivosti a tolerantnosti. Po dramatickém otevření hry, tak ke slovu přichází statická střední část, kdy se brodíme psychologickou studií šílenství a doufáme, že koncovka tuto poziční přetahovanou znovu obrátí k lepším zítřkům. Zápletka Zrádce krve skutečně stagnuje a nepomůže jí ani finální ohňostroj zbraní a krve v katakombách Venjètzského hradu. Jak jsem se zmínil už u předchozí knihy, tyto retrospektivní oslí můstky jsou zrádné a Hendeeovy jsme tentokráte zastihli ve slabší chvilce. Doslovné opakování některých rituálů (například Welstielova krmení a dalších) čtivosti také nepřidá, a tak nezbývá než doufat, že další kniha nás z této slepé ztracené uličky vyvede zase pod zářivá světla velkoměsta.... celý text

Sestra mrtvého 2006, Barb Hendee

Lovkyně upírů Magiera se společně se zabijákem Leesilem vydává odhalit roušku tajemství, halící její minulost. Kromě kontinuálního děje se nám tak v Sestře mrtvého nabízí řada retrospektiv a obecnou pravdou je, že toto balancování mezi současností a minulostí je často hodně zrádné. Stává se totiž, že čtenář se nedozví mnoho nového (spíše si potvrdí, co už mu bylo dříve napovězeno), vyprávění se rozkouskuje a také dějová linka většinou zůstane stát na místě. Není to samozřejmě pravidlem, ale knihy tohoto typu v nejednom případě uvíznou v jakémsi šedivém vzduchoprázdnu, jehož jediným účelem je vytvořit oslí můstek k novému restartu. Sestře mrtvého se toto nebezpečí naštěstí vyhnulo, a přestože k jisté ztrátě příběhové dynamiky bezesporu došlo, Handeeovi naplnili třetí pokračování Vznešených mrtvých dostatečným množstvím záhad a pobídek k dalšímu čtení. Trochu jim sice vytýkám, že se nedokáží vzdát svých klíčových postav, ani když některá z nich ztratí hlavu, ale pořád mají vyprávění natlakováno, jak se patří a mě ten jejich přístup k upírské tematice prostě baví.... celý text

Zloděj životů 2005, Barb Hendee

Dobrodružství lovkyně upírů Magiery a jejího elfího společníka Leesila pokračují v městečku Bele, které podobně jako Miisku z předchozí knihy sužují nemrtví noční tvorové. Příběh Zloděje životů už není tak krystalicky přímočarý a přehledný, jako tomu bylo u Dhampira, stále si ale uchovává jeho dravost a živelnost. V uličkách Bele se už holt potkává o něco více potencionálních hrdinů, z nichž každý si hájí své osobité zájmy a sleduje vlastní cíle. Výsledný střet, k němuž musí zákonitě dojít a nelze se mu vyhnout, je pak ovlivněn závažím budoucího pokračování. Znamená to jediné, přes řadu odpovědí, kterých se nám dostane, musejí být nalezeny nové výzvy, nové otázky a nová tajemství. Hendeeovi se s tím vypořádali vcelku bez problémů, neškobrtají ani nebloudí. Stále mají v kapsách dostatek nápadů, takže stagnace a nuda nehrozí, přestože v pozadí je ten tlak na kontinuitu celou dobu cítit a závěr knihy je díky tomu daleko otevřenější než u předchůdce. Čtivost je stále výborná, i když mám pocit, že přece jen ubylo dech beroucích momentů na úkor romantických vsuvek a určitého zklidnění.... celý text

