Malarkey přečtené 863

Den zesnulých: Podzim komisaře Ricciardiho 2019, Maurizio de Giovanni

Poslední zde přeložený román komisaře Ricciardiho a praporčíka Maioneho uzavírá pomyslný rok v Neapoli 30. let minulého století obdobím podzimu, které je na jihu Itálie depresivnější, než byste vůbec čekali. Vzhledem k tomu, že jsem všechny čtyři romány přečetl na jeden zátah, můžu s ledovým klidem říct, že tento díl je bezesporu nejlepší. Kvalitou příběhu je srovnatelný dokonce i s těmi nejlepšími skandinávskými detektivkami, což bych od italského autora vůbec nečekal. Možná i proto, že jsem dosud žádné jiné italské detektivky nečetl. Příběh se totiž točí kolem dítěte – sirotka, který náhle umře na schodech u jednoho z náměstí. Komisaři se ale ta smrt nezdá a rozhodne se ji na vlastní triko ve své dovolené vyšetřovat. Během vyšetřování se dostává do smutného prostředí dobové Neapole, které nepřispívá ani neustále trvající podzimní déšť. Prostě je to depka na druhou, co Vám budu povídat. Kromě komisaře, poručíka a pár lidí kolem tu nenarazíte na dobráka od kosti. Všichni tu kopou sami za sebe a mnohdy je opravdu hrůza to číst a zamýšlet se nad tím, jaká ta Neapol v té době asi opravdu byla. Pravda, autor by si mohl odpustit těch pár kapitol s těmi dívčinami, co po komisařovi tak pálí. Nedává to moc logiku a zároveň je to zbytečně natahované. Jádro příběhu je ale jednoduše skvělé. Dokonce tak skvělé, že i svůj dar, který komisař má, tedy vidět mrtvé lidi v posledních vteřinách a cítit jejich myšlenky, zde získá úplně nový rozměr. Na rozdíl třeba od třetího dílu. Zde je originality úplně přehršel a drží se to až do samotného závěru, kde jsem ani nedýchal a čekal, jak se to nakonec všechno vyvrbí. No a vyvrbilo se to tak, že bych okamžitě chtěl pátý díl, protože ač je případ dokončen, plno témat je zde otevřených. Tak třeba někdy dojde k dopřeložení dalších knih. Byl bych za to opravdu rád.... celý text

Místo pro každého: Léto komisaře Ricciardiho 2018, Maurizio de Giovanni

Třetí pokračování, pro mě již, oblíbeného komisaře Riccardiho, kterého jsem se rozhodl dát na jeden zátah. A vyplatilo se. Místo pro každého je dalším případem, který rozhodně stojí za pozornost. Tenkrát tu totiž komisař Ricciardi a jeho parťák praporčík Maione řeší případ smrti šlechtičny z váženého neapolského rodu. Jenže ne všechno je tak vznešené, jak se tváří a za smrtí se skrývá temnota, která se vláčí rodem napříč lety. Na této detektivce, a ostatně i na těch předchozích, je pěkné to, že autor vypráví příběh různých postav. Někdy záměrně, někdy jen pro podpoření atmosféry. Postupem času ale máte pocit, že šlechtičnu zavraždil snad každý v okolí. Každý měl minimálně důvod. Postupem času se tak rozplétají důvody, názory, pocity a emoce a vyústění nakonec není takové, jak se na první, druhý a ani třetí pohled zdá. Pravda, zde to vyšetřování bylo trošičku plitké. Závěr to ale všechno vynahradil. Když už totiž máte pocit, že je hotovo, tak Vás semele poslední kapitola a je vymalováno. Moc povedená záležitost. Série Komisaře Ricciardiho je super a začínám si skoro říkat, jaká je škoda, že o něm více lidí neví, a že nedošlo k dalším překladům. Kór, když těch dílů je daleko více než jen ty čtyři přeložené a nakladatelstvím Epochou vydané.... celý text

