Matty
přečtené 1331
Zmizelá
2013,
Gillian Flynn
Psychologický thriller, který mne bavil tím méně, čím více jeho šokujících thrillerových zvratů jsem znal. Nadšení z první části, věrohodně popisující z pohledů obou partnerů fázi zamilovanosti i následnou vztahovou krizi, tudíž ke konci kleslo k bodu mrazu, jakkoli jsem byl neustále zvědav, zda si autorka nešetří ten nejchytřejší dějový obrat na samý závěr. Bohužel nešetřila. V závěru už nejde o román psychologický, ale pouze psychopatický. Právě rozpor mezi uměřenosti první a přepálenosti dalších dvou částí je důvodem, proč mi kniha nesedla, jakkoli existuje řada filmů se srovnatelně nelogickým dějem, které obdivuji, protože jsou konzistentnější (z dávna Vertigo, z nedávna Vedlejší účinky). Pravdou však je, že Flynnová si půdu pro velká odhalení připravuje nejen rovnocenným duálním vyprávěním (které se ovšem později překlápí ve prospěch jednoho z vypravěčů, na jehož stranu se zřejmě postaví každý "normální" čtenář), ale i tematizací vztahové přetvářky, jež nás po většinu života nutí předstírat, že jsme lepšími lidmi. Připouštím, že chyba mohla být v mých očekáváních nuancovanější vztahové studie, vytvořených na základě první části knihy, která je ve výsledku především vtahujícím žánrovým čtivem do letadla. Nicméně univerzální poučení o lidské nátuře a přijímaných rolích, kterým je v manželství lepší se vyhnout (jde to ale vůbec?), si z knihy lze odnést nezávisle na maniakálním chování hrdinů. Můj celkový dojem z knihy je tak opatrně pozitivní a zřejmě si ji časem přečtu ještě jednou, abych mohl posoudit, jak důmyslně se všichni všechny snaží přechytračit (postavy sebe navzájem, autorka čtenáře) a nakolik adekvátní je pomsta jedné z postav na jiné (neboť po prvním přečtení skutečně nemám pocit, že by autorka byla feministkou, za niž se označuje).... celý text
Tartuská škola
1995,
Jan Bernard
Sborník trpí nedůsledným překladem a odbytou redakční prací, ale obsažené příspěvky o textu (s jedním typem jazykových prostředků) v textu (s jiným typem jazykových prostředků) jsou dnes, v době stále intertextovějších filmů, velmi užitečné. Ortodoxní vyznavači sémiotiky si pak jistě vychutnají také třeba Analýzu hlubinných struktur sémiotických systémů umění. Každý student filmovědy by si měl povinně přečíst minimálně doslov Tomáše Glance o přínosu Tartuské školy.... celý text
Volání rodu
2013,
Libuše Heczková
Volání rodu má vtipný název (vysvětlený v úvodu) i vtipnou obálku, ale jinak jde o vcelku vážný soubor textů z oblasti gender studies (ač nepochybuji, že nejednoho šovinistu rozesmějí už jen názvy jednotlivých studií). Ne všechny texty se vztahují k filmu a ne všechny jsou natolik objevné nebo nadčasové, aby si zasloužily být otištěny podruhé (jestli se nepletu, každý z příspěvků již někde vyšel dříve). K problematizaci neproblematického vnímání žen v české (vizuální) kultuře jde však o přínosnou knihu, třebaže si k ní zřejmě najdou cestu výhradně čtenáři již poučení, kteří ženy za pouhé krásné objekty (které by měly sedět doma a nemluvit mužům do práce) nepovažují.... celý text
Prokletí
2012,
Chuck Palahniuk
Palahniuka poznáte po pár odstavcích. Jeho styl se stal až příliš snadno identifikovatelným a také proto mi z jeho posledních knih nejvíce utkvěl v paměti podnětným způsobem iritující Pygmej, který kvůli zvláštnímu jazyku „neteče" tak plynule jako třeba zrovna Prokletí, román o tom, že také smrt může být dobrým podnětem k přehodnocení života. Možná za tím byl nějaký sofistikovanější záměr – kniha údajně kopíruje strukturu dívčích románů od Judy Blume, od které jsem nikdy nic nečetl a snad k tomu ani nebudu donucen – navenek jde ale o palahniukovskou rutinu. Nadužívání popkulturních odkazů, které nijak neovlivňují průběh děje (a Piano vážně není tak otravné jako Anglický pacient), sarkastické komentování moderní společnosti, s občas výstižnou paralelou mezi zábavním průmyslem a peklem, snaha provokovat za každou cenu, třeba i poněkud vyčerpaným Hitlerem (orální sex s uříznutou hlavou je natolik over-the-top, že ani znechutit nedokáže). Zápletka a veškeré popisné pasáže