Dhampir 2004, Barb Hendee

Dhampir je potomek upíra a člověka, který má něco z obou světů a je proto předurčen pro profesi lovce oněch monster, které tak rády vysávají lidem krev. V případě románové série manželů Hendeeových je tímto prokletím či darem postižena šarmantní hlavní ženská hrdinka Magiera, která se společně se svým společníkem elfím míšencem Leesilem čtyři roky honila za upíry, aby na prvního z nich narazila až ve chvíli, kdy se rozhodla pověsit svou profesi lovkyně na hřebík. První díl série Vznešení mrtví je svižná vampýrská fantasy, v níž rozhodně není nouze o dramatické momenty, akci a napětí. Hendeeovi vymysleli zajímavou zápletku, okořenili ji povedenými nápady a do veskrze atraktivního prostředí poslali výrazné postavy. Dějová linka není zatížena nějakými hloubavými myšlenkami ani se nekroutí jako had v trávě, ale pěkně dravě a zdravě uhání k cíli. Dhampir se díky tomu velmi dobře čte a například boj v podzemních jeskyních pod Miiskou opravdu bere dech a šimrá vzadu na páteři. K úplnému podlehnutí chybělo málo, tak uvidíme, zda se některé z dalších knih série podaří vystoupit na piedestal.... celý text

Čarodějové 2009, Gardner Dozois

Antologie, sestavená Jackem Dannem a Gardnerem Dozoisem, pojmenovaná podle jedné z nejvýraznějších a nejmocnějších postav žánru fantasy - po čarodějích, respektive po čarodějnicích, to je osmnáct stylových kousků, napsaných přímo pro tuto knihu řadou slavných autorů, v jejichž čele ční jména jako Neil Gaiman, Tad Williams, Orscon Scott Card, Garth Nix nebo Tanit Lee. Občas je to hodně pohádkové (Pestrobarevné vidění), ekologické (Zimova žena), humorné (Vilík a čaroděj, Ptákovina) či pubertální (Kluk, který dělá kámen), jindy naopak závažné a k zamyšlení (Úkrok do věčnosti). A všechny mají cosi do sebe, myšlenku, slovní hříčku, oprášenou legendu nebo samonosný a originální nápad. Nejvíce se mi líbil Cardův Otec hor o chudém chlapci, který svými schopnostmi změní život nejen sobě, ale i mnohým jiným a Williamsovy Cizincovy ruce, které se potýkají s až příliš osobními přáními. Čarodějové jsou sbírkou, která dělá čest autorům i editorům. Jedněm pro jejich vpravdě magickou invenci, druhým pro jejich šťastnou ruku.... celý text

Tlukot křídel smrti 2013, Paul Hoffman

„Nacházíš rozkoš v tom, že všechno ničíš - jen utrpení a zkáza dokážou potěšit tvoji duši“, říká na konci knihy IdrisPukke, když se snaží odvrátit Thomase Cala od dalšího zabíjení. Tahle jediná věta se táhne jako červená nit nejen závěrečným dílem Hoffmanovy trilogie, ale vlastně celým příběhem. Autor v Tlukotu křídel smrti ubral na bezuzdném vraždění a více se zaměřil na činy jednotlivých hrdinů, které v konečném důsledku vedou k jejich osobním tragédiím. Ponurá a depresivní nálada, kterou se už vyznačovaly předchozí díly, ani v Tlukotu křídel smrti nedojde proměny. Nikdo už pravděpodobně ani neočekával nějaký optimističtější vzor vyprávění, takže na tomto poli se překvapení nekoná. Síla výpovědi má nicméně potenciál zaujmout a strhnout tak, že textu je možné odpustit i jeho ostentativní suchopárnost. Hoffman se kupodivu vyvaroval i nějakého oslňujícího a démonizujícího finálního zvratu a nechal konec velice citlivě a bez patetického mudrování odplynout do nenávratna. Z celkového pohledu se mi tak Tlukot křídel smrti jeví jako nejpovedenější díl série.... celý text

