Matty
přečtené 1334
Eunuška
2001,
Germaine Greer
Jedna ze stěžejních knih druhé vlny feminismu působí dnes v řadě ohledů překonaně a příliš militantně. Polemizovat lze i s její ústřední tezí, že útlak a nespokojenost žen má primárně sexuální charakter (v opozici k Friedanové, která Freuda obviňuje z rozšíření zcestné myšlenky, že ženy mužům závidějí penis). Líbí se mi ale stále rezonující naštvanost autorčina tónu, boření stereotypů za současného volání žen do boje. Kdo si chce více vychutnat knihy Caitlin Moran a do větší hloubky pochopit třeba tvorbu Leny Dunham, měl by si přečíst Eunušku.... celý text
XY - o mužské identitě
2005,
Élisabeth Badinter
V něčem překonané a řadu závěrů zbytečně opakující, ale v souhrnu velmi užitečné a zejména historií poučené uvedení do některých stěžejních tematických okruhů gender studies. Mimo jiné díky němu pochopíte, proč se tak často říká „buď muž“, zato jen málokdy „buď žena", proč tolika lidem někdy od sedmdesátých let leží v žaludku feminismus nebo z jakého důvodu se muži po staletí považují za nadřazené bytosti. Jak argumentuje Badinterová, muži jsou na ženách závislí minimálně v tom smyslu, že svou identitu zčásti vymezují v opozici vůči nim (ženy jsou tudíž „prvními měřítky lidství"). Nelze pochopit muže, aniž byste chápali ženy, a opačně. Proto autorka věnuje maskulinitě srovnatelnou pozornost jako feminitě a vlastně tím poskytuje servis mužům, kteří mívají vzhledem k preferovanému způsobu výchovy a vlivům společnosti silnější potřebu (a větší problém) ujasnit si, kým vlastně jsou. Na rozdíl od ženy, jejíž identitu zakládá menstruace, musí být podle Badinterové muž vytvořen, což je stále obtížnější kvůli zanikání iniciačních rituálů. Nejde sice o zlomovou publikaci, která by nabízela zcela nové myšlenky a úhly pohledu, ale zájemcům o téma krize maskulinity, kteří nejsou alergičtí na „francouzský“ způsob psaní a teoretizování, ji určitě doporučuji k přečtení.... celý text
Sedm dní do pohřbu
2014,
Ján Rozner
Tak depresivní, jak jen slova na papíře mohou být. Rozner přitom neudělal nic jiného, než že do nejmenších detailů, takřka hodinu po hodině, s odzbrojujícím naturalismem popsal, jak pohřbíval svou manželku. Žádný sentiment, žádné básnické obraty, pouze holý popis trudné reality. Navzdory/díky své striktně deskriptivní povaze jde o román, který nezůstává na povrchu normalizace, ale dobírá se její podstaty a přenáší na vás nesmyslnost a nespravedlnost té doby. Dočíst Sedm dní do pohřbu je jako vrátit se z minulé éry do současnosti, což ale neznamená, že se vám Roznerem věcně zachycená nálada devastace a mravní zkázy nezažere pod kůži.... celý text
V mezích přípustnosti. Cenzura ve filmu a televizi
2014,
Milan Hain
Sborník s velmi širokým časoprostorovým rozptylem pokrývá cenzuru ve vztahu k americkým filmům Huga Haase, Zkrocené hoře nebo televiznímu Spartakovi; nejpozoruhodnější vhled do dobových cenzurních praktik ovšem přinášejí vzpomínky Vladimíra Suchánka, který se s ideologickými mantinely a lidskou tupostí potýkal jak v Sovětském svazu, tak v normalizačním Československu.... celý text
Miloš Havel: Český filmový magnát
2013,
Krystyna Wanatowiczová
Za výmluvnou považuji autorčinu závěrečnou poznámku: „Miloš Havel prožil život, podle něhož by se dal natočit dramatický nebo spíše melodramatický film“. Zda melodramatičnost Havlova života nevyplývá spíše z perspektivy, kterou Wanatowiczová zvolila, než z historických fakt, je otázka, kterou si lze klást během celé knihy. Její portrét rozporuplné osobnosti dějin československého filmu má krom toho charakter obhajoby. Havla líčí na jedné straně jako velkého hráče a stratéga, ale současně jako oběť dějin, které v podstatě nezbývalo, než jednat s říšskými filmovými úřady. Spíše než o nedostatek knihy se nicméně jedná o výsledek populárně naučného přístupu k tématu. Kritériím pro odbornou, vědecky vyváženou publikaci, se Wanatowiczová dostát nesnaží. Na druhou nebudou zřejmě zcela spokojeni ani čtenáři očekávající „strhující životopisný román“, který v předmluvě slibuje Ivan M. Havel. Kniha, držící se ověřených informací, ale zároveň dávající poměrně velký prostor spekulacím, se pohybuje na pomezí skutečného a pravděpodobného. Hned v úvodu