jsou v Prokletých víceméně nadbytečné, skoro otravné (stačilo by napsat, že se hrdinka octla v té nejklišovitější představě pekla, jakou do nás všemožná média hustí již pár století). Palahniuk se ani nesnaží maskovat, že primární je pro něj proud myšlenek spuštěný netradiční výchozí situací (přemoudřelost vět třináctileté hrdinky je nakonec tím nejméně nepravděpodobným prvkem knihy). Občas se opakuje, na čem je ovšem jeho styl založen, občas se uchýlí ke zjednodušením jako z děl, kterým se pošklebuje (proč z Madison, spíše jen vyprázdněného archetypu chytrého děcka dvou liberálních celebrit, v závěru za každou cenu dělat hrdinku?) a terče, do nichž se trefuje, jsou až příliš snadné. Prokletí se čtou jedním dechem, nenudí, některými příměry pobaví, ale po pár dnech vám ve vzpomínkách splynou s ostatními Palahniukovými knihami. Chtělo by to buď přitvrdit, jde-li to ještě vůbec, nebo hodně ubrat.... celý text
Zápisky z blázince
2008,
Miroslav Macháček
Necenzurované zápisky Miroslava Macháčka by časově mohly navazovat na Deník Pavla Juráčka, oproti němu ale nevynikají stejnou stylistickou obratností, ani obsahovou zahuštěností. Zápisky Macháčkovi očividně sloužily více k autoterapii než k reflektování tehdejších poměrů (více tepe do svých spolupacientů a divadelních kolegů než do režimu, vnější svět zůstává vesměs mimo oblast jeho zájmu), proto lze mít pochyby ohledně odůvodněnosti takovéhoto nakladatelského počinu. Ubíjející opakování týchž činností z knihy nedělá strhující čtení, zato dokáže alespoň částečně navodit pocity inteligentního, reflexe velmi schopného, nicméně psychicky dosti rozhozeného člověka.... celý text
Gustav Machatý - Touha dělat film
2011,
Jiří Horníček
Nebulvárně pojatá publikace o životě a díle jedné z nejvýraznějších osobností československého němého filmu prozrazuje autorův hlubší zájem o zkoumanou problematiku. Probírané nejsou zdaleka jenom Machatého filmy. Pozornost je věnována podmínkám, v nichž, mnohdy s obtížemi, vznikaly, díky čemuž se čtenářovi dostává základního, nicméně velmi poučeného přehledu o počátcích československé kinematografie. Povrchní není ani přiblížení jiných filmových průmyslů, v nichž se Machatý své ambiciózní projekty snažil realizovat (Itálie, Německo, USA). Autor přitom neodbíhá od titulního aktéra publikace jen aby ukázal, kolik toho ví. Každá odbočka nakonec vede zpět k režisérovi Erotikonu a Extase. Erudice, citlivá práce s prameny (je z nich čerpáno vydatně, ale ne tak, aby se text změnil v hromadění faktografických údajů), střídmé dávkování životopisných informací (které si můžeme lehko dohledat jinde). Samotného mne překvapilo, s jakou chutí jsem knihu mapující mi nepříliš blízké období tuzemské kinematografie přečetl. Podíl na tom jistě měl i optimální rozsah (bez příloh 224 stran textu, prokládaného kvalitními fotografiemi). Netěší mne pouze vědomí, o jak vzácný počin v rámci české filmovědné literatury stále jde.... celý text
David Lynch: Temné stránky duše
1995,
Robert Fischer
Monografie o nejméně vyzpytatelném z amerických režisérů, kteří jsou známí širšímu publiku, nabízí obstojný úvod do Lynche. Pro ty, kdo Lynchovo univerzum znají lépe než babiččinu zahrádku, nepůjde o moc obohacující čtení. Pro nás, kdo se z oním sympatickým bělovlasým psychopatem zatím z různých důvodů moc nekamarádíme, je kniha vstupenkou do pozoruhodného světa. Zatoužíte-li sestoupit do nižších pater, budou vám více než hlavní Fischerův text nápomocny nově napsané kapitoly Kamila Fily, jehož interpretace jsou ucelenější a který zbytečně neplýtvá písmenky na popis děje. Také Filovy příspěvky se bohužel (avšak vcelku pochopitelně) drží konceptu předchozích stránek, tzn. jeden film za druhým. Autorská osobnost Lynchova typu přitom vybízí ke komplexnějšímu pohledu na jeho dílo jako celek. K analýze opakujících se motivů a postupně rozvíjených témat, spíše než k chronologicko-biografickému přístupu. Je škoda, že Fila nenapsal celou knihu, jejíž dvě třetiny ve stávající podobě v zásadě jenom shrnují informace, které byste po pár desítkách minut googlení našli na internetu.... celý text