mira.l
přečtené 698
Afrika – Ráj a peklo zvířat
1990,
Josef Vágner
Spolu s prvním dílem Život a smrt zvířat nezapomenutelné knihy.
Dějiny českých zemí
2011,
Jan Randák
Je to velice zajímavá, graficky pěkně zpracovaná publikace, která i mě pomohla oživit řadu informací o našich národních dějinách, mnohé nové jsem se dozvěděl. Je možné, že od r. 2011, kdy vyšla, došlo k jednomu nebo několika dotiskům. Protože já jsem měl tu čest s prvním vydáním a nevím, jestli je dneska běžné, aby se v knize vyskytlo více než 60(!!) překlepů, pravopisných chyb ve shodě podmětu s přísudkem, chybějících či přebývajících písmen ve slovech, chybných datových údajů, nesmyslně formulovaných vět a podobně. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Pro mě osobně to bylo poměrně rušivé, častokrát jsem si příslušnou větu musel přečíst i několikrát a převést si ji do správného tvaru. Celkový dojem z jinak výborné knihy to do určité míry zkazilo. Je třeba si také uvědomit, že tato publikace má značný potenciál stát se např. pro žáky či studenty jistou učební pomůckou a jistě není dobře, když jsou nuceni v ní číst nesmyslné překlepy. Nemluvě o tom, že je to kniha za ne zrovna malý peníz. V neposlední řadě mě množství chyb udivilo i proto, že autory jednotlivých kapitol jsou historici - Češi, lidé povětšinou s několika akademickými tituly... Dokážu to (i když ztuha, u titulu téhle kategorie by se to stávat nemělo, rozhodně ne v takovém množství) pochopit u překlepů, tam ,kde chybí či přebývá písmenko, číslice nebo je vlivem hry grafika při tvorbě knihy část textu zakryta obrázkem, ale ve shodách podmětu s přísudkem je to prostě hrubice, kterou by vysokoškolsky vzdělaný člověk zkrátka vyplodit neměl. Písmena "i", "y", "í" a "ý" nejsou na klávesnici umístěna vedle sebe, aby docházelo k omylům z přehmatů.... celý text
Ocelový oř
1998,
Zane Grey
Ocelový oř je příběhem poměrně čtivým, na děj docela bohatým, stavba železnice mezi východním a západním koncem USA se stala pro Greye poměrně vhodným tématem. To vše je protknuto docela spletitými životními osudy ústřední dvojice, mladého inženýra Warrena Neala a dívky Aliie Lee. Možná že některé kličky v ději byly až moc klikaté a některé náhody až moc náhodné a někdy to bylo na první pohled i trochu zmatené co se časové posloupnosti týká. Hodnotím o něco výš než předchozí knihy, které jsem si přečet podruhé (Navzdory dálkám, Ztracená řeka, Nevada, Duch pohraničí), i když i tady byly momenty, jejichž význam jsem úplně nepochopil nebo které mi přišly víceméně zbytečné, případně možno vyjádřit i tak, že postavy jednaly nebo uvažovaly mimo normální logiku.... celý text
Betty Zane
1937,
Zane Grey
Betty Zane jsem čet už asi před 20 lety, tak jsem si poté, co jsem znova přelouskal všechno, co mám od J. Verna, dal za úkol znovu se podívat na dílo Z. Greye. A dojem? No z původně plného počtu, kterým jsem knihu ohodnotil, musím něco ubrat. Příběh má sice reálný základ v podobě skutečné události, kdy v pevnosti Henryho byli Indiány obklíčeni osadníci a svým odvážným činem - nebezpečným během pro soudek střelného prachu - je zachránila stejně tak reálná postava Betty Zane. Není úplně jednoduché rozpoznat, co všechno je pravda a co si autor domyslel, což by zase až tolik nevadilo, ale nutno uznat, že celý děj je poměrně jednoduchý. Když jsem k tomu teď po letech zase sednul, docela mě překvapilo, že je to až tak jednoduché, pobíjení Indiánů ve stylu "jakmile se hne něco, co není bílý, střílej na to", do toho tu a tam nějaký popis běžných činností a milostná zápletka cudná tak, jak se na danou dobu slušelo. K něčemu opravdu "akčnímu" dojde skoro až v samém závěru knihy. Hlavní hrdinka Betty Zane je svým činem takový Chuck Norris Divokého Západu. To se musí nechat, jednalo se bezpochyby o velmi statečný skutek. Jindy (no, skoro po většinu knihy) se zase chová a jedná jako rozmazlený frocek, jinak se to asi napsat nedá. Z původně plného počtu jsem chtěl ubrat na tři, nakonec za ty poslední dvě "akční" kapitoly dávám čtyři *. Co mě při čtení překvapilo neméně než jednoduchost děje, je úroveň překladu, potažmo pravopisu. Na to, že je kniha vydaná v r. 1993, mi to místy připadá, jako by to bylo vydání z roku 1939. A gramatická stránka je taky na docela mizerné úrovni, tu a tam hrubka, předpony se často mění v předložky, výrazy jako po prvé, na živu, na konec, v loni a podobné jsou zcela běžné. Co mi také docela vadilo, bylo občasné počešťování osobních jmen, Jiří místo George, Ondřej místo Andrew, místo Betty se občas objevila i Eliška. V tomhle by asi měl mít překladatel jasno a užívat pokud možno původní jména.... celý text
