milary přečtené 750

Cop 2018, Lætitia Colombani

Tuhle knížku jsem po pár úvodních kapitolách dolistovala do konce a bez zaujetí zavřela. Není pro mě (a nemohou za to jen "Ohníčky všude kolem" dočtené s nadšením bezprostředně před ní); na udělování hvězd nemám nárok. Ale je spravedlivé zkusit formulovat výhrady, jakkoliv to s nadšeným komentářem jde většinou líp a je to příjemnější. Nepotrpím si na italské filmy ani knížky. Něco ve mně prahne po anglické produkci, mám ráda domácí hřiště, nezarmoutí mě většinou Amíci, Rusové, ani Němci. Francouzi stojí na dělící čáře; někdy ano, někdy - jako tady - ne. Vlastně jsem měla za to, že autorka je Italka. Natolik mi to připomínal styl, který mi neseděl, a jaksi problematické a nepřesvědčivě podané se mi zdálo i téma samotné. A přitom záměr je moc zajímavý. Nejmíň jsem klopýtala na sicilské Giullii, jejíž část příběhu byla podle mě nejcelistvější. Montrealská právnička Sarah zápasí se stadardně nastavenou nadvýkonností, kde není prostor pro improvizaci - a už vůbec ne zásadní (v důsledku závažného životního zádrhele, kdy se bortí všechno dosavadní). Uvěřitelnost katarzního momentu mi ale chyběla. Nejhůř jsem dopadla s příběhem Smity a její dcery. Nevím nic o Indii, kastách, tradicích, obyčejích a povaze toho všeho. Pouhé to "nic" ovšem rámcově a zprostředkovaně tuším i o mnoha dalších odlišných kulturách a tématech, a přece mi to dovoluje se částečně orientovat a z jiných knížek cosi vytěžit. Což ovšem předpokládá, že se na mně z celého toho balíku neznáma účelově nevyvalí na kratičkém úseku a bez souvislostí naprosto nevstřebatelné něco, jakoby rachitickou kostřičku příběhu držela pohromadě jen neregulovaná popisnost násilí. Většinou se stesky ohledně knih týkají v hodnoceních zbytečného natahování děje, tady jakoby autorce vždycky pár stránek chybělo... Takže tak. A vytáčel mne i monotyp mužů - nemužů, jak se píše v doslovu "v podřadné roli doplňků, které působí ještě spíš jako slabé přívažky, komplikující už tak nedobrou situaci dominujících žen"... Ty krááááso...... celý text

Ohníčky všude kolem 2017, Celeste Ng

Celá ta skvělá kniha mi před očima běžela jako geniálně natočený film. Přeložená, jakoby jazykové bariéry nikdy neexistovaly. Četla jsem ji s nasazením, jaké nepamatuju. Ale taky ode zdi ke zdi. Jednu chvíli byly pauzy ve čtení jako absťák, druhou chvíli jsem si říkala, tohle fakt nechci, proč si to dělám? Kde je nějaká předvídatelná a pokojná záležitost, u které si odpočinu? U které se nebudou v mé vnitřní aréně bez slitování mydlit můj mozek a mé srdce, bytostná potřeba pravidel a soucit, a lidská "spravedlnost" přestane navykle rafat na tu bez odpovědí shlížející shůry? Dočetla jsem v jednu v noci, pro tu chvíli zcela vyřízená. Pro mě všestranná pecka bez obdoby, počítám nadlouho. První drobný výstup dolehl už ráno. Spravedlivé není vždycky totéž co správné...... celý text

