Matty
přečtené 1330
Kaput
1965,
Curzio Malaparte (p)
kniha spisovatele, novináře a důstojníka italské armády Curzia Malaparteho. Ačkoliv nelze jasně rozlišit realitu od fikce, lze se domnívat, že většinu popisovaných zážitků italský spisovatel, novinář a důstojník Curzio Malaparte prožil na vlastní kůži. Svědčí o tom naturalismus a zevrubnost, s jakou líčí válečné hrůz, stejně jako množství rozhovorů s německými či italskými pohlaváry. Kaput je nejsilnější v částech popisujících krutou realitu „tam venku“, z působivosti naopak ztrácí, jsou-li v něm v bezpečí a pohodlí nacistických rezidencí vedeny dlouhé filozofující dialogy. Malaparte rád používá paušalizujících charakterizací, přičemž ty, jež negativně vykreslují povahu Němců, převažují. Vzhledem k době a náladě, ve které kniha vznikla, to není překvapující. Malapartovo zřetelně levicové smýšlení a vyzdvihování komunistické ideologie by dnes ale zřejmě bylo přijato odlišně než v době vydání prvního českého překladu, který je navíc opatřen zavádějícím doslovem Jaromíra Fučíka. Přimhouříte-li ale oči nad některými spornými autorovými názory, představuje Kaput výjimečný literární počin, který dokáže jedinečným způsobem přiblížit myšlení člověka poznamenaného dvěma válkami.... celý text
Lacrimae rerum
2015,
Slavoj Žižek
Lacrimae Rerum není zdaleka první česky vydanou knihou Slavoje Žižeka. Je ale první, která se točí výhradně okolo filmů. Přestože jde o soubor textů napsaných Žižekem již poměrně dávno (v letech 1997 až 2004), zabývají se především obecnými psychoanalytickými tématy, nikoli aktuální sociopolitickou situací. Žižek provádí zdánlivě totéž co Martin Škabraha ve Vyhnání do ráje o tvorbě Terrence Malicka – filmů od slavných tvůrců (v jeho případě Kieślowského, Tarkovského, Triera nebo Hitchcocka) využívá pouze jako podkladu k přemítání nad Bohem, exkrementy, perverzí, subverzí a nevědomými silami, které nás ovládají. Jeho popkulturní záběr je ale mnohem širší (takže k tomu, co chce říct nezneužívá pouze jednoho filmu, ale širokého spektra mediálních sdělení). Vůči svébytnosti filmového jazyka je mnohem vnímavější (ačkoli se od konkrétních záběrů a scén svými úvahami vydává daleko za meze interpretace) a hlavně je ve svých interpretacích nehorázně drzý, originální a vtipný (těžko říct, kdy záměrně). Přiznávám, že jsem se v jeho myšlenkových vývodech nejednou ztratil a ve výsledku mi tak uniklo, co chtěl říct, ale téměř vždy mě bavil způsob, jakým se té které myšlenky snaží dobral. Také v textech, které mi svými závěry, majícími jen naprosto minimální oporu v tom, co film skutečně sděluje, přišly přes čáru (tj. většina), jsem si vždy našel alespoň jeden dva podněty k zamyšlení (nejednou v poznámkách pod čarou, které se v tomto případě rozhodně vyplatí číst). Společně s Perverzním průvodcem filmem a Perverzním průvodcem ideologií (a krátkou, ale hutnou předmluvou Petry Hanákové) jde o vhodný úvod do Žižeka, kterému by však prospělo více editorské práce - minimálně rejstřík obrovského množství jmen a názvů.... celý text
Vyhnáni do ráje: Poslední člověk Terrence Malicka
2015,
Martin Škabraha
Útlá publikace s nepříliš kvalitním fotografickým doprovodem (což zrovna u Malicka opravdu zamrzí) by navenek měla pojednávat o filmech Terrence Malicka. Ve skutečnosti Martinovi Škabrahovi slouží Malickovy filmy k rozvádění dosti obecných úvah o člověku a kapitalismu. Na pomoc si v souladu se svým vzděláním bere mnoho známých filozofů, ale takřka žádné filmové vědce (výjimkou je pár stránek z úvodu, přibližujících dost zkratkovitě éru Nového Hollywoodu). Návaznost na Malickovy filmy je někdy velmi chabá, jindy prakticky nulová. Škabraha se příliš soustředí na to, co snímky sdělují. Zajímají ho pouze určité situace a myšlenky, ne forma a styl jejich vyjádření. Jestli vás zajímá kniha filozofických esejů, k nimž autora inspirovaly Malickovy filmy, tak prosím. Jestli byste rádi knihu o filmech Terrence Malicka, poohlédněte se jinde.... celý text
Sebevraždy panen
2013,
Jeffrey Eugenides
