Matematicka
přečtené 573
Norkový kožich za hrst vloček: aneb šest hodin ve vlaku
2018,
Inna Rottová - Mirovská
Jak tohle mohli obyvatelé Leningradu přežít a prožít? O tom vypráví Inna Rottová ve svých jedenácti povídkách. Nejde o deníkový záznam z této doby (těch bude asi taky dost, i když já jsem dosud žádný nečetla), ale o soubor povídek literárně zpracovaných a propojených postavou Julie. Autorka v nich ale určitě vychází ze zkušeností svých i dalších lidí, se kterými se setkala, či o jejich příbězích slyšela. Sama blokádu prožila jako malá holčička. Události z blokády Leningradu jsou tak hrůzné, že se čtenář může ptát, jestli vůbec má sílu o nich číst. Tváří v tvář smrti, přítomné v Leningradu za blokády a přítomné samozřejmě i v této knize, si člověk uvědomuje, co má vlastně v životě cenu a jak i zdánlivě drobná pomoc blízkému člověku mu může zachránit život, nebo taky může stát život toho, kdo už pomáhá z posledních sil. I přesto, že smrt číhala doslova na každém kroku, dokázali si mnozí v Leningradu udržet kulturu a hodnoty, pro které jim stálo za to žít a bojovat o přežití. Na „malých“ příbězích běžných Leningraďanů je vidět, jak moc vlastně mohou „velké dějiny“ zasáhnout do života obyčejného člověka. Kniha vyšla poprvé pod názvem Šest hodin ve vlaku v roce 1984 a pod tímto názvem se dočkala dalších dvou vydání. V roce 2018 ji pod názvem Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku vydalo nakladatelství Bondy. Škoda jen, že za tu dobu někdo nevěnoval péči jazykové stránce knihy. Rušivé chyby v interpunkci a především v diakritice mohly být odstraněny a kniha by se lépe četla. Povídky (zvláště prvních deset) jsou napsány tak poutavě, že by si takovou péči určitě zasloužily. Při blokádě byl nedostatek úplně všeho: nejen jídla, ale také tepla a pitné vody. Mnohé věci, které běžně vídáme kolem sebe, nebyly samozřejmostí. Když Julie po blokádě videí téct vodu z fontány „jen tak, pro okrasu“, je to pro ni něco, v co už nikdy nedoufala, že uvidí: „Tak to je ona,“ ukázal ředitel. Dívka se na podstavci nakláněla nad rozbitým džbánem. Tekla z něho opravdová čistá voda. Jen tak pro okrasu. „To víte, není to žádné umělecké veledílo,“ vykládal dál. A znělo to, jako by se omlouval. „Jenže si ji tady v závodě oblíbili.“ Pozorně jsem si ji prohlížela. A tu jsem uviděla to, co jsem hledala. „Hlavu má předválečnou!“ Celá šťastná jsem ukazovala na skoro neviditelnou rýhu na krásném dlouhém štíhlém krku. Chtěla jsem se podívat, jestli pořád ještě pláče. Ale nešlo to. Bránily mi v tom růže. Byly to zvláštní růže. Vypěstovali je v Leningradu po válce. Měly obrovské květy a odolávaly nejprudším mrazům. Na záhonu větším, než jaký byl tehdy ten náš za blokády, kvetly růže žlutě, bíle a rudě kolem pískovcové dívky se džbánem. Jako pomník Sašovi, který se chtěl stát zahradníkem, ale zahynul, když mu bylo patnáct let.... celý text
Ptám se, tedy jsem
2011,
Petr Pithart
Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano. V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika. Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká: "Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou. Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí. Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali." Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku: "Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit. Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry. To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali." Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.... celý text
Ester - Skrytý Bůh a statečná židovská dívka
2017,
Petr Chalupa