Rozervané království 2018, František Niedl

Dočítám. ( Jasných pět...). Jako vždycky trochu nevrlá, že knížky mají konec, což je nefér. A jakkoliv jsem od Františka Niedla četla zatím všecho kromě Inspektora Prevíta, a v mých "přečtených" září u autorových titulů hvězdné nebe, komentář jsem zatím k ničemu nenapsala. Asi ani není třeba pět další ódy, vysoká hodnocení knih mluví sama za sebe. Ale dlužím to za ty mraky skvělých stránek jako poděkování... Nejradši mám historické (série). Právě Rytíře z Vřesova, Hynka Tase z Boru, Platnéře, Pavla Vencla, taky samostatný Poslední batalion - každou pro něco jiného. Každá přináší - kromě průběžného napětí - informace, jedinečné prostředí, jedinečné aktéry. To vůbec není samozřejmé. Kdyby se z knížky oloupal virtuozní způsob vyprávění, nikdy nezůstane pouze rutina, ochozené hlášky a situace, triviální zápletky a hrstka chyb: místopisných, dějových, jmenných a jiných. Což se někdy plodným autorům stává. U Niedla ten pocit částečného ošizení čtenáře nemám. Jistěže čtu třeba míň ráda sérii s Dabertem, ne úplně ráda knihy ze současnosti (vyjma Skleněného vrchu), ale to mám tak třeba i s Naďou Horákovou a vypovídá to spíš o mém čtenářském gustu než o kvalitě. A ta určitě u vícedílných sérií a při vzrůstajícím množství napsaných knih kdekomu z našich i cizích bardů drobně kolísá, jen... Jen je prima, když si člověk může spíš říct, pro tohle asi nejsem cílová skupina, než - no potěš, to je ale sešup, taková škoda... Takže já se moc těším na další "niedlovky"; mimořádně čtivé a řemeslně poctivé, jak je už dlouho znám.... celý text

Navrátilka 2018, Donatella di Pietrantonio

Přátelé, takových zmrhaných hřiven, to mohl být thriller! Stačilo jenom přitlačit na pilu (incest, a tak). No, nestalo se, pámbuzaplať... Jsem vděčná za výrazovou křehkost a cudnost. Jsem vděčná, že v dnešní době umí ještě někdo TAKHLE psát. V doslovu stojí, že všechny pocity ze stránek, přes veškerou neuvěřitelnou uměřenost, přímo prýští. Ten proud vás sebere s sebou, od začátku až do konce. A nezaměňujte si výraz cudná za nudná. Jakkoliv je v Navrátilce jinak všechno, nudit se bude málokdo.... celý text

Jepice 2018, James Hazel

Začnu od konce knížky. Závěrečnou "bondovku" jsem si s chutí užila. Téma nadmíru zajímavé, jak slibovala anotace. Někdo z uživatelů postrádal víc krve - na thriller. Za mě nesrovnatelně větší hrůzu (než vymýšlení stále zběsilejších, fantasmagoričtějších a detailnějších popisů násilností v současných thrillerech) vzbuzuje scestnost. Zvrhlost - myšlenky, ideologie, moci... Nevadil mi dlouhý rozjezd. Příběh byl spletitý a tak to chtělo hodně stránek, než se člověk začetl. Ocenila jsem, jak střemhlav se Charlie ocitnul přímo v centru dění. Zalíbil se mi on, i celá parta svérázů kolem něj. Vlastně celé zalidnění příběhu, vč. vymakaných Charlieho rodinných "okolností". V knížce je napětí, nápady, dobré dialogy, vtip, všechno dobře. Četla jsem určitě dějově plynulejší thrillery, které mi víc sedly, ale je to prvotina, pokud by byl další díl, zkusím. POZOR prosím, ODKAZ KE KONKRÉTNÍMU DĚJI... Co mě, skoro ve třech čtvrtinách, málem přimělo knížku zaklapnout a už ji neotevřít, byly pouhé dvě krátké kapitolky s plukovníkem Ruckem, britským tajným agentem, pověřencem nejvyššího velitele amerických ozbrojených sil. (Zajímalo by mne, zda britská tajná služba zaznamenala kdy jaké výsledky s agenty, jako je Ruck :)). Považte: V rámci děje, na přísně utajeném místě, při přísně utajeném výslechu válečného zločince, načapá Ruck sexy stenotypistku, jak mu šmejdí v pokoji. Vzbudí to v něm podezření, sic! Dále se v ději, za okolností trochu násilně vykonstruovaných, ocitnou spolu zmoklí v autě. (Na stenotypistku se lepí halenka a tak...). A tajný agent, asi šajba, vzhledem k závažnosti mise, vyndá PŘED NÍ z kapsy papírek se supertajným vzorcem, aby se přesvědčil, JESTLI SE MU NENAMOČIL!!! Když si všimne, že ho stenotypistka pozoruje, okamžitě papírek schová opět do kapsy (jediného opravdu bezpečného úkrytu). To, že ona mu ho hned nato šlohne, by nikoho nenapadlo :). (Jeho ale ne, vůbec to nějaký čas nezaznamená). Dále stenotypistka zmámí jednoho ze strážných, bodne ho nožem, a před Ruckem předstírá, že se jí chtěl násilím zmocnit. Ruck ví, že to není pravda, ale vojína dorazí, a protože se stenotypistka vlní na jeho lůžku a dírou v roztržené košili je vidět její křivky, přejíždí si rukou po těle a hlasitě vydechuje !!!...tady už jsem fakt nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet - dá průchod chtíči, a - (mise nemise)... Na tohle téma "zatmění mysli" je vtipů víc, než o blondýnkách, ale výběr výrazů a formulací zde to dovádí k dokonalosti. Děva zdrhne, cestou vymlátí tesařským kladivem z nácka klíčovou informaci, a v Ruckovi, konečně pohřešivším papírek, POMALU KLÍČÍ PODEZŘENÍ, že na něj ušila něco, čeho by se měl ještě obávat. Musí ji zastavit!!!... Ani v nejmenším nenadsazuju; cituju, a v kontextu to vyznívá ještě mnohem hůř. (Naštěstí se Ruck po válce vypracoval na inspektora u metropolitní, a v dalším ději je od něj - až na krátkou epizodu - pokoj). A já se modlím, aby příště, přes všechny překážky, které mohou nastat, psal tenhle schopně působící autor všechny kapitoly sám, nebo za střízliva :) :) :)... celý text