Ze Země na Měsíc / Okolo Měsíce
1996,
Jules Verne
Tak tohle Verne skoro bych řekl až přehnal. Je to už drahnou dobu, těžko uvěřitelných 18 let, co jsem to četl, tak jsem si řekl, že to zkusím znova. No a já nevím, i když i tady Verne předpověděl mnohé z toho, co se odehrálo z pohledu jeho života až ve vzdálenější budoucnosti, tak na mě to teda působilo směsicí naivity, humoru a skoro bych řekl až blbosti. Myslel ty svoje představy Verne vážně nebo to byla spíš víc karikatura Američanů jako celku se vším všudy, jejich vlastenectví a jejich pohledu na svět ve stylu "nic není nemožné, dokážeme všechno"? Nejsem balistik, ani slévárenský technolog, ale technické vzdělání přece jen mám, tak mě prakticky po celou úvodní třetinu knihy provázely pocity jako: "bylo by tohle možné?", "vždyť je to naprostá pitomost", "tohle přece nemůže myslet vážně ani Verne, to je k smíchu...", a některé jiné podobné. U Vernových knížek se dost často dostávám do situace, že nejsem schopen se od nich odtrhnout, a to tady nějak nefungovalo... Co se týkalo druhé části, tak tam zase skoro až (i na Verna, a to je co říct!) převažoval takový "měsíční zeměpis", je tam až neúměrně udajů, o kterých ani hodlám zjišťovat, kolik z toho je pravda a kolik jsou bludy. S hodnocením musím jít o něco dolů, i kvůli závěru. Čtenář se tak nějak "mimochodem" nedozví, jak to, že se pánové v projektilu dostali na Zemi a ne na Měsíc, kam měli namířeno a kam také podle všeho dopadnout měli. To, že se cestou zpátky nezabili, ponecháme velkoryse bez komentáře... Myslím, že jsem pozbyl potřeby to někdy ještě číst znova.... celý text
V pustinách australských
2001,
Jules Verne
Kniha, která poněkud připomíná Děti kapitána Granta, od kterých se naopak liší časovým úsekem, ve kterém se odehrává, je to asi jediná Verneovka, odehrávající se v časovém rozpětí 15 let. Kdo má rád popisy fantastických vynálezů, tady asi bude zklamán, kdo naopak se soudobými hrdiny rád "cestuje" po těch nejodlehlejších končinách světa, tady konkrétně po Austrálii v době, kdy na její mapě bylo ještě mnoho bílých míst, zklamán jistě nebude. Já patřím spíš k těm druhým a i k téhle knize jsem se po letech rád vrátil. Snad jediná výtka patří kvalitě ilustrací ve vydání nakl. Návrat, rok vydání 1996, s kvalitou ilustrací v knihách vydávaných v 80. letech v Albatrosu se tyto hrůzy naprosto nedají srovnat.... celý text
Tajemství Viléma Storitze
1971,
Jules Verne
Tajemství Wilhelma Storitze patří rozhodně k těm slabším Vernovým knihám. Základní myšlenka "záškodníka - zhrzeného milence", páchajícího svoje zla pod rouškou neviditelnosti, je sice zajímavá, ale celé to je takové nedotažené. Zpočátku se kniha rozbíhá velice pomalu, skoro až nudně, je tam spousta nicneříkající omáčky, což trvá téměř do její poloviny, pak se to nějak rozjede, ale konec je zase takový poněkud unáhlený. Krom toho samotné propracování děje mohlo být promyšlenější, neviditelnost osoby - budiž, ale co její oděv? Chodil tedy W. Storitz nahý? Stejně tak závěrečné opětné zhmotnění Myry při porodu mi přišlo trochu jako z pohádky:). Pokud se týká popisů stavů mezi oběma snoubenci a v Roderichovic rodině vůbec, také nic moc, přišlo mi to takové docela přeslazené... Knihu jsem četl po letech podruhé a myslím, že víckrát se k ní asi nevrátím. I ty tři hvězdičky jsou takové slabší.... celý text
Sever proti Jihu
1995,
Jules Verne