Prokletí: Jaro komisaře Ricciardiho 2017, Maurizio de Giovanni

Vzhledem k tomu, že mi doma leží všechny čtyři díly této série, dlouho jsem po přečtení prvního dílu neváhal a rázem se do druhého pustil. No a vůbec jsem neprohloupil. Komisař Ricciardi a jeho parťák Maione jsou skvělá dvojka. Mají svoje problémy, stinné i silné stránky a Vás to prostě baví číst, protože je to napsané tak emotivně, jak kdyby to bylo ze života. To, že komisař Ricciardi vidí mrtvé lidi a cítí jejich poslední emoce, jsem zmiňoval již v prvním díle. Opět se ale opakuje to, že díky této jeho schopnosti kniha nabízí sérii neotřelých momentek, které vůbec nesouvisí s dějem, ale čtenáře dokážou emotivně ohlodat až na kost. Opět se potvrzuje, že Maurizio de Giovanni, coby rodilý Neapolan, má naprosto dokonale přečtenou dobu 30. let minulého století a stejně tak i skladbu lidí, která v té době žila. A to jak v bohatých čtvrtích, tak především v těch chudinských, ze kterých často pramení ty nejsilnější emoce. Tedy smutek a zoufalství, které prostupuje i dějem tohoto námětu. Námět se totiž točí kolem stařenky, která v jedné takové chudinské čtvrti žila. Chudá ale úplně nebyla, protože ji mnoho lidí buď nemělo rádo a nebo ji znalo jako lichváře nebo kartářku. V obou případech jí ale její život způsobil smrt a tak přichází na řadu komisař Ricciardo, jeho parťák a rozjíždí perfektní pátračku. Vyšetřovačka se nezvykle promítá s popisem života dané doby v Neapoli, s popisem toho, jak lidi v tehdejší době žili. Je to nezvyklé čtení, ale v kontextu vyšetřování hodně působivé. Hodně mě nadchnul například nápad se zápisníkem. Díky němu jsem byl hodně zvědavý na rozhovory s konkrétními osobami, které autor navíc ještě poměrně věrohodně popsal. Druhý díl této série mě jednoznačně nezklamal. I proto jsem neváhal a rovnou se pustil do dílu třetího, který se odehrává v létě. A kdy jinde číst takovou knihu než v létě, dokud je ještě ve vzduchu cítit teplý voňavý odér z čerstvě rozkvetlých ibišků a oleandrů.... celý text

Bolest: Zima komisaře Ricciardiho 2016, Maurizio de Giovanni

Ke Komisařovi Ricciardimu jsem se dostal náhodou. Přes časopis Pevnost. Jak taky u mě jinak. Detektivku s letmým nadpřirozenem ale nelze nechat jen tak ladem a tak jsem se do ní okamžitě pustil. Přečteno jsem měl vysloveně za pár dnů. Vzorová detektivka, dobová, velice pěkně popisující atmosféru Neapole 30. let 20. století. Sympatické navíc je, že je ozvláštněna vyšetřovatelem, který vidí mrtvé lidi zabité násilnou smrtí na konkrétních místech, kde se vražda udála. Vidí je a cítí jejich emoce, což v mnohých ohledech vytváří hodně zajímavé momenty v knize. Příběh se točí kolem vraždy v národní opeře v Neapoli. Nejen, že je krásně popsána tehdejší nálada ve společnosti, ale ještě se dozvíte i o tom, jak moc Italové měli a mají operu rádi. Za mě musím říct, že se jednalo o velice zajímavou detektivku, která má podobný nápad jako příběhy pojišťováka Benedikta od Veroniky Fiedlerové. Když se ale libivého nápadu autor chopí s citem a přidá něco navíc, nemůže čtenář být zklamán.... celý text