Krev prvorozených 2014, Juraj Červenák

Omlouvám se předem, chci ten komentář napsat a nedokážu to stručněji... Jsou knížky, které mi sednou a jiné, které ne. Někdy čekám hodně a dostanu málo, a naopak. Ale jen vyjímečně přistupuju ke čtení lehce nedůvěřivá po předchozím z dílů, a ona další, nanejvýš slibně se vyvíjející kniha (historická krimi a zároveň ale sakra dobrodružnej román, kniha, co má spád, že vám zaléhá v uších, napětí, vtip, neuvěřitelnou obrazivost a parádní překlad, ta kniha, která vás přišpendlí k sobě a hrne vás do finále jako rozjetou lokomotivu) mě, právě tím finále, tak dokonale zklame a naštve. Co od detektivek čekám, když se dost vybojím? To, k čemu se děj většinou schýlí; spravedlnost. Lidskou, samozřejmě (i když - pokud zlosyna rozčísne blesk, taky to není špatný...). Rukou zákona, okem za oko, od úsvitu dějin až podnes. Nenapravitelné vzniklo, ale děj musí nutně vést k nějaké satisfakci; málokdy držíme palec deviantům, psychopatům a vrahům - jasněže patří na hranici (obrazně), popř. plamenům pekelným (taky obrazně). O čem by to jinak bylo? Jak vítězí zlo nad dobrem? Taky o tom čteme, ale většinou v úplně jiném žánru. PROSÍM, NEČTĚTE DÁL, POKUD JSTE JEŠTĚ DÍL NEDOČETLI A CHCETE... Tak tedy: děj vrcholí. Vychází najevo perverzní brutalita a malost tří hajzlíků (no ano, dědičná duševní porucha u jednoho, což ale nesouvisí se střízlivě plánovaným svinstvem, víme?), kteří, s cinkotem rodičovských měšců za zadkem a přesvědčením o vlastní nedotknutelnosti naplánují hromadné znásilnění kamarádky. Něco se nepovedlo? Svěříme se mamince, ona to urovná... (Kde jsem to jenom..?)...Zdegenerovaní parchanti - jak říká rytíř Berka... Otec Berka a oběti Anně zaslíbený mladý muž berou "spravedlnost", středověce a natvrdo, do svých rukou. Oko za oko... Potud v rámci děje rozumím. A bojím se o jediné opravdové dítě, Karolínu... Protože tady se děj knihy fatálně a nelogicky zvrtne. Navzdory době a praktikám se z úchylných mladíků stávají opět "děti", a to mi nejde na rozum v souvislosti s dospělou krutostí a špínou jejich vědomého plánu. A nemylme se, obecné označení "děti" jim už beztak dávno nepřísluší; patnáctiletá Anna byla "bezmála na vdávání"... A rytíř Berka - čubčí syn - s Kryštofem (šíleným žalem) - tím zk...ysynem - jsou ztraceni; zaslepenost je pohlcuje, zlo se násobí. A do toho padne opovržlivá, štítící se věta: "Hněv a pomstu chápu, ale vraždit DĚTI? to je zvrácené a zbabělé"... A pronese ji autoritativně muž na světlé straně zákona, rádoby pevných zásad, který, ač se podobných excesů nesčetněkrát účastnil jako velitel, sám - podle vlastních slov - ruku nepřiložil... A co, ptám se, prosímpěkně, tady zvrácené a zbabělé nebylo? To, že stolujete a sdílíte zármutek s hyenami, díky kterým jste přišli o dítě a oni to bez skrupulí zametou pod koberec, protože můžou a košile je bližší, než kabát?? A když je ve mstě napodobíte (a spadnete temnotě do tlamy), vznikne autorovi klíčový záporák? Jako protipól stojí kaprál. Zavraždil v afektu, cítí se vinen, uložil si trest. Stačí to? Nevím... No je to určitě vstřebatelnější, než postoj "dětí" a jejich rodičů. A zase: zavrhuje ho právě jeho upjatý otec (mimochodem též pro sklon ke krutosti, sic!), obeznámený s pozadím, kat, vydělávající si nadstandardně na výsleších útrpných (ke kterým rovněž fakticky ruku nepřiloží) a jejichž účelem není (a to je naprosto známo) zdaleka většinově získání pravdy... No, já si dám od pana Červenáka pauzu, minimálně.., ne snad, že bych se s ním nudila, ale tohle jsem z výše uvedených důvodů nepobrala. Chvíli dám asi přednost jednoznačnějším vyzněním práva u jednoho z nejplodnějších autorů /historiků v Česku, byť s jeho občasnou rutinní šablonovitostí...... celý text