Čtyři poslední věci 2011, Paul Hoffman

Trend postupného úpadku kvality, který provázel předchozí knihu cyklu, bohužel pokračuje i v jejím nástupci a je snad ještě očividnější. Čtyři poslední věci už se totiž nemohou pochlubit ani slibným začátkem, ale rovnou padají do tůně zmaru. Násilí, ohavnost a brutalita jako hnací síly příběhu prostě nejsou těmi pravými elementy, za které by stálo dát ruku do ohně. Zvláště pokud je jich tolik a jsou používány tak bezúčelně, jako se to děje v této knize. Hoffman tentokráte osedlal koně, který evidentně kulhá na všechny čtyři nohy. Brodíce se potoky krve s do nebe volající lhostejností a těžkopádností, opouštíme všechny indicie, které by mohly vyprávění posouvat smysluplně dopředu a ovíjeni bohapustým blábolením s rádoby mravokárnými bonmoty se celou dobu plácáme na jednom místě. Hromada narážek a odkazů, které evokují jen vyčpělé prázdno, rezonuje s podivně hluchými dialogy a vzbuzují pocit, že Hoffman chtěl být papežštější než papež. Korunu všemu pak nasazují dějové zvraty, které jako by vypadly z deníčku schizofrenika.... celý text

Levá ruka boží 2010, Paul Hoffman

„…neboť on je levou rukou Boží, zvanou též anděl smrti a zničí všechny živoucí muže i ženy, smete je z povrchu zemského…“ Zatím to však vypadá, že čtrnáctiletý Thomas Cale, krutě cepovaný lordy vykupiteli, má úplně jiné starosti než zničit celý svět. Zabíjet mu problémy nedělá, soucit nezná, ale například s láskou si neví ani trochu rady. Paul Hoffman nám nabízí poměrně drsnou fantasy, která je na jednu stranu velice čtivá a napínavá, ale současně je také až provokativně naivní, nesoustředěná a s úžasným množstvím logických trhlin. Dokud se pohybujeme na půdě Svatyně vykupitelů, je všechno v pořádku a nátlaková strategie, plná tajemných příslibů, nás žene vpřed stránku za stránkou a nejednou postaví i chloupky na celém těle. Jakmile však opustíme ponuré chodby na Střelecké stráni a pronikneme do uliček Memphisu, začne se to kazit a vrcholem všeho je pak finální bitva pod Silbury Hill - snad nejstupidnější a nejnudnější opis bojových operací, s jakým jsem se kdy setkal. Tady už Hoffmanovo romanopisectví drhne jako zrezivělý řetěz o okraj studny a člověk neví, jestli se má smát nebo plakat.... celý text

Mrak 2007, Ray Hammond

Gigantický mrak mezihvězdných plynů volně se pohybující vesmírem obrovskou rychlostí ohrožuje Zemi. Kromě katastrofických klimatických změn hrozí i ztráta atmosféry, bezprostředně ohrožující veškerý život. Ray Hammond nám předkládá spektakulární postapokalyptický příběh, v němž se zamýšlí nejen nad možnou mimozemskou invazí, ale i nad nebezpečím, hrozícím od příliš sofistikovaných počítačových systémů a umělé inteligence, která se velmi snadno může vymknout kontrole. Nápad to rozhodně není špatný, bohužel se zpracováním už je to horší. Hammond vsadil na střely s plochou dráhou letu - ohromující devastace, ale nic víc. Chybí tomu zaujetí, přesvědčení, bublina zářivých barev, krásná na pohled, ale uvnitř prázdná. Postavy šedivé, bez potenciálu zaujmout. Čtivost se knize upřít nedá, ale je z těch, na něž zapomenete ve chvíli, kdy otočíte poslední list a on vám odhalí své tajemství.... celý text