Icehenge 2015, Kim Stanley Robinson

Už jsem si zvykl, že v sérii Mistrovských děl Science fiction jsou knihy dobré, ale i ty špatné. U žádné jsem ale nevnímal, že by se jednalo o ztrátu času, protože každá nějakým způsobem reaguje na určitý žánr nebo zrcadlí určité sci-fi období. Icehenge je třeba vzorový příklad technického hard sci-fi z budoucnosti odehrávající se v naší sluneční soustavě, což určitě není na škodu. Odehrávat se jinde, asi by vůbec nebyla napsána tak, jako tato kniha. Tedy domněle velice realisticky. Autor tu totiž ve třech jednotlivých příbězích obšírně vypráví, jak se lidstvo vyvinulo. Zamýšlí se nad samotnou podstatou existence lidstva, kolonizaci Marsu a tak nějak mimo se zaměřuje na tajemný úkaz na Plutu, který by vlastně měl být centrem celé knihy. Byť to je s knihou trošku složitější. Celé tři povídky jsou psány hodně podobně, ale zároveň jsou dost odlišné. Odlišné jsou především z toho důvodu, že každá se točí kolem jiné postavy a holt některá postava je zajímavější a některá záměrně zajímavá daleko méně. Patřím tedy do zástupu lidí, ostatně jako zde, kteří si stojí za tím, že první příběh Vám představí dění v budoucnosti a končí tak jako do prázdna. Druhý se pak točí kolem historika, se kterým je trošku nuda a zlomí se to až na samotném konci. Třetí děj, u kterého čekáte nějaké rozuzlení, pak ale vlastně ani nijak nepřekvapí. Snad jen řadou technických vysvětlivek, které jak kdyby psal Erich Von Däniken, ale ze závěru jsem byl spíš zmaten. I tak se jedná o zajímavé knižní dílo. O kousek, který pokládá složité otázky o lidstvu a snaží se je čtenářovi předávat beletristickou formou, která by měla být zábavná. Zábavná ale úplně není. Především proto, že si k nikomu nevytvoříte kloudný vztah…a vlastně ani nechcete. Nicméně pro ten nápad si pozornost určitě zaslouží.... celý text

Nasterea 2021, Petra Stehlíková

U pokračování oblíbené série Naslouchač jsem nepředpokládal, že šlápnu vedle. Nasterea začala přesně tam, kde jsem chtěl, aby druhý díl neskončil. Tudíž byla otázka času, než se do knihy pustím. No a jelikož Nasterea v té době již existovala, moc jsem neváhal a po pár měsících se do ní s chutí pustil. No a co Vám budu povídat. Čtení je to opět úchvatné. Děj se vyvíjí, svět se čtenářovi dál otvírá (i když pravda, spíše se do sebe zavírá) a Ilan opět skrývá řadu tajemství napříč všemi kolem sebe, že čtenář má prostě nutkavý pocit číst dál a dál, dokud knihu obratem nepřečte. To prostě nejde jinak. Na rozdíl od předchozích dílů jsem ale ubral jednu hvězdičku z hodnocení. Dlouho jsem nad tím zamýšlel a i když je po technické stránce vše stejné, měl jsem trošku problém s tím, jak se děj odvíjí. Místy mi sklářský svět přišel lehce složitý, komplikovaný. Čím víc o něm čtu, tím víc se v něm ztrácím. Potřeboval bych nějakou mapu a popis všech postav, abych se v tom zorientoval a nemusel nad tím neustále přemýšlet. K tomu některé postavy tu jsou úplně navíc, na rozdíl od předchozích dílů. Třeba Kapitán, který se do sebe v této knize tak strašně uzavře a přitom v předchozích dílech s ním Ilan měla nejzajímavější diskuze. Pořád se ale jedná o nadprůměrné dílo a povím Vám, že konec tu opět skončil tak, že už teď sním o dni, kdy autorce nakladatelství Host vydá již čtvrtý díl. Myslím si, že když už nic jiného, tak právě toto je důkaz toho, že tato série jednou u mě v srdci zůstane zakořeněná hodně hluboko a hodně v úctě.... celý text

