Matty
přečtené 1330
Polibek pavoučí ženy
1992,
Manuel Puig
Dialog, pouze přímá řeč, žádný popis prostředí. Mnohastránkové převyprávění fabule Kočičích lidí (1942) a posléze dalších filmů. Extrémně dlouhé poznámky pod čarou. Navíc moc nesouvisející s hlavním dějem, chtělo by se namítnout – jenže co je zde „hlavním dějem“? Trochu iritující, ale zároveň fascinující (ta drzost, čerpat tolik z cizích textů), na každý pád originální. V prostoru, který ponechává naší představivosti je Polibek pavoučí ženy ojedinělou knihou. (Zajímavost na okraj: ve Španělsku poprvé vydanou knihu napsal argentinský spisovatel během svého pobytu v Mexiku a film byl natočen v brazilsko-argentinsko-americké koprodukci.)... celý text
Dobrodružství Miguela Littína v Chile
2007,
Gabriel García Márquez
S více než dvacetiletým zpožděním (první vydání je z roku 1986) byla do češtiny přeložena výpověď Miguela Littína o jeho chilském dobrodružství, jak ji zaznamenal Gabriel García Márquez. Littín je chilským režisérem zejména z hlediska své národnosti, po vojenském puči v roce 1973 vlast opustil, aby byl o dvanáct let později navíc zařazen na seznam osob zcela nežádoucích, jež se do Chile za žádných okolností nemohou vrátit. Levicového filmaře tento zákaz paradoxně vyprovokoval k návratu do země, kde se tajně, s pomocí několika filmových štábů rozhodl, jak kniha uvádí, přišpendlit Pinochetovi 32 200 metrů (délka natočeného filmu) dlouhý ocas. Námět na mnohasetstránkový napínavý román byl překvapivě zužitkován pouze k poměrně stručnému (130 stran) vyprávění, které přesto obsahuje jak momenty zneklidňující, tak komické a bizarní. Márquez „přepisuje“ režisérovy zážitky s maximální úsporností, jako kdyby jen sem tam usměrnil tok Littínových myšlenek, do kterých celkově nechce moc zasahovat. Svůj magicko-realistický styl upozaďuje ve prospěch beletrizace poutavých faktů. Je otázkou, proč Littín, sám píšící scénáře i knihy, zvolil formu zprostředkovaného vyprávění. Nejspíš ne kvůli odstupu, neboť stesk po domovině, odsouzení Pinocheta na jedné a oslava Allendeho na straně druhé, je v knize přítomen bez zjevného obrušování hran. Pro svou stručnost i pro obsah žánrově blízký konspiračnímu thrilleru se Dobrodružství čte velmi hladce, nehledě na váš vztah k latinskoamerické kinematografii (o kterou, ani o výsledný čtyřhodinový dokument Acta General de Chile zde stejně tolik nejde). Nejen filmy, ale i jejich natáčení jsou někdy dobrodružstvím – k uzavření kruhu v tomto případě zbývá, aby na motivy knihy někdo natočil film.... celý text
Čtyři roční doby
2003,
Stephen King
Pouze Dýchací metoda, podle mě nejslabší a svým závěrem paradoxně nejvíce hororová ze čtyř povídek z Kingovy v zásadě nehororové sbírky zatím nebyla zfilmována. Zbylých tří se zhostili Frank Darabont ((Rita Hayworth a) Vykoupení z věznice Shawshank), Bryan Singer (Nadaný žák) a Rob Reiner (Tělo – Stůj při mně), jejichž filmy bych nyní chtěl vidět znovu a lépe prozkoumat, čím to, že se na ně dívá stejně dobře, jako se jejich předlohy čtou. Je to poselstvím, umně vpleteným do zdánlivě obyčejných a přitom čímsi tajuplných příběhů? Je to šikovným dávkováním informací a mistrnou gradací, kdy na jednu stranu víme většinu podstatného, ale když dostaneme jeden kousek navíc, celku to jenom prospěje? Nebo je to prostě tím, že King ví, jak strhnout čtenáře, stejně jako uvedení režiséři vědí, jak do hry vtáhnout diváka? Kingovo vyprávění vystihuje motto knihy, přímo využité v poslední povídce: „Jde o příběh, ne o vypravěče“. Třebaže jsou Shawshank i Tělo vyprávěny v první osobě a důležitou rovinu Těla tvoří konfrontace vypravěčova dětského a dospělého pohledu na svět (a dle proměnlivého stylu jako kdyby chvíli vyprávěl Gordon dospělý a poté Gordon dospívající), vypravěčova úloha je hezky starosvětsky minimalizována ve prospěch příběhu samotného. Žádné postmoderní vystupování mimo příběhový rámec, nadbytečné slovní exhibice, přemoudřelé poučování čtenáře, prostě příběh. Silný, univerzální a tak nějak – nejspíš i pro četné odkazy k tamějším zpěvákům, hercům a sportovcům – poctivě americký.... celý text
Pygmej
2010,
Chuck Palahniuk