například Wanatowiczová upozorňuje, že Havlův život je stále obestřený nejasnostmi a neexistuje k němu dostatek pramenů, na což nás v průběhu čtení neustále upozorňují výrazy jako „zřejmě“, „nejspíš“, „asi“, „lze se domnívat“, „není to nijak ověřené“, „je pravděpodobné, že“. Portrét muže, který se během první republiky a protektorátu stal pro mnohé zosobněním československého filmu, proto autorka musela pracně rekonstruovat ze střípků vzpomínek pamětníků, poznámek odborníků a z dokumentů, včetně takových, jejichž věrohodnost je silně diskutabilní (např. záznamy výslechů Státní bezpečností). Velká část informací je tudíž zprostředkovaná a ne zcela spolehlivá, což autorka vždy dostatečně nezohledňuje (z pamětí Otakara Vávry někdy cituje s upozorněním, že bychom je měli brát s rezervou, jindy bez něj). Nechybí úsměvné, ale informačně pramálo hodnotné zápisky v duchu „Dobře jsme bumbali a dobře se nám pilo“ nebo množství dopisů, které Wanatowiczová do textu začleňuje poněkud neústrojně, bez výraznějšího krácení nebo snahy o zasazení do kontextu a vyvození nějakého závěru. Množství shromážděných i z nově pořízených rozhovorů získaných informací je obdivuhodnější než způsob, jakým s nimi Wanatowiczová nakládá a jak je skládá do výsledného tvaru. Autorka se rozhodla vyprávět především osobní, nikoliv profesní příběh Miloše Havla. Přesto je škoda, že z velké části zůstává na povrchu a namísto důkladnější syntézy dohledaných dat se pouští do spekulativních úvah. Celá podkapitola je například věnována popisu obsahu románu Olgy Scheinpflugové Klíč od domu, který se měl údajně inspirovat Havlovým osudem. V jejím závěru přitom sama pisatelka připouští, že „skutečný život předsedy A-B nejspíš vypadal jinak“. Při popisu intimního života Miloše Havla kniha několikrát překračuje hranici dobrého vkusu, aniž bychom se ze zveřejněnýchpikantérií dozvěděli víc o tom, kdo Havel byl a jak přemýšlel. Nebo nám snad s lepším pochopením osobnosti charismatického bohéma pomůže, budeme-li vědět, kolik jaké víno rád pil, v jakém automobilu jezdil nebo že se zúčastnil honu s Karlem Kramářem, který „zastřelil čtyřicet devět koroptví“? Podobné drby by sice v menším zastoupení pomohly oživit text, ale vzhledem k jejich přemíře vyznívají spíše jako snaha zužitkovat veškeré výsledky důkladných rešerší. Vzniká dojem, že informace neslouží autorce, nýbrž že autorka směr vyprávění a témata knihy podřídila dostupným informacím. Důvodů, proč se s podobnou rekapitulací Havlova života nespokojit, je ovšem víc. Autorka občas ztrácí ze zřetele osobnost ústřední figury a zabíhá do slepých uliček, některá bílá místa vyplňuje nepodloženými informacemi, informace často jen hromadí za sebe bez snahy o syntézu či hlubší analýzu. Často se dostavuje dojem, že před sebou máme poznámky teprve čekající na další zpracování. Z hlediska filmové historie kniha nesděluje mnoho nového. Jako kompilační práce určená nejširší čtenářské veřejnosti obstojí spíše, ale pořád půjde o publikací, která toho na jednu stranu sděluje zbytečně mnoho, ale zároveň řadu podstatného nedoříkává.... celý text
Diagnózy času: Český a slovenský poválečný film
2013,
Jan Lukeš
Velká, těžká a drahá kniha Jana Lukeše po prvním prolistování zaujme svou výpravností. Bohatý obrazový doprovod potěší každého, kdo si podobné knihy kupuje, aby měl co položit na kávový stolek. Než si hosté prohlédnout všechny fotografie, minimálně hodina uplyne. Líbilo se mi grafické řešení úvodu jednotlivých kapitol, ač je škoda, že se v nich fotografie přetahují o pozornost s nadbytečnými texty. Nejšťastněji nejsou vyřešeny ani popisky ostatních fotografií rozesetých po zbytku kapitoly. Dostatečně se neliší od poznámek k hlavnímu textu, které jsou zmatečně situovány jednou na pravém, jindy na levém okraji stránky. Vlastně jde o nejzjevnější projev neujasněné koncepce knihy jako takové. Kapitola, ve které Lukeš objasňuje svůj přístup (stěží lze mluvit o ucelené metodologii), byla příznačně zařazena až na konec knihy a působí jako snaha a posteriori ospravedlnit některé nedostatky textu. Vzhledem k ambicióznímu rozsahu lze pochopit, že autor svou eklektickou práci postavil na sekundární literatuře, nikoli na vlastních archivních objevech. Kvalita