Přežít 2001, Dean Koontz

Dean R. Koontz měl k paranormálním jevům vždy blízko, a tak nepřekvapí, když bytosti, vybavené mimořádnými schopnostmi, postaví přímo do středu veškerého dění a vytvoří okolo nich spletitou strukturu okolností, činů a jevů, kterou pak jako sám mistr loutkář rozplétá až k finálnímu rozuzlení. Thriller Přežít však zpočátku hraje v úplně jiné tónině a spíše než nějakými paranormálními jevy útočí kriminální zápletkou, motající se okolo zříceného letadla vnitrostátního letu 353 z New Yorku do Los Angeles. Koontz je bravurní rutinér a jeho zápletka má jako vždy hlavu a patu. Tedy alespoň do té doby, dokud se drží zmíněné tragédie letu 353 a odhalování toho, co se na palubě Boeingu 747 skutečně stalo. Jakmile si však začne s Bohem a věčným životem, tajnými laboratořemi a genetickými experimenty, celý příběh se posune kamsi do III. cenové skupiny, kam je velmi obtížné ho následovat. Sem tam ještě probleskne trochu lesku a nějaký ten nápad, ale prach a špína tuctovosti a nudy má s přibližujícím se koncem čím dál víc navrch. Zdá se, že Přežít zastihlo Koontze v poněkud slabší chvilce.... celý text

Kniha života 2015, Deborah Harkness

Naposledy se setkáváme s příběhem čarodějnice Diany Bishopové a jejího partnera upíra Matthewa Clairmonta. A stejně jako v předchozích knihách tohoto cyklu máme co do činění s upírskou romancí, která nicméně není sladkobolně roztoužená ani nevystrkuje svůj červený opar nějak výrazně do popředí. Spíše naopak. Harknessová přistupuje k tématu racionálně a se vší vážností. Nikam nespěchá, pohrává si s detaily a vytváří mohutnou příběhovou klenbu, která se zpočátku líně převaluje na jednom místě, aby v závěru nabrala přece jen poněkud ostřejší tempo. A právě za ono závěrečné, především emocionální, vzepětí si ode mne Harknessová nakonec odnáší o „půl“ hvězdy navíc, oproti svým předchůdcům. Na druhou stranu je však také nutno přiznat, že série už více méně mele z posledního a tak trochu přežvykuje sama sebe. Stejná slohotvornost, opakující se idiomy a de facto žádné překvapení či náhlé vzrušení. Nebýt tam ono adrenalinové střetnutí s Benjaminem, Kniha života by nejspíš shořela jako papír. Takto si však uchovává tvář i myšlenku…... celý text

Stín noci 2013, Deborah Harkness

„Uzel první spočívá, zaklínadlo začíná. Uzel druhý roste, zaklínadlo prosté…“ čarodějnice Diana Bishopová společně s upírem Matthewem Clairmontem hledá v minulosti pravdu o sobě samé. Že alžbětinský Londýn či rudolfinská Praha nejsou o mnoho bezpečnějším místem než současný Oxford, z něhož nesourodý pár utekl, je nabíledni. Děj Stínů noci je přesto výrazně statičtější a chudší na adrenalinové události, než předchůdce. S časovými paradoxy to Harknessová vzala zkrátka a hlavu si s nimi příliš nelámala. Čím je její pojetí elegantnější, tím více skřípe v logice. Ale což, Harknessová používá cestu časem jen jako nástroj, který jí umožní dostat své postavy do nových vztahových souřadnic a vystavit je novým a překvapivým interakcím. Stejně koneckonců funguje i exkurze po dvoře českého krále Rudolfa II., která v dějové osnově vykružuje podivně nesmyslnou smyčku a ostentativně tu trčí jen sama pro sebe. Historické kolokace jsou zajímavé, zbytek tentokrát tak trochu přešlapuje na místě.... celý text