Taxidermistova milenka 2022, Polly Hall

Název a obal knihy nabádá k zamyšlení, zdali je Taxidermistova milenka pro každého nebo spíš pro dámský kolektiv. Nicméně vzhledem k nadšení z nakladatelství jsem se knihy nezalekl a s chutí se do ní pustil.. Okamžitě mě zaujal styl, jakým je vyprávěná. Hlavní postava celý děj totiž vypráví formou takového deníku, do kterého vkládá i přímou řeč, a kterou rozděluje jednotlivými měsíci. Celý děj se tak vlastně odehrává v průběhu jednoho roku a kromě toho je celý psaný takovým zvláštním lyrickým způsobem. Určitě je záhodno knihu číst pomalu, v poklidu, zamýšlet se nad dějem. Ale i na první pohled běžné dění, které ve skutečnosti úplně tak běžné není, vytvoří víc otázek, než odpovědí. Dlouho jsem se zamýšlel nad tím, kde je u této knihy hranice mezi romancí a fantastickým světem. Hned na začátku se mi třeba kniha nečetla vůbec dobře. Třeba i proto, že mám zvířata obecně rád, ale zde jsou taxidermistou vědomě upravovány do takových kreací, které bych si nedovedl ani představit. A k tomu se tu hodně mluví o zvířecí smrti. Postupem času jsem ale pochopil, že autorka má zvířata v úctě, jen s tím příběhem zachází do krajností, které ne každému mohou sednout. Děj je přitom hodně lehkovážný a plyne tak poklidně, jak plyne samotný čas. Trošku mi ale v knize chyběla jistá podstata děje. Jak jsem se ale schyloval k závěru, který mi štosoval myšlenky do kupičky, tak jsem se dostával do fáze, že Taxidermistova milenka je vlastně hodně divná a neurčitá kniha. Tak mi to nakonec zůstalo i po přečtení.... celý text

Rytíř 2022, Miroslav Pech

U této knihy jsem se po dlouhé době dostal do fáze, že když jsem o ní četl, okamžitě jsem jí chtěl číst. Míra Pech je jeden z důvodů a námět je druhý z důvodů. Pak už jsem čekal na to, až mě Zásilkovna upozorní, že v boxu mám balíček a ráno jsem málem nedospal. O víkendu jsem se v šest vzbudil, sedl na pergolu a četl a četl…až knihu dopoledne dočetl. Takovou moc na mě knihy Míry Pecha mají. A Rytíř nebyl výjimkou. Skvělý příběh, fantastická ryzí hororová atmosféra a průběh, který je poměrně jednoznačný, ale do přečtení se modlíte k tomu, aby to tak nějak dopadlo a Vám nemuselo být vysloveně smutno. Jediný bod, který bych možná vypíchnul je to, že děj tu plyne možná až moc pohodově. Hlavní postava, ve které je skrytý mozek dítěte, má kolem sebe řadu lidí, kteří se chovají hodně nelogicky a jednoduše, ale pro logiku příběhu, pravda, nezbytně. Celkově vzato je ale tato kniha s nápadem, bravurním náhledem dítěte na dospělé záležitosti a s akcí a napětím, které Vás nenechají vydechnout do poslední věty. Za mě tedy jednoznačně spokojenost. Nic složitého, ale naopak tak chytlavého, že s každou další stránkou máte doslova radost z dobře stráveného času během pošmourného víkendu.... celý text

Pašazád 2009, Jon Courtenay Grimwood

Autor si rád hraje s minulostí, vytváří alternativní reality a rozvíjí jejich děj do budoucnosti, ve kterých se odehrávají příběhy jeho knih. Bylo to tak v NeoAddix a je to tak i v této knize s názvem Pašazád. Pravda, Pašazád se mi četl o chlup líp. Možná proto, že děj nebyl tak úplně matoucí. Navíc se mi i líbilo to, že kniha si jistými momenty hraje na detektivku, což mi cizí určitě nebylo. Problém ale je, že knihu čtete jako detektivku z alternativní budoucnosti a místy je Vám úplně jedno, co se v knize děje. Jak kdyby se zajímavý děj střídal se zbytečnostmi, které Vás nejenom nebaví, ale ještě Vás otravují. U této knihy se mi nakonec potvrdilo, že i když Pašazád přeložil někdo jiný než NeoAddix, nemá to na výsledný dojem žádný vliv. Jak Pašazád tak NeoAddix jsou vysloveně špatné knihy.... celý text