V úvodní kapitole knihy se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu. V knize Ester se Mordochaj jako věrný žid dostává do konfliktu s totalitním státem. Statečné vystoupení proti člověku, který zneužívá svěřenou moc, je pro něj i celou jeho rodinu riskantní. V textu této knihy není nikde zmíněn Bůh, a to ani vlastním jménem, ani obecným označením „bůh“. Podrobný komentář knihy Ester vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat. Vybírám úryvek ze zamyšlení nad závěrečnou desátou kapitolou knihy Ester: "Krátká desátá kapitola potvrzuje hlavní charakteristiku celé knihy, a sice těsné propojení Mordechaje se svým národem. Zdá se, jako by se Ester pouze podílela na jeho odpovědnosti za Židy. Jeho mimořádné kvality mu umožnily působit na dvoře perského krále. Hlavní postava se vyznačuje obětavou službou národu, cítí se jeho odpovědným členem. Mordechajova židovská identita nevylučuje souběžnou identitu perskou. Žid Mordechaj je v postavení perského premiéra symbolem různých napětí, která vyplývala ze dvojí loajality. Je však také symbolem zdařilého udržení rovnováhy. Je živou ilustrací toho, že Židé v diaspoře mohou sloužit Bohu i králi."... celý text
Po strništi bos
2013,
Zdeněk Svěrák
Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem. Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat. Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá. "Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic. Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka."... celý text
Starý kraj
2016,
Dörte Hansen
Tuto knihu jsem si vybrala proto, že Dörte Hansenová bývá přirovnávána k české autorce Aleně Mornštajnové, kterou mám velice ráda. Zajímalo mě tedy, jak by takové psaní vypadalo v Německu. A v tomto ohledu mě kniha nezklamala. Velkým tématem knihy je spojení lidí s místem, kde žijí. Lidé utvářejí „Starý kraj“, ale „Starý kraj“ také utváří je. To, kde a jak lidé žijí, vypovídá mnoho o nich i o jejich životě. "Než dorazili do „prťavé vesničky“, o které Leon vyprávěl ostatním dětem ze třídy Broučků při rozlučkové snídani, nebe se zbarvilo doruda a slunce se ponořilo do Labe. Pomalu projížděli po hladké silnici okolo dokonale umeteného dvora Heinricha Lührse. Jeho předzahrádka se vzorově zrytými záhony, dokonale vydlážděnými cestičkami a čtvercovými trávníky byla přehledná jako vojenské cvičiště. Za dřevěným plotem stály vyrovnané růže, které na ochranu před mrazem pokryl jutovými pytli. Vypadaly jako vězni, kteří čekají na popravu." "Veřin statek nebyl za přerostlými, naježenými keři ptačího zobu skoro vidět. Bylo to tak lepší, pohled na něj nebyl nic pro oči místních. Pro Heinricha Lührse a všechny ostatní sedláky ze vsi tvořila symetrie a pořádek základní pilíře sebeúcty. Kdo svůj statek nechal zpustnout, sám byl zpustlý – anebo velmi svérázný člověk, jako Vera Eckhoffová." V čem je Dörte Hansenová snad ještě důraznější než Alena Mornštajnová, je kritika určité „povrchnosti“ života, a to jak ve městě (v knize konkrétně Hamburku), tak na vesnici v kraji Altes Land: "Napřesrok hodlal Hajo začít s patronstvím jabloní, Werner Harms to dělal už dlouho. Čtyřicet eur ročně, za to jim na strom přilepil cedulku se jménem, mohli svou jablůňku kdykoliv navštívit a v září si odvézt dvacet kilo jablek. „Vsaď se, že si pak ty jablka ještě pojmenují,“ řekla Britta, myslela si totiž, že si z ní Dirk dělá legraci, když jí o tom vyprávěl. Jako ovocný animátor si Hajo vedl znamenitě. Když měl náladu, promenádoval se v kavárně s akordeonem a vyhrával vlastenecké písně. A on, Dirk zum Felde, měl v Hajo Dürkoppovi spolehlivého zákazníka. V čem byl teda problém?"... celý text
V první linii: Armádní generál Petr Pavel
2019,
Vladimír Mertlík