i kvantita použité literatury je uspokojivá, byť by jistě nebylo od věci více využívat třeba odborných studií z Iluminací nebo některých méně ortodoxních článků z Cinepuru (a nemíním tím nutně mé dva favority "New Yorku a Libni zdaleka se vyhni" a "Učitel miluje Láďu, Hanka šuká Išku"). Problém je, že Lukeše dřívější texty nedokáže nikterak inspirativním způsobem syntetizovat, o jednotlivých oblastech pojednává odděleně, nereflektuje posuny ve vnímání jistých trendů (nadále používá překonané označení „vachkovská škola") a jeho kniha nabízí jen solidní přehled jmen a názvů, které je dobré znát pro základní orientaci. Kniha mnohdy sklouzává k únavně monotónním výčtům názvů, doplněným jen povšechnou charakteristikou, která nám neprozrazuje, zda je film dobrý či špatný, něčím pozoruhodný, či naprosto bezvýznamný. Některé filmy jsou navíc zmiňovány opakovaně, čímž dochází k duplikování informací a podezření, že editor buď nebyl příliš bdělý, nebo na svou práci neměl dostatek času. Podobně vytváří dojem málo svědomité práce (kterou nelze vyčítat například Lukešem připravenému sborníku Černobílý snář Elmara Klose) zmatečné používání tu původního, tady přeloženého názvu zahraničních filmu (na straně 216 tak kupříkladu čteme o L'aveu, abychom o padesát stran dál byli odkázáni k dřívější zmínce o Doznání). Zarážející jsou také některé kostrbaté větné konstrukce (s. 199: „Do průměrnosti..."), z nichž někdy není jasný obsah sdělení (člověk neobeznámený s tvorbou Pavla Juráčka by na s. 110 mohl váhat, zda napsal scénář k Černobílé Sylvě, nebo ke Štice v rybníce) nebo nevhodně použitá slova (s. 115 „kvůli nimž" namísto logicky správného „díky nimž"). Budiž Lukešovi přičteno velké plus, že neopomíjí ani institucionální zázemí a společensko-historický kontext, třebaže si po celou dobu vybírá jenom to, co se hodí do jeho obrazu dějin (čím se ostatně v onom epilogu, který měl být prologem, netají). Jenom se připravte, že tyto užitečné informace, doplněné například citacemi z proslovů komunistických kulturtrégrů, budete muset vypátrat v mnohoznačně nazvaných podkapitolách, v nichž se mísí fakta o různých obdobích, kinematografiích (česká a slovenská) i typech audiovizuální produkce (dokumenty, animace, televizní, amatérská tvorby), nemluvě o odskocích k divadlu a filmové publicistice. Matoucí skoky v čase a míchání vícero témat vyvolávají podezření, že kniha byla psána tak trochu po paměti, podle toho, která vzpomínka přišla autorovi podstatnější a který tvůrce mu osobně byl bližší. (Vzácnou shovívavost projevuje Lukeš ke všem lidem od filmu, což je sympatické, ale vede to ke stvrzování určitých mýtů – herci za normalizace podle něj MUSELI utápět svůj talent v průměrnosti, s. 194.). Neústrojnost v řazení i v náplni jednotlivých podkapitol prakticky znemožňuje číst knihu jinak než chronologicky a více než jednou. Vadit mi výrazně subjektivní náhled začal teprve v pozdějších kapitolách, kdy se autor vinou chybějícího časového odstupu stále častěji uchyluje k nevhodným politickým narážkám. Nenechá si ujít jedinou příležitost zkritizovat Václava Klause, zatímco Havlovo Odcházení z knihy vychází jako podařený film, který pouze kritika nedocenila. Paušalizující kritizování kritiků v předposlední kapitole, prováděné paralelně s pokusem o diagnózu celé české společnosti, pak podle mne patří do názorové rubriky novin, nikoli do historiografické publikace. Důkazem Lukešovy jednostranné představy o české kritice budiž fakt, že cituje převážně z textů od nekompetentní Spáčilové a Křivánkové, pročež ani nepřekvapí nepravdivá zmínka, že kritikou nebylo dostatečně poukázáno na podobnost mezi Pouty a Životy těch druhých. Diagnózy času ve výsledku silně připomínají srovnatelně ambiciózní dokumentární sérii Marka Cousinse The Story of Film, která osobu znalou dějin světového filmu nedokázala ničím novým obohatit, stejně jako nedokáže Lukešova kniha říct nic nového o dějinách filmu českého a slovenského těm, koho česká a slovenská kinematografie zajímá. Pro koho jiného pak ovšem taková kniha je? Jde jistě o záslužný a úctyhodný počin, vyvolávající však namísto pocitu, že byl splněn jeden dlouholetý rest na poli české filmové literatury, značné rozpaky.... celý text