Pro mě rozhodně jedna z těch slabších Verneovek. Skoro po celou dobu mi dělalo problém se do toho začíst, přišlo mi, že to nemá žádný spád, nikam se to neposouvá, vlastně to byl víceméně takový třísetpadesátistránkový report o válce Severu proti Jihu. I když i tady nechybí kladní neohrožení hrdinové pevných charakterů a morálních zásad, tak si myslím, že příběhem s víceméně dá se říct politickým pozadím (válečné události považuju za politiku) se Verne vydal do oblasti, která není zrovna jeho parketou... a koneckonců ani mojí, že nějaká taková válka v USA proběhla, sice vím, ale to je tak všechno, asi i proto mě to až tolik nebralo. I typický prvek Vernových knih, nějaká výprava hlavních hrdinů někam, na záchranu někoho, se tady smrskne na výlet po řece a jezerech Floridy v několika posledních stranách knihy. Nevím, nevím, mě prostě tohle moc "nejelo", s hodnocením váhám někde mezi 2 a 3 hvězdičkami, no nakonec za tři, že je to Verne, ale myslím, že tento titul už nikdy víc.... celý text
Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy
1968,
Jules Verne
Poslední Verneův román ze sklonku jeho života, dokončený jeho synem... Co k němu říct? Snad to, že je vlastně stejně dobrý jako většina ostatních. Nechybí tu dobrodružství, cestování neznámými končinami, tentokrát v Africe v ohbí Nigeru, odvaha, statečnost hlavních hrdinů ve formě snahy Jane Buxtonové o očištění jména jejího rodu, stejně jako nezbytná várka sci-fi prvku v podobě technicky vyspělého města v poušti, sloužícího zločinu a nakonec (asi) právem zničeného svým tvůrcem i s ním samotným. Takže Verneův syn Michel vlastně odvedl dobrou práci, protože napsal většinu té knihy, a já konstatuju, že jsem si jí po letech zase rád připomněl.... celý text
Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů v Jižní Africe
1928,
Jules Verne
Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů je určitě jedním z těch slabších děl J. Verna. Jedním z mála pozitiv téhle knížky je její přijatelná "stopáž", řečeno filmovou hantýrkou. Verne tady na pozadí Krymské války, která vstupuje (ale jen nepřímo) do děje zhruba za polovinou knihy, velice obšírně popisuje příhody party 6 astronomů, kteří se snaží kdesi v jižní Africe pomocí trigonometrických výpočtů určit délku poledníkového oblouku. Už to samo o sobě jako námět nic moc, je to záležitost, bez níž by jistě Anglie nepřežila další roky...:). Mezi Angličany a Rusy panuje jistá řevnivost, která je umocněna právě tím, že po vypuknutí Krymské války byly obě skupiny vědců nuceny se jaksi "povinně nenávidět" a rozdělily se. Kdo by měl zájem si cvičně změřit zemský poledník direkt v terénu, tady má celkem slušný návod. Popisu trigonometrických měření je věnován značný prostor, možná až příliš značný; dlužno říct, že běžný čtenář tomu rozumí asi stejně jako skupina domorodých Křováků, kteří výpravu provází... Dalším poměrně výrazným dojmem z téhle knihy je pro mě popis loveckých choutek jednoho z anglických členů výpravy, jehož lovecká vášeň značně převyšovala potřebu opatřit si potravu... Už mi začíná být trochu jasné, kde může být jádro problému drastického úbytku afrických divokých zvířat v době (převážně) britské nadvlády v Africe. Zkrátka v knize se měří, měří, měří, střílí zvěř, měří, měří, střílí...a jen tu a tam se děje něco jiného. Jo, a myslím, že tady Mistr lehce nedomyslel jeden technický detail:). Popisuje, že výprava s sebou měla elektrické svítilny, kterými si astronomové označovali vrcholy trojúhleníků, pokud měřili v noci. Dle děje celá výprava trvala déle jak rok, tak mi nějak uniká, jak těm svítilnám opatřovali "šťávu", agregát se spalovacím motorem v r. 1854 asi nevlastnili... Ale to byl jen detail v příběhu, který mě zase až tolik nezaujal, průměrné hodnocení vytahuje ke 3 hvězdičkám teda jenom to, že je to Verne... Jinak je to už druhá Verneovka ve vydání nakl. Návrat z r. 1994, kde jsem měl poněkud problémy s českým překladem, resp. slovosledem. Věty jsou tu dost často formulovány dosti kostrbatě, s podivným slovosledem, čárkami ve větách na místech, kam podle mého názoru nepatří, čte se to dost divně.... celý text