Sto růží v bidetu 2017, Lída Engelová

Knížka mě nadchla. A to tím víc, že se zdaleka neomezila na avizované humorné vzpomínky, které jsou sice prima a je jich v nabídce knižního trhu na výběr, ale z valné většiny postrádají přesah, pro který se vám kniha vryje do paměti. Zasmála jsem se mnohokrát, ale často nejen pro komičnost popisovaného, nýbrž pro úchvatný výběr výrazů pro právě líčené. Paní Engelová je totiž nejen režisérka (a jako takovou ji kniha detailně představuje i těm, kteří doposud neměli tu čest), má také vlastní, studiem podložené, zkušenosti s herectvím. Avšak pro mne je alfou a omegou veškerého popisovaného obrovská láska k jazyku, která jí umožňuje práci scénáristickou, dramaturgickou, psaní respektovaných studií o divadle, ale hlavně, spolu s její neutuchající invencí, zkušenostmi, noblesou a skromností, jí dovoluje předložit čtenářům své neuvěřitelné padesátileté působení v divadelním světě a světě vezdejším tak neotřele, obsažně a sdělně, že se nelze od knihy odtrhnout. Moc jsem ocenila, že ač používá spíš zdánlivě nepřeberné střípky vzpomínek, vždy je dává do souvislostí s probíhající dobou. Líbily se mi úvahy na téma anglických a ruských (nejen divadelních) specifik. Líbilo se mi, s jakou úctou a respektem nahlíží na herce i další spolupracovníky z branže. Líbilo se mi, a nepůsobilo to na mne alibisticky, že snad za celou knihu (vyjma jednoho momentu, a i tam zcela otevřeně, kultivovaně a s nadhledem) nezaznělo adresně nic, co by postavilo souputníka do špatného světla. A tohle se asi nedá předstírat, obzvlášť ne v knize tak rozsáhlé. Obzvlášť ne proto, že právě zdaleka není jenom humorná. To se musí, myslím, žít... Krásná. Navenek i uvnitř. Knížka, i paní Engelová...... celý text

Kniha třesků a plesků 1984, Edward Lear

Většinou se pokouším spíš o komentáře právě přečteného. Ale tady nemůžu jinak. Můj milovaný Edward Lear a geniální Antonín Přidal... A do třetice? Já tu knihu četla až dlouho poté, co jsem měla tu obrovskou kliku, a mohla (vícečetně) plakat smíchy na brněnské provázkovské inscenaci Evy Tálské. Tuhle ji dávali na Artu v rámci retrospektivní série k výročí divadla Husa na provázku. Čistá radost...... celý text