NeoAddix 2007, Jon Courtenay Grimwood

Kyberpunk je pojem, který mě v počítačových hrách nebo ve filmech hodně láká, ale v knižní podobě jsem ještě nenarazil na kousek, který by mě vysloveně nadchnul. Na každém něco je a u této knihy to bohužel není jinak. Děj je trošku jiný, než co píše popis knihy. Představíte si upíry a ono to je o upírech jenom okrajově. Představíte si kyberpunk a ono je to všechno, jen ne technologický thriller z budoucnosti plný technologických udělátek a perfektní noir atmosféry. Během čtení byla kniha neskutečně zmatená. Nevíte, kde je realita a kde fikce. Jednou se pročtete dějem k něčemu, aby Vás to další kapitolou okamžitě zmátlo. Také mě tu překvapila poměrně velká brutalita, která ale působí spíš na efekt, než aby dávala nějakou logiku. Hodně jsem nad knihou přemýšlel a ve výsledku jsem nenašel moc důvod, proč se k ní vůbec vracet. Přiznám se, že jsem přemýšlel, zdali je vina v knize a nebo v samotném překladu knihy. Po přečtení druhého autorova díla – Pašazád – jsem nakonec usoudil, že to ale překladem určitě nebude.... celý text

Hranice impéria 2019, Jan Kotouč

Jan Kotouč je pro mě spisovatel, o kterém již nějakou dobu vím, ale chtělo to moment, kdy se konečně i do nějaké jeho knihy pustím. Ten moment nakonec nadešel a já tak měl tu čest otevřít první stránky Hranice impéria... ...a bylo to dobré. Výborné, čtivé military sci-fi, které si bere to nejlepší z filmových Hvězdných válek a herní série Mass Effect. No a k tomu samozřejmě přidává velký kus sebe. Neotřelé prostředí galaxií, národů, planet, politiky, vesmírných technologií. No prostě všeho, co si pod pojmem military sci-fi z o stovky let starší doby představíte a co si jeden autor dokáže vysnít. Pravda, po přečtení jsem hodně dumal, jestli dát čtyři nebo pět hvězd. Pro dokonalost mi asi vadilo, že je tu opravdu dost postav, u kterých jsem měl co dělat, abych se vyznal. Nějaký strom hodností na vesmírné lodi někde označený v přílohách by asi vůbec nebyl na škodu. Asi bych se k němu rád a často vracel. Stejně tak i hlavní postavy na mě působily mírně povrchně. Hlavní hrdina je prostě hrdina se vším všudy, jeho parťačka je zase pro změnu sexy kost k zulíbání, co taky jiného, že? Pravda, občas v jednoduchosti je krása a zde to vlastně docela i sedlo. Také tu nebylo akce natolik, abych mohl říct, stejně jako třeba u Fabiánových knih, že jsem se tu nestihl ani pořádně nadechnout. Celé to tu na pomezí necelých 400 stran bylo naopak poměrně v klidu. Jen závěr byl řádně epický a okamžitě mě nalákal na další díl série Centrálního impéria. Závěr opravdu jak kdyby si autor šetřil celou tu dobu, aby to na čtenáře vytasil a totálně ho sejmul. Jo, Jan Kotouč si s tím světem budoucnosti zde parádně vyhrál. Jen co je pravda. Bylo vidět, že hraje vabank. Buď zajde za hranice představivosti, přidá tomu kus navíc a bude to super. A nebo se to nepovede. Stejně tak jako když celý děj přirovnává k pokeru, k situacím v něm, ke kterým se právě ten vesmírný děj neskutečně hodí. No a ta all-in strategie mu zde vyšla na výbornou. Doufám, že se nějak dostanu ke knižnímu druhému dílu, protože tenhle příběh bych nechtěl mít neuzavřený. Jen tedy škoda, že v nejbližší době dotisk v plánu není.... celý text