Čas čarodějnic 2011, Deborah Harkness

Deborah Harknessová zabydlila svůj svět čtyřmi rozdílnými rasami - lidmi, upíry, čarodějnicemi a démony. V popředí jejího zájmu jsou pak především vztahy mezi nimi, ať už pozitivní - milostné, nebo ty z opačného konce spektra - nepřející a vražedné. Oboje dávkuje pevnou rukou, střízlivě, věcně a vyváženě. Žádné skluzy k sladkobolné cukrkandlové love story, ani k schizofrennímu psychothrilleru. Balancování na hraně se autorce daří tak dobře, že dokáže čtenáře bez problémů vtáhnout do příběhu. Byť by neškodily nějaké ty střihačské nůžky, odstraňující místy přebytečný balast a zahušťující dějovou linku, není to zase až taková darda, aby člověk autorčině bohaté obrazotvornosti nepodlehl. Harknessová vypráví svůj příběh čarodějnice Diany Bishopové s takovým zaujetím a nadšením, že jí odpustíte i otevřený konec a nezbytnost pokračovat s další knihou. Je to zajímavé, příjemné, oddechové čtení o konfliktu nadpřirozených bytostí, které nicméně mají podobné city jako obyčejní lidé.... celý text

Marťanská cesta 2008, Greg Bear

Tak jako Robert Heinlein ve svém románě Měsíc je drsná milenka stvořil mimořádně precizní a životaschopnou politologii lunární společnosti, tak totéž v bleděmodrém zopakoval Greg Bear s osídleným Marsem. Za průvodkyni bouřlivými roky nám vybral studentku správy a řízení státu a později prezidentku Casseiu Majumdarovou. A podobně jako Heinlein se svými měsíčními katapulty, včleňuje Bear do pohříchu nudných politických tahanic nemalou porci vzrušení svou teorií Bellova kontinua, v jejímž rámci je možné měnit fyzikální konstanty vesmíru, takže přesun libovolné hmoty na velké vzdálenosti se stává více otázkou soustředění operátora, než čehokoli jiného. A když už jsem u toho srovnávání s Heinleinem, Bear daleko více pracuje s emocemi, a co víc - jde mu to na výbornou. S jeho postavami si dokážete vytvořit vztah a v jejich jednání nalézt smysl. Akce, kterou rozehraje při konfliktu Marsu se Zemí, je spalující smrští, jíž se vyrovná máloco. První polovina románu je přesto těžké sousto. Všechna ta meziplanetární politická obsese, analýza společenských struktur, fyzikální teorie částicových konstant, kvantová mechanika - to vše je obrovský, těžko stravitelný balík, kterým je nutno se prokousat až k samotnému jádru příběhu. Pokud vydržíte, budete královsky odměněni, pokud nemáte trpělivost, čeká vás zklamání.... celý text

Dies irae 2014, Robert Fabian

Jsem Fabianem přesycen a utrmácen. Jen tak si vysvětluji, že jsem se s třetím pokračováním vesmírné odysey příslušníků námořní pěchoty družstva Charlie, vedené poručíkem Ashworthem, nudil a při čtení usínal. Příběh Dies irae totiž ztratil jiskru i napětí. Na rozdíl od svých předchůdců je utahaný a bez nápadů. Stále stejné schéma začíná být iritující a ono bodré, verbální pošťuchování mezi mariňáky už posté ztrácí na přitažlivosti. Dějová linka se kroutí jako had, který spolknul myš a hýbat se nad rámec peristaltiky už mu nepřijde potřebné. Fabian bojuje urputně a ze všech sil, ale jako by mu někdo pohnul se zaměřovací optikou, většina střel jde mimo terč. Dokonce i postavy ztrácejí glanc, jako by utekly z omalovánek, kde je zapomněli vybarvit. Asi bych souhlasil s průzkumníkem Murayem, který na straně 454 říká: „Z toho věčnýho čekání mi asi jebne.“ Čekal jsem adrenalinové pokračování solidního Semper Fi a dočkal jsem se vyčpělého prázdna, navíc nedokončeného. Finále je opět na půl žerdi a bez dalšího objemného fasciklu nedojdeme my čtenáři uspokojení. Jenže kde je mu konec…... celý text