Ptačí žena 2017, Lenka Chalupová

Kniha o nevyřčeném. O zamlčovaném. O tom, jak je někdy těžké načasovat a vyslovit, do čeho se nám úplně nechce. Protože se za to stydíme. Protože nám to kdysi přineslo zklamání. Protože se domníváme, že zklameme my někoho. Protože si chceme ponechat své představy, svá tajemství, svůj svět. A neuvědomujeme si, že některá sdělení nepatří jen nám. A pak cosi vyjde najevo, v nevhodnou chvíli, nevhodnými slovy, pozdě - a situace, které jsme se báli, je náhle mnohem vážnější, spletitější a někdy nenapravitelná. Musím přiznat, že na mě to bylo až trochu moc plné zvratů, obzvlášť na konci. A i přes poutavé pozadí jsem se úplně nedokázala začíst ( možná taky tím, že jsem četla svou první knížku od autorky ve špitále). Každopádně si přečtu ještě něco pro srovnání...... celý text

Hotýlek 2015, Alena Mornštajnová

Na knihách paní Mornštajnové mě fascinuje ledacos. Hotýlek, mnou čtený jako třetí v pořadí, sliboval od počátku ságu, která má - vzdor spletitosti vztahů - jasnou a uvěřitelnou dějovou linku, v níž se neztrácíte. A tudíž si můžete vychutnávat excelentní vyprávění, aniž byste se museli vracet v textu a bádat po souvislostech. A znovu je v tom vyprávění všechno tak jednoduše napsáno, jako by o nic nešlo. Jako kdyby se to letité téma zločinu a trestu, příčiny a následku, selhání a nevratnosti v příběhu objevilo jen mimoděk, ovanulo člověka chladem a mělo zmizet. Vždyť nakonec co se dalo dělat, že? Jenže nezmizí. A na to, nač jiní autoři potřebují mnohem víc stránek, slov a emocí stačí v Hotýlku otočit list. A víte, že je amen. Že pro totalitní krutost a praktiky je slabošství, zbabělost a alibismus živná půda. A i když se režimy časem obmění a minulost je zdánlivě uzavřena, prázdno po nevratném umožňuje už jen přežívání. Šťastné konce se zkrátka nekonají...... celý text

Mrtvý na Pekelném vrchu 2014, Juraj Červenák

Začnu s hvězdičkama zlehka... A taky tentokrát je to o tom, jak knížka zapůsobila na mě, nepokouším se o recenzi... Historickou krimi já ráda. A ve správný čas klidně vstřebám i historické (?...ech...) ukruťárny. A pan Červenák píše nanejvýš poutavě a děj má tah na bránu. A jeho dějepravné a zeměpravné znalosti jsou jistě vynikající. Ne tak moje. Já postrádala drobný slovníček pojmů, jejichž bohaté využívání umocňovalo skvělou atmosféru, ale terminologie vojenských šarží, mocipánů a těžařů v Uhrách (neřku - li obdoba na straně Turků) je mi starou známou španělskou vesnicí. A taky mapku, ta je v podobných knihách už víceméně samozřejmostí. Občas člověk využije možnosti se přivzdělat a žádané si najde sám, ale to se mi v tomhle případě nechtělo, zajímalo mě to prostě jen jako detektivka. No a - někde ve dvou třetinách už mě napadlo, že dočtu a stačí. Že mám dost rituálního křepčení, podrobností kolem výslechových praktik a dalších fujtajblů, a že je to na mě trochu tzv. "kách"... Já jsem spíš na ty Shardlaky :-). Jenže, on je pan Červenák vážně moc dobrý. A tak mne to na závěr (skoro proti mé vůli) vtáhlo nečekaně zpátky, a to do té míry, že jsem si půjčila následující díl. Odehrává se v Praze, dobové reálie jsou mi známější, mapka neschází.., jo, jsem zvědavá.... celý text