Byli jsme dva 1972, Viktor Pavlovič Kin (p)

Propaganda v nákladu osm tisíc kusů. Co víc k tomu dodat? Kór v dnešní době nedostatku papíru... Normálně mám z edice Omnia radost. Jen tedy po posledních dvou knihách mám pocit, že aby vydali nějaké opravdu jedinečné tituly, museli na oplátku vydat i pár ryzích propagand, aby vyrovnali čakry a straníci byli spokojení. Tohle totiž směřovalo k odpadu a nedošlo to až tam jenom proto, že když už nic jiného, tak má kniha vypovídající hodnotu o tom, co se v tehdejším Sovětském svazu v padesátých letech psalo. A navíc to působí i poměrně dost čtivě. Všechno ostatní je ale čiré zlo. Dva hoši od bobří řeky, ctnost tehdejšího režimu, rajzují po širých pláních tehdejšího velkostatkáře Stalina. Tu pomůžou babičce, tam vyřeší problém s uhlím. No, radost na ně pohledět. Fakt.... celý text

Případ ztraceného hledače 2018, Ludmila Müllerová

Co si máte myslet o knize, kterou když držíte v ruce, působí na Vás moc hezkým a pracným dojmem, ale zdejší hodnocení mluví o opaku? Případ ztraceného hledače je krásně nazdobené kniha. Ostatně jak bývá u Strak zvykem. První stránky navíc působí poměrně svěžím dojmem. Takovým neotřelým, nápaditým, a tak čtete dál. Postupem času jsem si ale všímal, že autorka ač ví, co chtěla napsat, do knihy předala tak moc různorodých nápadů, až z toho ve výsledku udělala trošku galimatyáš. Průvodní vyprávění v současnosti je trošičku ženského charakteru. Ještě aby ne, když jsou hlavními hrdinkami ženy. K tomu je děj nápaditě popsán deníkovou popřípadě dopisovou formou. Prostě jako když si dvě ženy s radostí sobě vlastní dopisují. To by ale ještě úplně nevadilo. Nápad to totiž není vůbec špatný a místy jsem se dokázal příjemně začíst. Na druhou stranu, byly tu i místa, kdy jsem si stránku za stránkou říkal, že jsem se vlastně nic navíc nedozvěděl. Pak k tomu ještě přičtěte mezi kapitolami vyprávění legendy hledače, která jak kdyby do knihy vůbec nepatřila a tříští dost příběh a máte o diskutabilní titul zaděláno. Případ ztraceného hledače ve výsledku není špatné fantasy. Jen bych řekl, že toho chce sdělit více, než jedna kniha může nabídnout. Po obrazové stránce je ale kniha nádherně zpracovaná a byla by obrovská škoda jí odsoudit jen proto, že zde má tak nízké hodnocení. Nezaslouží si jej.... celý text

Cesta na jedno století 1972, Ariadna Grigorjevna Gromova

Dvě vědeckofantastické novely z tehdejšího Sovětského svazu. Pravda, obal nabízel zajímavé myšlenky, což mě vlastně i nalákalo ke čtení. Nicméně opak byl ve výsledku pravdou. První novela - Cesta na jedno století - je vlastně tou hlavní v této knize. Nemohl jsem se ale zbavit dojmu z toho, že do ní autor předal poselství tehdejšího Sovětského svazu. Se vším všudy. Tohle nebyla mírná propaganda a rozčilovalo mě to každou další stranou. Druhá novela - Světlý kruh - pak byla totálně o prdu. Ta nebyla snad ani dobře napsaná, abych ji dokázal v klidu přečíst celou. Po přečtení této knihy jsem přemýšlel, co s ní udělat, aby se k ní nikdo už nikdy nedostal. Minimálně pro to sovětské smýšlení a pro pocit, že to tady někdo v 70. letech přeložil do češtiny. Ostuda sci-fi.... celý text