Generál Petr Pavel je pro mě inspirativní českou osobností a chtěla jsem se o něm dozvědět víc. Kniha je ale dost nešťastně zpracovaná. Počáteční pasáže nejsou moc kvalitní a hlavně působí dojmem, že autor "jen tak halabala naházel na hromadu vše, co se mu podařilo nashromáždit o Petru Pavlovi". Tohoto dojmu jsem se zbavila až v druhé části knihy, kde už jsou podstatně zajímavější rozhovory přímo s Petrem Pavlem o jeho zkušenostech a jeho pohledu na svět. Ne každý ale asi bude mít tu trpělivost se k nim "prokousat" nesmírně nudnou první částí. Fotek by mi stačila maximálně čtvrtina a rozhodně by takováto kniha nemusela být kompletně na křídovém papíře, což ji neskutečně prodražuje. Díky tomu jsem ji četla až poté, co se uvolnila v knihovně. Takže na závěr doporučení: Kniha je vhodná pro ty, kterým přijde osobnost generála Petra Pavla zajímavá a kteří si v ní dokážou to zajímavé sami vybrat. A na závěr samotný Petr Pavel: "Na druhou stranu platí pravidlo: Mluv, když máš co říct! Vyjadřovat se za každou cenu, jen proto, aby člověk byl slyšen, je kontraproduktivní. Doba je naštěstí natolik dynamická a přináší denně tolik podnětů, že je neustále co říct."... celý text
Velká dětská Bible
2019,
Lene Mayer-Skumanz
Převyprávění biblických příběhů nemám moc ráda, ale tohle si mě nakonec získalo. Proč? Jednak je zajímavý už výběr převyprávěných textů. Kniha obsahuje dva zhruba stejně obsáhlé oddíly, Starý zákon a Nový zákon. Ve starozákonní části vedle známých biblických příběhů o stvoření, o potopě, o Abrahámovi, Mojžíšovi, Davidovi a podobně najdete i příběh o Balaamově oslici, texty o prorocích Amosovi a Jeremiášovi, nebo příběh Tobita a Tobiáše. Podobně i novozákonní část obsahuje některé texty, které byste ve většině „Biblí pro děti“ hledali marně. Další výhodou knihy je, že u většiny textů předchází převyprávění krátký úvod, který vysvětluje souvislosti a dobový kontext. Nebývá dlouhý a je dostatečně graficky oddělený, takže se můžete rozhodnout, jestli a jak ho při četbě využijete. Na závěr je u každého textu odkaz na původní biblický text, takže si lze vyhledat i původní text a případně srovnávat. Kromě toho na konci knihy najdeme rejstřík podle biblických citací (podle něj lze třeba snadno vyhledat v knize všechna vyprávění podle Markova evangelia), stručný přehled biblických dějin, doporučenou literaturu o Bibli a informace o autorkách. Na deskách knihy jsou pak vyobrazené jednoduché barevné mapy míst, na kterých se biblické příběhy většinou odehrávají. Knihu velice dobře doplňují poetické ilustrace Martiny Špinkové, které kromě dokreslení textu mohou inspirovat k zamyšlení děti i dospělé. Kniha tvoří krásný celek, který méně zkušeným čtenářům Bible (malým i velkým) může pootevřít dveře do tohoto bohatého světa.... celý text
Říkali mu Pistolník - Bohuslav Burian (1919-1960), vězeň, kněz a převaděč
2019,
František Kolouch
Životopis kněze, vězněného nacisty i komunisty, asi úplně nenaplnil očekávání, která jsem od něj měla po přečtení podtitulu „vězeň, kněz a převaděč“. Bohuslav Burian totiž od totalitních režimů nacismu a komunismu netrpěl bez svého vlastního přičinění a zcela nezaslouženě (jak to bylo například u faráře Josefa Toufara, který aktivně proti komunismu nic velkého nepodnikl), ale tyto režimy ho trestaly za jeho vlastní aktivitu – vždy velice odvážnou, někdy až zbrklou – a trest pak také dopadl na další lidi, kteří mu v jeho činnosti pomáhali. V tomto pohledu umožňuje osud kněze Bohuslava Buriana různé interpretace a myslím si, že to bude i důvodem, proč asi nikdy nebude oficiálně svatořečen, přestože zemřel v komunistickém vězení. Kniha Františka Koloucha nejednoznačnosti v životních osudech Bohuslava Buriana nezastírá a snaží se nám představit jeho životní příběh co možná nejpravdivěji. Jako mladý kněz – kaplan ve Slavonicích zorganizoval eucharistickou pouť k poutnímu místu za městem – ke kostelu Božího Těla, při které mimo jiné řekl: „Potom si dobře zapamatuj, milý křesťane, že jsi tím pravým vyznavačem, když dovedeš Boha vyznat a k němu se neochvějně hlásit, i když ti to přinese příkoří a posměch. „Jako mne pronásledovali, tak budou pronásledovat i vás. Po tom pozná svět, že jste moji učedníci.“ A to je tvé největší vyznamenání.“ Životopis kněze, který ve svém životě mnoho vytrpěl a mnoho lidí muselo také trpět kvůli němu a jeho činnosti, stojí podle mého názoru za přečtení a promýšlení – právě že nejde o žádný učebnicový příklad „hrdiny bez bázně a hany“.... celý text