Plovárna 2018, Libby Page

Ráda čtu pestře. A když je číst co a knížka mě osloví, je mi celkem jedno, jestli je z války, historie nedávné či vzdálené, jestli je to poezie, thriller či detektivka, "špiónka", literatura faktu či biografie, anebo různě žánrově naskládaná směs - pošmáknu si na všem. Kvůli zachování duševní rovnováhy vyřazuju v poslední době toliko knihy s nekontrolovaným obsahem krutosti, a to i od uznávaných autorů. A - vyslovené slaďáky s nekontrolovaným obsahem romantiky :-). Ale mám - li za sebou dvě tři knihy obohacující, leč tématicky neveselé, hledám - pokud možno neblbé - odlehčení. Prostě hodnej příběh... PLOVÁRNA? mladá žurnalistka? krásná obálka? slibná anotace? (A to, co mne vždycky trochu znepokojí: bestseller, práva v librách, filmová práva - auau?) Ale jo, to bude ono, říkám si a vrhám se do čtení... A smutním. Je to jaksi - kostrbaté. Nevěrohodné. Vykonstruované. Asi ne kvůli překladu. Spíš si říkám, že nad chtěním převážila malá či žádná zkušenost s některými věcmi, že je autorka možná dobrá novinářka, ale fantazie jí úplně nestačí tam, kde nemá (nemůže mít) odžito. Nudím se a bazíruju na maličkostech (tvídové sukně v žádném případě ne-šus-tí! to my "od fochu" přece dobře víme!!!) Nato příjde půlka knížky a kapitola 35. A je to míček, který zvrátí průběh zápasu zcela ve prospěch doposud poraženého. Jako by to náhle psala jiná ruka. Jako by začínala jiná knížka. Odrazím se od schůdků a plavu. Užívám si. Chvílemi brečím. Jsem napnutá; mimo jiné taky kvůli tomu, zda se autorce podaří uržet konec na uzdě a nedá se zlákat k přidání přílišného množství cukru (podařilo a nedala). A tak jsem knížku dočetla, potěšená a odpočatá. Milá Libby, děkuju a držím vám palce...... celý text

H. U. S. (Hus úplně světovej) 2015, Klára Smolíková

Mně tu knížku zapůjčila dcera s malinko potměšilým "maceško, to se ti bude líbit"... Hahaha, sebevědomí mi teda rozhodně do začátku nechybělo; křesťanstvím dotčena už nějaký pátek jsem, že, něco si doplním o Husovi a... Přestože doporučenou věkovou hranici dvanácti let několikanásobně převyšuju, začetla jsem se bez problémů. Začetla.., no, měla jsem dvě záložky a pilně jsem kolotala mezi vysvětlivkami a textem před zraky udivených spolucestujících v dopravním prostředku; knížku jsem si vzdorovitě neobalila :-)... Byla bezvadná. Četla se krásně, nebyla podbízivá, pobavila jsem se, poučila, vysvětlivky byly skvěle nezaujaté a srozumitelné (kdo chce, může se od nich odpíchnout k dalším informacím). A - asi není třeba se obávat toho, že si člověk na tzv. "první dobrou" neodnese a nezapamatuje všechno. Něco určitě. Myslím, že záměrem takhle báječných knih je především - podle mého - vzbudit zájem, který trvá. A o to bych u takhle napsané knížky strach neměla.... celý text

Norkový kožich za hrst vloček: aneb šest hodin ve vlaku 2018, Inna Rottová - Mirovská

Od paní Rottové jsem zatím nic nečetla. Samotnou mě to překvapilo (vzhledem k počtu knih a rozmanitosti žánrů). Tahle kniha se mi ale "začervenala" svým hodnocením vstříc a téma by mě tak jako tak přitáhlo, protože... ...Byla jednou jedna malá holka. Hezky zpívala a tak ji vzali do souboru, který jezdil po Evropě a to i západní. Z té si mnoho dojmů nepřivezla; snad jen omračující noční přejezd z Berlína východního do jeho světlem explodujícího sourozence za Zdí a zvláštní vůni obchoďáků, odkud jako oko v hlavě opatrovala cestou domů mejdlíčko s vůní jablka a žvejky. Jinak se pracovalo (zpívalo) a nikam nesmělo. Návštěvy bratrských zemí byly častější; a zejména SSSR nabízela v nemnoha volných chvílích pečlivě koncipované programové bloky, jako např. návštěvu Aurory a setkání s očitým účastníkem, který na ní onoho exponovaného data sloužil co matros. (Malá kulila oči a hrdě potahovala cípy fungl nového pionýrského šátku... Jakože cože? že vy byste nekulili?? ani kdyby vám bylo deset a psal se šestašedesátej??? No tak jo, dobře. U většiny z nás ale ideologická masáž fungovala. Ale až zas tak jsme tomu my malí nerozuměli). A pak jednou - pak nás jednou vzali do Muzea blokády. S něčím takovým se v deseti většinou nepotkáváte. (Jasně si pamatuju, že očividně ani leckdo z dospělých). Bylo to, no, něco takovýho neokecáte. Nevymyslíte. Nepředstavíte si... A jako by to nebolelo dost, pak nás vzali na Piskarevské... Někdy se malej člověk dozvídá svět šokem. A přestože zdroje o blokádě (a mnohém jiném) se za léta zmnožily, protřídily a nabraly informovanější a racionálnější obrysy, na ten den a na ten pocit z něj jsem nikdy nezapomněla. Knížka je dechberoucí, zejména některé kapitoly. A je nádherně a střídmě napsaná. Bez podsouvání a účelovosti. Plná nadšení jsem ji chtěla načíst do knihotéky pro nevidomé. A pak jsem si uvědomila, že nemůžu. Ani dnes. A proč? Jen jedna věta z knihy: Klesla bych bolestí... A abych trochu odlehčila ten závěr; většinou nemám potřebu komentovat ojedinělé chyby - dobrý korektor špatnou knížku nezachrání a u dobré knížky je nijak moc nevnímám. Ale množství chyb v téhle knize (zejména v interpunkčních znaménkách) je absurdní. Je to škoda.... celý text