Hotel Bilderberg 1982, Bernt Engelmann

Na této knize je zatraceně znát, že jejím autorem byl novinář. Na svých útlých 150 stran totiž nacpal až nepřeberné množství informací o tehdejších miliardářích západu. Je ale otázka, jestli to takovým způsobem je nejenom efektivní, ale i zajímavý zdroj informací. Hlavní roli tu totiž hraje jedna taková stará bába aristokratka. Co ví, to poví a co neví, to si vymyslí. Na to ostatně upozorňuje i doslov v knize, který upozorňuje na to, že ne vše, co je v knize psáno, musí nutně být pravda. Nicméně předpokládejme, že tomu tak ve většině je. Tak, jak je ale kniha psána, mě vůbec neudivuje, že tehdejšímu čtenářovi mohla připomínat propagandu. Západ tu dostává vidlicový útok z boku a dává tak najevo, že není o moc lepší, než tehdejší východ. Dnes nicméně už také víme, že nejen socialismem je člověk živ, ale i kapitalismus kde kdo umí dobře podojit. Takže jsem knížku ve výsledku četl víceméně se zájmem. I když mě ten námět ukecané staré šlechtičny spíš otravoval, nežli přišel zajímavý.... celý text

Více než lidé 2016, Henry Kuttner

Kniha, která je rozdělená na dvě, v podstatě, novely. K tomu jedna od sebe zároveň neopisuje, ale u obou si uvědomíte, že myšlenky, které tu Henry Kuttner předává jsou zatraceně zastaralé. A dneska už docela i nefungující. První část - Mutanti - mě vysloveně nebavila. Taková otřepaná tématika, ze které navíc cítíte, že je psaná po druhé světové válce. Čerpá z ní inspiraci, zachází za hranice, co by se mohlo stát, kdyby se z druhé světové stála atomová válka a zároveň využívá aktuální nenávist k tehdy prohrané velmoci - k Němcům. Druhá část - Hobgeni - už byla o chlup zábavnější a i čtivější. Vlastně byla i důvodem, že jsem knihu neodložil hned. Taková vzorová padesátá léta u mutantů, se kterými je místy docela i sranda. Obecně vzato dílo science fiction, které do žánru jistě patří, ale dalo by se polemizovat o tom, zdali je i mistrovské, jak uvádí nápis edice, kde tato kniha vyšla. Tenkrát možná zajímavé, ale dnes už ani ne k pousmání.... celý text

První planeta smrti 2012, Harry Harrison

Dneska by První planeta smrti byla nejočekávanějším filmovým blockbusterem léta. Atraktivní sci-fi téma, poměrně jednoduché na pochopení, hrdina z masa a kosti plný břitkého humoru. No, co víc si můžete přát? Mám hodně rád sci-fi, které si vůbec na nic nehraje. Prostě ukáže nějakou tu planetu předaleké galaxie, vhodí do ní nějakého hlavního hrdinu a pak děj se vůle boží. Harry Harrison věděl, jak zaujmout. Přišel s dobrým nápadem, hrdinou, který jak kdyby z ksichtu vypadl Starlordovi ze Strážců galaxie a smíchal to se dvěma stránkami čtivého čtiva, které Vás nenechá vydechnout, dokud neotočíte poslední stránku. Za mě palec rozhodně nahoru. Troška od všeho, včetně pár technických vychytávek, a máte o knižní blockbuster zaděláno. Zajímalo by mě, co to s lidmi dělalo v šedesátých letech, pač i dneska to působí neskutečně svěže a zábavně.... celý text