Knihy Chucka Palahniuka se mi nelíbí (možná proto, že se ani líbit nechtějí), ale rád je čtu. Pygmeje jsem měl chuť odložit po první kapitole. Po dočtení posledního hlášení titulní bezejmenné postavy (prostě Pygmej) jej ovšem považuji za jednu z nejlepších Palahniukových próz. Ne tolik kvůli fabuli či syžetu, jakkoli Palahniuk ve spíše epizodicky pojaté knize provokativně rýpe do témat jako sexualita nezletilých, terorismus, hromadné vraždění na amerických školách, ale předně pro použitý jazyk. Titulní pygmej, malý agresor s perfektně vymytým mozkem, jakoby neprošel „zušlechťujícím“ civilizačním procesem. Okolní svět popisuje podobně jako když vám internetový překladač doslovně, mechanicky a bez citu přeloží cizí text. Zároveň zcela banální, pro něj však neznámé věci a činy popisuje těžko srozumitelným opisem. Tento způsob vyjadřování (kontakt s mluvou „normální“ světa zajišťuje pouze přímá řeč ostatních postav) činí z četby dobrodružství pro trpělivé. Nutí přemýšlet víc a zároveň přemýšlet jiným způsobem, stejně jako nutí například filmy vyprávěné pozpátku (jako český Happy End) „přepnout“ zažitý modus vnímání. Co mne zprvu iritovalo, jsem postupně začal brát jako autorovu podvratnou hru, kterak nás přimět číst jinak, na chvíli vypadnout ze systému. Z jakého systému, o tom pojednává kniha samotná, palahniukovsky mísící komické (až groteskní) s nechutným a silně znepokojivým. Na to, aby stanul vedle klasiky typu Mechanického pomeranče (který byl alespoň doplněn slovníkem podivného vypravěčova jazyka), není Pygmej příběhově dost originální a občas z něj lze cítit samoúčelnou snahu šokovat. Přesto šlo o ojedinělý čtenářský zážitek, který vřele doporučuji. I kdyby jen coby zkoušku, kolik toho snesete. P.S.: velký obdiv patří překladateli Richardu Podanému.... celý text
Lekce filmu
2014,
Laurent Tirard
Když už vydávat knihu rozhovorů s filmaři, pak alespoň na takovéto úrovni. Mnoho podnětů pro studenty filmové vědy i filmové režie. Přestože některé z rozhovorů zacházejí do potěšujících podrobností (volba různých typů objektivů, práce s hloubkou ostrosti), je na nich poznat, že původně vznikaly pro časopis, kde nebyl prostor některé pozoruhodné postřehy více rozvést a jít skutečně do hloubky. „Normovanost“ rozhovorů, kdy všichni režiséři bez ohledu na specifika jejich tvorby odpovídají na tutéž sadu otázek, pak vede k předvídatelnosti knihy a redundanci. Zas a znovu tak čteme o tom, jak většina autorských režisérů nerada „pokrývá“, jak se přes pečlivou přípravu na natáčení snaží nechávat prostor pro improvizaci, jak zapojují herce do vytváření postavy atp. Drobné výhrady lze mít k převaze francouzských tvůrců, ne vždy až tak významných (Kassovitz) nebo k minimálnímu zastoupení žen (pouze Claire Denis), větší pak ke kvalitě českého vydání. Od výpravné publikace za poměrně vysokou cenu bych čekal větší editorskou péči (viz odbyté filmografie s mnoha chybami, zarážející množství překlepů) a více důslednosti při překládání některých termínů (nepřekvapuje mne, že je překladatelka uvedena pod pseudonymem Alena Smithee). Ačkoliv jsem si knihu s chutí přečetl (kdybych měl vyzdvihnout jeden rozhovor, tak s Pollackem), nenacházím moc důvodů, proč se k ní vracet.... celý text
Do dna
2010,
Michael Thomas
Debutová kniha amerického spisovatele Michaela Thomase je časově ohraničena čtyřmi dny, během kterých by bezejmenný (nebo se snad skutečně jmenuje Izmael?) hlavní hrdina měl sehnat peníze na školné dvou synů a uhájit tím svou zpochybňovanou pozici zodpovědné hlavy rodiny. Ve svých vzpomínkách podniká rozsáhlé cesty do daleké i bližší minulosti, kdy nad ním osud projevoval ještě méně slitování než v současnosti. Rozsáhlý, ambiciózní a částečně autobiografický román není jen o životě míšence v dnešních USA, ale jednoduše o životě v USA, potažmo o životě jako takovém. Hořkost vypravěčova tónu je pochopitelná, zároveň však vede k otázce, jestli si svým neprůchodným skepticismem dopředu nezavírá dveře. Má určitou představu o společnosti a své úloze v ní a odmítá připustit, že by vše mohlo/mělo být jinak. Komplexnost rozporuplné postavy, která své činy neustále podrobuje (sebe)reflexi a zároveň ve svém životě nedokáže provést radikální změnu, je jistě dána skutečností, že se Thomas „vypisuje“ z vlastních zkušeností. A vypisuje se neobyčejně čtivě. Někdy se autor nechá příliš unést a hromadí „básnické“ obraty, za něž lze skrýt všechno a za nimiž se přitom nemusí skrývat nic. Po většinu stránek ale kultivovaně, s lehkou nadsázkou a neuvěřitelným smyslem pro detail píše o trablech, které by mohl řešit kdokoli z nás.... celý text