Semper Fi 2009, Robert Fabian

Fabianovo Semper Fi se svou atmosférou tak trochu podobá slavnému Rámovi od Arthura C. Clarka, jen v poněkud militantnější a zběsilejší formě. Na rozdíl od jedničky Carpe Diem je Semper Fi orientováno více do oblasti science-fiction a hrubozrnných bojových operací družstva Charlie si tudíž tolik neužijeme. Klaustrofóbního bloudění chodbami, portály, komorami, krajinami, habitaty a nejrůznějšími prostředími se nám naopak dostane plnými hrstmi. Trochu to odsune do pozadí hlavní myšlenku celého příběhu, čímž čtenář nadobude pocit, že autor neví, jak se z pasti, do které vlezl, dostat zpátky na výsluní. Snad také proto zůstává konec otevřený a vyprávění utnuté doslova v polovině. Nezbytně nutným se jeví sáhnout po pokračování, jinak zůstane v chuťových buňkách roztrpčení z nedokončené práce. Semper Fi je nicméně stále natlakováno na vysoký atmosférický tlak a valí se kupředu jak IFV (bojové vozidlo pěchoty), podporované MAV (miniaturními bezpilotními prostředky). Nezbývá než zůstat Fabianovi „věrní“ i pro třetí pokračování.... celý text

Carpe Diem - Reedice 2012, Robert Fabian

Carpe Diem je Fabianův hold jednotkám námořní pěchoty a vojenství jako takovému. Sám jsem měl tu smůlu (nebo štěstí), že mě ještě zachytila povinná VZS (vojenská základní služba) a onen Fabianem popisovaný výcvikový dril jsem si mohl užít na vlastní kůži. Přes přijímač, oddělující zrno od plev, jsem se pak propracoval až k velení oddílu motorizované bojové pěchoty a později zdravotnictva v hodnosti podporučíka (toho času v záloze). Zastřílel jsem si z kdečeho, pistolí počínaje a dálkově řízenou střelou konče, řídil jsem OT (obrněný transportér), BVP (bojové vozidlo pěchoty) i tank, pobíhal jsem po poli, plížil se zákopy, hlídkoval, pochodoval a dělal prostě vše „pro obranu vlasti“. Ono „Užívej dne“ je mi proto více než blízké a všechny ty zážitky jsou i po letech nezapomenutelné. Fabian jako by je našel a znovu mi je připomněl. K bojovým akcím přimíchal něco fantaskních motivů a celý ten těžký bergen (plnou polní) mi hodil na záda. Ale popral jsem se s tím statečně, dokonce i s přídavkem v podobě Ledové cesty, a co víc - líbilo se mi to. Závěrečný masakr na Esperanze byl jízdou s odpojeným airbagem a především díky němu dostává ode mě Carpe Diem řád pěti hvězd.... celý text

Vodní nůž 2016, Paolo Bacigalupi

Když jsem četl Bacigalupiho Dívku na klíček, trvalo mi poměrně dlouho, než jsem do jeho neuvěřitelného Krung Thepu pronikl a jízdu na tobogánu si začal užívat. Ne tak v případě světa, který umírá na nedostatek vody. Mezi vodní nože jsem vklouzl jako klíč do zámku. Jako bych to tady odjakživa znal, jako bych už někdy žil ve phoenixských slumech a zápasil o každou kapku vody. Bacigalupi hned od začátku mistrně pracuje s atmosférou. Úplně jsem cítil to všespalující slunce, vedro a vyprahlost, mezi zuby mi skřípal písek a dusil jsem se vším tím pouštním prachem, před nímž nebylo úniku. Pak jsem se seznámil s Angelem, Lucy a Marií a bylo to, jako bych potkal staré známé. Okamžitě jsme si padli do noty a začali si vyměňovat vtipné bonmoty. Do třetice všeho dobrého mi Bacigalupi nabídl PŘÍBĚH, který mě strhl s sebou. Je to drsné a ne příliš optimistické vyprávění, ale má sílu, které nelze odolat. Není třeba ani váhat, jaké knize přiřknout hodnocení: tady je to jasně za plný počet. Bavilo mě to od začátku až do samého konce.... celý text