Měsíční prach 2015, Arthur Charles Clarke

Mé první setkání s Arthurem C. Clarkem a musím se přiznat, že jsem si nemohl přát lepší seznámení než s knihou Měsíční prach. Jedná se totiž o úžasné výpravné sci-fi, které ač vládne technickými vychytávkami, pořád je ve své podstatě jednoduše vyprávěn, čímž odkazuje na autorův dar vesmírné složitosti čtenářovi předat nenucenou a naprosto přirozenou formou. A to se navíc bavíme o příběhu, který ve své době předběhl dobu. Jádrem příběhu je totiž cestování na Měsíc, a to prosím v době, kdy se o výpravě na Měsíc stále zatím ještě mluvilo. K tomu zde autor přidal problém, který, ač teoreticky, popsal vysloveně bravurně. No a aby toho nebylo málo, těžce tu hledáte momenty, které by Vás utvrdily v tom, že kniha je z roku 1961. Je zvláštní, že i po šedesáti letech působí pořád tak aktuálně. Pro plný počet hvězd bych pak potřeboval důslednější vztah s postavami, které se v knize objeví. Těch navíc není úplně málo a tak jsou tu emoce vykresleny spíše povrchně. Nicméně, co naplat, pořád se jedná o jeden z nejprodávanějších autorových románů a já teď již po přečtení vím proč.... celý text

Rozpoznání vzorů 2011, William Gibson

Po kyberpunkové Idoru jsem pokračoval s knihami Williama Gibsona a zkusil jeho, pro změnu, nejméně fantastický román s názvem Rozpoznání vzorů. Nedokážu ale určit, jestli to byl lepší zážitek nebo horší zážitek, než právě předchozí mnou čtená kniha. Určitě to byl jiný zážitek. Nicméně mě to ale utvrdilo v tom, že způsob, jakým autor píše, není nic, co bych dlouhodobě rád vyhledával. Jedná se totiž o jedny z těch technologicky náročnějších knih. Přitom námět vlastně ani není kdovíjak složitý. Naopak. Horší je to s tím, jak je vyprávěn. Nejednou jsem totiž otevíral slovník cizích slov a snažil jsem se dovtípit, co je tím nebo oním slovem vlastně myšleno. Profylaxe, sémiotický, folikulární nebo blazeovaný nejsou úplně pojmy, které bych slyšel v běžné mluvě. No a když k tomu připočtete i množství názvů, jmen a označení, které autor rád používá, když něco popisuje, tak pak stačí opravdu málo, abyste se během čtení v příběhu totálně ztratili. Neříkám ale, že je to špatně. Jen, že pro mě je to těžce stravitelné, až nestravitelné. Někdo to ale může vyhledávat, uznávám. Já to ale nejsem a budu hodně přemýšlet, kdy opět nějakou knihu od autora zkusím.... celý text

Idoru 2010, William Gibson

Pojem cyberpunk mi za ty léta již není cizí. Vlastně, když se nad tím zamyslím, tak mi nebyl cizí ani v době dětství, kdy jsem žral třeba takový Total Recall. Pravda, otázka, jestli to bylo kvůli příběhu nebo kvůli Arnoldovi, na což radši nebudu ani odpovídat. Nicméně pojem vytvořený Williamem Gibsonem jsem znal. Na rozdíl od samotného strůjce tohoto světa, ke kterému se dostávám až nyní - s knihou Idoru. Pročítáním názorů na autora, popřípadě recenzí na kdejaké jeho příběhy jsem usoudil, že neexistuje kniha, která by mě snadněji do světa kyberpunku vpravila. Zkusil jsem tedy Idoru pro svůj na první pohled jednoznačný příběh. Během čtení jsem ale měl dost problémy. A to i přesto, že jsem nejspíš pochopil, co tím příběhem autor chtěl říct, ale měl jsem co dělat, abych pochopil, jak se to snaží napsat. Neskutečně zmatený děj, mnohdy celá řada odborných a cizojazyčných slov. Sem tam pojem, který v dnešní době působí trošku už úsměvně, ale chápu, že v roce 1996 tomu tak nebylo. Nakonec jsem se přes knihu prokousal. Přes knihu, která neměla ani kloudné napětí, ani akci a spíš těžila ze samotného nápadu jako takového. Z toho, jak nás virtuální technologie mohou pohltit, a co všechno s našimi emocemi mohou provést. Myšlenka je to bezesporu zajímavá, ale to je asi tak všechno. Pro úctu k autorovi nakonec hodnotím třemi hvězdami, ale spíš je to 2,5.... celý text