K Sebevraždám panen mne přivedl jednak dávno viděný (a tehdy zřejmě nepochopený) snímek Sofie Coppolové, jednak feministický zájem o "dívčí" záležitosti. Knihu sice napsal muž a navíc z výlučně mužské perspektivy, ale tím více jsme nuceni přemýšlet nejen nad titulním aktem, ale také nad "patriarchální" formou jeho prezentace, která sama o sobě podává podstatné sdělení (jak dívky vnímal vnější svět). Třebaže je vyprávění podáno jako výsledek investigativní činnosti několika mužů, styl bohatý na lyrické popisy osob, prostředí a nálad, má daleko k věcnosti procedurálních detektivek. Celá kniha je vlastně hrou s žánrovými konvencemi, když nám již názvem prozrazuje svůj konec a pak namísto detailů vyšetřování rozkrývá vnitřní zmatení postav. Otázka, kterou si klademe od první stránky, tedy proč dívky spáchaly sebevraždy, není uspokojivě zodpovězena. O to víc ale nad možnými důvody musíme přemýšlet po dočtení. Eugenides nám zúžením a subjektivitou vypravěčské perspektivy záměrně nedává návod, jak četná místa nedourčenosti zaplnit, po jaké linii vést interpretaci. Může tak jít "pouze" o příběh zachycující v nenucených črtách ztrátu nevinnosti (dívek, chlapců i Ameriky), inspirativnější mi ale přijde chápat Sebevraždy jako zamyšlení nad utvářením identity a genderovými rolemi, jejichž přijetí se od nás očekává. Proto jsou také vypravěčem muži jako skupina nikoli jeden jasně identifikovatelný hrdina. A proto také kniha více vypovídá o svých sebestředných vypravěčích, v podstatě vinících sestry za své neuspokojivé dospělé životy, než o zpovzdálí sledovaných dívkách, jež zůstávají až do konce mystériem, pouhými neurčitými a nikým nepochopenými přízraky. Pochopení nepřímo žádají od čtenáře, který snad bude vnímavější k tomu, že jsou v knize "dekódovány" téměř výlučně skrze svou sexualitu. Neměl jsem dojem, že by Eugenides nostalgické vypravěčské hledisko jednostranně obhajoval a nepřipouštěl čtení mezi řádky, při němž z knihy vyjdou jako oběti naopak sestry Lisbonovy, nikoli chlapci a muži, kteří si je (a jejich neposkvrněnost) neprávem přivlastnili. Sebevraždy panen jsou knihou vyvolávající vedle posmutnělých vzpomínek na vlastní vykročení do světa dospělosti také úvahy nad konstruováním obrazů druhých nikoli na základě toho, jací jsou, ale jací by podle obecného mínění být měli. To jsou pouze dva z mnohých důvodů, proč chci znovu vidět film od Coppolové a proč Sebevraždy panen řadím do elitní kategorie knih k opětovnému přečtení.... celý text
Eunuška
2001,
Germaine Greer
Jedna ze stěžejních knih druhé vlny feminismu působí dnes v řadě ohledů překonaně a příliš militantně. Polemizovat lze i s její ústřední tezí, že útlak a nespokojenost žen má primárně sexuální charakter (v opozici k Friedanové, která Freuda obviňuje z rozšíření zcestné myšlenky, že ženy mužům závidějí penis). Líbí se mi ale stále rezonující naštvanost autorčina tónu, boření stereotypů za současného volání žen do boje. Kdo si chce více vychutnat knihy Caitlin Moran a do větší hloubky pochopit třeba tvorbu Leny Dunham, měl by si přečíst Eunušku.... celý text
XY - o mužské identitě
2005,
Élisabeth Badinter
V něčem překonané a řadu závěrů zbytečně opakující, ale v souhrnu velmi užitečné a zejména historií poučené uvedení do některých stěžejních tematických okruhů gender studies. Mimo jiné díky němu pochopíte, proč se tak často říká „buď muž“, zato jen málokdy „buď žena", proč tolika lidem někdy od sedmdesátých let leží v žaludku feminismus nebo z jakého důvodu se muži po staletí považují za nadřazené bytosti. Jak argumentuje Badinterová, muži jsou na ženách závislí minimálně v tom smyslu, že svou identitu zčásti vymezují v opozici vůči nim (ženy jsou tudíž „prvními měřítky lidství"). Nelze pochopit muže, aniž byste chápali ženy, a opačně. Proto autorka věnuje maskulinitě srovnatelnou pozornost jako feminitě a vlastně tím poskytuje servis mužům, kteří mívají vzhledem k preferovanému způsobu výchovy a vlivům společnosti silnější potřebu (a větší problém) ujasnit si, kým vlastně jsou. Na rozdíl od ženy, jejíž identitu zakládá menstruace, musí být podle Badinterové muž vytvořen, což je stále obtížnější kvůli zanikání iniciačních rituálů. Nejde sice o zlomovou publikaci, která by nabízela zcela nové myšlenky a úhly pohledu, ale zájemcům o téma krize maskulinity, kteří nejsou alergičtí na „francouzský“ způsob psaní a teoretizování, ji určitě doporučuji k přečtení.... celý text
