Matty
přečtené 1330
Krása je symbolem pravdy
2005,
Andrej Tarkovskij
"V konečném účtování jsou slzy symbolem egoismu." Zapečetěný čas probudil můj zájem o názory Andreje Tarkovského. Sborník Krása je symbolem pravdy uvedenou knihu doplňuje a zároveň na režisérovu životní filozofii nabízí mírně odlišný pohled, k němuž Tarkovského v otištěných rozhovorech jemně popostrkávají tazatelé (z jejich převážně nekonfliktního přístupu vnímáte úctu ke zpovídanému). Také díky opakování určitých myšlenek budete mít pod dočtení přepečlivě připravené publikace (jde o její druhé, doplněné české vydání) více než jen tušení, jak Tarkovský chápal (svou) roli umělce, v čem podle něj tkvěla podstata filmu (rytmus) i smysl existence (zvítězit nad sebou). Inspirativní osobnost. Moudrý člověk. Geniální režisér.... celý text
Druhé pohlaví
1967,
Simone de Beauvoir
Svým stylem dlouhých, myšlenkově hutných souvětí s mnoha filozofickými odkazy kniha k pomalému opakovanému čtení (z její občasné těžkopádnosti jí moc neubírá ani první a dosud jediný český překlad z roku 1966, který vynechává některé části originálu a o některých filmech vzhledem k neznalosti předkladatele píše, jako kdyby šlo o knihy). Na každý pád kniha, jejíž myšlenkové jádro nezestárlo a měla by si ji v rámci doporučené školní četby přečíst každá dospívající dívka, jíž dá větší (intelektuální) moc než mi – dospělému chlapci, který zjistil, co doopravdy „dělá" ženu ženou a uvědomil si, že tady někde se pohlaví začalo oddělovat od genderu.... celý text
Feminine mystique
2002,
Betty Friedan
Ačkoli dnes zlomová, pravidla vyjednávání mezi pohlavími měnící kniha působí třeba vedle Eunušky poměrně krotce, ve své době (rok 1963) šlo o zjevení šokující svou radikalitou i tím, že někdo něco podobného nenapsal mnohem dříve. Důkladná dekonstrukce ženského mýtu mi pomohla pochopit nejen to, na jakých základech vzniká ženská identita oproti identitě mužské, proč bylo pro poválečnou Ameriku výhodné zavřít ženu do kuchyně nebo čím je podmíněna ženská rozkoš, ale také, proč feminismus vůbec vznikl, proč nadále existuje a proč je stále (neméně) potřebný. Společně s Druhým pohlavím naprosto elementární literatura k tématu: „nejdůležitější bitva může a musí být vybojována pouze v ženské mysli."... celý text
Bídníci
1928,
Victor Hugo
Třebaže jsem již četl pár klasických románů a viděl pár (stovek) filmů, jejichž důsledně sevřené vyprávění z oněch románů čerpá, preciznost, s jakou se všechny dějové linie střetnou a navzájem vyřeší v závěru Hugových monumentálních Bídníků, pro mne byl zjevením. Nic nezůstává trčet do prostoru nebo viset ve vzduchu, každá příčiny se dočká svého následku, všechny motivy jsou vyšťaveny do poslední kapky. Prostor tak sice nezůstává nejen pro žádné nejasnosti, ale ani pro čtenáře, který nicméně může přemýšlet alespoň nad tím, co v románu je (když už ne nad tím, co v něm úmyslně chybí). A že toho v něm je! Třeba jen ten minuciózní a přitom vtahující, s hlavním vyprávěním přímo nesovisející popis bitvy u Waterloo na několika desítkách stran. Takhle by měly být psány učebnice dějepisu. Hugovo oživující prokládání hlavního textu pseudo-intertextovými doplňky (vyúčtování nákladů na bydlení, dopisy, poznámky z okraje knihy) shledávám velmi moderním, trochu na způsob nondiegetických filmových vsuvek. V Bídnících je toho skutečně hodně a těším, jak „TO" budu znovu objevovat v mnohých filmových a televizních adaptacích, z nichž ovšem žádná – odvažuji se tvrdit – nemůže plně obsáhnout myšlenkovou hloubku Hugovy knihy. Hlavně mne už ale žádné pozdější zpracování svým bezchybně naplánovaným rozuzlením nenadchne tolik jako originál.... celý text
Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit
2012,
Susan Cain
"Ti, kdo vědí, nemluví. Ti, kdo mluví, nevědí." Lao C‘ Kniha, v jejímž případě egoisticky lituji, že nevznikla o nějakých dvacet let dříve. Nemusel bych pak celé mládí prožít s pocitem, že se mnou něco není v pořádku a nepatřím do téhle společnosti. Kdo po přečtení nabyl dojmu, že Cainová oslavuje introverzi a odmítá schopnost být hodně vidět a slyšet, zřejmě Ticho četl s předem vytvořeným názorem a vybíral si pouze myšlenky, které se mu hodily. Autorka logicky věnuje více prostoru a pozornosti introvertům, aby jim pomohla s hledáním místa v extrovertní společnosti (příruček pro lidi, kterým nedělá problém vystupovat na veřejnosti, ostatně vychází každý měsíc dvacet), ale netvrdí, že lidé, kteří víc naslouchají, než mluví, jsou a priori lepší. Lepší mohou být, naučí-li se spolupracovat s extroverty. Kniha poskytuje návod, jak této spolupráce dosáhnout ke spokojenosti obou stran. Cílem je rovnováha, které lze docílit jedině ústupky jak ze strany introvertů, tak extrovertů, nikoliv prosazováním jednoho přístupu jako ideální normy. Samotní introverti díky Tichu lépe pochopí, proč jsou jim určitá prostředí příjemnější než jiná, proč si nemají co říct s lidmi, kteří jim pokládají pouze povšechné otázky typu „co nového?“ nebo „jak se máš?“, proč cesta k úspěchu nemusí být nutně podmíněna extrovertním vystupováním atd. Autorka postupuje od historického kontextu (přenesení důrazu z povahových vlastností na schopnost sebeprezentace, zrození mýtu o silném vůdci) k bodům, v nichž může docházet k vzájemně obohacujícím průnikům introvertního a extrovertního přístupu (týmová vs. sólová práce). V následující části přechází od vnějších (společenských) determinant hlouběji pod povrch a zkoumá introverzi z biologické a psychologického hlediska. Ve třetí a trochu nadbytečné části se na příkladu asijských studentů zabývá kulturní podmíněností ideálu extraverze. Ve čtvrté části se dostává od teorie k praxi a nabízí doporučení, jak mohou introverti dosáhnout lepších pracovních výsledků či lepšího porozumění se svým extrovertním partnerem. V poslední a zřejmě nejužitečnější kapitole o ševcích a vojevůdcích pak Cainová poskytuje pár užitečných tipů rodičům introvertních dětí. S ohledem na výše popsané mi nepřijde, že by kniha měla zmatenou strukturu a skákala od tématu k tématu. Směr autorčina uvažování je poměrně jasný (od obecného ke konkrétnímu, od teorie k praxi), přičemž celou knihu zároveň sjednocují individuální příběhy, které jednak zvyšují čtivost, jednak se pro někoho mohou stát inspirací. Ticho vlastně neříká nic světoborného (buďte sami sebou, pracujte na tom, v čem jste dobří, hledejte zlatou střední cestu), jako jedna z nemnoha knih ovšem mluví přímo k těm, pro které je snazší mlčet, a dodává jim odvahu, aby se sami ujali slova. Budou-li přitom někteří introverti po přečtení Ticha více slyšet, pak paradoxně i díky tomu, že se přestanou cítit nepatřičně během okamžiků, kdy – na rozdíl od ostatních – nic neříkají.... celý text
