Matty
přečtené 1333
Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu
2011,
David Bordwell
Průběžně revidovaná neoformalistická učebnice, po jejímž prostudování (jako první jsem četl osmé vydání v angličtině - dodnes zřejmě nejdražší kniha, kterou vlastním) jsem začal nekriticky obdivovat oba její autory. Bude to znít pateticky, ale bylo to jako náhle prozření, objevení univerzálního klíče k filmovému umění. Poměrně záhy jsem zjistil, že to není zdaleka jediný způsob, jak číst film. Zřejmě je to ale způsob nejpřístupnější. Pokud se na filmy nechcete jenom dívat a po skončení vyřknout ortel v duchu „líbil/nelíbil“, přečtěte si to. Nejlépe vícekrát a se zásobou klasických filmů, při jejichž sledování budete moci průběžně aplikovat nabyté poznatky. Český překlad knihy, která od základu překopala mé chápání filmu, výrazně nezaostává za originálem, ba naopak udivuje přepečlivým redaktorským přístupem (včetně kontrolního sledování analyzovaných scén). Nešikovný je pouze formát knihy (oproti 8. verzi Film Art je poměrně těžká) a grafické řešení (ocenil bych, kdyby záběry z filmů nebyly vměstnány na jednu stranu, ale průběžně doprovázely text), jde však o drobnosti podmíněné osobními preferencemi, nikoli o objektivní nedostatky. Pakliže byste si měli koupit jedinou knihu o filmu, doporučuji tuto. Investice se vám po vícerém přečtení mnohonásobně vrátí.... celý text
Deník (1959–1974)
2003,
Pavel Juráček
Včetně příloh přes tisíc stran mysl pramálo povzbuzujícího textu. Plno ublíženeckých výlevů, osobních invektiv i obecněji směřovaných urážek (dosti primitivní jsou některé Juráčkovy názory na ženy), ale také stránky zaplněné neuvěřitelně pronikavou analýzou dobových poměrů a české společnosti jako takové. Juráček si mohl dovolit rýt do těch, kteří poslušně a vypočítavě kráčeli směrem, který jim určil režim, protože sám hřbet nesehnul. Z vlastní vůle se rozhodl nejít s davem, vzpouzet se a nedržet hubu, neoznačoval bych ho proto za mučedníka (jak možná chtěl být vnímán), ale není pochyb, že si – zvlášť za normalizace – vytrpěl dost. Na duši i na těle. Čtení je to v důsledku občas přímo drásavé. Blíže nedokážu zážitek z četby přiblížit. Alespoň ne psanou formou. Mnohokrát jsem měl dojem, že přesně vím, o čem Juráček píše. Názorové a pocitové ztotožnění mi bránilo v kritickém odstupu (aniž bych přestal obdivovat výstižnost Juráčkova psaní). Těm, kdo se čtením Deníku otálejí, bych pro začátek doporučil zhlédnout dokument Klíč k určování trpaslíků. Jestli vás bolestínský tón filmu nebude iritovat, směle do čtení! Pro mne jde společně s Chladnokrevně, Procesem nebo 1984 o jednu z knih, které si v sobě ponesu po zbytek života.... celý text
Vědomí konce
2012,
Julian Barnes
Nestává se mi často, abych nějakou knihu přečetl dvakrát bezprostředně po sobě. Vědomí konce k tomu ovšem svým syžetem (i nevelkým rozsahem) vybízí. Místy vtipná, ke konci převážně hořká novela o paměti, smrti a zodpovědnosti je plná situací, v nichž se snadno najdete i bezpočet trefných postřehů k lidskému bytí a britské povaze. (S jistotou to tvrdit nemohu, doufám však, že mé naladění na stejnou vlnu s knihou prozatím nesouvisí s tím, že bych byl u konce s dechem.) Pointa již napoprvé velmi vtahující knihy vás navíc takřka jistě přiměje přečíst si alespoň některé pasáže znovu a lépe tak posoudit, nakolik nespolehlivý (morálně i v předkládání informací) byl vypravěč. Opravdu velká malá kniha, resp. knihy dvě, neboť při druhém čtení jde o trochu jiný příběh.... celý text
