Matty
přečtené 1330
Futurista: Život a filmy Jamese Camerona
2012,
Rebecca Keegan
Životopis, který se nachází o level výš než většina u nás vydávaných režisérských a (zejména) hereckých publikací tohoto typu. Mimo jiné díky zvýšenému zájmu autorky o technickou stránku věci. Popisy postupů, jimiž Cameron dosáhnul realizace svých smělých představ, jsou na knihu, jež má být primárně o člověku, ne o technice, možná zbytečně detailní, ale zároveň velmi poučné (zejména pro čtenáře, který si informace o konkrétních postupech jinak nevyhledává a bonusové filmy o filmech nesleduje). Oceňuji také střízlivý postoj vůči hlavnímu objektu zájmu, díky němuž může být Cameronovo vizionářství „mírněno" třeba poukazováním na jeho kubrickovskou nemilosrdnost vůči hercům nebo přehnané (jakkoli v lecčem oprávněně) sebevědomí.... celý text
Filmová propaganda - Sovětské Rusko a nacistické Německo
2016,
Richard Taylor
Přijde mi, že rozhodující při výběru titulu k překladu byla atraktivita tématu. Přínos knihy zejména pro čtenáře zběhlejšího v teorii audiovizuálních médií a historii filmu je mnohem menší, než by její rozsah napovídal. Upozorňuje-li například Taylor v závěru, že obezřetnější než vůči filmům bychom dnes měli být k „novějším obchodníkům se sny, k rozhlasu a televizi“ (s. 314), jde zejména o nemilý doklad faktu, že v rukou držíme knihu napsanou před masivním nástupem internetu, potažmo sociálních sítí a serverů jako YouTube. (Podobně je dokladem neaktuálnosti knihy úvodní pozastavení se nad tím, že kinematografie přes svou více než stoletou historii stále nepředstavuje předmět seriózního akademického výzkumu, což mohlo platit v 90. letech, kdy toto vydání knihy vyšlo v originále, ale stěží v současnosti). Ne, že by Filmová propaganda nenastolovala žádné relevantní otázky. Varuje nás před tím, v jakém rozsahu může stát převzít kontrolu nad zdroji informací a ovlivňovat veřejné mínění. Návod, jak poznat, kterým informacím lze věřit, ale kniha nenabízí a není přitom pravděpodobné, že by v budoucnu byly v nějakém státě vytvořeny navlas stejné socioekonomické podmínky, jaké vedly k centralizaci filmové výroby v Sovětském svazu a v Německu. Nejsilnější částí knihy jsou přes určité výhrady historické kapitoly, v nichž Taylor dokáže organicky propojit informace z řady primárních i sekundárních pramenů, text oživuje přímými citacemi a přecházením od širší perspektivy k individuálním příběhům význačných osobností a klíčových filmů. Při přehledném chronologickém mapování institucionálního vývoje neopomíjí téměř žádnou z klíčových organizací a srozumitelně vysvětluje, proč centralizace a zestátnění neproběhly ani v jedné ze zemí okamžitě. Značnou část knihy tvoří případové studie několika poměrně známých německých a sovětských filmů. Zaměření na dostupné filmy je v rozporu s pojetím jednotlivých studií, tvořených převážně mechanickým popisem snímků prakticky scénu za scénou, s minimálním zohledněním formy a stylu. Podobná deskriptivnost by měla jisté opodstatnění u filmů méně známých či dostupných, ne u Křižníku Potěmkin a Triumfu vůle. Zdá se, že pro Richarda Taylora nejsou filmy komplexním systémem navzájem spolupracujících prvků, nýbrž sérií za sebe řazených obrazů. Totéž platí o jeho knize: informace, jakkoli mnohdy přínosné, autor pouze vrší na sebe bez snahy o syntézu. Navzdory nezanedbatelné informační hodnotě jde o knihu jednorozměrnou a příliš přímočarou, která coby základní vhled do tématu poslouží lépe historikům než studentům filmové vědy.... celý text
Milovat se
2004,
Jean-Philippe Toussaint
„Naše láska na tom teď byla tak, že i když bychom si nadále dělali vcelku víc dobrého než špatného, to málo špatného, co jsme si dělali, se pro nás stálo nesnesitelným." Některé knížky se vám do rukou dostanou v pravý čas. Kdybych minimalistickou novelu o rozcházejícím se francouzském páru Milovat se četl v jiné životní fázi, zřejmě si z ní tolik neodnesu, neocením, jak přesně autor dokáže popsat citové rozpoložení člověka ztrácejícího někoho blízkého a nebudu mít bezprostředně po prvním přečtení potřebu přečíst si ji podruhé. Intimní, více pocitová než příběhová kniha o dvou lidech, vzpomínkách a nepřekonatelných vzdálenostech svou poetickou zasněností vzdáleně připomíná film Hirošima, má láska, ale zároveň je pevněji ukotvená v realitě, vyprávěná takřka v reálném čase a bohatá na „fyzické" detaily (sex, zvracení, flakon s kyselinou chlorovodíkovou jako memento (ne)dokonané zkázy). Přestože Toussaint zvolil ich-formu mužského vypravěče a děj zasadil do současného Tokia, jeho příběh by se mohl přihodit ženě stejně tak dobře jako muži, na libovolném místě a v libovolné době. Podstatnější než vhled do nitra protagonisty, o němž toho ve výsledku zvíme velice málo, je pro něj zachycení obtížně uchopitelného stavu rozcházení se („rozcházet se je spíše stav než činnost, spíš smutek než agonie"), kdy se čas navenek zastavil a přitom se neúprosně řítí vpřed a vy ztrácíte kontrolu a situaci již nedokážete zvrátit (ztrátu kontroly a potřebu znovu ji získat vystihuje hrdinův destruktivní akt na samém konci knihy – z toho, kdo je ničen, se na okamžik mění v člověka, který sám ničí). Rozváděny nejsou ani okolnosti rozchodu. Každý čtenář si za nevyřčené a nepojmenované může dosadit vlastní důvod a konfrontovat jej s Toussaintovými univerzálně platnými postřehy, které nikdy nejsou zbytečně doslovné („tak jak nás blízkost rozervávala, vzdálení nás mohlo sblížit"). Tok pochmurných myšlenek, v nichž se mísí lítost a soucit, občas projasní sarkastický humor (zvracení ve vlaku provázené písní All You Need Is Love), nabourání atmosféry („V Tokiu začínal den a já jí vrazil prst do zadku") nebo postmoderní přepnutí do jiného stylistického rejstříku (některé obraty odkazují k literatuře mnohem vzdálenějších let). Milovat se je navenek knihou „o ničem". Jestli ji na sebe ale necháte působit a pokusíte se proniknout k jejímu jádru, zjistíte, kolik vrstev ve skutečnosti má. Jsou odkrývány pomalu, promyšleně a bez jediného slova navíc. Zvlášť pokud jste sami zažili nebo zažíváte něco jako protagonista, nebude to pro vás čtení příjemné, bude ovšem očistné a osvobozující: „(...) a mně se zdálo, že cítím, co ona, konečně, že i mně je teď líp samotnému, jsem klidnější, vyrovnanější, mohl jsem se jen sklonit před výstižností jejího úsudku, ačkoli bych raději k témuž konstatování došel sám, neboť krutost jistého zjištění vždy zmírníme zadostiučiněním z toho, že sami vyvodíme jeho okatost."... celý text