Sully: Zázrak na řece Hudson
2016,
Jeffrey Zaslow
Chápu, proč se filmové adaptace Sullenbergových pamětí ujal zrovna Clint Eastwood. Nejde jen o téma, ale také o styl. Kniha je napsána se stejnou úsporností, s jakou Eastwood režíruje. Sullenberger v několika víceméně chronologicky řazených kapitolách s věcností a bez ornamentů vypráví o příhodách, které ho formovaly. Většinu z nich překvapivě reflektuje i relativně krátký film, byť jde třeba jenom o jednu dvě zmínky (Sullyho poradenská firma, finanční problémy kvůli zakoupeným pozemkům). Nejvíce prostoru si sice dle očekávání vysloužil titulní „zázrak“, ale rozhodně nečekejte knihu, která by do nejmenších detailů popisovala pouze slavné přistání na řece (původní název, který nemohl parazitovat na existenci filmové adaptace, taková očekávání ani nevyvolává). Za nejpozoruhodnější aspekt knihy, která je stejně jako film nepatetickou oslavou profesionalismu a oddanosti práci, považuji skutečnost, že Sullenberger působí z toho, jak sám sebe popisuje, jako poměrně nudný člověk pevných zásad a neměnných rituálů. Žádný muž nesmírného charismatu, skvělý společník a výborný řečník předurčený od dětství k tomu, aby se stal hrdinou. Prostě chlapík, který rozumí své profesi. Díky tomu jde o dobově relevantní doklad toho, že hrdinství nemusí spočívat jenom v tom, že s pomocí superschopností zachráníte celý svět. Hrdinou se bez ohledu na své povahové vlastnosti může stát každý, kdo „jen“ dobře vykonává to, čemu věří a v čem je nejlepší. Kdybyste si měli vybrat, doporučoval bych vám zajít si za tímto prostým, ale důležitým zjištěním do kina, protože film je stručnější a údernější, ale pokud se zajímáte o problematiku letového provozu, z knihy se dozvíte spoustu pozoruhodných informací například o tom, jak se civilní letecká doprava proměnila po 11. září.... celý text
Vadí - nevadí
2016,
Lukáš Skupa
Zevrubný popis systému cenzury v Československu během 60. let na příkladu Filmového studia Barrandov. Skupovi se z perspektivy „nové cenzury“ bez zjednodušování daří objasnit rozptýlený proces cenzurování a komplikovanou síť vztahů mezi vedením Československého filmu, Filmovým studiem Barrandov, zástupci cenzury a jednotlivými tvůrci, aniž by ztratil ze zřetele probíhající politické, společenské či kulturní změny. Částečně se zabývá i obchodními faktory, týkajícími se především koprodukcí, rozpočtů některých filmů či jejich prodeje do zahraničí. Autor si je zároveň vědom přetrvávajících bílých míst, vyplývajících z utajenosti celého procesu, který je pro dnešní historiky podobně obtížně proniknutelný jako pro – mnohdy nic netušící – filmaře v 60. letech. Jakkoli důkladné studium primárních archivních zdrojů zkrátka neumožňuje popsat, co konkrétně na tom kterém filmu cenzurním orgánům vadilo (pod „ideovost“ nebo „společenskou prospěšnost“ se dalo skrýt kdeco). Cenzuru Skupa chápe jako proces vyjednávání řady subjektů, tedy ne jako jednostranně probíhající a z podstaty negativní snahu umlčovat svobodné umění (cenzura může mít naopak i produktivní účinky, když filmaře nutí k metaforickému vyjadřování). Kniha zároveň, podobně jako nedávná Filmová kultura severního trojúhelníku, reviduje převládající vnímání 60. let jako období kulturní liberalizace, kdy byla většina pozornosti soustředěna na umělecky náročnější snímky. Diváci ve skutečnosti tehdy stejně jako dnes preferovali odlehčené žánry a vlastně jim tolik nezáleželo na tom, že mohou v kinech vidět formální experimenty jako Sedmikrásky nebo podobenství typu O slavnosti a hostech. Přehledně strukturovaná kniha pracuje také se zdroji z ostatních uměleckých odvětví, především z literatury, v důsledku čehož občas odbíhá příliš daleko od tématu filmové cenzury, ale zároveň tak poskytuje plastičtější obrázek zkoumané problematiky. Teď už je na Skupových kolezích, aby stejně svědomitě přistoupili k (auto)cenzuře normalizační, uchopitelné zřejmě ještě obtížněji.... celý text