Postel, hospoda, kostel 2016, Zbigniew Czendlik

Chlapec s kamínky 2018, Sophie Loubière

Tenhle komentář je těžký... Čtyři hvězdy (možná i pět) za neskutečně poutavý a originální styl. Za stupňující se napětí, které vám ježí chloupky po těle. Za mlžení a zároveň živost při líčení nových a nových okolností, doslova archeologické zpřístupňování vrstvy po vrstvě. Tak teda proč nakonec tři..? Dosmýkala jsem se k závěru a - prázdno. Smutno. Bezmoc. Zaskočenost. Nevím... Pocity, které po přečtení detektivky nebo thrilleru většinou fakt nemám. U nich relaxuju, jsem napjatá, užiju si to, zavřu, beru něco z jiného soudku. To, kde převažuje krkolomná krutost nad příběhem, nečtu. Ale to tady taky doslova není, jen mi přišlo, že se závěr náhle přesunul do naprosto odlišné roviny a mě to úplně vyvedlo z konceptu. Takže tenhle komentář se nemá ani náhodou blížit recenzi, je to jen můj zcela soukromý dojem z knížky, která mi nesedla.... celý text

Autismus & Chardonnay 2017, Martin Selner

Kupuju si Nový prostor a články Martina Selnera jsou první, co nalistuju. Čtu s pokorou a potěšením; a pokud mi něco udělalo autismus aspoň v náznaku srozumitelným, byla to jeho knížka a jeho blogy. Moc děkuju a přeju hodně sil. Neskromně i k další knížce...... celý text

Prosinec už je takovej 2015, Donal Ryan

Úplně nejlepší překlad, se kterým jsem se doposud setkala. A přitom tak osobitý jazyk, skoro se chce věřit, že překlad je lepší než originál :-). Jedna hvězda a kousek dolů za konec. Je hezké nechat si možnost pokračování, ale člověk čte s takovým zaujetím a napětím, že tohle doslovné vytracení se nepotěší. Knížka je krásná, místy smutná a místy srandovní, nevycházela jsem z úžasu, jak jednoduše lze některé složité věci říct, aniž by je bylo možné dále zpochybňovat. Těším se na Srdce na obrtlíku, snad se jím ozřejmí ten (pro mne) náhlý závěr.... celý text

Zátiší s kousky chleba 2015, Anna Quindlen

Vždycky si říkám, jestlipak jako laik rozeznám, zač toho Pulitzera (či jinou prestižní cenu) vlastně dostali...? Tahle dáma jej obdržela za sloupky. Novinářka, publicistka, spisovatelka... A - jo. Vklouzla jsem do příběhu skrze první kapitolu (nebo - li hned). A něco, ve stylu kterým je napsána, mi neodolatelně táhlo koutky nahoru a uhnízdilo mě v křesle pro delší pobytí. Pak jsem se trochu vylekala; děj nabral neklamně romantický nátisk a já se bála, aby to nebylo moc. Já to nemusím... No a nebylo. Četlo se mi hezky a celé to příjemně korespondovalo s půvabnou obálkou, a vlastně mi bylo trochu líto, že jsem knížku nemohla číst až na vánoce, zamuchlaná v dece a s hrnkem či skleničkou něčeho dobrého po ruce. Tolik k Pulitzerovi :-).... celý text

Bez těla 2014, Martin Goffa

Tak tohle se čte samo. Žasnu, je to paráda...